ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1183.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1183/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání, které podal obviněný F. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 To 114/2013-268, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 35/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 3. 2012, č. j. 3 T 35/2009-232 , byl obviněný F. R. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 17. 7. 2008 v blíže nezjištěnou dobu, v J., na ulici T., z neoploceného pozemku u rekreační chaty č. p. ..., odtáhli traktorem neuzamčenou vojenskou maringotku typu A3S, bez registrační značky, v hodnotě nejméně 12.000,- Kč, následně dne 18. 7. 2008 v odpoledních hodinách na stejném místě za užití traktoru odcizili nepojízdné a neuzamčené vozidlo zn. Tatra 805, bez registrační značky, v hodnotě nejméně 13.000,- Kč, přičemž při jeho převozu byli kontrolováni policejní hlídkou, poškozenému R. H., způsobili škodu ve výši nejméně 25.000,- Kč,
přičemž obžalovaný K. se uvedeného jednání dopustil poté, kdy byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 6 To 107/1998, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2001, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 trestního zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal dne 08. 02. 2007.
Obviněný R. byl za uvedený přečin odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 23 T 10/2009, jakož i všechna další navazující rozhodnutí. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o spoluobviněných E. K. a Z. S.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškozený, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem . Rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 To 114/2013-268 , který podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu ohledně spoluobviněného E. K., ohledně něhož za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, a podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a poškozeného zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ThMgr. JUDr. Milana Zamrazila dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že „odvolací soud napadeným verdiktem chybně potvrdil jak klientovu vinu, tak i vyměřený mu trest, když klientovi žalobou vytýkaný skutek nesprávně posoudil“ .
Obviněný namítá, že skutek, jehož spáchání nepopírá, byl chybně právně kvalifikován, neboť jednal ve skutkovém omylu, který v případě krádeže (s odkazem na §18 odst. 1 tr. zákoníku) vylučuje trestnost. Svědkyní V. K. byl uveden v omyl, když mu sdělila, že dvě nepojízdná vozidla jsou mu k dispozici jako sběrný šrot za podmínky, že po jejich odvozu bude uklizen zbývající nepořádek na pozemku poškozeného. Takové prohlášení sousedky poškozeného interpretoval jako kvalifikovaný souhlas s odvozem obou vraků vyslovený oprávněnou osobou, jež vystupovala jako správkyně majetku poškozeného. Dodatečně se však ukázalo, že poškozený s likvidací vraků nesouhlasil. Podotkl, že sama svědkyně v hlavním líčení udělení této informace popřela. Zdůraznil, že „učinila tak ale natolik nepřesvědčivě, že sám soud druhého stupně v napadeném rozsudku připustil teoretickou možnost, že paní K. klientovi (a ostatním) příslušný souhlas dala a tedy, že klientova obhajoba je pravdivá.“
Obviněný připomíná, že v daném případě byla namístě civilněprávní odpovědnost za způsobenou škodu, a to „v důsledku přílišné lehkomyslnosti a nedostatečného ověření pravomocí paní K.“ Nabyl přesvědčení, že přinejmenším nebyla vyvrácena jeho obhajoba, spočívající v jednání v skutkovém omylu. Odvolací soud dle náhledu obviněného „vložil na bedra klienta, který není právním expertem, přílišné nároky“ , pokud uzavřel, že obvinění nemohli oprávněně spoléhat na vyjádření cizí osoby o tom, zda si mohou nebo nemohou odvést cizí věci, neboť k takovému rozhodnutí je oprávněn výlučně vlastník.
Pokládá za nespravedlivé, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. Má za to, že ve vztahu k určení viny tomu tak je z toho důvodu, že již dříve byl za trestnou činnost odsouzen.
Závěrem dodal, že odvolací soud napadeným verdiktem chybně potvrdil jak jeho vinu, tak i vyměřený trest, když vytýkaný skutek, který se sice stal, z důvodu skutkového omylu však jeho jednání nebylo úmyslné a konečně ani trestné, byl nesprávně právně posouzen. Odvolací soud měl v krajním případě, pokud nebyl zcela přesvědčen o jeho obhajobě „nařídit doplňující vyjasnění těchto okolností …, nebo měl klienta zprostit obžaloby podle zásady in dubio pro reo.“ Vzhledem k vzneseným námitkám navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby obviněného sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání podotkl, že námitku, která je podstatou jeho dovolacích tvrzení, uplatnil obviněný i v řádném opravném prostředku. Soud druhého stupně se touto výhradou náležitě zabýval a neuznal ji za důvodnou. Připomenul zvláštní povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je do značné míry formalizován a naprosto není určen k dalšímu komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, nýbrž pouze ke zjištění, zda rozhodnutí netrpí některou ze zásadních vad, která odpovídá dovolatelem uplatněnému zákonnému důvodu dovolání. Pokud je dovolání opřeno o stejnou argumentaci, kterou obviněný neúspěšně uplatnil již v odvolání, bývají podle státního zástupce taková dovolání podle setrvalé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odmítána jako zjevně neopodstatněná. Zastává názor, že dovolání obviněného R. je právě takovým případem.
Státní zástupce rozvedl, že obviněný povahou svých výhrad nedostál deklarovanému dovolacímu důvodu. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míří na případy právních vad rozhodnutí, kdy dovolatel akceptuje skutková zjištění soudu, brojí však proti jejich hmotně právnímu posouzení. Dovolatel ovšem činí právní námitku, která vychází z jiného skutkového základu, než na jakém budoval své rozhodnutí soud. Poukázal na to, že obviněný zcela převrátil výklad svědectví svědkyně K. Z takto deformovaného důkazu pak vyvozuje hypotetická právní tvrzení, jež se skutečným stavem věci nemají žádnou spojitost. V tomto smyslu obviněný podle státního zástupce podal dovolání z důvodů jiných, než jaký uplatnil.
Státní zástupce je přesvědčen, že rozhodnutí soudu druhého stupně není zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu uvedeného v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínky §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
I když obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutku, jeho dovolací argumentace je ve skutečnosti prostou polemikou s učiněnými skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Ačkoli obviněný vyvozuje nedostatek trestnosti svého jednání ze skutečnosti, že mu k odvozu předmětných vozidel z pozemku poškozeného R. H. byl udělen kvalifikovaný souhlas svědkyní V. K., spojuje tuto, jinak svou povahou hmotně první námitku (dovozování jiného právního důsledku jednání pachatele ve skutkovém negativním omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, tj. vyloučení úmyslné formy zavinění) s odlišným skutkovým stavem, než jaký zjistil soud prvního stupně, a z něhož následně vyšel soud odvolací. Námitky obviněného tím proto nabývají výlučně skutkovou povahu a ocitají se mimo rámec deklarovaného důvodu dovolání, s jehož obsahovým zaměřením se rozcházejí.
Již ze shora uvedeného výkladu plyne, že Nejvyšší soud je vázán konečnými skutkovými zjištěními soudů prvního, případně druhého stupně. Zasahovat do těchto skutkových zjištění může zcela výjimečně, a to pouze tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V takovém případě je potom nezbytné dát průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces obviněného ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, z nichž následně v napadeném rozsudku vyšel soud druhého stupně, tj. Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není ohledně jednání obviněného dán žádný takový rozpor. Jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího je zcela patrné, jaké skutečnosti vzaly oba soudy za prokázané, z jakých skutečností při svém rozhodování vycházely a z jakých důvodů pokládají obhajobu obviněného za vyvrácenou. Rovněž z tohoto důvodu nelze než jako nepřípadnou hodnotit námitku obviněného, že jednal ve skutkovém omylu negativním ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, který vylučuje trestnost.
Pokud dovolatel tvrdí, že byl svědkyní K. uveden v omyl tím, že mu dala svolení s odvozem předmětných vozidel, pak konstruuje skutkové zjištění, k němuž nejenže nedospěly soudy nižších stupňů, ale které nemá ani oporu v provedeném dokazování. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je nutno stran tohoto v dovolacím řízení uplatňovaného tvrzení připomenout, že se jedná o neměnnou obhajobu obviněného, známou již z řízení o řádném opravném prostředku, na niž patřičně reagoval soud odvolací, na jehož závěry lze v plném rozsahu odkázat. V dané souvislosti je patrné, že obviněný tuto námitku staví na znevěrohodnění výpovědi svědkyně V. K., učiněné v přípravném řízení (č. l. 38-39), resp. při hlavním líčení (č. l. 190). Nutno však poukázat na to, že v rámci své výpovědi z přípravného řízení tato svědkyně kategoricky popřela (č. l. 38), že by obviněnému, resp. spoluobviněným, udělila jakýkoli souhlas s odvozem předmětných vozidel a jednoznačně jim sdělila, že není kompetentní k tomu, aby jim takový souhlas vůbec udělila. Výpověď z přípravného řízení následně potvrdila rovněž ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení (č. l. 190); „žádný souhlas jsem jim určitě nedávala … Mohu potvrdit, že v přítomnosti poškozeného obžalovaní tvrdili, že jsem jim souhlas dala k odtažení těch vozidel a já jsem jim říkala … že jsem nic takového nepovolovala.“ V daném směru lze považovat vznesenou námitku obviněného stran uděleného souhlasu (v důsledku správného zhodnocení výpovědi svědkyně soudy nižších stupňů), potažmo existence skutkového omylu negativního, za jednoznačně vyvrácenou.
Dlužno připomenout, že i odvolací soud je ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně (s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl) a že tudíž i Krajský soud v Ústí nad Labem byl vázán hodnocením důkazů provedeným Okresním soudem v Děčíně, tj. včetně posouzení věrohodnosti výpovědi svědkyně K. Z odůvodnění jeho rozsudku je navíc patrno (str. 4: „Nepochybil, pokud svůj závěr o vině obžalovaných založil zejména na výpovědi svědkyně V. K.“ ), že správnosti tohoto hodnocení přisvědčil. Za daného stavu věci jsou pak zjevně nadbytečné následné vývody odvolacího soudu ( „I pokud bychom však teoreticky připustili, že jim jakýsi souhlas dala…“ ), vyznívající do podoby, že pro tuto skutkovou variantu, ovšem soudem prvního stupně vyvrácenou, by pro posouzení věci bylo významné, že obvinění si byli zřetelně vědomi skutečnosti, že svědkyně K. není majitelkou předmětných věcí a že jim z tohoto důvodu (nebyla-li majitelkou těchto věcí nebo nebyla-li jejich majitelem k udělení takového souhlasu zmocněna) žádný kvalifikovaný souhlas ani udělit nemůže. Proto nelze obhajobu obviněného, uplatňující i podle odvolacího soudu ( „… soud prvního stupně… dospěl ke skutkovým zjištěním, se kterými se odvolací soud plně ztotožňuje.“ ) neexistující skutkovou okolnost (obviněným tvrzené udělení souhlasu), hodnotit jinak, než jako účelovou snahu o relativizaci trestněprávní odpovědnosti svého jednání, založenou na skutkově odlišném základě. V dané souvislosti je ovšem třeba zmínit, že „ z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil