ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1071.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1071/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. září 2014 o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 To 69/2014-232, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 146/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 To 69/2014-232, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 1. 2014, č. j. 4 T 146/2012-206, kterým byl obviněný P. L. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 To 69/2014-232, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že vymezený dovolací důvod spočívá v předmětné trestní věci v tom, že zjištěný skutek „neobsahuje jednání naplňující znaky přečinů, pro který byl dovolatel uznán vinným“. Dále argumentuje tím, že „absentuje základní znak přečinu ublížení na zdraví“, když poškozená nebyla zraněním a jeho léčením omezena výrazně v běžném způsobu života (pravou rukou mohla psát) tak, že by nemohla jezdit vozidlem. Zpochybňuje rovněž zranění páteře poškozené, kdy poukazuje na to, že nebyl tento stav objektivně zjištěn a jedná se pouze o subjektivní stezky neobjektivizované žádným důkazem. Podle mínění obviněného nebylo prokázáno, že by došlo ke skutku, který je uveden v obžalobě a nebylo vůbec prokázáno, že by poškozené bylo způsobeno ublížení na zdraví, na které by bylo možno nahlížet jako na ublížení na zdraví ve smyslu zákona. Poukazuje na to, že objektivně byla, jako zranění poškozené, zjištěna řezná rána na obočí v délce půl cm, která však byla sešita jediným stehem a jejíž léčení trvalo necelých sedm dní. Uvedená řezná ranka mohla podle znalkyně „vzniknout právě tím, že se poškozená sama dostala do kontaktu s plechovou stříškou, když odcházela z místa“. Je toho názoru, že „tvrzení poškozené o jejím zranění stojí naprosto osamoceně a nebylo a není podpořeno žádnou výpovědí jiné osoby, neboť jej nikdo neviděl“. Kromě dcery poškozené nikdo jiný žádný útok neviděl a přitom sama výpověď dcery poškozené je v rozporu s výpovědí poškozené. V další části dovolání (str. 5-7) zpochybňuje další provedené důkazy, včetně věrohodnosti poškozené. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu je možno považovat námitku, že ve skutku, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze spatřovat znaky skutkových podstat přečinů, kterými byl obviněný uznán vinným. Státní zástupce však poukazuje na to, že poškozená řídila vozidlo s omezením sama při návštěvách nemocnice, která je vzdálena 12 km, navíc bylo také prokázáno, že za matku musela krmit drůbež a pomáhat jí při vedení domácnosti dcera. Ostatní námitky považuje státní zástupce za skutkové, a proto navrhl dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na základě hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně dospěl tento ke skutkovému zjištění, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně, že obviněný (podrobněji skutek popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) „dne 29. 3. 2012 kolem 19.45 hodin v M. B., místní část O. – před domem č. … poté, co mu I. Č. odmítla umožnit vstup do domu, v době, kdy tato otevírala branku a chtěla odejít, nejdříve uchopil oběma rukama za oděv pod krkem, pak ji udeřil pěstí do levého obočí, znovu ji uchopil i druhou rukou za oděv, narazil ji zády na dveře svého vozidla a teprve, když šla M. Č. na žádost I. Č. přivolat policii, I. Č. pustil, čímž I. Č. způsobil zhmoždění hlavy vlevo, ránu na obočí vlevo, a podvrtnutí krční páteře s dobou léčení nejméně dva týdny“. Uvedené jednání bylo pak soudem kvalifikováno jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
V souvislosti s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je podstatné uvést, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo mj. na místě veřejnosti přístupném se dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného. Z popisu skutku vyplývá, že uvedeného jednání se měl obviněný dopustit koncem března, kolem 19.45 hodin, před domem, kolem kterého procházejí lidé (viz mj. výpověď svědka S. str. 5 rozsudku). Nejvyšší soud v souvislosti s pojmem „místo veřejnosti přístupné“ připomíná, že jím se rozumí každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být) – viz Soubor rozhodnutí trestních Nejvyššího soudu 32/2007 – T 955. Je však potřebné uvést, že sám obviněný prostřednictvím obhájkyně k uvedenému přečinu své výhrady podrobněji nespecifikoval, tudíž k takto neurčitému nástinu problematiky, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku uplatnit. V tomto směru lze na skutečnost, že dovolání bylo směřováno také proti přečinu výtržnictví usuzovat pouze z toho, co obviněný uvedl na str. 4 svého dovolání – „odvolatel je toho názoru, že naplnění skutkových podstat musí vycházet především z řádně zjištěného skutkového stavu, který nesmí být v extrémním rozporu se zásadami logiky a výsledky dokazování“ a části, ke uvedl (viz str. 3 dovoláni), že výrok „neobsahuje jednání naplňující znaky přečinů, pro který byl uznán dovolatel vinným“.
Veškerá další argumentace směřuje ke zpochybnění závěru soudu o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s touto právní kvalifikací je vhodné zmínit, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Převážná část argumentace obviněného se v souvislosti s tímto přečinem zabývá hodnocením osob – svědků, kteří ve věci vypovídali, a jejichž výpovědi obviněný zpochybňuje, jak činil i v předchozím stadiu řízení. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozvádí výpovědi nejen obviněného a poškozené, ale také dalších ve věci slyšených svědků, rovněž hodnotí další důkazy v trestní věci provedené, aby následně tyto hodnotil na str. 8 svého rozsudku. Z uvedeného rozsudku je rovněž zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s obhajobou obviněného (námitka ohledně podnapilosti poškozené, vymyšlené zranění apod.). Z dovolání je pak nesporné, že obsahově shodné námitky jsou také uplatňovány v tomto řízení o mimořádném opravném prostředku. Přehlédnout také nelze ani tu skutečnost, že také soud druhého stupně velmi rozsáhle a podrobně reaguje na jednotlivé námitky obviněného, které jím byly uplatněny v řízení o odvolání (k osobě bývalého manžela poškozené – shodná s námitkou v dovolání, nevěrohodnost poškozené s ohledem na její tvrzení o zranění malíčku – rovněž shoda s dovoláním apod.). Ve vztahu k tomuto okruhu námitek, kdy obviněný uplatňuje námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ V předmětné trestní věci však nelze takto koncipované námitky považovat za právně relevantní, neboť obviněný ve své podstatě soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, které vedlo k závěru o jeho vině, přičemž obsahově z podaného dovolání vyplývá, že jednání, pro které byl uznán vinným, se nedopustil.
Za právní námitku z tohoto celého řetězce zpochybňujících výstupů obviněného, lze s velkou dávkou tolerance označit tvrzení, že „absentuje zcela základní znak přečinu ublížení na zdraví – nebyla zraněním a jeho léčením poškozená omezena výrazně v běžném způsobu života“, neboť i touto námitkou je zpochybňováno skutkové zjištění a hodnocení důkazů soudy, když tyto dospěly k závěru, že charakter zranění, které poškozená utrpěla, je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, což tento popírá a že v důsledku protiprávního jednání obviněného poškozená utrpěla takové zranění, které lze klasifikovat jako poruchu zdraví, která znesnadňovala poškozené obvyklý denní způsob života nebo výkon obvyklé činnosti. Obviněný zcela přehlíží skutečnosti, na které byl již upozorněn soudy nižších stupňů, a proto Nejvyšší soud s ohledem na povahu dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, na tyto hodnotící úvahy soudů odkazuje (např. str. 7 usnesení soudu druhého stupně k činnostem, ve kterých byla a po jak dlouho dobu poškozená omezena a musela být zastoupena jinou osobou). Nejvyšší soud považuje za potřebné také odkázat v souvislosti s výkladem pojmu „ublížení na zdraví“ na rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné, byť obviněný pouze zmínil a blíže nekonkretizoval na své trestní věci otázku tzv. extrémního rozporu, k uvedené problematice uvést, že byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. změny v nich hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (obdobné závěry lze vztáhnout také na rozhodnutí soudu druhého stupně).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann