ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1198.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1198/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal obviněný M. N. proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 129/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 86/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 15 T 86/2013 , byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), v řízení proti uprchlému, uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1.
v době od dubna 2008, do srpna 2011 včetně, vyjma, kdy v roce 2010 uhradil v březnu částku ve výši 2.000,- Kč, dubnu částku ve výši 3.000,- Kč a v červnu částku ve výši 2.000,- Kč, v P., ani jinde, úmyslně ničím nepřispíval na výživu svého zletilého syna A. N., nar. ..., dříve bytem P., N., současně bytem P., P., který se řádným denním studiem připravoval na své budoucí povolání, ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a navíc mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 15 P 361/95, ze dne 30. 5. 2001, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2001, ve výši 1.050,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživném celkovou částku ve výši 36.050,- Kč, ačkoli o trvání své zákonné povinnosti věděl a v jejím plnění ve stanovené výši mu nebránily žádné překážky,
2.
v době od dubna 2011 do listopadu 2012 včetně, vyjma, kdy v roce 2011 uhradil v dubnu částku ve výši 4.000,- Kč, květnu částku ve výši 3.000,- Kč, červnu částku 7.000,- Kč, červenci částku ve výši 3.000,- Kč, říjnu až prosinci částku vždy ve výši 1.000,- Kč a v roce 2012 v lednu až v listopadu částku vždy ve výši 1.000,- Kč, v P., ani jinde, úmyslně řádně nepřispíval na výživu své již zletilé dcery T. N., nar. ..., která se řádným denním studiem připravuje na své budoucí povolání, k rukám matky M. N., nar. ..., obě dříve bytem P., N., současně bytem P., P., ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a navíc mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 28 P 65/2011 ze dne 2. 4. 2012, který nabyl právní moci dne 31. 12. 2012, ve výši 5.000,- Kč měsíčně, a od 1. 1. 2012 ve výši 7.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživném k rukám matky celkovou částku ve výši 67.000,- Kč a k rukám dcery celkovou částku 24.000,- Kč, ačkoli o trvání své zákonné povinnosti věděl a v jejím plnění ve stanovené výši mu nebránily žádné překážky.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, usnesením ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 129/2014 , jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Kutnara dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání. K jeho naplnění došlo tím, že ve věci bylo konáno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. V důsledku toho byla dovolateli znemožněna účast jak u hlavního líčení před soudem prvního stupně, tak ve veřejném zasedání před soudem odvolacím, a nebyla mu tak umožněna řádná obhajoba.
S odkazem na ustanovení §302 a násl. tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 696/2009, má obviněný za to, že pro naplnění podmínek konání řízení proti uprchlému je nezbytné, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Tato podmínka však nebyla v jeho případě naplněna. Poukázal na to, že tato skutečnost, tedy jeho pobyt v cizině za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání, nebyla soudy obou stupňů nikterak prokazována a v napadených rozhodnutích o tom není žádné zmínky. Brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 15 T 86/2013, jímž bylo rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., které neobsahuje žádné jiné odůvodnění, než pouze prosté konstatování, že je osobou neznámého pobytu. S ohledem na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu takové konstatování pokládá za zjevně nedostatečné.
Obviněný zdůraznil, že jeho pobyt mimo území České republiky nemá žádnou souvislost s trestním stíháním jeho osoby, k jejímu opuštění byl donucen vydíráním, které žádnou spojitost s neplacením výživného nemělo. Považuje za nelogické, aby opustil rodnou zemi a svoji rodinu pouze kvůli obavě z trestního stíhání pro trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody v trvání tří let, a při reálnosti očekávání uložení trestu s podmíněně odloženým výkonem. Současně podotkl, že ani Obvodní soud pro Prahu 3 v předmětném rozsudku nepovažoval za prokázanou skutečnost, že by se úmyslně vyhýbal neplnění vyživovací povinnosti a naplnil tak skutkovou podstatu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 129/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 15 T 86/2013, zrušil a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání a rekapitalucí obviněným vznesených námitek v prvé řadě uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Námitky, podle které bylo vedeno řízení proti uprchlému, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažuje je však za důvodné.
S odkazem na ustanovení §302 tr. ř. poukázal na to, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Je podle něho skutečností, že samotný pobyt pachatele v cizině není ještě důvodem pro řízení proti uprchlému podle §302 odst. 1 tr. ř. Při posouzení, zda se pachatel pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení a zda jsou naplněny nezbytné podmínky pro konání řízení proti uprchlému, je nutno vycházet z konkrétního chování obviněného. Na druhé straně však podle názoru státního zástupce není podmínkou pro konání řízení proti uprchlému, aby vyhýbání se trestnímu řízení bylo jediným důvodem pobytu pachatele v cizině.
Rozvedl, že odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 15 T 86/2013, je značně kusé, když ke skutkovým okolnostem odůvodňujícím konání řízení proti uprchlému se zde uvádí pouze tolik, že obviněný se stal v průběhu řízení osobou neznámého pobytu, neboť na území České republiky není jeho pobyt znám a zdržuje se údajně v Kanadě. Zmínil, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, ovšem vyplývá, že obviněný o trestním řízení věděl a na jeho počátku s orgány činnými v trestním řízení komunikoval. Pokud za této situace dlouhodobě vycestoval do ciziny, aniž by kterýkoli orgán činný v trestním řízení informoval o místě svého pobytu, resp. adrese, na kterou mu lze doručovat písemnosti související s trestním řízením, pak se pobytem v cizině vyhýbal trestnímu řízení. Podmínky §302 tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému tak byly splněny. Uvedené by podle státního zástupce platilo i v případě, že by obviněného k pobytu v cizině mimo vyhnutí se trestnímu řízení vedly i ekonomické nebo jiné důvody. Tvrzení dovolatele o jeho vydírání jsou zcela vágní, ani náznakem nezmiňuje, kdo a proč ho měl vydírat.
Námitku, podle které soudy nepoužily právní kvalifikaci podle §196 odst. 2
tr. zákoníku, tj. nepřičítaly obviněnému úmyslné vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, pokládá z hlediska existence podmínek konání řízení proti uprchlému za bezpředmětnou. Existenci podmínek §302 tr. ř. je nutno posuzovat k době konání hlavního líčení a veřejného zasedání, nikoli k období let 2008 – 2012, kdy obviněný neplnil vyživovací povinnost. Navíc přísnější právní kvalifikaci soud nepoužil proto, že nepovažoval na rozdíl od obžaloby za prokázané, že by se dovolatel úmyslně zbavil majetku, z jehož výnosů mohl výživné platit. S otázkou, zda se dovolatel pobytem v zahraničí vyhýbal trestnímu řízení, tedy právní kvalifikace skutku nijak nesouvisela.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Obviněným vznesená výhrada je formálně podřaditelná pod jím uplatněný důvod dovolání, neboť – i s přihlédnutím k judikatorním rozhodnutím publikovaným k dané problematice (srov. zejm. rozhodnutí č. 57/2005 a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.) – je sdílen názor, že nebyly-li splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle §305 tr. ř., a bylo-li přesto konáno řízení proti uprchlému, takže v jeho důsledku byla obviněnému znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, zakládá tato vada dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, 1844 s., str. 3160 ). K věcnému naplnění označeného dovolacího důvodu ve věci posuzované však podle zjištění Nejvyššího soudu nedošlo.
Nespornou skutečností je to, že dovoláním napadená rozhodnutí vzešla z řízení provedeného vůči obviněnému ve formě řízení proti uprchlému. V řízení soudním byl tento zvláštní způsob řízení upravený v hlavě dvacáté, oddíle druhém trestního řádu realizován v návaznosti na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2013, č. j. 15 T 86/2013-437. Citovaným usnesením samosoudkyně uvedeného soudu rozhodla podle ustanovení §305 tr. ř. tak, že v trestní věci obviněného M. N. (jejíž předmět je vymezen v odůvodnění rozhodnutí) bude konáno řízení proti uprchlému. Přes poněkud nedostatečné odůvodnění splnění zákonných podmínek pro vedení tohoto druhu řízení ( „Obviněný se stal v průběhu přípravného řízení osobou tzv. neznámého pobytu, neboť na území České republiky není jeho pobyt znám a zdržuje se údajně v Kanadě.“ ), nelze mít toto rozhodnutí z hlediska obsahové důvodnosti za vadné s přihlédnutím k následujícím poznatkům:
K trestnímu stíhání obviněného pro trestný čin (přečin) zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku přistoupily orgány činné ve stadiu přípravného řízení – konkrétně policejní orgán – již v roce 2011, neboť na podkladě usnesení ze dne 8. 9. 2011 (č. l. 2-4) začaly obviněného stíhat pro skutek popsaný v tomto usnesení (neplnění vyživovací povinnosti vůči A. N. v době od 20. 3. 2008 do 31. 8. 2011). Ve vztahu k tomuto skutku byl obviněný téhož dne (č. l. 7-10) rovněž vyslechnut. Byť na podkladě stížnosti obviněného ze dne 10. 9. 2011 (č. l. 5) státní zástupce napadené usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil (č. l. 112) s tím, aby policejní orgán o věci znovu jednal a rozhodl, je z uvedených skutečností zřejmá vědomost obviněného v tom směru, že je podezřelý ze spáchání uvedeného přečinu a že věc je nadále v šetření orgánů činných v trestním řízení.
K novému zahájení trestního stíhání obviněného, tentokráte přečin “zanedbání povinné výživy dle ust. §196 odst. 1, 2 tr. zákoníku“ z důvodu neplnění vyživovací povinnosti vůči A. N. v období od 20. 3. 2008 do 31. 8. 2011 a vůči T. N. v období od 1. 4. 2011 do 31. 5. 2013, došlo na podkladě usnesení policejného orgánu ze dne 21. 6. 2013 (č. l. 114-121), z něhož plyne, že se trestní stíhání obviněného zahajuje „ Podle §160 odstavec 1 trestního řádu s odkazem na ustanovení §302 tr. ř. “. V odůvodnění usnesení se zmiňuje, že „Obviněný se po dobu více jak 1 rok zdržuje na neznámém místě, tak jak vyplývá ze zpráv o bezúspěšném šetření po pobytu obviněného, čímž se nepodařilo zajistit jeho účast při úkonech trestního řízení“. Na základě žádosti policie proto soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 opatřením ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 0 Nt 3054/2013 (č. l. 123) ustanovila podle §39 tr. ř. z důvodu §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. obhájcem obviněného Mgr. Tomáše Kutnara. Ten po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podal proti tomuto rozhodnutí stížnost (č. l. 122), o níž způsobem upraveným v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl státní zástupce usnesením ze dne 24. 7. 2013, č. j. 1 ZT 284/2011-959 (č. l. 427-428).
Po podání obžaloby u obvodního soudu dne 7. 8. 2013 (č. l. 430-432) soud nejprve (po aktualizaci údajů z evidence vězňů, CEO a RT) vydal již zmiňované usnesení o vedení řízení proti uprchlému, následně téhož dne (tj. 27. 9. 2013) trestní příkaz (č. l. 439-440), jenž napadl odporem obhájce obviněného (č. l. 441), a následně věc projednal v hlavních líčeních konaných dne 11. 12. 2013 (č. l. 446-449) a dne 20. 1. 2014 (č. l. 454-455). Z vyjádření obhájce při těchto procesních úkonech plyne, že obviněný má povědomost o tom, že se vůči němu na území České republiky vede trestní řízení pro označenou trestnou činnost ( „Obžalovaný ví, co se zde děje. Je pryč z České republiky…. skutečně se mnou komunikuje, proto jsem i podával odpor proti trestnímu příkazu… Hlavního líčení se účastnit nechce. On mi situaci popsal tak, že neuprchl z důvodu nějakého trestního stíhání, ale z důvodu obavy o vlastní bezpečnost“ / č. l. 446/, „… zhruba před 40 minutami dostal od obžalovaného email, z něhož není zřejmé, odkud je email zasílán“ /č. l. 454/), přičemž místo svého současného pobytu patrně‚ neboť ten žádný konkrétní údaj neuvedl, nesdělil ani svému obhájci.
Uvedené poznatky svědčí o důvodnosti postupu orgánů činných v trestním řízení (nejprve orgánů činných ve stadiu přípravného řízení a posléze soudů), pokud vůči obviněnému konaly řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. S přihlédnutím k uvedeným poznatkům, nejprve osobnímu kontaktu obviněného s orgány činnými v trestním řízení a posléze i obhájcem obviněného interpretovaným faktům, je nezbytné učinit závěr, že obviněný se svým pobytem v cizině ( Je pryč z České republiky ) vyhýbá trestnímu řízení. Za vyhýbání trestnímu řízení ve smyslu ustanovení §302 tr. ř. totiž nelze pokládat jen situaci prezentovanou dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, tj. že podezřelý, případně již obviněný, se z území České republiky vzdálí výlučně z důvodu vyhnutí se zde probíhajícímu řízení. Jinak vyjádřeno, tato motivace nemusí být primární či výlučná. Pozitivní závěr o naplnění zákonné podmínky umožňující vedení řízení proti uprchlému lze totiž učinit – tak jako tomu je v případě posuzovaném – i v situaci, že ten, proti němuž se konají úkony podle trestního řádu směřující k vedení jeho trestního stíhání, se z území republiky vzdálí a v cizině pobývá při vědomí, že vůči jeho osobě jsou takové úkony konány, resp. jejich provedení je zamýšleno.
Obviněný tím, že se v důsledku svého jednání stal pro orgány přípravného řízení neznámého pobytu, zapříčinil zavedení tohoto zvláštního způsobu vedení řízení (nepodmíněného vydáním formálního rozhodnutí) v uvedeném stadiu, svým dalším pobytem v cizině (pro soud na neznámém místě) pak zapříčinil vydání rozhodnutí, na jehož základě bylo řízení proti uprchlému vůči jeho osobě vedeno ve stadiu soudního řízení.
Protože nenastala žádná z variant (neexistence podmínek pro zavedení tohoto typu řízení, nevydání příslušného rozhodnutí soudem), která by svědčila o důvodnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o podaném dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“.
Pouze pro úplnost se dodává, že pokud dovolatel poukázal na soudy užitou právní kvalifikaci skutku a tudíž na to, že „ani… soud… nepovažoval za prokázanou skutečnost, že bych se splnění vyživovací povinnosti úmyslně vyhýbal…“, pak tato námitka nikterak obsahově nesouvisí s deklarovaným dovolacím důvodem, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Proto jako na dostačující odkazuje Nejvyšší soud v této souvislosti na příslušnou pasáž vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil