ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1150.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1150/2014-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání, které podal obviněný J. Š . proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 10 To 15/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 5 T 3/2013, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokusem přečinu soulože mezi příbuznými podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §188 tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině), zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině) , neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
„1) v období od druhé poloviny roku 2008 do poloviny měsíce února 2012, na různých nezjištěných místech České republiky, v blíže nezjištěném celkovém počtu případů, využívaje své fyzické převahy a strachu poškozené, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, po poškozené nezletilé D. Š., jejíž věk znal, neboť se jedná o jeho dceru, na jejíž výchově se podílel a s níž do roku 2006 sdílel společnou domácnost, zpravidla v jím užívaných osobních motorových vozidlech nejméně ve třech případech poté, co ji uchopil za ruku a tuto přiložil na svůj pohlavní úd, požadoval, aby mu úd rukou manuálně stimulovala, nejméně ve dvou případech jí pak svlékl kalhoty a spodní kalhotky a olizoval přirození, dále ji v přesně nezjištěném počtu případů osahával na prsou a na přirození, a to jak přes oblečení, tak na holém těle, a v jednom případě, v úmyslu vykonat s poškozenou soulož, tuto uchopil za ruku, přitáhl ji k sobě, přes její snahu utéci si ji posadil na nohy a držíc ji v oblasti beder se pokoušelo zasunutí svého penisu do její vagíny, avšak v důsledku aktivního odporu poškozené, které se následně podařilo utéci, došlo pouze k dotyku jeho penisu s jejím konečníkem, přičemž uvedených jednání se dopustil přesto, že mu poškozená opakovaně sdělila, že se jí jeho chování a jednání vůči ní nelíbí, prosila ho, aby jich zanechal, odstrkovala ho a pokoušela se z míst činů utéci,
2) v přesně nezjištěných dnech v průběhu roků 2010 a 2011, na různých místech České republiky, v jím užívaných osobních motorových vozidlech a ve své garáži v ulici B. ve D. K. n. L., okres T., Královéhradecký kraj, nejméně ve čtyřech případech za účelem vlastního sexuálního uspokojení osahával jak přes oblečení, tak na holém těle na prsou a přirození poškozenou nezletilou D. Š., jejíž věk znal, neboť se jedná o jeho dceru, na jejíž výchově se podílel a s níž do roku 2006 sdílel společnou domácnost, a poškozenou nezletilou K. M., jejíž věk rovněž znal, neboť se jednalo o kamarádku jeho dcery, když po dívkách též požadoval, aby rukou manuálně stimulovaly jeho pohlavní úd a dále jim půjčoval pornografické časopisy s tím, aby si prohlédly jejich obsah,
3) v přesně nezjištěné době v průběhu roků 2010 a 2011, na různých nezjištěných místech České republiky, poškozeným nezletilé D. Š. a nezletilé K. M. pohrozil, že pokud se někomu svěří s tím, že je od roku 2008, resp. 2010 různými způsoby sexuálně obtěžuje a zneužívá, skončí obě nezletilé dívky v dětském domově a on ve vězení. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 10 To 15/2014, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině výše citovanými zločiny uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obou jeho alternativách.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutkový stav, který soud zjistil, nenaplňuje znaky zločinů, jež jsou mu kladeny za vinu a rozsudek konstruuje jeho odpovědnost za následek, nikoli za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Domnívá se, že z důkazů nevyplývá jednoznačně jeho protiprávní jednání, zejména pojmový znak násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky těžkou újmou, které měl užít v případě prvně uvedeného deliktu. Uvedl, že poškozená D. Š. (jeho dcera) s ním jezdila na výlety dobrovolně, z výletu se vracela v dobrém rozmaru, toužila po jeho přítomnosti a jeho přání se podvolila bez násilí či pohrůžky násilím (odkázal také na rozporuplnost výslechu nezletilé poškozené dcery a nelogičnost jejího popisu trestného činu znásilnění). Podotkl, že se s ním stýkala i v době, kdy byl ve věznici, a též po propuštění z výkonu trestu. Znak násilí či pohrůžky násilí tedy podle jeho názoru nebyl prokázán a soud svévolně uzpůsobil a konstruoval jednání obviněného.
Ohledně dalšího z uvedených deliktů (zločin vydírání) uvedl, že se takového skutku nikdy nedopustil. Nejsou důkazy o tom, že by oběma poškozeným vyhrožoval a dokonce opakovaně, jak je formulován výrok rozsudku v bodě 3. Podle jeho tvrzení rozhodnutí soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud v jednom případě poškozeným sdělil, že když prozradí, co se mezi nimi dělo, ony skončí v dětském domově, nemohlo jít o vydírání, protože samy poškozené to prozradit nechtěly a povaha této pohrůžky v porovnání s četností styků poškozených s obviněným je zanedbatelná, nezpůsobilá vyvolat skutečné obavy. Zdůraznil přitom, že obě nezletilé poškozené měly tendenci kontakty s ním opakovat z vlastního podnětu a dobrovolně, nebylo proto třeba na ně působit násilím, pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy. Nezletilá K. pak schůzky dobrovolně ukončila, neboť ji přestaly bavit, aniž by měla jakoukoli obavu z toho, že on splní nějakou pohrůžku. Proto ani v tomto případě nebyly zjištěným skutkovým stavem pokryty všechny znaky zločinu vydírání.
V závěru svého dovolání obviněný akcentoval, že se cítí být zcela nevinným i ohledně ostatních deliktů s tím, že v průběhu dokazování nebyl zcela jednoznačným způsobem prokázán opak.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 10 To 15/2014, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že stejné výhrady vznášel obviněný již v odvolání, jímž se soud druhého stupně velmi důkladně zabýval, náležitě se s nimi vyrovnal a jeho závěry nevzbuzují pochybnosti. Krajský soud zcela v souladu s požadavky zákona hodnotil provedené důkazy včetně významných znaleckých posudků a dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 10 To 15/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž ve skutečnosti soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadné skutkové závěry (nemající oporu v provedeném dokazování), přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Právě z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Obiter dictum lze konstatovat, že v dané věci nelze shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soud prvního stupně, který důkazy provádí (a provedl), a je tedy příslušný k jejich hodnocení, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tudíž konstatovat, že jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a nelze mu proto vytýkat svévoli. Týž závěr platí i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, který dostál své přezkumné povinnosti podle §254 tr. ř. a shledal skutkové a navazující právní závěry nalézacího soudu správnými. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vyložily svůj hodnotící postup.
V daných souvislostech je možno ještě stručně poznamenat, že skutková zjištění popsaná v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvého stupně vyjadřují i znak závažného zločinu zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, shledaný podle právní věty již soudem prvního stupně, jímž je užití násilí (obviněný využíval své fyzické převahy nad svou dcerou a jejího strachu k tomu, aby se k ní choval způsobem zde uvedeným, za tímto účelem ji přitahoval k sobě, přes její snahu utéci ji držel, resp. uvedených jednání se dopustil přesto, že mu poškozená opakovaně sdělila, že se jí to nelíbí, prosila ho, aby ji nechal, odstrkovala ho a pokoušela se z míst činů utéci). V případě popsaném v bodě 3) výroku rozsudku soudu prvého stupně je podstata skutku rovněž zřejmá: obviněný vyhrožoval oběma poškozeným tím, že vyzradí-li někomu, co se mezi nimi odehrávalo, skončí obě nezletilé v dětském domově a on ve vězení. Jde nepochybně o pohrůžku jinou těžkou újmou, a to zejména s přihlédnutím k tehdejšímu věku obou poškozených, kterou je obviněný nutil, aby něco (oznámení jeho závažného protiprávního jednání) opominuly.
Na místě je pak zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Činí-li za popsané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý