ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1001.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1001/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. září 2014 o dovolání obviněného Š. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 55 To 474/2012-1137, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 174/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 7. 2012, č. j. 3 T 174/2011-950, byl obviněný Š. Š. v bodech 1. – 7., 9. – 11., 13., 17. a 19. – 21.) uznán vinným patnácti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, v bodech 8., 12., 14. – 16. a 18.) byl uznán vinným šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákona ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle §250b odst. 4 tr. zákona za užití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu uložený obžalovanému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 7. 2009, č. j. 4 T 3/2006-160, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. H. byl uznán vinným v bodech 1. – 7., 9. – 11., 13., 17. a 19. – 21.) patnácti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, v bodech 8., 12., 14. – 16. a 18.) šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle §250b odst. 4 tr. zákona za užití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Obviněná R. R. byla uznána vinnou šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Za tyto trestné činy jí byl podle §250b odst. 4 tr. zákona za užití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zákona byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu uložený obviněné trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 10. 2010, č. j. 5 T 84/2010-61, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci podali odvolání Š. Š., J. H., R. R. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ve prospěch i v neprospěch obviněných Š. Š., J. H. a R. R.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 55 To 474/2012-1017, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných Š. Š., J. H. a R. R. zrušen ve výroku o vině pod body 8., 12., 14., 15., 16. a 18. a dále ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněný Š. Š. byl v bodech 8., 12., 14., 15., 16. a 18. uznán vinným šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy a za trestné činy, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněnému Š. Š. podle §250b odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. H. byl v bodech 8., 12., 14., 15., 16. a 18. Uznán vinným šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy a za trestné činy, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněnému J. H. podle §250b odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zákona, uložen úhrnný tret odnětí svobody v trvání dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Obviněná R. R. byla v bodech 8. a 15. uznána vinou dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona a v bodech 12., 14., 16. a 18. čtyřmi trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl obviněné podle §250b odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zákona, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle 58 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zákona byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněných Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 55 To 474/2012-1017, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 55 To 474/2012-1137, k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci a obžalovaných Š. Š. a J. H. (ohledně spoluobviněné R. R. bylo po vyloučení věci k samostatnému projednání rozhodnuto) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných Š. Š. a J. H. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému Š. Š. uložil podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřicetidvou měsíců, přičemž obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, obviněnému J. H. uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku za pomoc k trestným činům, jimiž byl uznán napadeným rozsudkem vinným a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, dále byl obviněnému uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí (popsaných ve výroku usnesení soudu druhého stupně), současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 T 83/2011-122, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Š. Š. a J. H. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 55 To 474/2012-1137, podal dovolání pouze obviněný Š. Š., a to prostřednictvím obhájce. V podaném dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky obviněného spočívají v tom, že tento „považuje za nesprávný závěr soudu v tom směru, že jeho jednání pod body 8., 12., 14., 15., 16. a 18. kvalifikoval podle §250 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zák., tj. jako jednání spáchaná členem organizované skupiny“. Za správný považuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 55 To 474/2012-1017, jímž bylo jednání obviněného pod shora uvedenými body kvalifikováno podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., a který byl k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušen Nejvyšším soudem. Za nesprávný rovněž považuje závěr soudu o výši jím inkasovaných částek, neboť za správnou částku měl být považován pouze součet částek, které obviněný uvedl u hlavního líčení dne 19. 1. 2012 a 23. 3. 2012, přičemž vycházeno mělo být pouze ze skutečné škody, tj. částky, kterou hlavní pachatel obdržel. Soudu rovněž vytýká, že nedostatečně zohlednil veškeré polehčující okolnosti, zejména jeho doznání, skutečnost, že je nutno na něj hledět jako na osobu netrestanou, že od spáchání činu uplynula delší doba, což se mělo projevit při stanovení výše trestu. Nesouhlasí rovněž se zařazením do věznice s ostrahou, neboť správně měl být zařazen do věznice s dozorem. Uvedené skutečnosti podle obviněného odůvodňují „extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, a tento extrémní rozpor činí předmětem dovolání. Skutkový stav zjištěný obecnými soudy vede k závěru, že se obžalovaný spáchání trestného činu nedopustil, tj. svým jednáním nemohl naplnit znaky trestného činu“. V návaznosti na argumentaci o tzv. extrémním nesouladu odkazuje obviněný na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, aby odkázal na „princip presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že toto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřila své přesvědčení, že obviněný dovolací důvod naplnil pouze částečně, pokud zpochybnil správnost právní kvalifikace v souvislosti s tím, že se měl trestné činnosti dopustit v rámci organizované skupiny. Odkázala na závěry vyslovené v předcházejícím dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných a znovu zopakovala, že u všech obviněných (tedy i obviněného Š.) postačuje, že si jsou vědomi skutečnosti, že skupina, jejíž trestnou součinností dochází k páchání trestné činnosti, má nejméně tři členy, kteří postupují koordinovaně a hlavní pachatel je pouze instruovaným, ale také trestně odpovědným nástrojem k dosažení cíle zamýšleného ostatními pachateli. Obviněný si byl prokazatelně podle mínění státní zástupkyně vědom okolnosti, že skupina má nejméně tři členy, neboť obviněnou R. seznámil s mechanismem, jak od obviněného J. H. získává potvrzení pro zájemce o úvěr a obviněného J. H. seznámil s tím, že zájemce o úvěr získává mimo jiné i přes obviněnou R. Obvinění prokazatelně jednali plánovitě a koordinovaně. Další námitky považuje státní zástupkyně za námitky, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními považuje státní zástupkyně za formálně uplatněnou, což je podporováno k tomu uvedenou argumentací, která se nevymyká z rámce běžných odvolacích námitek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného, že „považuje za nesprávný závěr soudu v tom směru, že jeho jednání pod body 8., 12., 14., 15., 16. a 18. nesprávně kvalifikoval podle §250 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zák., tj. jako jednání spáchaná členem organizované skupiny“ a správně mělo být kvalifikováno podle mírnější právní kvalifikace podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. je potřebné uvést, že obviněný neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, pro kterou považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně a následně soudu odvolacího, že se obviněný jednání dopustil jako člen organizované skupiny. S ohledem na neurčitost této námitky bylo by možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku uplatnit. I přes shora uvedené však považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že již ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 526/2013-64, se vyjádřil k otázce, kdy lze jednání pachatelů považovat za jednání organizované skupiny. V této souvislosti zmínil např. rozh. č. 53/1976-II. a rozh. č. 45/1986 Sb. rozh. tr., stejně jako rozhodnutí č. 22/2011 Sb. rozh. tr., ze kterých vyplývá, že o organizovanou skupinu jde v případě nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na organizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost; okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně pachateli trestného činu podle §9 odst. 2 tr. zák. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák., případně též další osoby mající na trestném činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ze str. 20-21 vyplývá, jaké skutečnosti vedly zmíněný soud k závěru, že obviněný byl osobou, která sjednala osobu, která zajišťovala falešná potvrzení o příjmu (J. H.), současně byl osobou, která vytipovala žadatele o úvěr, koordinoval postup těchto osob, případně byl osobou, která sjednala osobu (R. R.), která zajišťovala žadatele o úvěr. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí rovněž vyplývá, na základě jakých důkazů k uvedenému závěru soud dospěl. S uvedenými závěry se ztotožnil také soud druhého stupně (viz str. 19-20 usnesení). V tomto směru nevyznívá přesvědčivě ani ta část dovolání obviněného, kde uvádí, že „skutkový stav zjištěný soudy vede k závěru, že se obžalovaný spáchání trestného činu nedopustil, tj. svým jednáním nemohl naplnit znaky trestného činu“. Uvedenou argumentaci je třeba označit za kontraproduktivní, neboť z popisu skutku je jednoznačné, v čem jednání obviněného spočívala, jaká částka byla předmětem „smluv o úvěru“, tudíž tvrzení obviněného, že se jednání nedopustil, musí vést k závěru, že skutková zjištění soudu jsou nesprávná, stejně jako následná právní kvalifikace (pokud se trestného činu nedopustil – pak zjištění, že se jednání dopustil, je nesprávné). Nepřiléhavá je rovněž již zmíněná argumentace, že „svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu“ – neboť popis skutku vykazuje znaky trestného činu. Přisvědčit nelze ani argumentaci ohledně výše škody, kdy obviněný soudům vytýká nesprávně zjištěnou její výši s ohledem na zvolenou metodu výpočtu. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že rozhodnou částkou pro stanovení výše škody byla částka, o níž pachatel v žádosti o úvěr požádal (např. z popisu jednání pod bodem 3 je zřejmé, jaká byla účast obviněného). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zmínit, že přestože obviněný na jedné straně hovoří o tom, že „se spáchání trestného činu nedopustil“, což by mohlo vzbuzovat dojem, popírání trestné činnosti jako celku, na druhou stranu za správné považuje rozhodnutí (zrušené k dovolání státního zástupce v neprospěch obviněného), kterým byl uznán vinným trestným činem podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. Obviněného (obhajobu) je třeba upozornit, že přehlédl tu skutečnost, že byl uznán vinným trestným činem podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se škodou nikoli malou (§89 odst. 11 tr. zák. dosahující částky nejméně 50.000 Kč – ani při jeho argumentaci, že jako rozhodná částka měla být brána částka jemu reálně vyplacená, pak musí Nejvyšší soud zmínit, že pod bodem 3 výroku rozsudku dostal částku 80.000,- Kč, pod bodem 2 částku 55.000,- Kč). Z uvedeného je zcela jednoznačné, že by uvedený znak byl naplněn i v případě, že by bylo postupováno podle kritérií, které si nastavil obviněný. Vedle zmíněné právní kvalifikace byl uznán vinným rovněž trestným činem podle §250b odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zák., kde výše škody není rozhodná. Také s ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší soud tvrzení obviněného o existenci tzv. „extrémního nesouladu“, za pouhou účelovou argumentaci, kdy pojem extrémního nesouladu-rozporu se stal „pravidelnou argumentací většiny dovolání, bez reálného podkladu a náležitého zdůvodnění“. Pokud jde o otázku extrémního nesouladu-rozporu, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že pojem „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (obdobné závěry lze vztáhnout také na rozhodnutí soudu druhého stupně).
Pokud jde o výhrady obviněného k otázce trestu a jeho výkonu, kdy nebyly zohledněny jím uváděné polehčující skutečnosti (viz shora vyjádření obviněného), pak považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“. Obviněnému bylo možno za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným, uložit trest odnětí svobody v trvání až osmi let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřicetidvou měsíců, pak je nepochybné, že soud postupoval plně v souladu se zákonem a nebyl by naplněn ani dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně obviněnému vysvětlil okolnosti, které jej vedly k závěrům o uložení nepodmíněného trestu, jeho výměry (poukázal na to, že se doznal, hledí se na obviněného jako osobu netrestanou, uplynula delší doba) apod., odkázal také na zákonné ustanovení, které odůvodňuje zařazení obviněného do věznice s ostrahou (přesto je soudu vytýkáno, že k nim nebylo přihlédnuto), nepovažuje Nejvyšší soud s ohledem na charakter tohoto opravného prostředku - mimořádného opravného prostředku, opětovně opakovat to, co již bylo řečeno soudy nižších stupňů a dostatečně jimi odůvodněno.
Vzhledem k tomu, že pouze tu část námitky obviněného, ve které se vyjadřuje ke způsobu zjištění výše škody, lze s jistou mírou tolerance považovat za právně relevantní, bylo dovolání obviněného jako celek nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ostatní námitky jsou námitky skutkové, ve vztahu ke kterým by bylo nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě takového okruhu námitek se uplatní rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu, odkazu na zásadu in dubio pro reo apod.) .
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné (viz shora), nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann