ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1005.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1005/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. R . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 9 To 102/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 4 T 64/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 4 T 64/2012, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodech 1) – 10) pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2b) tr. zákoníku, přičemž pod body 1 – 6), 8) – 10) došlo k dokonání a pod bodem 7) k přípravě podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný podle §283 odst. 2, §43 odst. 2 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §39 odst. 7, §68 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, jímž měl spáchat přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 9 To 102/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti pěti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 5 T 163/2013, stejně jako další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu Plzni, a to v celém rozsahu, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutky, jimiž byl uznán vinným lze, podle jeho názoru, podřadit do dvou stupňů hodnocení. Pod body 1) – 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně se jedná o hodnocení příslušných svědeckých výpovědí a pod body 7) – 10) byl zásadním provedený záznam telekomunikačních hovorů. Pokračoval, že v daném případě lze shledat v prvé řadě opomenuté důkazy a rovněž pak absentující vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry úvah soudu. Oběma soudům vytkl, že z pohledu skutkového stavu věci (který byl extrémně nesprávně či neúplně zjištěn) některý ze stěžejních důkazů pominuly (nebyli vyslechnuti jím v odvolacím řízení navržení svědci), v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily a jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Konkrétně upozornil, že v jeho trestní věci nebyli vyslechnuti před soudem svědci, kteří „byli stěžejní pro usvědčení z pohledu důkazů“ , a poukázal na nezbytnost dodržení práva na obhajobu a práva na soudní ochranu. Poznamenal, že výslechy těchto (jím navržených a jmenovaných) svědků měla být doložena celá logická struktura jeho tvrzení, což pak mělo mít vliv na hodnocení výpovědí svědků již vyslechnutých (rovněž v dovolání jmenovaných), kteří své výpovědi při hlavním líčení změnili v jeho prospěch, a dodal, že mu tak nebylo umožněno řádně tuto změnu zhodnotit. K této argumentaci vztahující se k bodům 1) – 6) dodal, že rozhodnutí bylo založeno pouze na tvrzení svědků učiněných v rámci přípravného řízení, když jejich změněná výpověď v rámci hlavního líčení nikterak neodpovídá skutkové ani právní větě daného rozhodnutí. K bodům 7) – 10) argumentoval, že z přehraných telefonických hovorů není zřejmé, že se jednalo o výrobu nebo distribuci pervitinu.
Uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo ve všech bodech nesprávně zhodnoceno, a to jak z pohledu tzv. opomenutých důkazů, které měly zásadní vliv na posouzení věrohodnosti slyšených svědků, a to za předpokladu, že byla jeho vina pod body 1) – 6) rozsudku soudu prvního stupně prokazována výhradně těmito důkazními prostředky, a rovněž nesouladem mezi skutkovými a právními zjištěními pod body 7) – 10), když provedený záznam telefonních hovorů nebylo možné považovat za důkaz usvědčující ani za podpůrný, když z jeho obsahu nebylo možno vypozorovat bez důvodných pochybností jeho zavinění. Podle jeho slov bylo jednání pod body 7) – 10) předmětného rozhodnutí prokázáno na základě nepřímých předpodkladů, vycházejících z povahy jednání pod body 1 – 6), což nebylo přípustné, ale rovněž ani nemělo oporu v provedeném dokazování, když právě jednání pod body 1) – 6) nebylo prokázáno bez důvodných pochybností.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 9 To 102/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu Plzni ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 9 To 102/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplně provedené dokazování, resp. opomenutí některých jím navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní skutkové závěry (zcela odlišné od zjištění soudů nižších stupňů), jež lze zjevně interpretovat tak, že se jednání popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze konstatovat, že skutečnost, že odvolací soud zamítl návrh obhajoby na provedení určitých důkazů, nemůže vést k závěru, že tímto postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu, a práva na obhajobu. Jak v otázce určení rozsahu nezbytného dokazování, tak v otázce hodnocení důkazů se totiž realizuje pravomoc soudu a jeho nezávislost. V daných souvislostech lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1556/12, v jehož odůvodnění (ve shodě s dřívějšími rozhodnutími tohoto soudu) odeznělo, že „obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tedy soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy své skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219)“ . V daném případě odvolací soud, byť stručně, přesto dostatečně konkrétně, odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí důkazních návrhů obhajoby. Nejedná se proto o opomenuté důkazy, resp. neúplně provedené dokazování, ani porušení práva na spravedlivý proces, jak ve svém dovolání obviněný namítá. Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění pak nevybočily z rámce prostých námitek, běžné polemiky se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Pouhá polemika obviněného se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Činí-li za popsané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý