ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.919.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 919/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání, které podal obviněný E. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 4 To 725/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 141/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný E. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 5 T 141/2012, uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 a 2 tr. zákoníku [správně mělo být uvedeno podle 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. až 6. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o vině, o trestu a další výroky, které mají svůj podklad ve výroku o vině, a to v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 3 T 101/2012, jenž nabyl právní moci dne 11. 10. 2012, a v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 5 T 73/2012, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2013. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu rozhodl soud prvního stupně o uplatněných nárocích na náhradu škody způsobené trestnými činy.
Z podnětu odvolání obviněného podaného proti citovanému rozsudku byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 4 To 725/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, a to ohledně přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, dále výrok, kterým bylo rozhodnuto postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku o zrušení příslušných výroků o vině a trestu v rozsudcích Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 3 T 101/2012, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2012, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 5 T 73/2012, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2013. Odvolací soud zrušil v rozsudku soudu prvního stupně i výrok o společném úhrnném trestu a výroky o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině, o trestu a další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a to v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 3 T 101/2012, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2012, a v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 5 T 73/2012, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2013.
Za tyto přečiny a za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, uložil odvolací soud obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu odvolací soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené trestným činem.
Obviněný E. K. podal dne 22. 5. 2014 proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, protože se v době doručování zásilky s vyrozuměním nezdržoval na uvedené adrese, ale pobýval v Psychiatrické léčebně v D. K dalším dvěma uplatněným dovolacím důvodům obviněný zejména namítl, že skutková zjištění jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy a že jednání, v němž byl shledán přečin výtržnictví, nedosáhlo takové intenzity, aby byl narušen veřejný pořádek a klid. Obviněný také zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu výtržnictví. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného E. K. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, vzhledem k obsahu spisu je státní zástupce považuje za nedůvodné, protože obviněný byl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, a to na adresu svého bydliště, z níž navíc bezprostředně před zasláním vyrozumění komunikoval se soudem. Zde nebyl obviněný osobně zastižen, proto byl s ohledem na okolnosti zvolen postup zejména podle §64 odst. 2 a 4 věty první a poslední tr. řádu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, i když se obviněný fakticky nedozvěděl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nastaly všechny zákonem stanovené podmínky pro vznik fikce, podle níž bylo obviněnému doručeno příslušné vyrozumění. Námitku obviněného o jeho hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení nepovažuje státní zástupce za významnou, neboť obviněný, případně jeho obhájce měl od počátku hospitalizace dostatek času k informování soudu o tomto stavu. Pokud obviněný řádně a včas neoznámil svůj pobyt ve zdravotnickém zařízení, nelze považovat postup odvolacího soudu, jenž konal veřejné zasedání a projednal odvolání, za chybný. Podle přesvědčení státního zástupce tedy nebyl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Další námitky obviněného nepovažuje státní zástupce za způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že se zcela zjevně jednalo o intenzivnější zásah do klidného občanského soužití, který je již nutné postihovat za užití prostředků trestního práva. S přihlédnutím k jinak nezpochybněné recidivě obviněného je tak kvalifikace celého útoku jako přečinu výtržnictví podle posledně citovaného ustanovení přiléhavá. Pokud jde o použití ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, obviněný zde ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu neuvedl žádné námitky. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný E. K. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265g písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Podstata tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Podle názoru obviněného E. K. mu odvolací soud doručoval vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu jeho pobytu, ačkoli se na této adrese nezdržoval, protože se v rozhodné době nacházel v psychiatrické léčebně. V uvedeném postupu spatřuje obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a porušení jeho práva účastnit se veřejného zasedání o podaném odvolání.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 141/2012 (viz jeho č. l. 509, resp. č. l. 284 a č. l. 285) – Krajský soud v Českých Budějovicích se v řízení o odvolání opakovaně snažil doručovat obviněnému E. K. vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu jeho trvalého pobytu. Za tímto účelem odvolací soud použil vzor č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání, který je uveden ve skupině vzorů „tr. ř.“ podle sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-OD-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, resp. nyní podle obdobného sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 31. 1. 2014, č. j. 1/2014-OD-ORG. Zmíněným postupem učiněným v souladu s ustanovením §233 odst. 1 věty druhé tr. řádu dal předseda senátu odvolacího soudu obviněnému zřetelně najevo, že veřejné zasedání odvolacího soudu lze provést i v nepřítomnosti obviněného. Takový postup odvolacího soudu odpovídá závěrům dosavadní judikatury, protože podle §233 odst. 1 tr. řádu se obviněný předvolává k veřejnému zasedání o odvolání tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany apod. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný pouze vyrozumí o tomto veřejném zasedání, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz rozhodnutí pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o vlastní postup při doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, ani zde neshledal Nejvyšší soud žádná pochybení. Odvolací soud totiž správně postupoval podle §62 odst. 1 a §64 odst. 3, 4 tr. řádu, přičemž nešlo o písemnost, která by byla určena výhradně do vlastních rukou adresáta ve smyslu §64 odst. 1 tr. řádu. V daném případě ji proto podle §63 odst. 1, 2 tr. řádu a §50 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, postačilo vhodit do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, resp. nebyl-li takový postup možný, vrátit ji odesílateli (soudu) a zanechat o této skutečnosti písemné oznámení. Odesílající soud pak byl povinen doručit písemnost vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž písemnost se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Jak dále vyplývá ze stávající judikatury, uložení zásilky podle §64 odst. 3, 4 tr. řádu a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, kterou je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (viz rozhodnutí pod č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že Krajskému soudu v Českých Budějovicích se ani přes uvedenou snahu nepodařilo obviněnému E. K. doručit vyrozumění o konání veřejného zasedání, rozhodl odvolací soud o konání odvolacího řízení proti obviněnému v jeho nepřítomnosti, přičemž obviněný byl v tomto řízení zastoupen svou obhájkyní JUDr. Alenou Vobořilovou. Navíc uvedenému postupu předcházelo opakované odročování již nařízeného veřejného zasedání odvolacího soudu z důvodů existujících na straně obviněného.
Jak je tedy z popsaného postupu odvolacího soudu patrné, ve vztahu k obviněnému nezatížil řízení takovou procesní vadou, která by znamenala porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a tím naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu (viz zprávu Nejvyššího soudu publikovanou pod č. 36/2004, s. 282, Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004, publikované pod č. T 677. v sešitu 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, že se v době doručování písemnosti obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu nezdržoval na uvedené adrese a pobýval v psychiatrické léčebně. Není totiž povinností odvolacího soudu zjišťovat, zda a proč se obviněný nezdržuje na adrese svého trvalého nebo přechodného pobytu, nejde-li o případy podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Měl-li tedy obviněný E. K. skutečný zájem zúčastnit se veřejného zasedání konaného o jeho odvolání, bylo povinností obviněného včas oznámit soudu i adresu jeho současného pobytu. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, ze spisových podkladů zařazených na č. l. 280 a 282 trestního spisu navíc vyplývá, že odvolací soud opakovaně odročil konání veřejného zasedání (jednou z důvodu nemoci obviněného, podruhé když se nepodařilo zjistit místo jeho pobytu). Obviněný tedy prokazatelně věděl o tom, že v jeho trestní věci probíhá řízení o odvolání, které sám vyvolal, a že odvolací soud již dříve nařídil konání veřejného zasedání. Vědom si těchto skutečností však obviněný, který sám dobrovolně nastoupil psychiatrickou léčbu, neoznámil soudu adresu svého současného pobytu, na kterou mu má být doručeno vyrozumění, přičemž ji nesdělil ani své obhájkyni, která před odvolacím soudem výslovně prohlásila, že o pobytu obviněného jí není nic známo. Nejvyšší soud proto považuje uvedenou námitku obviněného za neopodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného E. K., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybnil některá rozhodná skutková zjištění a vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a s hodnocením důkazů, a to zejména pokud jde o výpověď svědka K. S., jehož napadením obviněný spáchal trestné činy vydírání a výtržnictví. Obviněný založil uvedené námitky především na vlastní interpretaci skutkového děje ve vztahu k těmto trestným činům a na výhradách stran věrohodnosti jmenovaného svědka.
Totéž platí o námitce obviněného E. K., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití zmíněného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Pouze nad rámec výše konstatovaných závěrů Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci nevznikly žádné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s dalšími alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu ...“. Ostatně proto i dosavadní a nadále použitelná judikatura dospěla k závěru, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (viz rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Výtržností jako znakem trestného činu je totiž jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Pro trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je tedy typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Při posuzování otázky, zda byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, jestli šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, anebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této souvislosti je nutno zvážit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele, intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, publikovaný pod č. T 352. ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Z popisu skutku obsaženého pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že se obviněný E. K. dopustil posuzovaného přečinu před více lidmi a na místě veřejnosti přístupném tím, že napadl jiného, a navíc čin spáchal opětovně, protože byl za takový trestný čin odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 1 T 68/2005, který nabyl právní moci dne 27. 2. 2005. Přitom jednání obviněného se určitým výraznějším způsobem dotklo veřejného pořádku jako hodnoty, která zde již přesáhla individuální zájmy jednotlivců (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, publikovaný pod č. T 448. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Obviněný jednal protiprávně vůči osobě, která vystoupila na ochranu majetkových hodnot jiného a navíc za situace, kdy obviněný vůči ní neváhal použít zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku. O intenzitě posuzovaného jednání svědčí také místo (šlo o prostor se zvýšeným výskytem jiných osob poblíž pěší zóny v centru krajského města) a čas spáchání označeného přečinu. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že zmíněné jednání obviněného vzhledem k jeho povaze, závažnosti a dalším okolnostem dosáhlo takové intenzity, aby narušilo veřejný pořádek a klid a aby ho bylo možno považovat za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku v souladu se shora citovanou judikaturou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný E. K. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu pak znovu rozhodl shora popsaným způsobem. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacích důvodů v předcházejícím řízení podle již zmíněných ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které jim jednak zčásti neodpovídají, jednak ve zbytku nejsou opodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný E. K. podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 8. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y