ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1133.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1133/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2014 o dovoláních, která podali obvinění R. M. , a J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 To 102/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 24/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 3 T 24/2014, byl obviněný R. M. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 1., 2., 4., 6.) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5.). Za uvedený zločin a přečin a sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – soudu pro mládež ze dne 13. 12. 2013, č. j. 10 Tm 31/2013-261, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pepřového spreje American Style NATO.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl současně obviněný J. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 2., 3., 4., 6.) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5.). Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl za to odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu značky Samsung model GT – 19505 IMEI … a SIM karty T-Mobile č. ...
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. M. a J. Š. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. K. částku 12.920 Kč a B. J. částku 8.850 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly tyto poškozené odkázány se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody zemřelý poškozený P. P.
Shora uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. M.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. M. a J. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 To 102/2014, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obou obviněných zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k těmto obviněným a za použití §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uložil jmenovaným obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným K. K. ve výši 5.960 Kč a B. J. ve výši 5.172 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na totéž řízení s nárokem na náhradu škody právní nástupce zemřelého poškozeného P. P. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali dovolání obvinění R. M. a J. Š.. Obviněný R. M. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a obviněný J. Š., který napadl předmětný rozsudek ve výroku o vině a trestu ve vztahu k bodům 2., 3., 4. a 6. rozsudku soudu prvého stupně, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný R. M. uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací jeho jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť toto jednání by mělo být kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v souvislosti s tím mu měl být uložen souhrnný podmíněný trest odnětí svobody s delší zkušební dobou. Zdůraznil přitom, že z jeho doznání vyplývá, že užil násilí až poté, co měl v držení věci, které odcizil, tedy bezprostředně po odcizení se pokusil věc uchovat pod pohrůžkou násilí (užitím pepřového spreje). Dále uvedl, že k jeho jednání v bodě 1. se spoluobvinění nemohli vyjádřit a poškozená nebyla schopna toto jednání jednoznačně popsat. Dovodil, že v tomto případě nebylo prokázáno užití krátké střelné zbraně. Obdobná situace byla i v dalších případech. I zde užil pepřový sprej v době, kdy již měl jednotlivé věci (krabici s mobilním telefonem, igelitovou tašku s mobilním telefonem, krabici s tabletem) v držení, ve své dispozici. Pepřový sprej užil proto, aby za ním poškození neběželi, aby mohl z místa činu utéci. Poznamenal, že soudy nižších stupňů jeho doznání hodnotí jako účelové ve snaze vyvinit se z odpovědnosti za loupež, spoluobviněný Š. však vůbec neví, jak byly krádeže provedeny. V jeho prospěch je nutné vyhodnotit výpověď svědka K. Obviněný dodal, že jeho věci se netýká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo1383/2004, na něž soudy odkazují, jelikož dopadá na jiný způsob provedení činu. Opakoval přitom, že použil násilí po odcizení věci v úmyslu nikoli se této věci zmocnit, ale z místa utéci.
Z těchto důvodů obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 To 102/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 3 T 24/2014, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Š. ve svém dovolání namítl a shodně se svým vyjádřením před soudy nižších stupňů zopakoval, že právní kvalifikace skutků jeho jednání jakožto zločinu loupeže spočívá na nesprávných právních závěrech. Pokračoval, že uvedená právní kvalifikace je zcela nepřiléhavá a soudy nesprávně aplikovaly závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004. Podle jeho mínění se skutkové okolnosti tam řešeného případu od nyní přezkoumávané věci odlišují. Podotkl, že z výše citovaného judikátu Nejvyššího soudu je patrný rozdíl, a to, že v dané věci se pachatelé nacházeli v prostoru provozovny, kdežto ve věci nyní posuzované na veřejném prostranství. Podle mínění obviněného je místo spáchání trestného činu rozhodujícím kritériem řešícím, zda se pachatel věci zmocnil či nikoli. V souvislosti s tím dále zdůraznil, že v případě spoluobviněných se nejednalo o uzavřený prostor a tito obvinění již měli věci ve svém moci a až následně užili násilí, a to za účelem uchování si této, již zmocněné věci. Z tohoto důvodu je tedy na místě právní kvalifikace jednání popsaného pod body 2), 3), 4) a 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s názorem, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako spolupachatelství loupeže, neboť podle jeho názoru se jednalo o účastenství ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Akcentoval, že on sám nic nového nevymýšlel, neorganizoval, toliko volal na domluvené inzeráty (vylákal tím poškozené na místo činu) a zajistil dopravu, avšak vždy takto činil na popud spoluobviněného R. M., který v danou dobu neměl peněžní prostředky. Tato skutečnost podle jeho názoru vyplývá také z výpovědi spoluobviněného R. M. u hlavního líčení soudu prvého stupně dne 10. 3. 2014. Jako poslední námitku uvedl, že neměl vědomost o chystaném použití násilí, když násilné jednání obviněného R. M. a obviněného P. M. vůči poškozeným bylo excesem, za který nemůže být trestně odpovědný (pokud dotyční obvinění užili násilí, učinili tak v rozporu s tím, jak mu byl popsán obviněným R. M.). Dodal, že skutečnost, že byl srozuměn s odcizením věci bez užití násilí, potvrzuje svědecká výpověď F. K. Soudy ve věci doposud činné tedy učinily nesprávné právní hodnocení jeho postavení, když byl shledán trestně odpovědným za excesy obviněných R. M. a P. M., přičemž jeho trestní odpovědnost měla být právně hodnocena v souladu s §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V závěru podaného dovolání soudům nižších stupňů vytkl hodnocení některých provedených důkazů (zejména výpovědí spoluobviněných a svědka D. N.), s nímž se neztotožnil.
Z těchto důvodů obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 To 102/2014, v napadeném rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného J. Š. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že jeho námitky z větší části korespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo tento dovolací důvod stojí námitky, jimiž obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Následně státní zástupce zdůraznil, že se v prvé řadě neztotožňuje s námitkou obviněného, že v daném případě nebyly naplněny znaky přisouzeného zločinu loupeže. Obviněný totiž účelově zaměňuje pojem zmocnění se věci ve smyslu §173 trestního zákoníku a faktického uchopení cizí věci rukou v rámci fingovaného obchodního jednání. Zmocnění se věci zde následovalo až poté, co se pachatel (obviněný M.) dopustil vůči poškozeným v rozsudku popsaného násilného jednání, neboť právě až použitím násilí pachatel působil na vůli poškozených s cílem jejich faktickou moc nad konkrétní věcí eliminovat. Na tomto právním závěru pak nemůže mít žádný vliv ani v podstatě irelevantní skutečnost, zda k takovému jednání došlo v uzavřeném prostoru, či naopak v prostoru venkovním. Nemůže proto obstát obviněným proponovaná právní kvalifikace jejich jednání jakožto přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Za neopodstatněnou státní zástupce označil i námitku obviněného J. Š., že nemůže být činěn odpovědným za násilné jednání spoluobviněného, které představovalo exces z jejich dohody. V tomto směru obviněný balancuje na samé hranici námitek skutkových, neboť v tomto rozsahu polemizuje se skutkovými zjištěními soudů. Z těch však lze bez zřejmých obtíží dovodit, že vzhledem k charakteru jednání, kterého se obvinění dopouštěli, musel být obviněný nejméně srozuměn s tím, že ke zmocnění se věcí dojde i za cenu fyzického násilí. Závěr o vědomosti obviněného má přitom oporu v provedeném dokazování, třebaže se nyní obviněný pokouší tvrdit opak a v tomto směru lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Oproti tomu se však do určité míry státní zástupce ztotožnil s názorem obviněného J. Š., že jeho jednání popsané v rozsudku soudu nalézacího pod body 2), 3), 4) a 6) nenaplňuje znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, ale pouze účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku. Jak je totiž ze skutkových zjištění soudů patrné, obviněný Š. se svým vlastním jednáním nepodílel na vlastním působení obviněného M. jakožto pachatele na vůli poškozených, ani na samotném zmocnění se cizí věci, neboť v okamžik jednání obviněného M. se nacházel ve vozidle a do věci nijak nezasahoval. Jeho jednání tak odpovídalo spíše jednání tzv. volavky, neboť to byl právě obviněný Š., kdo vylákával poškozené na místa schůzek a zároveň byl na místě přítomen, aby obviněnému zajistil i logistickou podporu. V konkrétním případě však podle názoru státního zástupce nelze hovořit o účastenství ve formě pomoci, jak by odpovídalo čistě povaze činnosti tzv. volavky, neboť prostou pomocí se jednání obviněného Š. nevyčerpalo. On totiž na internetu vyhledával a tipoval inzeráty nabízející pro obviněné zajímavé hodnotnější věci, což odůvodňuje úvahu o tom, že tento obviněný spáchání zločinu loupeže zosnoval. Takové jednání lze tedy považovat již za účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto rozsahu lze tedy dle názoru státního zástupce dovolání obviněného přisvědčit, avšak zároveň je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázku vymezení účastenství nelze považovat za zásadní po právní stránce.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí. Dodal pak ještě, že uvedený závěr o dílčí důvodnosti podaného dovolání se vztahuje pouze k osobě obviněného J. Š.. K dovolání obviněného R. M. nepovažuje za potřebné se věcně vyjadřovat, když jím uplatněné námitky zjevně uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 To 102/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však předmětný dovolací důvod nemohl být dán již proto, že zde nebyla splněna základní podmínka spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však směřují uplatněné dovolací námitky obviněného R. M. výhradně a dovolací námitky obviněného J. Š. z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě buďto zcela (obviněný R. M.) nebo převážně (obviněný J. Š.) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů, především akcentují vlastní výpovědi, a vlastní verzi skutkového stavu věci. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nad tento rámec lze konstatovat, že obviněnými tvrzené skutečnosti nezakládají ani existenci tzv. extrémního nesouladu. O ten se jedná tehdy, když by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Jde tedy o situace opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzované věci si však soudy obou stupňů byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování).
Činí-li za této situace obvinění R. M. a J. Š. kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze či do značné míry z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Obviněný J. Š. však uplatnil také námitky, jež formálně dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. odpovídají. Jedná se o tvrzení, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství na loupeži, neboť ve skutečnosti šlo o účastenství (ve formě pomoci) na krádeži.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou námitku, že skutkem popsaným pod body 2., 3., 4., 6. výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyly naplněny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Tohoto zločinu se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele.
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry soudu první a druhé instance Nejvyšší soud konstatuje (a i v tomto směru se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce), že obviněný zde účelově zaměňuje pojem zmocnění se věci ve smyslu faktického uchopení cizí věci rukou v rámci fingovaného obchodního jednání. Pouhé faktické uchopení cizí věci do rukou pachatele v přítomnosti poškozeného, k němuž navíc dochází se souhlasem poškozeného (ten věc zapůjčil pachateli k prohlédnutí před uvažovaným prodejem), však nelze považovat za zmocnění se cizí věci ve shora vymezeném smyslu, neboť samo uchopení věci nesměřovalo k vyloučení poškozeného z moci nad věcí. Zmocnění se věci následovalo až poté, co se obviněný P. M. či obviněný R. M. dopustil vůči poškozeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně popsaného násilného jednání. Tito obvinění právě použitím násilí působili na vůli poškozených s cílem jejich faktickou moc nad konkrétní věcí eliminovat. To jsou pro právní posouzení podstatné okolnosti a v tomto kontextu je irelevantní skutečnost, zda k takovému jednání došlo v uzavřeném prostoru, či naopak v prostoru venkovním. Předmětný skutek tak byl soudy nižších stupňů důvodně posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nemůže obstát názor obviněného J. Š. (ani obviněného R. M.), podle něhož má jít toliko o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ostatně, popsané skutečnosti a právní závěry platí i pro dílčí skutek popsaný pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně spáchaný obviněným R. M.. Lze tedy ve vztahu k tomuto obviněnému konstatovat, že byl v případě pokračujícího skutku pod body 1., 2., 4., a 6. správně uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Na tomto místě lze pouze nad rámec uvedeného stručně konstatovat, že neobstojí skutková námitka obviněného J. Š., že nemůže být činěn odpovědným za násilné jednání spoluobviněného, které představovalo exces z jejich dohody. Ani v tomto směru nelze za vadná či extrémně nesouladná s obsahem provedených důkazů označit skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž plyne, že obviněný J. Š. byl nejméně srozuměn s tím, že ke zmocnění se věcí dojde za použití fyzického násilí.
Nejvyšší soud však shledal zčásti důvodnou námitku obviněného J. Š., že jeho jednání popsané v rozsudku soudu nalézacího pod body 2., 3., 4. a 6. nenaplňuje znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, ale pouze účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo
c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Organizátor je účastníkem, který se na spáchání trestného činu podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod.
Návodce je účastník, který úmyslně v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu mohou být jakékoli (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu. Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech).
Pomocník je účastník, který úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, (např. kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že obviněný J. Š. se svým jednáním nepodílel na vlastním násilném působení obviněných P. M. a R. M. jako hlavních pachatelů na vůli poškozených, ani na samotném zmocnění se cizí věci, neboť v okamžiku jejich jednání se nacházel ve vozidle (nikoli na místě činu) a do věci nezasahoval. Jeho jednání tak nelze kvalifikovat jako spolupachatelství, jak bylo shora vymezeno. V tomto rozsahu lze tedy dovolání obviněného J. Š. přisvědčit.
Je ovšem třeba dále zdůraznit, že obviněný J. Š. vyhledával na internetu inzeráty s nabídkami prodeje elektroniky, vylákal poškozené na schůzky, předstíraje zájem o koupi, dohodl s obviněnými P. M. a R. M. realizaci činu (obvykle je přitom instruoval), zajistil jejich dovoz k místu činu a zároveň byl nedaleko místa činu přítomen, zjevně proto, aby jmenovaným obviněným zajistil i logistickou podporu. Po spáchání činu zajistil jejich odvoz, a věci, jichž se (za užití násilí) zmocnili, od nich převzal a vyplatil jim určitou finanční částku. Takové jednání překročilo rámec pomoci či návodu k trestnému činu. V celém komplexu odůvodňuje závěr, že obviněný J. Š. spáchání zločinu loupeže zosnoval a řídil. Takové jednání je tedy třeba považovat za účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V této souvislosti je možno připustit, že spolupachatelství na trestném činu podle §23 tr. zákoníku bývá zpravidla považováno za závažnější (škodlivější) formu trestné součinnosti než účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku [zvláště to platí pro účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a v tomto smyslu bývá v konkrétních případech podle okolností, jež je charakterizují, přísněji postihováno. To však neplatí absolutně, organizátorství nemusí být vždy typově méně závažné než pachatelství trestného činu. A právě v posuzovaném případě je třeba dovodit vzhledem k již rozvedeným skutečnostem, že jednání obviněného J. Š. bylo tak intenzivní, mělo tak zásadní význam pro spáchání zločinu loupeže (ostatně soudy jej považovaly za vůdčí osobnost při páchání trestného jednání popsaného pod body 2. – 6. výroku rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu), že bylo zcela srovnatelné se spolupachatelstvím na tomto deliktu. Z těchto skutečností je zřejmé, že projednání dovolání jmenovaného obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Přitom otázka vymezení účastenství nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného R. M. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu . Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý