ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1140.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1140/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, č. j. 5 To 141/2014-265, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2014, č. j. 9 T 6/2014-231 , byl obviněný D. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejpozději od prosince 2011 do 4. 10. 2013 v B. , okr. K. , v místě společného bydliště na ul. B. , většinou pod vlivem psychotropních látek, fyzicky a psychicky napadal svoji družku R. O. , kdy ji opakovaně vulgárně napadal, bil ji otevřenou dlaní do obličeje, tahal ji za vlasy, kopal do ní, když se ocitla na zemi, což se stávalo i 2-3 krát týdně, dne 3. 8. 2013 ji v B. na ulici B. fyzicky napadl tak, že jí uhodil otevřenou dlaní do tváře, povalil ji na zem, kde ji opakovaně bil otevřenou dlaní po celém těle, čímž jí způsobil tříštivou zlomeninu IV prstu a jednoduchou zlomeninu malíku pravé dolní končetiny, dále jí zakazoval stýkat se se svými kamarádkami, doma nesměla přijímat návštěvy, zamykal ji, aby si nešla stěžovat své rodině, kontroloval jí telefon a na počítači profil na Facebooku, kdy jeho útoky se v různých obdobích stupňovaly a dne 8. 3. 2013 jí s nožem v ruce vyhrožoval zabitím, přičemž toto napadení R. O. oznámila na Policii ČR z obavy o svůj život, kdy následně však vzala souhlas s trestním stíháním D. M. zpět, po tomto oznámení ji opětovně fyzicky napadal, což vyústilo v to, že se dne 4. 10. 2013 z bytu odstěhovala jelikož již nemohla snášet toto neustálé ponižování a útrapy a zároveň se bála o svůj život, přičemž výše popsané jednání obžalovaného vedlo u R. O. ke vzniku posttraumatické stresové reakce.
Obviněný byl za uvedený zločin odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 5 To 141/2014-265 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Piotra Adamczyka dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V prvé řadě popřel, že by se vytýkaného jednání dopustil. Namítl, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména stran nesprávného hodnocení důkazů. Za jediný přímý usvědčující důkaz v dané věci pokládá výpověď svědkyně O. z přípravného řízení, neboť u hlavního líčení odmítla vypovídat, jelikož považuje obviněného za osobu blízkou. Poukázal na to, že poškozená na něho opakovaně podávala trestní oznámení, které vzala zpět a stejným způsobem jednala i u hlavního líčení, u kterého vzala zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním. Následkem toho došlo k zastavení trestního stíhání pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, neboť tento zločin nespadá pod ustanovení §163 odst. 1 tr. zákoníku. V závislosti na tom zdůraznil, že vzhledem k jejímu chování (a to rovněž v rámci jejich společného soužití), lze mít důvodné pochybnosti o pravdivosti její výpovědi z přípravného řízení a konečně taktéž o její věrohodnosti.
Zmínil, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a v dostatečném rozsahu se nevypořádaly s obhajobou tvrzenými skutečnostmi, které měly vliv na posouzení jeho viny. Vzhledem k tomu nemohou být ani správná skutková zjištění soudů. Postupem soudů byl zkrácen na svých základních právech a svobodách, zejména právu na spravedlivý proces.
S odkazem na definici skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí má obviněný za to, že jeho jednání, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, zcela neodpovídá definici zločinu, pro který byl odsouzen. Především není zřejmé, zda jeho jednání dosahovalo intenzity týrání, které by poškozená pociťovala jako těžké příkoří, jelikož po celou dobu údajného týrání s ním neukončila vztah a následně vzala i zpět trestní oznámení vůči jeho osobě. Proto se domnívá, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, ani žádného jiného trestného činu. Vzhledem k považované nesprávnosti rozhodnutí soudu o jeho vině pak rovněž pokládá za nesprávný navazující výrok o trestu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) sdělil, že se po seznámení s obsahem podaného dovolání vzdává svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se věcně nevyjádřil. Současně vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., značená část jeho dovolací argumentace se však s obsahovým zaměřením tohoto dovolacího důvodu rozchází. Je tomu tak zejména v té části jeho námitek, jimiž se prostřednictvím výhrad vůči věrohodnosti poškozené R. O. snaží zpochybnit skutkové závěry soudů, které se staly předmětem následného právního posouzení, a které mají ústit do závěru, že se nedopustil jednání, které je vymezeno v tzv. skutkové větě výroku o vině a rozvedeno v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí. Ve vztahu k této části dovolací argumentace obviněného tak nezbývá než odkázat na výše uvedená východiska a zopakovat, že v řízení o dovolání Nejvyšší soud zásadně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů nezasahuje (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem) a že namítanou nesprávnost právního posouzení skutku hodnotí na podkladě skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadených rozhodnutích.
Pouze ve stručnosti lze zmínit, neboť výhradu existence extrémního nesouladu (mezi obsahem důkazů, skutkovým zjištěním a právní kvalifikací skutku) obviněný explicitně nevznesl, že takovou vadou napadená rozhodnutí zjevně netrpí. O rozpor v uvedeném smyslu se totiž jedná tehdy, pokud lze důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu proto nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
V hodnoceném případě nelze hovořit o tom, že by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními byl jakýkoli rozpor. Soud prvního stupně zcela jasně a srozumitelně odůvodnil, jaké důkazy provedl, jakým způsobem je hodnotil a z jakých důvodů má jednání obviněného za prokázané. Ačkoli se tedy obviněný v průběhu celého řízení brání tím, že se vytýkaného jednání nedopustil, je bezpečně usvědčován provedenými důkazy, mimo jiné právě svědeckou výpovědí poškozené. Soud prvního stupně jasně vyložil, z jakých důvodů pokládá svědeckou výpověď poškozené za pravdivou, pokud uvedl (str. 6 odůvodnění), „je zřejmé, že výpověď poškozené R. O. je přímým usvědčujícím důkazem proti obžalovanému, soud však neměl žádný důvod posoudit tento důkaz jako důkaz nevěrohodný, když v průběhu hlavního líčení nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by výpověď poškozené zásadním způsobem zpochybnil. Z tohoto důvodu byla obhajoba obžalovaného, který opakovaně tvrdil, že se vůči poškozené R. O. ničeho nedopustil, vyhodnocena jako zcela nevěrohodná, jeho tvrzení, že za trestním oznámením jeho družky stojí její rodina v čele s její matkou M. O. , se žádným způsobem nepotvrdilo.“ Obviněný byl ze svého jednání dále usvědčován svědeckou výpovědí matky poškozené M. O. (č. l. 225) a svědkyní M. F. (č. l. 86). Konečně ani znalkyně Mgr. Martina Pastuchová, která zpracovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a specializace klinická psychologie, která vyšetřovala duševní stav poškozené (č. l. 191), neshledala žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nevěrohodnosti svědecké výpovědi poškozené. Na základě všech těchto skutečností proto ani Nejvyšší soud jako soud dovolací nenaznal pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu věci.
Poukázal-li obviněný na neprovedení obhajobou navržených důkazů, zejména svědeckých výpovědí svědků H. , P. a G. , pak obviněný poukazuje na problematiku tzv. opomenutých důkazů ve světle jejich judikaturního výkladu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 207/11). V dané souvislosti je však patrné, že tato námitka není způsobilá dosáhnout intenzity opomenutých důkazů a v konečném důsledku i založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že výslech zmiňovaných osob navrhoval obviněný zejména z důvodů prokázání skutečnosti, že se v rozhodnou dobu nenacházel přibližně půl roku ve společném obydlí, a proto se ani nemohl dopustit vytýkaného jednání. Soud odvolací, který se totožnou námitkou obviněného zabýval rovněž v řízení o řádném opravném prostředku, zdůraznil (str. 3 odůvodnění), že „Námitka obviněného, týkající se toho, že v určitém období, pro které byl stíhán, nebyl doma, a tudíž se vytýkaného jednání vůči poškozené nemohl dopustit, nebyla shledána ani krajským soudem důvodnou. Ani z výpovědi samotného obžalovaného nevyplynulo, že by s poškozenou, ale zejména s dětmi neudržoval styk, kdy z jeho výpovědi je zřejmé, že o nezletilého syna stále jevil zájem. Ani poškozená se nikdy ve své výpovědi nezmínila o tom, že by obžalovaný delší dobu pobýval mimo společné bydliště, proto ani návrh na výslech svědka G. , jehož se domáhal, neshledal krajský soud důvodným … stejně tak žádný ze svědků se nezmínil o tom, že by obžalovaný bydlel delší dobu někde jinde.“ Otázka rozsahu nezbytného dokazování tak byla akceptovatelným způsobem soudy nižších stupňů vyřešena.
Pod deklarovaný důvod dovolání lze podřadit pouze tu výhradu obviněného, kterou brojí proti tomu, že nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť nelze dospět k závěru, že by jeho jednání dosahovalo intenzity týrání, které by poškozená pociťovala jako těžké příkoří . Takovou námitku však nelze shledat důvodnou.
V obecné rovině lze konstatovat, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1942).
Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně plyne závěr, že vyjma psychického působení na poškozenou spočívajícím v jejím vulgárním napadání a udílení různých zákazů ji obviněný napadal i fyzicky způsobem v rozsudku popsaným, přičemž následkem jeho agresivního a zlovolného jednání bylo přivození zlomenin prstů poškozené a vznik posttraumatické stresové reakce u ní. V rovině skutkových reálií je proto zřejmé, že dovolatel v rámci svého jednání kombinoval obě formy násilí, tedy jak formu násilí fyzického, tak psychického, a to větší či menší intenzity a že tak činil opakovaně po delší dobu. Popis skutku obsažený v rozsudku soudu prvního stupně v dostatečně konkrétní podobě vyjadřuje jednání obviněného, které lze oprávněně označit za zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená nutně pociťovala jako těžké příkoří. Realizace procesního oprávnění poškozené limitovat rozsah trestního stíhání obviněného svým projevem vůle vůči orgánu činnému v trestním řízení (zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného /č. l. 191/ projevující se procesně účinným způsobem /č. l. 197/ vůči sbíhajícímu se přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku) nemůže mít za důsledek zpochybnění skutkových a právních závěrů, které soudy nižších stupňů učinily ve vztahu ke kvalifikaci skutku podle ustanovení §199 tr. zákoníku, jak usuzuje ve svém dovolání obviněný. I v tomto směru proto nelze pokládat námitku obviněného vůči právnímu posouzení jeho jednání za důvodnou, neboť v rámci skutkových zjištění nevznikají pochybnosti o tom, že jeho jednání bylo dostatečně intenzivní pro učinění závěru, že jím došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy zločinu, jímž byl uznán vinným.
Konečně obviněný vznesl implicitně námitku nepřiměřeného trestu, jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku. Jelikož Nejvyšší soud neshledal, že by předcházející řízení byla zatížena vadami, které jim obviněný přisuzuje, nelze jako následek toho ani uznat relevantní námitku obviněného stran nepřiměřeného trestu. Navíc se v dané souvislosti pro úplnost odkazuje na to, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedené skutečnosti vedly dovolací soud k závěru, že uplatnil-li obviněný námitku, že jeho jednání nedosáhlo intenzity týrání, které by poškozená mohla pociťovat jako těžké příkoří, učinil tak zjevně neopodstatněně. Dospěl proto k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil