ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1107.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1107/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný I. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2014, č. j. 13 To 191/2014-103, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 278/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 3. 2014, č. j. 3 T 278/2013-77 , byl obviněný I. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 13. 10. 2013 kolem 19.20 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil ze S. po ulici P. v P. osobní automobil tov. zn. Audi A6, se kterým zaparkoval za čerpací stanicí LukOil, kde byl následně kontrolován na místo přivolanou hlídkou Policie ČR, a bylo zjištěno, že uvedené vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, když mu bylo naměřeno dechovými zkouškami, které byly provedeny dne 13. 10. 2013 v 19.48 hodin a v 19.54 hodin přístrojem Dräger Alcotest 7510, v. č. ARDL-0304, 2,39 a 2,31 promile alkoholu v dechu.
Obviněný byl za uvedený přečin odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k samostatnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 13 To 191/2014-103 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výměře 20.000 Kč, tvořený 20 denními sazbami po 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Pokorného dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podal jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.
Obviněný namítl, že k čerpací stanici LukOil přijel společně s dvěma kamarády M. T. a I. D. , v době, kdy žádné alkoholické nápoje nepožil. Jeden z nich koupil na čerpací stanici láhev vodky, kterou popíjeli venku před prodejnou. Popřel, že by po jejím vypití chtěl z čerpací stanice odjet, neboť měl sjednaný odvoz dalšími kamarády, a to P. T. , V. S. a D. V. Přestože jejich výslech navrhoval, policie tyto osoby nevyslechla.
Je přesvědčen, že nebyl řádně poučen o provedení krevní zkoušky, ani o tom, že má právo na právního zástupce a je oprávněn žádat o tlumočníka. Policie vycházela z toho, že měl v dechu alkohol a že měl na čerpací stanici automobil. Z kamerového záznamu je podle jeho názoru zřejmé, že pro jeho automobil přijeli výše zmínění kamarádi. Považuje za protiprávní, že jej policisté nutili k provedení dechové zkoušky, a to v době, kdy automobil neřídil a prokazatelně se k tomu ani nechystal. Za rozporuplné pokládá výpovědi svědků, z nichž vycházel soud prvního stupně, a namítá, že žádný ze svědků nedokázal přesně určit, kdo byl a do jaké míry ovlivněn alkoholem (v této souvislosti zmiňuje výpověď svědka N. ). Soudům oběma stupňů vytýká, že důkazy nehodnotily správně a že učinily nesprávné právní závěry. Má za to, že skutek nebyl jednoznačně prokázán.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil, pokud jde o vinu a zrušil i výrok o trestu“ a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného, jehož opis mu byl doručen dne 9. 7. 2014 (č. l. 121), ke dni rozhodování dovolacího soudu o tomto mimořádném opravném prostředku nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nevznesl však žádnou námitku, kterou by bylo možné pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Nosná část dovolací argumentace obviněného se tak ocitá zcela mimo rámec deklarovaného důvodu dovolání.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba vyvodit závěr, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou tohoto posouzení je aplikace hmotného práva trestního, tedy zejména trestního zákoníku na skutkový stav, jak byl zjištěn soudy dříve ve věci rozhodujícími, tedy soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, nikoli tak, jak je prezentován obviněným nebo jak se jeho zjištění domáhá. V rámci rubrikovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutkový stav, jak byl v posuzovaném případě soudem prvního stupně zjištěn, není vůbec trestným činem nebo je jiným trestným činem, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy je možné v rámci tohoto důvodu dovolání vznášet námitky proti právní kvalifikaci. Mimo jeho rámec jsou námitky skutkové, tj. ty námitky, kterými se obviněný snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje, a za tím účelem se domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy. Nejvyšší soud se vzhledem k uvedenému zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil soud prvního, resp. soud druhého stupně.
Právě uvedené platí s jedinou výhradou, kterou je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
V řešené věci se však o žádný takový nesoulad v jeho judikaturním výkladu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04) zjevně nejedná. Obviněný byl odsouzen pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací argumentaci obviněného založenou na tvrzení, že v době, kdy na čerpací stanici LukOil přijel, nebyl pod vlivem alkoholu a láhev vodky vypil společně s kamarády teprve na čerpací stanici, přičemž měl zajištěn odvoz prostřednictvím jiných kamarádů, je třeba považovat za prostou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, což konečně stvrzuje sám obviněný námitkou, že soudy špatně vyhodnotily provedené důkazy a tímto došlo k nesprávným právním závěrům. Takové námitky mají povahu pouhého relativizování skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn. Nemohou proto založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Povahu námitky skutkové má rovněž obviněným provedená reinterpretace svědecké výpovědi svědka N. a poukaz na rozporuplnost výpovědí svědků, ze kterých soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel. Rovněž tato námitka se ocitá zcela mimo rámec uplatněného důvodu dovolání.
Nad rámec řečeného lze poukázat na rozsudek soudu prvního stupně (str. 3 odůvodnění), který transparentním způsobem vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného a proč tuto považuje za zcela vyvrácenou [ „jeho tvrzení (roz. obviněného) , že na čerpací stanici zakoupil vodku a tuto s ostatními společně s pivem vypil, zůstává osamoceno, neboť žádný ze svědků, a to ani prodavačka S. či jeho spolujezdec T. toto nepotvrdili… svědek (pozn. T. ) matně popsal, že pili na ubytovně, pak jeli pro alkohol a obžalovaný je vezl na ubytovnu. Navíc tento svědek popsal, že po nákupu v prodejně stáli u vchodu a přijela policie, čímž nepodporuje výpověď obžalovaného, že na trávníku za stanicí vypili zakoupenou vodku… Naopak zcela jisté jsou výpovědi svědkyň Č. a S. Obě shodně popsaly, že všichni tři muži z vozidla Audi byli zjevně opilí, motali se, měli značné problémy v komunikaci. Obžalovaný s vozidlem Audi přijel na čerpací stanici značně riskantně, rychle a zaparkoval neobvykle na obrubníku a ještě na místě pro invalidy … Prodavačka S. popsala, že opilost všech tří mužů byla značná, nebyli schopni sdělit jí telefonní číslo, u kterého chtějí dobít kredit. Když se od Č. dozvěděla, že přijeli autem, okamžitě volala policii, „aby někoho nezabili“. Množství alkoholu v dechu obžalovaného bylo po příjezdu na čerpací stanici více jak 2 promile u obou dechových zkoušek. Pití po příjezdu na čerpací stanici přitom vyplynulo pouze z výpovědi obžalovaného a další důkaz jej bezpečně nepotvrdil.“ ].
Nejvyšší soud v tomto ohledu považuje dovolací argumentaci – a nutno podotknout, že obsahově totožnou s argumentací uplatněnou obviněným již v řízení o řádném opravném prostředku – za vyvrácenou rovněž přiléhavým zdůvodněním obsaženým v rozhodnutí soudu odvolacího (str. 4), že se obviněný za dobu přibližně třiceti minut, která omezuje časový úsek příjezdu obviněného a jeho kamarádů na čerpací stanici, příjezd Policie ČR a následné provedení dechové zkoušky, nemohl dostat do stavu těžké opilosti. Pokud soudy na podkladě výpovědí svědků S. , Č. a N. dovodily, že obviněný ve stavu opilosti již na čerpací stanici přijel, neboť to bylo patrné z jeho chování (blábolivá řeč, koordinační problémy, problémy v samostatné chůzi), pak Nejvyšší soud nenachází procesní prostor (ve smyslu existence extrémního nesouladu) pro zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu věci.
Nepřípadnou je rovněž námitka, kterou obviněný vznesl proti rozsahu provedeného dokazování, neboť i ta se ocitá mimo rámec uplatněného důvodu dovolání. Pokud snad obviněný svou výhradou měl na mysli problematiku opomenutých důkazů ve světle jejího judikaturního výkladu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 207/11), pak nezbývá než uzavřít, že o takovou situaci se ve věci posuzované zcela zjevně nejedná. Ačkoli obviněný navrhoval provedení výslechu svědků T. , S. a V. , kteří měli potvrdit, že jejich prostřednictvím měl zajištěný odvoz z čerpací stanice, soud prvního stupně se s těmito důkazními návrhy obhajoby v kontextu práva na spravedlivý proces dostatečným způsobem vypořádal. Uvedl, že důkazní návrhy obhajoby neprovedl vzhledem k rozsahu provedeného dokazování a zejména proto, že dokazování primárně směřovalo ke zjištění stavu obviněného v době příjezdu na čerpací stanici, a nikoli k jeho zamýšlenému dalšímu chování. Obhajobou navržené dokazování bylo proto důvodně vyhodnoceno jako nepotřebné pro rozhodování soudu.
Stran navazující námitky porušení poučovací povinnosti, odběru krve a přibrání tlumočníka lze v plném rozsahu odkázat na rozsudek soudu odvolacího, neboť rovněž tato námitka byla obviněným vznesena v rámci řízení o řádném opravném prostředku a odvolací soud se s ní vypořádal. Dodat lze to, že zásah Policie ČR nebyl nepřiměřený. Hlídka Policie ČR byla na místo přivolána z důvodu podezření ze spáchání trestného činu. Účast tlumočníka při prováděné zkoušce zaměřené na zjištění ovlivnění řidiče alkoholickým nápojem nebyla odůvodněna, neboť na takový úkon ustanovení §28 tr. ř. nedopadá.
Podal-li obviněný dovolání i proti výroku o trestu, nerozvedl nikterak, v čem vadnost tohoto výroku spatřuje. Z petitu obsaženého v jeho mimořádném opravném prostředku lze dovodit, že tuto nesprávnost spojuje s odsuzujícím výrokem o vině. Za daného stavu věci není nezbytné se k výroku o vině podrobněji vyjadřovat, neboť dostačuje konstatování, že výrok o trestu zjevně není zatížen žádnou vadou, která by naplňovala obviněným uplatněný důvod dovolání.
Na základě rozboru dovolací argumentace vznesené obviněným Nejvyšší soud zjistil, že jeho mimořádný opravný prostředek neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá obsahově naplnit deklarovaný dovolací důvod. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil