ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1145.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1145/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2014 o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 6. 2014, č. j. 31 To 179/2014-142, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 127/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2014, č. j. 2 T 127/2011-126, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené T. V. škodu ve výši 29.386 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 6. 2014, č. j. 31 To 179/2014-142, byl k odvolání obviněného shora napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný dovolání s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklým trestněprávním následkem. Obviněný má za to, že přestože soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, nesprávně jej po právní stránce vyhodnotil. Jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Gregora, obviněný nedonutil řidiče K. (řidiče vozidla Opel) k náhlému snížení rychlosti nebo náhlé změně směru, tedy jej z technického hlediska nijak neohrozil ani neomezil. Třebaže podle znalce musel vozidlo řidiče K. vidět, bylo pro provedení zamýšleného odbočovacího manévru dostatečně vzdálené. Podle názoru obviněného mohl tedy provést odbočení vlevo do ulice K. Soudy však dospěly k názoru, že porušil důležitou povinnost stanovenou zákonem, neboť se dostatečně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, neboť v důsledku uvedeného jednání způsobil řidič K. svým vozidlem těžkou újmu na zdraví chodkyni T. V. Obviněný však setrvává na tom, že si neuvědomuje, že by vozidlo na hlavní silnici registroval, avšak i za situace, kdyby se ne zcela dostatečně věnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, nelze podle jeho názoru uzavřít, že byla mezi porušením zákonné povinnosti – tedy přehlédnutím vozidla řidiče K. – a vznikem těžké újmy na zdraví chodkyně T. V. příčinná souvislost. Obviněný dospívá k závěru, že nelze na něm spravedlivě požadovat – a to i za situace pokud by zanedbal svoji povinnost ve vztahu ke sledování provozu na pozemní komunikaci a vozidlo řidiče K. přehlédl, aby nesl odpovědnost za reakci řidiče K., při němž odbočil ze směru jízdu, vjel na chodník a narazil do sloupu umístěného na chodníku a poranil procházející chodkyni. Znalec v této souvislosti potvrdil, že způsobů, jakým mohl řidič K. reagovat je mnoho, ale jednoznačně obviněný vozidlo řidiče K. nijak neohrozil, ani neomezil. Znalec navíc potvrdil, že řidič K. své vozidlo mohl bezpečně zastavit v jeho směru jízdy, a to aniž by brzdil celou brzdnou silou či aniž by změnil směr jízdy vozidla. Podle obviněného řidič K. jako účastník silničního provozu taktéž nese odpovědnost za způsob, jakým řídí své vozidlo, třeba mu nelze nijak určovat, jak by měl v danou chvíli reagovat, nese nepochybně odpovědnost za následky, které způsobí, pokud jeho reakce bude např. opožděná, vadná či zcela chybná. V dané věci řidič K. mohl své vozidlo bez problému zastavit (podle znalce i jen s polovinou brzdné síly a beze změny směru jízdy), a tudíž podle obviněného nelze odpovědnost za způsobené následky přičítat obviněnému, který v té době byl již zcela mimo křižovatku. Na základě těchto skutečností je obviněný přesvědčen, že se trestné činnosti nedopustil, neboť není dán příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem – těžkou újmou na zdraví poškozené paní T. V. Odvolací soud dospěl k závěru, že v jednání obviněného lze spatřovat jev, bez něhož by trestněprávní následek nenastal. Obviněný však s tímto názorem nesouhlasí. Pokud existuje více jevů, které vzniku následku předcházely, je nezbytné, aby konkrétní jednání obviněného bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Z provedeného dokazování je zřejmé, že jednání obviněného spočívající v přehlédnutí vozidla řidiče K. bylo sice prvotní, nikoliv však jedinou příčinou relevantního trestněprávního následku, ke kterému by však nikdy nedošlo, pokud by řidič K. jednal v kritické době jinak. Obviněný je toho názoru, že řidič K. mohl a měl jednat jinak, neboť v této věci považuje jednoznačně za prokázané, že svým vjezdem do křižovatky nikoho neohrozil ani neomezil a měl dostatek času a prostoru k provedení odbočovacího manévru. Pokud však řidič K. se rozhodl dopravní situaci řešit tak, že strhl vozidlo doprava a vjel s ním na chodník mezi chodce a narazil do sloupu umístěného na chodníku, pak se jednalo o neadekvátní a chybnou reakci řidiče K. Obviněný je přesvědčen, že odbočovací manévr provedl řádně, avšak řidič K., který přijížděl po hlavní silnici jej nejspíše zahlédl na poslední chvíli a lekl se, a místo toho, aby přibrzdil či jinak adekvátně reagoval, strhl řízení doprava, kde o projetí celé křižovatky vjel následně na chodník. Na základě těchto skutkových závěrů se obviněný domnívá, že nelze spolehlivě dospět k závěru, že vývoj příčinné souvislosti byl zahrnut zaviněním obviněného ve vztahu ke způsobenému následku – tedy k těžkému ublížení na zdraví poškozené. V této souvislosti obviněný poukazuje na usnesení dovolacího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1039/2009, které řešilo obdobnou situaci, v níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a to s odkazem na neexistenci objektivní stránky v podobně absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklého trestněprávního následku. Obviněný na základě těchto skutečností dovodil, že se trestné činnosti nedopustil, neboť si není vědom toho, že by porušil nějakou svoji důležitou povinnost stanovenou zákonem. Pokud by však takovou povinnost spočívající v porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. porušil, pak toto porušení není podle provedeného dokazování dostatečně významnou příčinou toho, aby řidič K. změnil směr své jízdy, vjel na chodník a způsobil chodkyni V. těžkou újmu na zdraví. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze dne 4. 6. 2014, č. j. 31 To 179/2014-142, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zcela zprostí obžaloby, popř. věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání uplatňuje námitku absence příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým následkem – těžké újmy na zdraví s tím, že vývoj příčinné souvislosti není zahrnut v jeho zavinění. Nejvyšší soud se zabýval uvedenou námitkou obviněného, nepřiznal ji však opodstatnění.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný přečinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že „v L., kolem 9:00 hod. dne 25. 3. 20007, jako řidič vozu zn. Seat Toledo, v rozporu s §5 odst. 1 písm. b), §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, před vjetím do křižovatky z vedlejší u. J. a odbočením vlevo přehlédl a nedal přednost zprava, po hlavní ul. přijíždějícímu vozidlu zn. Opel Zafira, řízeného P. K., který aby zabránil jejich střetu, změnil směr jízdy vpravo, avšak vjel na chodník a přední částí automobilu porazil T. V.; ta přitom utrpěla infekci vnitřního kotníku pravého hlezna a tržnou ránu na dorsu pravé nohy, s dobou léčení delší než 6 týdnů“.
V souvislosti s průběhem nehodového děje je třeba uvést, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný do křižovatky na hlavní ul. K. vjel z vedlejší ul. J. a nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní ulici, které řídil řidič P. K. Byť znalecký posudek Ing. Jiřího Gregora, znalce z oboru silniční a městské dopravy, připouští, že reakce řidiče K. mohla být i jiná, současně nelze přehlédnout, že znalec konstatoval, že pokud by obviněný vozidlo svědka K. neviděl, musel by se blížit k místu rychlostí okolo 200 km/hod. Ze skutkových zjištění vyplývá, že stržení vozidla řidičem K. doprava bylo přiměřenou reakcí na vjezd vozidla obviněného do křižovatky v jeho směru jízdy. Prvotní příčinou dopravní nehody byla jízda obviněného, neboť řidič K. jedoucí po hlavní ulici se mohl oprávněně spoléhat na to, že řidič přijíždějící z vedlejší ulice mu dá přednost. V tomto směru je třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že pokud obviněný vozidlo svědka K. neviděl, dostatečně se nevěnoval řízení vozidla, neboť pokud by dostatečně sledoval situaci na hlavní silnici před vjezdem a při vjezdu do křižovatky, vozidlo svědka K. by musel vidět. Jak vyplývá z popisu nehodového děje svědkem K. (a rovněž technicky přijatelného podle znalce), měl minimální možnost reakce na jízdu obviněného, přičemž svědkovi K. nelze přičítat reakci na vozidlo obviněného, které se ocitlo v jeho jízdním pruhu a stržením vozidla doprava zabránil přímému střetu s vozidlem obviněného. Obviněný se domnívá, že vývoj příčinné souvislosti nebyl zahrnut v jeho zavinění, neboť v jeho zavinění není zahrnut následek, který nastal (zranění poškozené T. V.). Na svou obhajobu v tomto kontextu uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1039/2009. V této věci jde však o případ s nyní posuzovanou věci nesrovnatelný s ohledem na jiná ve věci učiněná skutková zjištění. V případě, na který obviněný poukazuje, Nejvyšší soud odmítl závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem z toho důvodu, že poškozený mohl odpovídajícím způsobem reagovat na nestandardní pohyb vozidla, které jelo před ním a své vozidlo zastavit nejméně ve vzdálenosti cca 23 metrů před místem pozdějšího střetu. Zjevně se tedy nelze dovolávat této situace v nyní posuzované věci, kdy otázka zastavení vozidla řidičem K. byla vyvolána jeho okamžitou reakcí na děj nastalý na vozovce a vytvořením překážky vozidla Seat Toledo přijíždějícího do jízdního pruhu řidiče vozidla Opel Zafira. Pro posouzení míry zavinění obviněného je rozhodnou skutečností, že ke vzniku nehodového děje by vůbec nedošlo, pokud by se řádně přesvědčil o tom, zda vjetí do křižovatky je bezpečné pro všechny účastníky silničního provozu. Skutková zjištění umožňují učinit závěr, že pokud by obviněný nevjel do křižovatky způsobem, který zabránil vozidlu řidiče K. projet bezpečně hlavní ulicí, nemusel by se aktivně bránit vyhnutí střetu vozidel vyjetím ze svého jízdního pruhu. V tomto okamžiku pochopitelně nemohl ani on sám předpokládat, že vjede na chodník a zde se střetne se zde procházející chodkyní. Závěr o tom, že obviněnému nelze přičítat zavinění ve vztahu k těžkému zranění poškozené T. V. je proto třeba vyloučit. Podíl na dopravní nehodě lze řidiči K. přičítat do té míry, že jeho reakce mohla být i jiná, nelze však v jeho jednání spatřovat prvotní příčinu vzniku dopravní nehody, jak dovozuje obviněný, a proto je třeba za této situace dospět k závěru, že i nastalý následek je pokryt zaviněním obviněného. Tato skutková zjištění soudy správně vyhodnotily i po stránce právní, pokud v jednání obviněného spatřovaly porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pokud se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, podle §22 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci. Vzhledem k této skutečnosti je také třeba vyloučit variantu nehodového děje, který prosazuje obviněný, totiž že řidiče Ing. P. K. v jeho jízdě nijak neohrozil nebo neomezil, neboť v opačném případě by nebyl přinucen k reakci spočívající ve stržení vozidla a změně směru jízdy vpravo vybočením ze svého jízdního pruhu. Přestože je verze obviněného přijatelná podle znalce z technického hlediska, je nutno podotknout, že znalci zásadně nepřísluší hodnotit důkazy a zabývat se právními otázkami (srov. §107 odst. 1 tr. ř.). Závěry vyslovené znalcem ve znaleckém posudku jsou pro soud podkladem pro jeho vyhodnocení v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy a s ohledem na odborné otázky jsou pro soud kritériem, který mu umožňuje se vypořádat s otázkami, které by bez vypracovaného znaleckého nemohl vzít v úvahu. Znalecký posudek tak významnou měrou přispívá k osvětlení skutkových okolností s přihlédnutím k odborným otázkám, které řeší, a bez těchto závěrů by se soud při posuzování určité odborné otázky nemohl obejít. Nicméně závěr soudů o zavinění obviněného ve vztahu k vzniklému následku soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, přičemž míra zavinění ve vztahu k porušení dopravních předpisů obviněným byla shledána jako první příčina vzniku nehodového děje. V této souvislosti je také nutno vycházet z ustálené soudní judikatury, podle níž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh.). Není pochyb, že obviněný mohl rovněž zabránit střetu s vozidlem Opel Zafira například tím, že by křižovatkou projel až v okamžiku, kdy to bylo bezpečné (z objektivního hlediska mohl vozidlo řidiče K. vidět), nebo mohl křižovatkou projet větší rychlostí, tudíž i na jeho straně byly dány daleko příznivější podmínky pro to, aby mohl vzniku dopravní nehody zabránit. Po objektivní stránce byly u obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného mělo charakter porušení důležité povinnosti, a způsobený následek uvedenou skutečnost potvrzuje.
Vzhledem ke shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud nemohl přiznat námitkám obviněného opodstatnění. Z tohoto pohledu by bylo možno také uvést, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4 – 6. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann