ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.129.2014.2
sp. zn. 6 Tdo 129/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2014 o dovolání, které podal obviněný S. B. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013, č. j. 9 To 42/2013-4037, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 63 T 9/2012-3869 , byl obviněný S. B. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) v bodě I. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku o vině na str. 1-2 rozsudku. Obviněného odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k náhradě škody specifikovaným poškozeným, které se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. rozsudku byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí skutek obžaloby, spáchaný dle žalobního tvrzení vůči poškozenému W. F. H., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Uvedený poškozený byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 9 To 42/2013-4037, z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. c), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v tom (zkráceně uvedeno), že
v období od 6. března 2003 do 8. července 2004 jako majoritní společník společnosti Scandinavian Broker’s House, s. r. o. (dále jen „SBH“) se sídlem Záhořanského 3, Praha 2, IČ 607 33 993, ačkoli věděl, že není oprávněn za společnost jednat a věděl, že společnost, a ani on jako fyzická osoba, nejsou držiteli licence k obchodování s deriváty na mezinárodním a českém trhu, předstíral, že je jejím ředitelem a za účelem vlastního obohacení připravil a posléze uzavřel s vyjmenovanými poškozenými osobami kontrakty na obchodování s deriváty, na jejichž základě, pod záminkou značného zhodnocení vložených investic nákupem derivátů, vylákal finanční prostředky od zahraničních investorů, kteří vylákané finanční prostředky zaslali na účet číslo ... založený obžalovaným a formálně vedený na jména společnosti SBH u Nordea Bank v Dánsku, a to konkrétně od desíti amerických občanů, čímž od uvedených poškozených postupně vylákal celkovou částku (v přepočtu podle aktuálních kurzů České národní banky) ve výši nejméně 45.002.412,90 Kč, které následně užil k obchodování s deriváty na mezinárodním trhu, jež však bylo převážně neúspěšné, poškozeným investorům zasílal fingované přehledy o tom, jak je s jejich finančními prostředky obchodováno a k jejich žádostem o vyplacení vkladů odmítl jejich investice vrátit a tímto jednáním poškozeným státním občanům USA způsobil škodu v celkové výši nejméně 45.002.412,90 Kč.
ve kterém shledal zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněného odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Ve shodě se soudem prvního stupně obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal k náhradě škody poškozeným, které se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Krutiny dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění explicitně označeného uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin podvodu když z jeho jednání nelze dovodit podvodný úmysl, neboť obchodování s deriváty je obchodní činností velice rizikovou. Někteří z klientů i přes tuto rizikovost zisku skutečně dosáhli (např. pan H.), někteří byli ve ztrátě, což je však u obchodů tohoto typu obvyklé. Míní, že od samého počátku nelze jeho podvodný úmysl dovodit rovněž proto, že prokazatelně v Kaupthing Bank v Lucembursku skutečně obchodoval a pro závěr o jeho podvodném úmyslu rovněž chybí doložitelná motivace. S ohledem na značný časový odstup od doby jeho jednání byla velice ztížena dostupnost (navíc zahraniční) dokumentace, která by prokazovala jeho trestnou činnost, když trestní spis neobsahoval ani informace o pohybu finančních prostředků poškozených na účtech.
Brojí proti závěrům rozsudku odvolacího soudu, který jeho podvodný úmysl spatřoval v tom, že (1) věděl, že není oprávněn za společnost jednat, (2) věděl, že společnost a ani on jako fyzická osoba nejsou držitelem licence k obchodování s deriváty na mezinárodním a českém trhu a (3) odsouzený finanční prostředky vylákal pod záminkou značného zhodnocení vložených investic. Ke skutečnosti (1) podotkl, že byl jediným společníkem předmětné obchodní společnosti a proto je absurdním závěr soudu, že se měl údajně vydávat za jejího ředitele. Dále má za to (2), že k závěru o spáchání trestného činu podvodu nemůže vést absence licence k provozování předmětné obchodní činnosti, nýbrž tato skutečnost sama o sobě může vést ke kvalifikaci jiné, např. neoprávněnému podnikání. Poukázal na postavení svědka Š., který byl jednatelem společnosti, své postavení se snaží bagatelizovat a své odpovědnosti zprostit, ačkoli o předmětných obchodech zřejmě skutečně věděl a aktivně se na nich podílel, což svědčí mimo jiné o nedůvěryhodnosti jeho svědecké výpovědi. Ve vztahu k závěru o podvodném úmyslu spatřovaném v klamavě deklarované výnosnosti investice (3) míní, že takové tvrzení je v rozporu s povahou těchto obchodů, jejichž podstata je všem klientům známá. Mimo to byli klienti v každé smlouvě na rizikovost jejich investice výslovně upozorněni (čl. 3 smlouvy o opci).
Dále míní, že podvodný úmysl mimo jiné vyžaduje prokázání jeho záměru uvést někoho v omyl a tímto sebe nebo jiného obohatit. Výrok odvolacího soudu však skutkové podstatě trestného činu podvodu neodpovídá, když z jeho výroku lze dovodit pouze to, zda obohaceným subjektem je společnost, případně někdo jiný. Z popisu skutku, v němž je odvolacím soudem spatřován trestný čin podvodu, je zřejmá nahodilost a nikoli předurčenost skutkového děje. Dovozuje to z toho, že svou činností, která byla spojena s vysokým rizikem, zhodnocoval finanční prostředky. Následný neúspěch obchodní činnosti tedy nebyl spojen s jeho úmyslem, nýbrž neúspěch spočíval mimo sféru jeho působnosti, přičemž o tomto riziku byli jeho klienti informováni. V daném jednání tedy nelze spatřovat podvodný úmysl, ani obohacení jeho nebo osoby jiné. Oporu ve spisovém materiálu nemá ani spekulace odvolacího soudu o jeho srozumění s tím, že vložené finanční prostředky klientům nevrátí. Nesouhlasí ani s tím, že by bez přiměřených důvodů spoléhal, že vzniklý následek nezpůsobí. Podvodný úmysl ve vztahu k jeho jednání pak nemohl být, v rozporu s tvrzením odvolacího soudu, naplněn tím, že měl povědomost o absenci licence k provozování předmětných obchodů, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže postačit ke kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu.
V rozporu s právní interpretací odvolacího soudu má rovněž za to, že nezbytnost trestního postihu a případné uplatnění zásady ultima ratio nelze posuzovat pouze s přihlédnutím k výši vzniklé škody a pouze na tomto základě konstruovat škodlivost jeho jednání. Dovozuje, že se poškození k trestnímu řízení přihlásili až k přímé iniciativě orgánů činných v trestním řízení a někteří z nich zamlčeli vrácení části finančních prostředků. V této souvislosti namítl destruktivní působnost českého advokáta, který mimosoudně zastupuje poškozené a který zamlčel složení částky 500.000 Kč ve prospěch poškozených klientů. Rovněž podotkl, že za předmětné jednání byl již jednou potrestán a to formou vysoké pokuty ve Spojených státech amerických.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (správně rozsudek) Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 9 To 42/2013, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně vyjádřil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po shrnutí předchozího průběhu řízení a námitek vznesených obviněným, podotkla, že deklarovanému dovolacímu důvodu věcně odpovídají námitky, ve kterých obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu. Po shrnutí skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního a následně s menšími odchylkami soudem odvolacím zdůraznila, že úmyslné zavinění dovolatele vyplývá ze skutkových zjištění učiněných ve věci soudem nalézacím i s korekcí učiněnou soudem odvolacím (který doplnil dokazování o další důkazy, zejména pak o výpis z účtu Nordea bank S. A. Luxemburg, který byl obviněným předložen až po vydání odsuzujícího rozsudku a ze kterého vyplynulo, že obviněný skutečně určité obchody s opcemi prováděl). Státní zástupkyně odkázala na skutková zjištění, ze kterých plyne, že se obviněný vydával za obchodníka s finančními nástroji, přičemž se prezentoval jako ředitel společnosti SBH, kdy jménem této společnosti uzavíral smlouvy o opcích a jejím jménem vydával listiny, zprávy o výsledcích hospodaření apod., které z činnosti této společnosti nepocházely. Poškození podle názoru státní zástupkyně tedy byli uvedeni v omyl a to jak ve vztahu k odbornosti obviněného, tak o způsobu, jakým bude se svěřenými finančními prostředky naloženo. Jestliže tedy bylo zjištěno, že obviněný pod nepravdivou záminkou vylákal na poškozených občanech Spojených států amerických finanční prostředky za účelem kvalifikovaného obchodu na finančních trzích, jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na rizikovost obchodování s opcemi proto podle státní zástupkyně musel být srozuměn i se ztrátovostí realizovaných obchodů, které nepravdivě vydával za legální, přičemž obohaceným subjektem byla společnost SBH, na jejíž jméno byl veden účet, na který poškození své finanční prostředky poukazovali.
K námitce obviněného, že způsobená škoda není v příčinné souvislosti s tím, že se vydával za osobu, která oprávněně jedná za společnost, která obchoduje s finančními deriváty, státní zástupkyně podotkla, že poškození učinili majetkovou dispozici spočívající v tom, že poukázali své finanční prostředky na účet banky Nordea a to ve zřejmém omylu, neboť pokud by věděli, že společnost SBH nemá licenci ani odbornou způsobilost k prováděným obchodům, finanční prostředky by jí k takto rizikovým obchodům nesvěřili. Státní zástupkyně nespatřuje prostor pro namítané užití subsidiarity trestní represe, když mimo jiné škoda způsobená obviněným několikanásobně překročila škodu velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Protože obviněný svým jednáním porušil právní předpisy České republiky vážící se k regulaci obchodování s finančními deriváty, je podle názoru státní zástupkyně trestní postih odpovídající povaze a závažnosti jeho jednání. Uzavřela, že pro posuzovanou věc není směrodatné ani rozhodnutí Komise pro cenné papíry státu Kansas ze dne 12. 1. 2005, neboť nejde o rozhodnutí soudu ani jiného justičního orgánu ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž trestní zákoník v rámci zásady ne bis in idem zohledňuje pouze rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů států Evropské unie. Rozsudek z jiného státu zásadně nebrání trestnímu stíhání téže osoby pro týž skutek, pokud něco jiného nevyplývá z mezinárodní smlouvy. Žádná mezinárodní smlouva však v uvedeném ohledu trestnímu stíhání obviněného nebrání.
Na základě těchto skutečností státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Vzhledem ke skutečnosti, že soud druhého stupně k odvolání obviněného zrušil jím napadený rozsudek soudu prvního stupně a tento následně při aplikaci §259 odst. 3 tr. ř. nahradil v celém rozsahu rozhodnutím svým, postrádá právní relevance reagovat na námitky obviněného vtělené do části II. jeho dovolání, neboť jimi vytýká nedostatky rozhodnutí soudu nalézacího (Městského soudu v Praze). Podstata dovolacích námitek, které uplatňuje proti rozsudku soudu odvolacího, spočívá v jeho tvrzení, že
a) jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu,
b) jeho trestní odpovědnost je nedůvodně vyvozována v rozporu s pojetím trestního práva jako ultima ratio,
c) pro souzený skutek byl již dostatečně potrestán.
Důvodnost prvního z tvrzení obviněný dovozuje z jím hodnoceného faktu, že absence příslušné licence nemůže vést k závěru o spáchání trestného činu podvodu, a z toho, že povaha jím prováděných operací (jejich rizikovost) nemůže jednak vést k závěru o rozporu jeho jednání se závazkem vyplývajícím ze smluvního ujednání a jednak k závěru, že byl v takovém případě srozuměn se vznikem škody, neboť k neúspěšnosti obchodů došlo mimo jeho sféru.
Takto prezentované námitky vycházejí ze skutkových zjištění toliko částečně, důvodnosti jim však nelze přiznat ani v části, v níž reagují na soudem zjištěný skutek. Odvolací soud, který na základě doplněného dokazování z jím vyložených důvodů částečně modifikoval skutková zjištění soudu prvního stupně, zcela transparentním způsobem vyložil, v jakých skutkových okolnostech dokazováním prokázaných shledává naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž dovolatele uznal vinným. Konkrétní argumentace obsažená na str. 9-10 rozsudku ve zcela dostatečném rozsahu reaguje na opětovně (v dovolání) vznesené námitky. Stran naplněnosti objektivní stránky trestného činu nezbývá než poukázat na to, že uvedení poškozených v omyl shledal odvolací soud v komplexu skutkových okolností, jimiž jsou: 1. prezentování se v podobě úspěšného obchodníka s opcemi při vědomí, že obviněný sám ani společnost SBH nemá licenci k obchodování s deriváty jak na území USA, tak v České republice a ani jinde, 2. vydávání se za osobu – ředitele SBH, jíž ve skutečnosti nebyl, 3. uzavírání smluv za společnost, ač k tomu nebyl oprávněn, 4. vydávání listin nepocházejících z činnosti spol. SBH. Těmito fakty podložený závěr, že obviněný takovým jednání poškozené uváděl v omyl, je zcela odpovídající a akceptovatelný. Zdůraznit je proto třeba to, že podvodný charakter jednání obviněného nedovodil soud v napadeném rozsudku z toho, že by obviněný poškozeným sliboval provádění aktivit, které ve skutečnosti vůbec nezamýšlel realizovat a ani nekonal, nýbrž v tom, jak se jim (úspěšný obchodník s opcemi etc.) v rozporu s realitou prezentoval. Pokud za těchto okolností, tj. pod vlivem omylu vyvolaného obviněným, zaslali poškození své prostředky na účet společnosti SBH u Nordea Bank v Dánsku, ač by tak podle zjištění soudu při znalosti skutečnosti odpovídajících faktů neučinili (str. 9), došlo v důsledku této jejich majetkové dispozice k obohacení jiného (uvedené společnosti) a v konečném důsledku, vlivem neúspěšnosti obviněným prováděných následných operací s nimi, i ke vzniku škody na cizím majetku, která splňuje kritéria škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud důvodně poukazem na neodpovídající požadavek odbornosti a dostatečného kapitálového zajištění dovodil na straně obviněného zavinění ve smyslu nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tj. skrze jeho smíření s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Tuto formu zavinění odvolací soud ve svém rozsudku explicitně vyjádřil k tzv. těžšímu následku činu, tj. znaku kvalifikované skutkové podstaty, minimálně ve stejném rozsahu se však vztahuje na jednání obviněného jako celek, tj. i ve vztahu k zavinění znaků skutkové podstaty základní. Forma eventuálního úmyslu je přitom pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu zcela dostačující.
Námitkou subsidiarity trestní represe a trestního práva jako takového se již zabýval soud odvolací, který ji v jím posuzované věci neshledal důvodnou, když uvedl, že „úvahy o subsidiaritě trestní represe .. zde .. nemají místo, neboť se nejedná o hraniční případ nižší škodlivosti spáchaného činu, nýbrž o výrazné naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, kdy nepřichází v úvahu řešení pouze na bázi obchodněprávních vztahů“. Aniž by bylo třeba zacházet do detailů, je možno konstatovat, že takto stručně vyjádřený náhled odvolacího soudu stran možnosti aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzované věci se nepříčí tomu, jak na danou problematiku nahlíží trestně právní nauka, či jak byla pro účely sjednocení rozhodovací praxe soudů vyložena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), příp. jak je vnímána a vykládána v rozhodnutích Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 zdůrazňující, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní ) . Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní zastává názor, že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, resp. že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.
V posuzované věci splnění podmínek, pro které by k aplikaci trestněprávní normy nemělo dojít, shledat nelze. Pokud byl obviněný napadeným rozsudkem odvolacího soudu shledán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. trestným činem, při jehož spáchání je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody v trvání pěti až deseti let, pak již samotná typová povaha daného deliktu svědčí pro závěr, že uplatnění ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, dle něhož trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu , ve vztahu k němu není namístě. Ve věci posuzované pak o to více, že vyšší stupeň škodlivosti činu obviněného je dán tím, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty došlo vyšší mírou intenzity, neboť zákonný důvod k její aplikaci nastává již tehdy, pokud pachatel svým činem způsobí škodu ve výši 5.000.000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku, dle něhož škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000 Kč ). Uvedený kvalifikační znak byl jednáním obviněného naplněn devětkrát ( „státním občanům USA způsobil škodu v celkové výši nejméně 45.002.412,90 Kč“). Již tato okolnost brání vyhovět návrhu, který s poukazem na zásadu ultima ratio prosazuje dovolatel. Za dostačující v důsledku uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu , ve smyslu ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku upravené subsidiarity trestního práva, proto nelze pokládat řešení, které pro porušení kansaského zákona o cenných papírech bylo vůči obviněnému (a nikoli jen jemu osobně) uplatněno komisařem pro cenné papíry státu Kansas (č. l. 698-701). Za nedostačující, přes nařízení stálého zastavení činnosti, uložení solidární povinnosti ke složení částky 1.7896,004 USD Kanceláři komisaře pro cenné papíry státu Kansas za účelem jejich poměrného rozdělení specifikovaným investorům a uložení pokuty ve výši 100.000 USD, je třeba takové rozhodnutí, jež by mělo nahradit, resp. odvrátit vyvození trestní odpovědnosti odvolatele a s ní spojený trestně právní postih, pokládat i proto, že z hlediska nepříznivého následku jednání ve vztahu k jím označeným investorům se plně nekryje s osobami poškozených v dovoláním napadeném rozsudku (není jím řešena věc poškozených J. E. Lee a R.S.Simmse, naopak se navíc vztahuje k osobám J. Garveye. Dr. L. Zepicka a B. Browna).
Námitku obviněného, že byl „za předmětné jednání již jednou potrestán a byla mu udělena přísná sankce ve Spojených státech amerických“ , na rozdíl od státní zástupkyně dovolací soud nespojuje s tvrzením o nepřípustnosti jeho trestního stíhání, tj. za námitku, kterou by nebylo lze pokládat za naplňující uplatněný dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném prvním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z hlediska svého obsahu by (pokud by byla vyložena ve smyslu tvrzení dovolatele o nepřípustnosti vedení jeho trestního stíhání v důsledku uplatněné zásady ne bis in idem poukazem na postih obviněného v USA) musela být spíše pokládána za námitku podřaditelnou pod dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Takto však uplatněna nebyla. Dovolací soud se k ní proto z tohoto pohledu [dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] nevyjadřuje a toliko nad rámec nezbytného v tomto směru odkazuje na vyjádření státní zástupkyně, které považuje za přiléhavé.
Protože dvě prvně uvedené námitky obviněného formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné, bylo z těchto důvodů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto celé jeho dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil