ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.804.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 804/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 354/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 115/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 3 T 115/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) téhož výroku přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 5 roků.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal obviněný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., nepodal ani nezajistil podání daňového přiznání k dani silniční za zdaňovací období kalendářního roku 2010, přestože jmenovaná obchodní společnost měla jako provozovatel v České republice zaregistrováno 43 vozidel a byla tak poplatníkem silniční daně, čímž tuto daň zkrátil o 554 779 Kč.
Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že jako jednatel stejné obchodní společnosti nepodal přes výzvy správce daně přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2010 a při následné kontrole finančního úřadu zahájené dnem 4. 10. 2011 záměrně nepředložil účetní knihy ani jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, v důsledku čehož musela být daň z příjmu právnických osob po provedené kontrole vyměřena správcem daně podle pomůcek.
Uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí napadl obviněný odvoláním, které bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 354/2013.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, kterým lze namítat, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, obviněný uvedl, že nemohl náležitě vykonávat svou obhajobu, protože orgány činné v trestním řízení se dopustily několika vážných procesních pochybení a zásadním způsobem porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Nejzávažnější vadu řízení obviněný spatřoval v tom, že jeho obhájci nebylo v rozporu s ustanovením §160 odst. 2 tr. řádu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli od samého počátku byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu. Obviněný zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí vydávaných v průběhu trestního řízení. Svědčí o tom skutečnost, že teprve od okamžiku jeho doručení zákon hovoří o obviněném a obhájci, zatímco předtím jde jen o podezřelého a jeho právního zástupce.
Obhájce byl tudíž vadným procesním postupem policejního orgánu zbaven možnosti připravit se řádně na první výslech obviněného, nemohl předem zvážit návrhy důkazů ani předvídat otázky orgánů činných v trestním řízení a připravit se na ně. Podle obviněného je nutné považovat celé přípravné řízení za nezákonné v případě, že se obhájce dozví popis skutku kladeného jeho klientovi za vinu až z podané obžaloby.
Odmítl argumentaci odvolacího soudu, který reagoval na stejnou námitku tím, že obhájce měl orgány činné v trestním řízení na formální nedopatření upozornit dříve a nevyčkávat s výtkou až na odvolací řízení. Podle obviněného není obhájce tou osobou, která by měla poučovat orgány činné v trestním řízení o jejich procesních povinnostech. Obhájce navíc předpokládal, že tuto očividnou chybu odstraní buď sám policejní orgán, státní zástupce nebo soud prvního stupně. Protože k tomu nedošlo, namítl obviněný tuto procesní vadu až v odvolacím řízení. Navíc dovolatel poukázal na své oprávnění vznášet námitky procesního pochybení kdykoliv v průběhu řízení.
Dále obviněný vytkl orgánům činným v přípravném řízení porušení ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu. Uvedl, že ačkoli obhájce odeslal dne 2. 5. 2013 příslušnému policejnímu orgánu návrh na doplnění dokazování, který současně obsahoval žádost adresovanou dozorujícímu státnímu zástupci o přezkoumání dosavadního postupu policejního orgánu, nebylo o jeho návrzích rozhodnuto a ve věci byla podána obžaloba. Postup orgánů činných v přípravném řízení byl podle obviněného v rozporu se zásadami trestního řízení zakotvenými v §2 odst. 1, 15 tr. řádu, a to bez ohledu na skutečnost, že obviněný později tytéž důkazní návrhy uplatnil u hlavního líčení a soud o nich rozhodl.
Poslední námitkou obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, byly výhrady proti posudku znalkyně Ladislavy Krásové, který byl vypracován předtím, než mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněný upozornil na to, že podle ustanovení §211 odst. 6 tr. řádu lze důkaz znaleckým posudkem opatřeným podle §158 odst. 3 tr. řádu před zahájením trestního stíhání provést v hlavním líčení pouze se souhlasem obviněného a on souhlas neudělil. Naopak trval na obstarání nového znaleckého posudku. Soudy nižších stupňů se s jeho výhradami ale řádně nevyrovnaly. Soud prvního stupně je zcela ignoroval a odvolací soud je nesprávně označil za nedůvodné s tvrzením, že předmětný znalecký posudek je jen jedním z mnoha dalších důkazů o vině obviněného a byl opatřen i proveden zákonným způsobem. Podle obviněného je ale úvaha odvolacího soudu zavádějící, protože znalecký posudek je v této věci naopak klíčovým důkazem o vině, a to zejména ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku značného rozsahu u skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním rozhodnutí, obviněný primárně opřel o námitku nesprávné aplikace ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném v době spáchání stíhaného skutku (dále jen zákon o dani silniční) v souvislosti s právní kvalifikací skutku pod bodem 1) výroku o vině. Připomněl, že podle uvedeného ustanovení byla v roce 2010 předmětem silniční daně motorová vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, byla-li používaná k podnikání. Bez ohledu na to, zda vozidla jsou používána k podnikání, byla předmětem daně také všechna silniční vozidla s největší povolenou hmotností nad 3, 5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice.
Podle obviněného citované ustanovení umožňovalo různý výklad povinnosti platit silniční daň u vozidel registrovaných v České republice, pokud byla provozována mimo její území. Z jeho systematického a logického výkladu bylo možné dovodit, že nebyla-li splněna podmínka věty první, nemohla být aplikována ani věta druhá. Jinak řečeno, všechna vozidla podléhající silniční dani musela být registrovaná a současně i provozovaná v České republice, v opačném případě bylo nerozhodné, zda jsou určena k podnikání nebo jaká je jejich nejvyšší povolená hmotnost. V návaznosti na to obviněný poukázal na skutečnost, že obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., provozovala všechna svá vozidla mimo území České republiky.
Na podporu správnosti svého výkladu dovolatel poukázal na pokyn Ministerstva financí č. 261 (správně jde o pokyn č. D - 261 ze dne 5. 4. 2004), kterým byla prominuta daň silniční připadající na vozidla provozovaná na území České republiky, která byla registrována v zahraničí. Dále obviněný připustil, že v roce 2009 došlo ke změně stanoviska Ministerstva financí, které začalo sporné ustanovení vykládat v souladu se směrnicí č. 1999/62/ES (správně „Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly“) , avšak protože tato změna výkladu neměla oporu ve změně zákona, byla v rozporu s principem legitimního očekávání. Navíc byla uveřejněna pouze na internetových stránkách Ministerstva financí, takže ji mohl kdokoli přehlédnout.
K tvrzení odvolacího soudu, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti byl povinen seznámit se s novou právní úpravou, která platila od poloviny roku 2008, namítl, že v polovině roku 2008 k žádné legislativní změně §2 zákona o dani silniční nedošlo, pouze Ministerstvo financí zaujalo jeho jiný výklad. Zmíněné ustanovení bylo novelizováno až s účinností od 1. 1. 2014. (Nejvyšší soud doplňuje, že změna byla provedena zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů).
Obviněný výše popsanou část své dovolací argumentace uzavřel tím, že každý má právo činit to, co zákon nezakazuje, a pokud byla povinnost daňového poplatníka stanovena v zákoně o dani silniční nejednoznačně, měly soudy s ohledem na zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ akceptovat jeho obhajobu, že nejednal s úmyslem silniční daň neodvést, nýbrž se domníval, že předmětná vozidla nejsou zatížena uvedenou povinnou platbou v České republice.
Následující dovolací námitka obviněného směřovala proti tomu, že silniční daň nebyla zkrácena ve značném rozsahu a nebyl naplněn kvalifikační znak zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Argumentoval tím, že při stanovení rozsahu zkrácení silniční daně soudy pominuly ustanovení §6 odst. 9 a 10 zákona o dani silniční, podle kterého se snižuje sazba daně v případech, kdy vozidla nejsou používána k podnikání. Přitom obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., v roce 2010 na takovou slevu měla nárok, protože odevzdala několik vozidel leasingovým společnostem poté, co nebyla schopna hradit leasingové splátky.
Obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, který uvedl, že slevu mohou uplatnit pouze subjekty vyjmenované v §6 odst. 9 zákona o dani silniční, které nejsou založeny za účelem podnikání, a mezi ně obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., nebylo možné zařadit. Podle obviněného je naopak nutné toto ustanovení vykládat tak, že je lhostejné, kdo je uživatelem vozidla, jestliže vozidlo reálně není užito k podnikání. Vozidla, která si vzala zpět leasingová společnost, přitom nebyla vůbec používána.
Dále obviněný zpochybnil správnost tvrzení, že silniční daň zkrátil ke škodě českého státu o 554 779 Kč s poukazem na nadměrný odpočet k dani z přidané hodnoty, který obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., nárokovala od státu v celkové výši 1 579 730 Kč, a který jí nebyl správcem daně vyplacen.
Obviněný uplatnil námitky také vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Soudům obou stupňů vytkl, že se dopustily fatální chyby, když ho odsoudily za to, že správci daně nevydal účetnictví obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., kterým disponoval od července 2011, kdy mu ho předala svědkyně M. K. Soudy pominuly zásadní skutečnost, že jmenovaná svědkyně zpracovávala účetnictví obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., jen do roku 2009 a jemu je kladeno za vinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění uvedené obchodní společnosti až za rok 2010. Podklady k vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2010 byly v držení obchodní společnosti EKO-Kopecký, s. r. o., která je obviněnému odmítala vydat do doby, než jí zaplatí za vedení účetnictví, a předala je až orgánům Policie České republiky dne 10. 9. 2012.
Obviněný zdůraznil, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemůže obstát závěr soudů, že naplnil subjektivní stránku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže nedisponoval daňovými doklady za rok 2010, nemohl je vydat správci daně a na jeho jednání tak nelze nahlížet jako na úmyslné zatajení podkladů pro řádné vyměření daně ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a také rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a aby věc přikázal posledně uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že obsahuje opakování námitek uplatněných v odvolání, s nimiž se odvolací soud zcela detailně a logicky vypořádal. Navíc procesní námitky, které obviněný podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, se s tímto důvodem dovolání míjejí. Jejich podstatou je totiž tvrzení o jiných procesních vadách řízení, než těch, že by obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Státní zástupce se přesto i k těmto námitkám stručně vyjádřil.
Za nejzávažnější námitku procesního charakteru státní zástupce označil tvrzení obviněného o tom, že jeho obhájci nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Tuto skutečnost lze podle státního zástupce nepochybně považovat za vadu řízení, ovšem v podmínkách konkrétního případu nejde o vadu zásadní z hlediska jejího dopadu na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Státní zástupce vyloučil možnost, že by se obhájce dozvěděl podstatu obvinění až z obžaloby, jak tvrdí dovolatel, a to s ohledem na obsah písemných návrhů sepsaných obhájcem ještě v přípravném řízení, a také s poukazem na zřejmou skutečnost, že obhájce se nedomáhal od orgánů činných v přípravném řízení doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, z čehož lze nepřímo dovozovat, že byl s jeho obsahem seznámen jinak. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sice přisvědčil obviněnému v tom, že námitky i procesní povahy může uplatňovat v kterékoli fázi řízení, ale pokud obhájce avizoval nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání až v odvolání a přitom po celou předchozí dobu aktivně vykonával obhajobu obviněného, znamená to, že zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby obviněnému znemožnila nebo ztížila výkon práva na obhajobu a porušila jeho právo na spravedlivý proces.
Ke zbylým dvěma procesním námitkám obviněného státní zástupce uvedl, že výhrada vůči tomu, že dozorující státní zástupce nerozhodl o návrhu na přezkoumání postupu policejního orgánu, je z pohledu zákonnosti řízení irelevantní, a námitka údajně nezákonného provedení důkazu znaleckým posudkem, je zjevně neopodstatněná, protože soud prvního stupně při jeho provedení postupoval striktně podle trestního řádu. Obviněný nedal souhlas s přečtením písemného posudku podle §211 odst. 5 tr. řádu, takže soud prvního stupně předvolal jeho zpracovatelku Ladislavu Krásovou k hlavnímu líčení a vyslechl ji podle §108 odst. 1 tr. řádu.
K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, státní zástupce konstatoval, že sice deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají, ale nejsou důvodné. Pro stručnost státní zástupce odkázal
na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu, neboť jde o opakování obhajoby uplatněné obviněným v předchozím stadiu řízení, s níž se soudy zcela precizně vypořádaly.
Nad rámec argumentů soudů nižších stupňů státní zástupce doplnil, že výklad ustanovení §2 odst. 1 zákona o spotřební dani ve znění účinném v době spáchání skutku zcela vylučuje interpretaci, kterou předkládá obviněný. Podle státního zástupce je z dikce předmětného ustanovení jasně patrné, že podmínky věty první nelze vztahovat k větě druhé. Navíc obviněný podával přiznání k silniční dani za obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., v předcházejícím zdaňovacím období, tj. za rok 2009, a tehdy postupoval zcela v souladu s takovým výkladem ustanovení §2 odst. 1 zákona o silniční dani, který zaujaly soudy obou stupňů.
Za zjevně nesprávné a účelové označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tvrzení obviněného, že soudy měly při stanovení rozsahu zkrácení daně přihlížet k ustanovení §6 odst. 9 a 10 zákona o dani silniční. Snížit sazbu daně lze totiž jen u subjektů, jak jsou vyjmenovány v §6 odst. 9, písm. a) až c) zákona o dani silniční, mezi které obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., rozhodně nepatří. Na případný nárok na snížení daně proto neměla žádný vliv skutečnost, že některá z vozidel nebyla v rozhodnou dobu používána k podnikání.
Pokud jde o námitky obviněného vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že s ohledem na návaznost účetních dokladů mezi jednotlivými zdaňovacími obdobími byl obviněný povinen vydat správci daně i daňové podklady, které byly zpracovány účetní M. K. v roce 2009. A ty měl obviněný v době výzvy prokazatelně k dispozici. Státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný nepředal finančnímu úřadu ani podklady zpracované společností EKO-Kopecký, s. r. o., ačkoliv si je mohl od této společnosti vyžádat. Státní zástupce se ztotožnil s odvolacím soudem v tom, že obviněný vědomě zcela rezignoval na své povinnosti, s finančním úřadem vůbec nespolupracoval a zatajil mu účetní doklady, čímž naplnil znaky objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu.
Státní zástupce odmítl i námitky obviněného, že se soudy měly zabývat tím, zda a v jaké výši měla společnost VRASPÍR, s. r. o., nárok na výplatu nadměrných odpočtů u daně z přidané hodnoty. Případný nárok této společnosti na vyplacení nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty vyplynul navíc až ze znaleckého posudku zpracovaného v průběhu trestního řízení. Proto nelze rozumně předpokládat, že obviněný nepodal přiznání k silniční dani při vědomí toho, že společnost VRASPÍR, s. r. o., má nárok na vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty.
V návaznosti na shora uvedené skutečnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. V. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z výslovně stanovených důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. řádu, zabýval se Nejvyšší soud následně tím, zda obviněným uplatněné námitky jim lze podřadit. Přitom zjistil, že dovolacímu důvodu odpovídají jen hmotně právní námitky ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Naproti tomu procesní námitky formálně obviněným opřené o §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, nespadají pod deklarovaný dovolací důvod ani pod jiné důvody dovolání vyjmenované v §265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud se přesto rozhodl i k těmto námitkám v závěru svého usnesení ve stručnosti vyjádřit.
Nejprve ale k relevantně uplatněným právním námitkám obviněného. Nejvyšší soud konstatuje, že je shledal zjevně nedůvodnými.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustil v podstatě tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., úmyslně nepodal za jmenovanou společnost přiznání k silniční dani za rok 2010, přestože věděl, že jmenovaná společnost, jejímž předmětem podnikání byla silniční nákladní doprava, provozovala v roce 2010 celkem 43 vozidel registrovaných v České republice. Konkrétně šlo o 39 tahačů a návěsů s nejvyšší povolenou hmotností více než 3, 5 tuny, dále o 3 nákladní automobily a 1 osobní automobil, všechny určené k podnikání. Tím obviněný ke škodě České republiky zkrátil silniční daň o 554 779 Kč.
Obviněný v dovolání namítal nedostatek subjektivní stránky s tvrzením, že přiznání k silniční dani nepodal, protože se domníval, že vozidla provozovaná obchodní společností VRASPÍR, s. r. o., této dani nepodléhají, protože zajišťovala nákladní přepravu výhradně v zahraničí. Na podporu svého argumentu o dvojím výkladu ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční obviněný poukázal na pokyn Ministerstva financí č. D - 261 ze dne 5. 4. 2004, kterým byla prominuta silniční daň připadající na vozidla provozovaná na území České republiky, která byla registrována v zahraničí. Dále zmínil, že v roce 2009 sice došlo ke změně stanoviska Ministerstva financí, které začalo sporné ustanovení vykládat v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly, avšak tato změna výkladu neměla oporu ve změně zákona a byla uveřejněna pouze na internetových stránkách Ministerstva financí.
Obviněný citovanými námitkami v podstatě zopakoval svou obhajobu uplatněnou před soudy obou stupňů, s níž se dostatečně vypořádal soud prvního stupně především na str. 5 svého rozsudku. Odvolací soud se stejné výhradě věnoval na str. 6 odůvodnění napadeného usnesení. Soudy obou stupňů zejména přiléhavě poukázaly na nespornou skutečnost, že obviněný jménem obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., podal řádné přiznání k silniční dani za rok 2009, tedy v době kdy platila stejná právní této daňové povinnosti jako v roce 2010 (k tomu Nejvyšší soud doplňuje, že ustanovení §2 zákona o silniční dani platilo v nezměněné podobě od 4. 7. 2008 do 31. 12. 2013, kdy bylo novelizováno zákonem č. 344/2013 Sb.). V roce předcházejícím době, za niž obviněný neodvedl řádně silniční daň, resp. ani nepodal daňové přiznání, postupoval v souladu s platnou právní úpravou, předložil řádné daňové přiznání za všechna vozidla, u kterých byla jmenovaná společnost uvedena jako provozovatel v technickém průkazu a která byla registrovaná v České republice, tj. včetně těch, jež zajišťovala přepravu nákladů mimo území České republiky. Z uvedeného jasně vyplývá, že obviněný si byl dobře vědom toho, že těžká nákladní vozidla, která byla provozována obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., v roce 2010, jsou předmětem silniční daně bez ohledu na skutečnost, že nákladní přepravu realizují v zahraničí. Jestliže přesto za jmenovaného daňového poplatníka obviněný nepodal přiznání k silniční dani za rok 2010, je evidentní, že byl srozuměn s tím, že tuto daň zkrátí. Vzhledem k tomu, že jmenovaná obchodní společnost provozovala celkem 43 vozidel podléhajících silniční dani, musel si obviněný být současně vědom i toho, že tuto daň zkrátí ve značném rozsahu.
Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění napadeného usnesení dodává, že ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění účinném od 4. 7. 2008 do 31. 12. 2013 neumožňovalo obviněným předložený výklad, že silniční dani nepodléhají vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů, pokud jsou provozována mimo území České republiky. Ustanovení §2 odst. 1 zákona o silniční dani totiž v předmětném období bylo formulováno takto: „Předmětem daně silniční jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice.“ Z citovaného textu je zřejmé, že věta druhá je speciálním ustanovením k větě první a že pro vznik a trvání daňové povinnosti u těžkých nákladních vozidel byl rozhodující samotný fakt evidence takového vozidla v registru silničních vozidel v České republice. Jiné podmínky zákon již nestanovil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 7 Afs 64/2008).
Nejvyšší soud dále uvádí, že znění §2 odst. 1 zákona o dani silniční odpovídá Směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly ve znění Směrnice 2006/38/ES. Podle článku 5 uvedené směrnice u vozidel evidovaných v členských státech Evropské unie vybírá silniční daň pouze členský stát, v němž je vozidlo evidováno. Jinak řečeno vozidla registrovaná v České republice a provozovaná v jiných státech Evropské unie mají být zdaňována jen v České republice. V opačném případě by docházelo k rozporu s právem Evropské unie.
K námitkám obviněného, že Ministerstvo financí až do října 2009 na svých webových stránkách poskytovalo zavádějící informace ohledně výkladu citovaného ustanovení a teprve od tohoto data jasně uvádělo, že předmětem silniční daně jsou i všechna těžká nákladní vozidla provozovaná mimo území České republiky, jestliže jsou v České republice registrována, Nejvyšší soud konstatuje, že je irelevantní. Obviněný byl totiž odsouzen za zkrácení silniční daně za rok 2010. Za zdaňovací období roku 2009, kdy nepřesná interpretace platné úpravy zveřejněná na internetových stránkách Ministerstva financí mohla u daňových poplatníků vyvolat pochybnosti o rozsahu plnění silniční daně, naopak obviněný přiznání k silniční dani řádně podal, jak bylo uvedeno výše, a neučinil tak v době pozdější, kdy otázka vymezení předmětu tohoto druhu daňové povinnosti byla jmenovaným státním úřadem na jeho webových stránkách vykládána správně a ve vztahu k předmětu daně jednoznačným způsobem.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že pokyn ministra financí č. D- 261 ze dne 5. dubna 2004, kterým obviněný rovněž argumentoval ve prospěch své obhajoby, řešil problematiku silniční daně, jíž podléhají vozidla registrovaná v zahraničí a provozovaná na území České republiky za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004. Tedy netýkal se přímo těžkých nákladních vozidel, u kterých, jak bylo již výše konstatováno, se silniční daň státu platí vždy, jsou-li tato vozidla registrována v České republice.
Další relevantně uplatněná námitka obviněného se týkala znaku značného rozsahu kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. V daném případě byl rozsah zkrácení stanoven částkou odpovídající silniční dani za rok 2010 za všechna vozidla, jež byla v tomto roce registrována v České republice na společnost VRASPÍR, s. r. o. Předmětná daň totiž nebyla původně příslušným finančním úřadem vyměřena v důsledku jednání obviněného, který daňové přiznání v určeném termínu vůbec nepodal. Podle obviněného soudy nižších stupňů provedly nesprávný výpočet daňové povinnosti, když nezohlednily vrácení některých vozidel v průběhu roku 2010 leasingovým společnostem. Za této situace měly soudy podle obviněného při výpočtu zkrácení daně vycházet z ustanovení §6 odst. 9 a 10 zákona o dani silniční, podle kterého se snižuje sazba daně u těžkých nákladních vozidel, pokud tato vozidla nejsou používána k podnikání.
Tuto námitku Nejvyšší soud shledal zcela neopodstatněnou, protože citované ustanovení zákona o silniční dani umožňuje snížit sazbu daně výhradně tehdy, jestliže jde o vozidla používaná subjekty, které nejsou založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, nebo jde o vozidla používaná jako výcviková podle zvláštního právního předpisu upravujícího získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, nebo jde o vozidla používaná fyzickými osobami. Obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., která byla zapsána v registru vozidel v rozhodném zdaňovacím období jako provozovatel 43 silničních vozidel, ale podnikala v nákladní přepravě. Nemohla si proto nárokovat slevu na silniční dani podle §6 odst. 9 a 10 zákona o dani silniční, i kdyby skutečně některá z vozidel předala v průběhu roku 2010 leasingovým společnostem. V takovém případě by obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., měla nárok pouze na to, aby ji byla vyměřena silniční daň z vozidel vrácených leasingovým společnostem poměrnou částí za období, než došlo ke změně údaje o provozovateli vozidla v registru motorových vozidel. Poplatníkem silniční daně je totiž podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně došlo v průběhu zdaňovacího období roku 2010 ke změně údajů v centrální evidenci vozidel u pěti vozidel, která obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o. vrátila leasingovým společnostem. Všechny tyto případy soudy nižších stupňů, a to na podkladě znaleckého posudku vypracovaného Ladislavou Krásovou správně zohlednily při stanovení rozsahu zkrácení daně (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 5 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na č. l. 6).
Rovněž bez významu na určení výše rozsahu zkrácení silniční daně je tvrzení obviněného o nutnosti započtení nároku na výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, jenž příslušel subjektu daně – obchodní společnosti VRAPÍR, s. r. o. za rok 2010. Soudům nižšího stupně nelze vytýkat, že se možným nárokem obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v příslušném období nezabývaly. Jednak nebylo zkrácení nebo vylákání této daně předmětem stíhaného skutku a zejména nárok daňového poplatníka na vyplacení nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty nemá žádný vliv na jeho povinnost podat přiznání k silniční dani nejpozději do 31. ledna kalendářního roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období a daň ve stejné lhůtě správci daně také zaplatit. Podstatou protiprávného jednání obviněného bylo nepodání daňového přiznání k silniční dani za rok 2010 jménem společnosti VRASPÍR s. r. o., a to v úmyslu zatajit tuto povinnost a odpovídající částku příslušnému finančnímu úřadu neuhradit. Obviněný proto ani nemohl rozumně předpokládat, že by správce daně provedl započtení nároku z neodvedené silniční daně proti nároku totožného poplatníka daně na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
K dovolací námitce vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku posouzeného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je možné v zájmu stručnosti odkázat na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Stejnou výhradou se totiž tento soud podrobně zabýval na str. 7 svého rozhodnutí a přesvědčivě se vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, na jejichž podkladě byla vina obviněného citovaným přečinem spolehlivě dovozena. Výsledky provedeného dokazování jasně svědčí o tom, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby správci daně po zahájení daňové kontroly v říjnu 2011 předal účetnictví obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., alespoň za rok 2009, které měl v rozhodné době prokazatelně k dispozici, neboť v červenci 2011 mu jej osobně předala bývalá účetní M. K. Stejně se obviněný zachoval i vůči společnosti EKO - Kopecký, s. r. o., která následně byla pověřena vedením účetnictví obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., a požadované účetní podklady příslušnému zaměstnanci přes opakované výzvy nepředal.
Nejvyšší soud shrnuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů týkající se bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedovolují žádné pochybnosti o úmyslném zatajení účetních dokladů vůči správci daně, které byly potřebné k včasnému a řádnému vyměření daně z příjmu právnických osob za rok 2010, protože se záměrně vyhýbal zahájení řádně avizované daňové kontroly a nereagoval na opakované výzvy správce daně k vydání účetních dokladů, které měl fyzicky k dispozici, případně věděl, kde se nacházejí a mohl si je opatřit, event. dát pokyn obchodní společnosti EKO-Kopecký, s. r. o., nechť je sama správci daně vydá. Nic z toho ale obviněný neučinil, naopak zcela rezignoval na své povinnosti jednatele obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., poskytnout správci daně nezkreslené účetní doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku této právnické osoby, čímž ohrozil řádné a včasné vyměření daně z příjmu. Tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, který lze spáchat i tím, že pachatel, který je zodpovědný za úplnost a správnost účetních dokladů obchodní společnosti, předstírá správci daně, že předmětné daňové doklady nemá, nepředloží je ke kontrole a na dotaz kontrolního orgánu uvádí, že s nimi nedisponuje, přestože fakticky jsou v jeho držení nebo jsou uloženy na místě, které mu je známo (srovnej rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.).
Jak Nejvyšší soud shora avizoval, rozhodl se závěrem nad rámec dovolání stručně vyjádřit i k těm námitkám, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jenž spočívá v tom, že obviněný neměl obhájce, ač ho mít měl, aniž by jeho konkrétní výhrady tomuto důvodu fakticky odpovídaly.
Obviněný především poukázal na zásadní porušení svého práva na obhajobu, k němuž mělo dojít na počátku trestního řízení tím, že obhájci nebyl v rozporu s ustanovením §160 odst. 2 tr. řádu doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, přestože řízení se konalo o trestných činech zakládajících důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu.
Formální pochybení, které obviněný jinak důvodně vytkl orgánům činným v přípravném řízení, totiž nemělo negativní dopad na samotný výkon obhajovacích práv a spravedlivý proces jako takový. V posuzované trestní věci totiž nedoručení usnesení obhájci obviněného, na něž sám obhájce upozornil až v řádném opravném prostředku, neznamenalo porušení ustanovení o nutné obhajobě, jak ho má na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Nejvyšší soud se již opakovaně vyjadřoval k výkladu obsahu tohoto důvodu dovolání (srovnej rozhodnutí publikovaná pod č. 48/2003 a č. 23/2007 - II. Sb. rozh. tr.). Jeho naplnění totiž nelze spatřovat v každém v úvahu přicházejícím porušení práva obviněného na obhajobu, ale musí jít o případy, kdy obviněný neměl obhájce v době provádění úkonů trestního stíhání směřujících k meritornímu rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno, a které mělo na vydání tohoto rozhodnutí faktický dopad. V praxi tak může být tento dovolací důvod uplatněn tam, kdy za podmínek nutné obhajoby si obviněný nezvolil svého obhájce ani mu nebyl ustanoven vůbec, nebo až po provedení procesních úkonů, jež byly významné pro rozhodnutí o vině obviněného, event. bylo zvolenému či ustanovenému obhájci znemožněno zúčastnit se takových procesních úkonů. Půjde o situace, kdy obviněný byl zkrácen na svých obhajovacích právech nejen formálně, ale i materiálně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, a v téže věci vydané usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3917/12, shodně rozhodováno též ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 178/2014).
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že po celou dobu trestního stíhání obviněného P. V. měl jeho obhájce Mgr. Marek Hylena možnost účastnit se všech procesních úkonů, a svého práva také aktivně využíval od samého počátku přípravného řízení. Obviněnému, resp. jeho obhájci nebylo v žádném stadiu trestního stíhání bráněno ve výkonu všech zákonných práv, a proto je nutné zcela odmítnout tvrzení, že až do doručení obžaloby obhájce přesně neznal podstatu obvinění. Skutek, resp. skutky, pro něž bylo v dané věci vedeno trestní stíhání, byly předmětem jeho prvního výslechu, konaném dne 18. 3. 2013, jemuž byl již obhájce osobně přítomen. Tzn. že nejpozději v tento den, kdy na počátku své výpovědi obviněný potvrdil převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání musel být obhájce seznámen s podstatnými okolnostmi, v nichž bylo spatřováno spáchání trestné činnosti obviněným. Také další konkrétní kroky jmenovaného obhájce, např. jeho návrhy na doplnění dokazování písemně zpracované již v přípravném řízení, argumentace v žádosti o přezkum postupu policejního orgánu, kterou obhájce za obviněného směřoval dozorujícímu státnímu zástupci (viz č. l. 741 až 743 spisu) jednoznačně svědčí o dostatečném obeznámení obhájce s podstatou obvinění. Nakonec si lze jen stěží představit, že by Mgr. Marek Hylena byl jinak schopen řádně vykonávat své povinnosti obhájce, jak mu ukládá ustanovení §41 odst. 1 tr. řádu, a které samozřejmě předpokládají znalost předmětu trestního stíhání klienta, jehož zákonná práva je obhájce povinen prosazovat. V souvislosti s údajnou neznalostí obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání navíc nelze odhlédnout od toho, že formálně vadný postup orgánů činných v přípravném řízení byl obhájcem namítán poprvé až v odvolacím řízení. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že své námitky včetně procesních může uplatňovat podle svého uvážení v kterékoli fázi trestního řízení. Ovšem pokud se obhájce nedomáhal nápravy dříve, je logické, že se s obsahem sděleného obvinění seznámil jinak, v opačném případě by totiž nemohl poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc.
Lze proto uzavřít, že v tomto konkrétním případě nezpůsobilo nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci obviněného takové porušení jeho obhajovacích práv, které by mohlo mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně a nebyl tedy dán důvod k postupu odvolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Tím méně je pak dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je vymezen mnohem úžeji.
K druhé procesní námitce obviněného, že v přípravném řízení nebylo nijak reagováno na návrh obhájce na doplnění dokazování a na přezkoumání postupu policejního orgánu, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o dílčí procesní pochybení orgánů činných v přípravném řízení, které ale nemá žádný význam z pohledu zákonnosti řízení. To platí zvláště za situace, kdy šlo o návrh podaný poté, co se obviněný a obhájce seznámili po skončení vyšetřování dne 30. 4. 2013 se spisovým materiálem, a dozorující státní zástupce na něj v zásadě reagoval přímo v podané obžalobě. Podstatou předmětného podání datovaného dnem 2. 5. 2013 navíc bylo jen vyjádření jiného právního názoru obviněného na posouzení stíhaných skutků a návrh na provedení dalších důkazů. Shodné argumenty poté obviněný prezentoval v řízení před soudem prvního stupně a soud jeho návrhy na doplnění dokazování nepominul, některým vyhověl a jiné s odůvodněním zamítl (viz č. l. 716 spisu). Svůj právní názor na výsledky provedeného dokazování, byť se odlišoval od představ obviněného, pak soudy obou stupňů přesvědčivě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí.
Žádný význam nelze přiznat ani opakované námitce obviněného týkající se provedení důkazu znaleckým posudkem opatřeným ještě před zahájením trestního stíhání, na niž správně reagoval již odvolací soud. Ustanovení §211 odst. 6 tr. řádu, kterým obviněný argumentoval, se totiž vztahuje pouze na úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů podle §158 odst. 3 a 6 tr. řádu (v důsledku legislativní nepřesnosti je v zákoně uveden odkaz na §158 odst. 5 tr. řádu) . Znalecký posudek ale není úředním záznamem a jeho provedení v řízení před soudem je upraveno samostatně v jiném zákonném ustanovení, a to v §211 odst. 5 tr. řádu. V souladu s ním lze za určitých podmínek u hlavního líčení přečíst písemně zpracovaný znalecký posudek, přičemž jednou z těchto podmínek je i souhlas obviněného a státního zástupce. Není-li tento souhlas dán byť jen jednou z uvedených procesních stran, jak se stalo i v daném případě, je nutný osobní výslech znalce podle §108 tr. řádu. A právě tento zákonný procesní postup soud prvního stupně zvolil. Skutečnost, že předmětný znalecký posudek byl v souladu s ustanovením §158 odst. 3 písm. b) tr. řádu opatřen ještě před zahájením trestního stíhání, nemá na jeho procesní použitelnost žádný vliv. Obviněný má totiž podle §105 odst. 3 tr. řádu právo vznést námitky proti osobě znalce, proti jeho odbornému zaměření nebo formulaci zadaných otázek i kdykoli později v průběhu trestního stíhání.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání, které obviněný P. V. podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová