ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1079.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1079/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovoláních, která podali obvinění J. K. , a A. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 6 To 344/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 196/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a A. T. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 3 T 196/2012, byli obvinění J. K. a A. T. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že „v době od 31. 5. 2012 nejméně do 19. 11. 2012 nerespektují usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu Teplice, se sídlem Teplice, Husitská č. 692/3, ze dne 11. 5. 2011, č. j. 110 Ex 762/06-376, které nabylo právní moci dne 31. 5. 2012, a kterým byl udělen příklep vydražiteli společnosti ARMEX INVEST, s.r.o., IČ: 27286584, k vydražené bytové jednotce č. … na adrese Ú. n. L., M. č. … a přes opakované výzvy svévolně neumožňují poškozené společnosti užívání její bytové jednotky.“ Za tento trestný čin byli oba obvinění podle §208 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení umožnili oprávněnému vlastníkovi společnosti ARMEX INVEST, s.r.o., IČ: 272 86 584, užívat bytovou jednotku č. … na adrese Ú. n. L., M. č. ... Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost INVEST, s.r.o., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 6 To 344/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k těmto odvoláním částečně zrušil ve výroku, jímž byla oběma obviněným podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil oběma obviněným přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení vyklidili bytovou jednotku č. … na adrese Ú. n. L., M. č. …, a tuto vyklizenou předali jejímu oprávněnému vlastníkovi, obchodní společnosti ARMEX INVEST, s.r.o.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali oba obvinění dovolání, které společně odůvodnili, přičemž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obvinění uvedli, že odvolání podali proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud však rozhodl pouze tak, že ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. zčásti zrušil výrok rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to jen pokud jde o povinnost uloženou ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, a ohledně této pak rozhodl znovu. O zbytku jejich odvolání však nerozhodl. Z dikce §256 tr. ř. přitom vyplývá, že odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li jej nedůvodným. Podle jejich názoru tedy měl odvolací soud rozhodnout o celém jejich odvolání. Pokud tak neučinil, jde o chybu spadající pod uvedený dovolací důvod, neboť v rozhodnutí soudu druhého stupně některý výrok chybí či je neúplný.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovali, že soudy obou stupňů zcela opomněly, že žádnou trestnou činnost po stránce objektivní ani subjektivní nespáchali a že z jejich jednání nelze dovodit jakékoli úmyslné či jinak zaviněné jednání. Vzhledem k tomu, že ohledně vlastnictví bytu, resp. sporného rozhodnutí exekutora probíhalo civilní řízení (i před Nejvyšším soudem), byt užívali v dobré víře, že obviněný A. T. je jeho vlastníkem. Zatímco bylo vedeno civilní řízení, ve kterém nebylo nic postaveno najisto, a oni tedy užívali předmětný byt v souladu s civilním právem, bylo proti nim zahájeno a vedeno trestní řízení, což je podle nich s ohledem na nutnost dodržení zásady ultima ratio vyloučené. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí měli za to, že byt užívají právem a že soud prvého stupně (v trestní věci) měl vyčkat rozhodnutí soudu odvolacího (v civilním řízení ohledně podaného dovolání), jelikož věc nebyla řádně objasněna (obviněný A. T. např. platil řádně veškeré závazky k danému bytu).
Dále obvinění poukázali na to, že soud při stanovení výše trestu nepřihlížel k výsledkům vyplývajícím z ostatních provedených důkazů ohledně jejich osob (obviněná J. K. se skutku ani nemohla dopustit) a k polehčujícím okolnostem (příznivému pracovnímu hodnocení a řádnému životu obviněného A. T. aj.). Zdůraznili, že exekuce samotná byla vedena protizákonně, neboť jim žádný dluh nevznikl a neexistoval. Z toho důvodu nemohli porušovat rozhodnutí soudního exekutora, které je podle jejich názoru absolutně neplatné. S poukazem na soudní judikaturu opětovně namítli porušení zásady ultima ratio, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých (zde odkázali mj. na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V této souvislosti dovodili, že jejich věc měla být posuzována podle jiného právního předpisu. Soudy proto pochybily, pokud se zásadou ultima ratio vůbec nezabývaly a pokud rozhodly v rozporu s ní.
V závěru dovolání obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 6 To 344/2013, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 3 T 196/2012, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co shrnul zákonné vymezení uplatněných dovolacích důvodů podotkl, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nelze námitce obviněných přisvědčit. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání. Uvedl, že z rozhodnutí, které obvinění napadli svým dovoláním, je zřejmé, že odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl tak, že zrušil pouze výrok, kterým byla obviněným uložena přiměřená povinnost ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, a tento pak nahradil výrokem jiným. To znamená, že se ztotožnil s výrokem o vině, o trestu i výrokem, kterým bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, a zrušil jen tu oddělitelnou část rozsudku, kterou považoval za vadnou. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu tedy žádný výrok nechybí ani není neúplný, a tvrzený dovolací důvod není dán.
Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů uplatněných obviněnými, tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že většinu námitek obviněných pod tento podřadit nelze. Podotkl, že obvinění v tomto směru v podstatě pouze opakují svou obhajobu, kterou uplatňovali již v řízení před oběma soudy. Soudům nabízí svou verzi hodnocení důkazů, a to verzi vyznívající výhradně v jejich prospěch, a v souvislosti s tím se domáhají pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Ani námitka obviněných proti uloženému trestu nespadá pod jimi uplatněný dovolací důvod.
Státní zástupce shrnul, že soudy dříve činné ve věci se podle jeho názoru nedopustily žádného pochybení, jež bylo obviněnými v dovolání tvrzeno. Pokud pak jde o zbylou námitku týkající se údajného nerespektování zásady ultima ratio, kterou by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, tuto shledal neopodstatněnou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných A. T. a J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 6 To 344/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Obvinění namítli, že odvolací soud zrušil pouze část napadeného rozsudku soudu prvního stupně (výrok o přiměřené povinnosti uloženém ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku) a o zbytku jejich odvolání směřujících proti všem výrokům tohoto rozsudku nijak nerozhodl. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 tr. ř. a násl., vyplývá, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. Je-li vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Za této situace ve zbývající (nedůvodné) části odvolání nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný pouze ve výroku, kterým byla obviněným uložena přiměřená povinnost ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, a tento pak po jeho zrušení nahradil výrokem jiným. Za tohoto stavu již se zřetelem k výše uvedeným teoretickým východiskům nemohl rozhodnout o zbytcích podaných odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítají. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítají obvinění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové (procesní). Obvinění totiž de facto soudům vytýkají též vadná skutková zjištění a současně prosazují vlastní verzi skutkového stavu věci (stran užívání předmětného bytu v dobré víře, že je obviněný A. T. stále jeho vlastníkem). Z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozují závěr, že žádnou trestnou činnost po stránce objektivní ani subjektivní nespáchali a že u nich nelze dovodit jakékoli úmyslné či jinak zaviněné jednání, a tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (rozvedenými v odpovídajících částech odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a právními závěry soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad. Z uvedených skutkových závěrů totiž zřetelně plyne i úmyslné zavinění obviněných, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je zjevné, že obvinění jednali tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně. Obvinění se také nemohou v tomto směru dovolávat dobré víry a očekávání výsledku civilních řízení, když protiprávnost svého jednání mohli bez zřejmých obtíží rozeznat právě na základě pravomocného rozhodnutí soudního exekutora (usnesení o příklepu nemovitosti poškozenému), tedy rozhodnutí orgánu veřejné moci. V tomto směru nelze přisvědčit obviněným, kteří tato rozhodnutí nerespektovali na základě svého vlastního přesvědčení, tedy že se závěry v nich uvedenými vnitřně nesouhlasí.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze podřadit ani výhrady obviněných vůči výroku (výrokům) o trestu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně subsumovat námitku obviněných, že soudy dříve ve věci činné nerespektovaly zásadu „ultima ratio“. K tomu je zapotřebí uvést následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. V této souvislosti je nutno poukázat především na dlouhodobost protiprávního jednání obviněných, které trvalo i po dobu probíhajícího trestního řízení (i poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně). Přihlédnout je třeba též k tomu, že poškození se – předtím než využili prostředků, které nabízí trestní předpisy – snažili nastalou situaci řešit jinou, mírnější formou (výzvami, úkony exekutora). Tyto jejich kroky se však minuly účinkem. Až poté tedy přistoupili ke kroku nejkrajnějšímu - podání trestního oznámení (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 300/2000). Zjištěné skutečnosti tedy opravňují k závěru, že trestněprávní řešení daného případu bylo na místě a použití jiných prostředků pro nápravu stavu nepostačovalo.
K uvedenému je na místě dodat, že soudy nižších stupňů ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nepominuly (především je třeba v této souvislosti poukázat závěry odvolacího soudu náležitě vyložené na str. 5 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Nejvyšší soud tedy shledal námitku obviněných formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý