ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.984.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 984/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněného P. P., rozeného V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 8 To 113/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 9 T 181/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 9 T 181/2013, byl obviněný P. P., rozený V., uznán vinným pod bodem I. výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a dále pod bodem II. téhož výroku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za trestné činy uvedené pod bodem I. výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §§43 odst. 1 a 45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Za trestné činy uvedené pod bodem II. výroku o vině byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti měsíců. Pro výkon uložených trestů byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o trestu a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. řádu bylo rozhodnuto o zabrání věcí 1 ks injekční stříkačky s 0,5 ml bílého prášku, 1 ks injekční stříkačky s 0,2 ml bílého prášku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněnému povinnost nahradit vyjmenovaným poškozeným škodu. Pro úplnost je na místě uvést, že obviněný byl také zčásti zproštěn obžaloby, a to jednak podle §226 písm. c) tr. řádu pro dva skutky, resp. útoky pokračující majetkové trestné činnosti, neboť nebylo prokázáno, že je spáchal, a dále podle §226 písm. a) tr. řádu pro jiné dva skutky kvalifikované jednak jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ohledně kterých nebylo prokázáno, že se staly. Poškození z těchto čtyř skutků byli podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které směřoval pouze proti výroku o vině útoky pod bodem II. 11) odsuzující části, dále proti výrokům o trestu a o náhradě škody. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 8 To 113/2014, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Radslava Janečka dovoláním, které podřadil dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Podle obviněného Krajský soud v Brně pochybil tím, že zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv tento rozsudek spočíval na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku pod bodem II. 11) výroku o vině. Nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně ohledně označeného skutku dovolatel spatřoval v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel specifikoval, že byl uznán vinným tímto skutkem jen na základě pachové stopy nalezené na místě činu na pouzdru na brýle. Tento jediný a osamocený důkaz, přestože může být obecně věrohodný, nelze pokládat za stěžejní důkaz o vině. Ve svém řádném opravném prostředku sice obviněný tuto zásadní námitku uplatnil, ale podle jeho přesvědčení se s ní odvolací soud řádně nevypořádal. V odůvodnění napadeného usnesení se soud omezil pouze na strohé konstatování, že výsledky odorologické expertízy lze považovat za důkaz procesního charakteru, a dále v rozporu se skutečností tvrdil, že závěr o pachatelství obviněného není založen pouze na zajištěné pachové stopě, ale i na dalších důkazech, které ovšem blíže nekonkretizoval. Podle obviněného však soud ani nemohl jinak uvažovat, protože orgány činné v trestním řízení sice měly možnost zajistit a provést další důkazy, kupříkladu otisky prstů na předmětném pouzdře na brýle nebo zdokumentování výsledků záznamů z kamerového systému střežícího objekt, který byl v tomto případě napaden, ale ani se o to nepokusily.
V souvislosti s pachovou stopou dovolatel poukázal na ustálenou judikaturu vztahující se k otázce její důkazní hodnoty, absentují-li další usvědčující důkazy o vině. Konkrétně zmínil usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008, a ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 8 Tz 44/99, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, a ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, ze kterých shodně vyplývá, že zásadně nepřichází v úvahu, aby výrok o vině byl opřen pouze o důkaz pachovou stopou, protože jde o důkaz podpůrný a nepřímý, z něhož nelze jednoznačně a bezvýhradně dovodit, že ten, kdo otisk pachu zanechal, se dopustil trestného činu. Soudům nižších stupňů dovolatel vytkl, že nijak nezdůvodnily, proč se od těchto rozhodnutí odchýlily. Na dovoláním napadené usnesení lze proto podle dovolatele nahlížet jako na nepřesvědčivé a oslabující předvídatelnost soudního rozhodování, a takové chování nižších soudů by podle jeho názoru nemělo být Nejvyšším soudem tolerováno. Vadným postupem soudů obou stupňů došlo podle obviněného k porušení práva na spravedlivý proces, který je zakotven v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 8 To 113/2014, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání s pokynem, nechť změní rozsudek Městského soudu v Brně tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby ze skutku pod bodem II. 11) výroku o vině a s přihlédnutím k tomu se mu snižuje uložený trest.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného P. P. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Mgr. Radka Kuby. Ten označil dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. řádu. Argumentoval přitom tím, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani s odkazem na jiný dovolací důvod, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování, a právě o to se dovolatel snaží. Aktuální judikatura sice připouští určitý průlom do tohoto výkladu obsahu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom směru, že rozhodnutí soudu je možné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, ale popsaný extrémní nesoulad podle státního zástupce nelze v předmětné trestní věci, konkrétně pokud jde o bod II. 11) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dovodit. Po přezkoumání způsobu rozhodování v trestní věci Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně je podle státního zástupce naopak možné říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. řádu a důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. řádu. Oba soudy se zabývaly provedenými důkazy v souladu se zásadami formální logiky a jejich závěry ohledně skutkových zjištění plně korespondují s provedeným dokazováním.
K námitce dovolatele, že závěr o jeho vině v části výroku popsaném pod bodem II. 11) je postavený výhradně na pachové stopě, státní zástupce citoval část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 15 a konstatoval, že soud logicky a přesvědčivě objasnil důvody, které ho vedly k uznání viny obviněného, přestože ten spáchání tohoto útoku v hlavním líčení popřel a za pachatele označil svědka R. D. Podle státního zástupce je zřejmé, že soud nevycházel pouze z pachové stopy obviněného, která byla nalezena na místě činu, a to na dvou předmětech, krabičce na tužky a pouzdru na brýle, nýbrž i z dalších skutečností, zejména z původního doznání obviněného. Státní zástupce označil za logický závěr soudu, že pozdější změna výpovědi obviněného byla účelová a jím nabízené vysvětlení nálezu jeho pachové stopy na místě činu přenosem z oblečení, které údajně zapůjčil svědku R. D., je evidentně nepravdivé.
Obviněným tvrzený extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a učiněnými skutkovými zjištěními výjimečně odůvodňující přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů v dovolacím řízení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak státním zástupcem shledán nebyl, naopak podle něj mají skutková zjištění zřejmou vazbu na obsah provedených důkazů, které soudy hodnotily zcela logickým způsobem. S ohledem na to státní zástupce neshledal ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který dovolatel uplatnil v jeho druhé alternativě. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného odmítl, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. P. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu a dospěl k závěru, že je nenaplňují.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný P. P. mimořádný opravný prostředek primárně opírá, neboť naplnění druhého z jím citovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřuje v existenci hmotně právní vady v řízení předcházejícím rozhodnutí o odvolání, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán, případně vadné posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného nebo nesprávné posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Žádnou takovou námitku ale dovolatel neuplatnil. Celá argumentace v dovolání je postavena výhradně na tom, že soud prvního stupně pochybil, když ho uznal vinným ze spáchání jednání popsaném pod bodem II. 11) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, přestože jediným důkazem je pachová stopa zajištěná na místě činu, která je důkazem nepřímým a sama o sobě nemůže prokázat, že skutek spáchal. Stejnou námitku obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jí zabýval a nepřisvědčil jí (viz str. 10 až 11 odůvodnění napadeného usnesení).
Nejvyšší soud proto nad rámec dovolacího přezkumu konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo k obviněným tvrzenému zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces, kterým argumentoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008, na podporu toho, že jeho dovolání lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože se dovolací námitky týkají výhradně skutkových zjištění. Nejvyšší soud z rozhodnutí soudů nižších stupňů a připojeného spisu totiž zjistil, že skutková zjištění popsaná pod bodem II. 11) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nestojí pouze na výsledcích zkoumání pachové stopy zajištěné na místě činu (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 15 a 16 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu str. 11 a 12).
Na tomto místě je možné připomenout, že obviněný omezil rozsah svého dovolání na jediný útok, resp. skutek spadající pod majetkovou trestnou činnost, za niž byl v této trestní věci obžalován. K jeho spáchání došlo podle zjištění soudu tak, že se v noci z 1. na 2. 7. 2012 v B. obviněný vypáčil vstupní dveře do kanceláří firmy Seegmuller Praha, s. r. o. a z vnitřních prostor odcizil pod oknem volně uložený kovový trezor, ve kterém byla uložena mj. finanční hotovost ve výši 449 471 Kč. Ke spáchání předmětného skutku se obviněný po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání v přítomnosti svého obhájce doznal (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 25. 1. 2013 na č. l. 44 trestního spisu). Své doznání však později vzal zpět a tvrdil, že se spletl, měl na mysli jednání popsané v odsuzujícím rozsudku pod bodem II 14) výroku o vině (odcizení věcí včetně trezoru na ulici J.). Možnost nalezení pachové stopy, podle níž byl následně identifikován, obviněný spatřoval v tom, že daroval oblečení R. D., který se mu ve vězení k činu sám doznal. Tato verze obhajoby obviněného však byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním před soudem prvního stupně. Svědek R. D. nebyl schopen v průběhu svého výslechu popsat své chování na místě činu, měl se jej dopustit společně s další osobou, sám čekal v autě a šel dovnitř objektu jen naložit trezor, který následně odvezli. Soud prvního stupně pečlivě hodnotil tuto výpověď svědka ve vztahu k obhajovací verzi obviněného. V podstatě vyloučil možnost, že by pachové stopy zajištěné na místě činu pocházely výlučně z oblečení obviněného, které navíc nemohl svědek R. D. vzhledem k jeho zcela odlišné tělesné konstituci nosit. Rovněž je vysoce nepravděpodobné, aby na místě činu nebyly zajištěny pachové stopy tohoto svědka – údajného pachatele, pokud by to byl on, kdo se krádeže dopustil. Nevěrohodnost tvrzení svědka i obviněného ohledně spáchání předmětného vloupání a závěr, že skutečným pachatelem je obviněný P. P., dovodil soud prvního stupně po logickém zhodnocení provedeného dokazování a pečlivým zvážením v úvahu přicházejících verzí. Dvěma nalezenými pachovými stopami obviněného na předmětech, které ležely na stole v kanceláři, do níž pachatel vnikl vypáčením dveří, byla prokázána přítomnost obviněného v době vloupání na místě činu, přičemž způsob provedení činu odpovídá způsobu, kterým se své trestné činnosti opakovaně dopouštěl (srov. např. tzv. modus operandi skutků popsaných pod body II 7), 8), 9), 13), 15) a 17) výroku o vině, jejichž spáchání obviněný nepopírá). Rovněž místo i doba provedení sporného vloupání skutku popsaného pod bodem II. 11) výroku o vině přesně zapadá do série krádeží spáchaných obviněným v rozhodné době (viz celý skutek pod bodem II.). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly ke stejnému závěru, že obviněný je osobou s bohatými zkušenostmi s trestním řízením a je evidentní, že si byl dobře vědom skutečnosti, že jím zpochybňovaný skutek je s ohledem na výši škodlivého následku stěžejní pro právní kvalifikaci jeho jednání a také pro výrok o náhradě škody. Nejvyšší soud navíc upozorňuje na zcela odlišné skutkové okolnosti, za nichž byly spáchány skutky popsané pod body II. 11) a 14) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a považuje v podstatě za vyloučené, aby v paměti vypovídajícího mohlo dojít k záměně v doznání (do objektu firmy Opravy a pokládka živičných povrchů J. C. vešel pachatel otevřenými vraty, uvnitř se skryl, čekal, až objekt opustí uklízečka, za pomoci klíče nalezeného na chodbě odemkl kancelář, rozbrušovačkou odřezal připevněný trezor, který následně odcizil). Srovnáním způsobů provedení obou činů je zřetelný velký rozdíl v okolnostech, za nichž došlo k odcizení trezorů v uvedených objektech, tudíž úvaha soudu ve spojení s naprosto nevěrohodnou verzí zanechání pachových stop na místě činu svědčí v pravdivost prvotní výpovědi obviněného, přestože z procesního hlediska nemůže být sama o sobě považována za relevantní. Závěr o vině sporným skutkem však soud učinil v souvislosti s obsahem výsledků provedených důkazů v této věci a nelze mu vytýkat rozpory, jak se snaží tvrdit obviněný ve svém dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud s ohledem na námitku obviněného, že se soudy nižších stupňů opomněly zabývat ustálenou judikaturou vztahující se k důkazu pachovou stopou, dodává následující. Ústavní soud ani Nejvyšší soud v žádném z dovolatelem zmíněných rozhodnutí nezpochybnily obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou, pouze uvedly, že s ním lze vzhledem k jeho povaze v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Na jeho základě je ovšem bez důvodných pochybností možné dospět ke zjištění, že určitá osoba se nacházela na určitém místě, a právě takový závěr soudy nižších stupňů z nalezených pachových stop obviněného dovodily. Vinným ze spáchání vloupání a krádeže trezoru ho uznaly ovšem až s ohledem na další zřejmé skutečnosti, a to, že pachové stopy obviněného se na místo činu dostaly právě v noci z 1. 7. na 2. 7. 2012 (srov. výpovědi zaměstnanců poškozené společnosti - svědků V. J., který vloupání ráno dne 2. 7. 2012 zjistil, a M. Z., která odcházela z kanceláře dne 1. 7. 2012 jako poslední cca kolem 23. 25 hodin, oba přitom shodně uvedli, že látkové pouzdro na stole, na kterém byla nalezena druhá pachová stopa obviněného, není jejich a nepamatují se, že by je předtím viděli), otisk pachové stopy obviněný zanechal uvnitř kanceláře (viz fotodokumentace na č. l. 635 trestního spisu), takže je zřejmé, že se v tomto prostoru, kde došlo k odcizení trezoru, pohyboval právě obviněný. Z protokolu o neodkladných úkonech provedených na místě vloupání ihned po jeho nahlášení je současně zřejmé, že pachatel vnikl do kanceláří vypáčením dveří (viz č. l. 633 trestního spisu), tedy stejným způsobem, kterým se obviněný ve velmi blízké místní a časové souvislosti dopustil dalších útoků, jimiž byl uznán vinným a které nelze pominout v úvahách o tom, z jakých příčin se obviněný P. P. nacházel v noci z 1. na 2. 7. 2012 na místě činu. Současně byla vyvrácena obhajoba obviněného o tom, že pachatelem je svědek R. D., přičemž jiný důvod, pro který by obviněný naváděl jiného ke křivé svědecké výpovědi, než zbavit se trestní odpovědnosti za čin, který skutečně spáchal, nelze logicky dovodit.
K dovolací námitce obviněného, že orgány činné v trestním řízení měly obstarat další důkazy, zejména záznam z kamer monitorujících napadený objekt a daktyloskopické otisky z místa činu, Nejvyšší soud upozorňuje na úřední záznam na č. l. 741 až 742 trestního spisu, z něhož je zřejmé, že kamerový systém byl vyhodnocen policisty ÚO SKPV Brno - město, 11. oddělení, Policie České republiky s negativním výsledkem. Bylo zjištěno, že v areálu je umístěno 8 kamer, ovšem úsek, kde se nachází kancelář poškozené obchodní společnosti Seegmuller Praha, s. r. o., není kamerovým systémem pokryt. Tři kamery jsou u vjezdu nasměrované na hlavní vrátnici, zbylých pět v levé části areálu, zatímco kancelář se nachází v pravé části. Z protokolu o ohledání místa činu na č. l. 633 trestního spisu pak vyplývá, že upotřebitelné otisky prstů na místě činu sejmuty nebyly.
Uplatnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu již v řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané trestní věci nebyla shledána vada, která by naplnila současně citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohl být důvodně uplatněn ani tento druhý dovolací důvod.
Pro úplnost Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že stejné námitky, které uplatnil obviněný v dovolání, byly součástí jeho obhajoby v řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání a soudy obou stupňů se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádaly (viz především str. 15 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 usnesení odvolacího soudu).
Vzhledem k tomu, že obviněným formulované výhrady proti napadenému usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícímu řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu, nemohl Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. přezkoumávat a odmítl ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová