ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1043.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1043/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný T. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 7/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 49 T 10/2013-412 , byl obviněný T. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 28. 7. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 03.00 až 03.17 hodin ve vozidle taxi služby zn. Seat Leon, žluté barvy, RZ …, do něhož nasedl jako zákazník v době kolem 02.00 hodin v Ú. n. L., v ulici M., před barem Tina, po rozhodnutí projet se vozidlem taxi a místo placení použít proti řidiči vozidla nůž, který si vzal s sebou za tímto účelem a ukryl pod oděv a poté, když v ulici S., ve směru k ulici S., před vchodem do panelového domu čp. … zastavila a požadovala po něm zaplacení jízdy, napadl v úmyslu usmrtit bodáním připraveným kuchyňským nožem s délkou čepele 17 cm řidičku vozidla H. M., které způsobil zranění – bodnořeznou ránu pravého ramene, bodnou ránu horní části pravé prsní krajiny s dučejí 4. mezižebřím s nářezem chrupavek 4. a 5. žebra a okraje hrudní kosti, mezihrudím, pravou srdeční předsíní a bránicí do levého laloku jater, průbod pravého prsu, bodnou ránu dolní části pravé prsní krajiny s dučejí mezižebřím do bránice s průbodem pravého jaterního laloku končícího v zadní části bránice a povrchní nářez kůže dlaňové plochy dolní části pravého předloktí zasahujícího do podkoží dlaňové plochy zápěstí, lalokovitou řeznou ránu dlaně pravé ruky, nářez kůže hřbetu horního článku palce, řeznou ránu hřbetu 2. záprstoprstového kloubu zasahujícího do kosti a řeznou ránu ukazováku pravé ruky, v důsledku kterých poškozená přes poskytnutou lékařskou péči z důvodu šoku ze ztráty krve dne 28. 7. 2013 v 05.45 hodin zemřela.
Obviněný byl za uvedený zvlášť závažný zločin podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 19 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to nože s modrou plastovou rukojetí s čepelí délky 17 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným V. M., částku 1.240.000 Kč, V. M., částku 1.259.276 Kč, M. L. částku 240.000 Kč, P. L. částku 240.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR regionální pobočce Ústí nad Labem, Mírové náměstí 35/C, Ústí nad Labem částku 6.483 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 7/2014, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody u poškozeného P. L. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal nahradit tomuto poškozenému škodu ve výši 175.000 Kč, přičemž poškozeného se zbytkem uplatněného nároku odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Diáka dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a (jiném) nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním napadl výrok o vině i výrok o trestu.
Namítl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, který posoudil jako zvlášť závažný zločin vraždy, neboť se z jeho strany mohlo jednat o těžké ublížení na zdraví. Má za to, že věc nebyla řádně objasněna a soudům vytkl, že na jeho návrh nebyly provedeny nové znalecké posudky a výslechy všech zdravotnických pracovníků, hlavně těch, co přijeli na místo, kde stálo vozidlo, ve kterém byla zraněná zcela při vědomí, neboť jak plyne z výpovědí svědků, poškozená s nimi hovořila, vystoupila z auta a telefonovala. Podotkl, že tyto osoby se mohly nejlépe vyjádřit ke zdravotnímu stavu poškozené, jak se projevovala, a jakou pomoc jí poskytli na místě dojezdu a během cesty do nemocnice. Nebyl konečně vyslechnut ani personál v nemocnici v Ú. n. L., kam byla poškozená dopravena.
Podle dovolatele znalec nedokázal v řízení před soudem sdělit, zda a jakou dobu byla poškozená v komatu, ani přesnou dobu její smrti. Je přesvědčen, že po jeho vystoupení z vozidla do úmrtí poškozené uběhly přibližně tři hodiny a ani sama poškozená si nestěžovala na brutalitu z jeho strany, pouze volala synovi, že bude ošetřena. Vzhledem k tomu, že všechny jeho důkazní návrhy byly zamítnuty, má za to, že nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil v jeho prospěch (s odkazem na §164 odst. 3, §166 odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Stran výroku o trestu soudům vytýká, že při jeho výměře nepřihlédly k tomu, že svého jednání litoval a dopustil se ho ve věku blízkému věku mladistvých, ve svých devatenácti letech. O jeho předchozím odsouzení platí fikce, že nikdy trestán nebyl, což soud prvního stupně náležitě nerespektoval. Uložený trest pokládá za nepřiměřeně přísný, jeho výši mohla ovlivnit i právní kvalifikace skutku (v daném směru podotkl, že jeho jednání by bylo možné kvalifikovat jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 3 tr. zákoníku).
Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem brojí i proti výroku o náhradě škody, když namítá, že všechny „přiznané nároky… nejsou ani právně kvalifikovány, tj. (není zřejmé) z jakého právního titulu mi byla v řízení uložena povinnost zaplatit a do kterého data.“
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a posledně jmenovanému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po shrnutí průběhu řízení a dovolatelem vznesených námitek sdělila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosažení posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Kromě toho se obviněný dle náhledu státní zástupkyně v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Naopak konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však dle státní zástupkyně ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se podle státní zástupkyně svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné. Napadené rozhodnutí proto není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby o tom Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Obviněný sice podal dovolání, jež výslovně opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevznesl však žádnou námitku, kterou by bylo lze podřadit pod takto jím deklarovaný důvod dovolání. Jeho výhrady mají povahu námitek skutkových, jimiž ve skutečnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně. Ačkoli dovolatel namítá, že by jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin těžké ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích nikterak nespecifikuje, v čem shledává nesprávnost soudem užité právní kvalifikace skutku. Přitom těmito skutkovými zjištěními, jak ostatně plyne ze shora řečeného, je při posuzování vytýkané nesprávnosti právního posouzení skutku Nejvyšší soud vázán.
Skutkový závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu musí soud nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a na základě toho pak vyvodit tomu odpovídající skutková zjištění. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení zásadně nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. otázek hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování, reakce soudu na obhajobu obviněného apod. nemají povahu právně relevantních dovolacích námitek.
Nejvyšší soud pokládá za nutné uvést, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí však takovou vadou zřetelně není zatíženo. O extrémní rozpor ve smyslu jeho výkladu by se totiž jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů v posuzované věci postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Jinak vyjádřeno, extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů jsou plně odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Právě řečené platí zejména ve vztahu k námitkám obviněného, kterými brojí proti neúplnosti dokazování, pokud namítá, že soudy neprovedly žádný důkaz, který by svědčil v jeho prospěch (dle hodnotících úvah obviněného, že nebyly provedeny nové znalecké posudky a nebyl proveden výslech všech zdravotníků, kteří přijeli na místo činu, jakož i výslech personálu nemocnice). Připomíná se, že v posuzované věci bylo zpracováno několik znaleckých posudků, a to včetně posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, odvětví psychiatrie a odvětví soudního lékařství. Společně s dalšími důkazy, o které soudy nižších stupňů své rozhodnutí opřely, tvoří označené důkazy dostatečný důkazní řetězec, na jehož základě bylo o vině dovolatele rozhodnuto. V dané souvislosti je vhodné zmínit, že s principem nezávislosti soudní moci souvisí oprávnění tohoto orgánu (soudu) rozhodnout samostatně o rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí. Důkazními návrhy stran není soud zásadně vázán. Přistoupit ke zpracování nových posudků, jimiž by měly být řešeny tytéž odborné otázky, k nimž se již vyslovily posudky zpracované (ze záznamu o prostudování spisu na č. l. 370 však plyne, že obhájce obviněného navrhl provést výslech znalce z odvětví soudního lékařství, který byl posléze slyšen soudem u hlavního líčení (viz č. l. 407), a nikoli provedení nového posudku, jak tvrdí obviněný v dovolání), lze za podmínek upravených v ustanovení §109 tr. ř., event. v ustanovení §110 tr. ř. K jejich aplikaci ve věci posuzované zjevně nenastaly zákonné podmínky.
Navíc lze, ve shodě se státní zástupkyní poukázat na to, že s totožnou obhajobou, jakou uplatnil obviněný v podaném dovolání, se jako s argumentací odvolací v dostatečném rozsahu vypořádal již soud druhého stupně. Ve své podstatě by proto dostačovalo odkázat na jeho rozhodnutí. Částečně nad rámec nezbytného, a toliko z důvodu úplné reakce na dovolací námitky obviněného, proto dovolací soud uvádí následující skutečnosti:
Námitka obviněného, kterou brojí proti právní kvalifikaci skutku (tj. že by v jeho jednání bylo lze spatřovat trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 3 tr. zákoníku), je vystavěna čistě na odlišném hodnocení skutkového stavu věci a odlišném hodnocení důkazů, které byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním obsaženým v dovoláním napadených rozhodnutích žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatňuje a nečiní tak ani ve vztahu k právní kvalifikaci, kterou jako možnou ve svém mimořádném opravném prostředku označuje. Pokud totiž za takovou pokládá právní kvalifikaci v podobě trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, pak přehlíží onu část skutkové věty, v rámci které jsou dostatečným způsobem popsány znaky skutkové podstaty vraždy podle §140 tr. zákoníku [poškozenou „…napadl v úmyslu usmrtit bodáním připraveným kuchyňským nožem s délkou čepele 17 cm… (etc.) “ ].
Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, když jiného úmyslně usmrtil po předchozím uvážení v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. Skutková zjištění ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyjádřená (a jeho odůvodnění rozvedená) evidentně naplňují zákonné znaky přisouzeného zločinu. Je zřejmé, že dovolatel zcela cíleně a vědomě užil svůj nůž, kterým opakovaně útočil proti tělu poškozené. O soudy dovozeném úmyslu pojícím se ke smrtelnímu následku vypovídá zejména použitý nástroj, intenzita a způsob vedení útoku, ale také konkrétní okolnosti, které obviněného vedly k spáchání trestného činu. Dovolatel použil nůž s délkou čepele 17 cm, tedy předmět, který je způsobilý přivodit zranění pronikající hlouběji do těla, útočil proti nechráněnému místu obviněné (na její pravý bok), a to střední až vysokou intenzitou. V příčinné souvislosti s tímto jeho jednáním došlo mimo jiné k poranění pravé srdeční předsíně, které, jak plyne z výpovědi znalce učiněné při hlavním líčení, není snadno operovatelné. Při tomto poranění nelze snadno zastavit krvácení a pouze zcela výjimečně se podaří takto poraněného člověka zachránit. Rovněž obviněného polemický závěr, že k úmrtí poškozené mohlo dojít v důsledku zanedbání poskytnuté zdravotní péče, kterou vyvozuje ze skutečnosti, že po jejím převezení do nemocnice ještě telefonovala se svým synem, zůstává osamocen, neboť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Jiří Fialka, CSc., žádné prodlení či nedostatky při poskytnutí odborné zdravotní péče poškozené nezjistil. Pokud připustil, že při tomto druhu poranění, není vyloučené, že poškozená byla schopna určitého jednání, včetně telefonování, pak toto konstatování neodůvodňuje vyvozování skutkového závěru, kterým se obviněný snaží právní kvalifikaci svého skutku zpochybnit. O její správnosti není důvodu pochybovat.
Za důvodnou není možno pokládat ani námitku obviněného stran nepřiměřeného trestu. Taková námitka totiž nedopadá pod deklarovaný dovolací důvod. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Ve vztahu k námitce stran adhezního výroku lze konstatovat, že z argumentace dovolatele není patrné, zda jí míří proti neúplnosti výroku o náhradě škody anebo zda tento nedostatek shledává pouze v odůvodnění napadeného, resp. jemu předcházejícího rozsudku. V prvním případě tuto námitku nelze pokládat za relevantní, neboť výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje žádné vady ve smyslu neúplnosti výroku, které by bylo nutné napravit cestou dovolání. Pokud však námitka směřuje výlučně proti neúplnosti, resp. nedostatku odůvodnění rozsudku, odkazuje se blíže na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., neboť dovolání směřující pouze proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné.
V reakci na výhradu obviněného stran nevyložení toho, o jaká ustanovení je opřen nárok poškozených, resp. jeho povinnost k náhradě přisouzených nároků, dovolací soud uvádí, že hmotně právní základ těchto výroků spočívá v odpovědnosti obviněného opřené o ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. jde-li o škodu, resp. její náhradu, která vznikla na poškozeném automobilu, o ustanovení §449 odst. 3 obč. zák. pro účely hrazení nákladů pohřbu, o ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. pro jednorázové odškodnění pozůstalých a o ustanovení §13 obč. zák., jde-li o náhradu nemajetkové újmy v penězích, která byla soudy přiznána nejbližším příbuzným poškozené. K námitce, že z rozhodnutí není zřejmé, do kterého data má obviněný svoji povinnost splnit, se uvádí, že tento údaj není nezbytné (jak ve výroku, tak v odůvodnění rozhodnutí uvádět), neboť je spojen s otázkou vykonatelnosti rozhodnutí. Ta nastává v případě rozhodování odvolacího soudu (a to jak v případě výroků, které jsou obsaženy v jeho rozsudku, tak výroků, obsažených v rozsudku soudu prvního stupně odvolatelem napadených a odvolacím soudem nezměněných) okamžikem vyhlášení jeho rozhodnutí.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které pod něj nejsou podřaditelné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil