ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1317.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1317/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný D. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 10 To 253/2014-298, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 178/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 3. 2014, č. j. 8 T 178/2013-286 , byl obviněný D. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) (ad 1) a přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2). Těchto přečinů se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil způsobem popsaným v tzv. skutkových větách výroku o vině.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518 škodu ve výši 31.964,91 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku [výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu] podal v neprospěch obviněného státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 10 To 253/2014-298, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se (ve shodě se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně) dopustil tím, že
dne 27. 4. 2013 kolem 09.00 hod. před domem čp. .... v obci M., okr. K., částečně pod vlivem alkoholu, po předchozí slovní rozepři úmyslně fyzicky napadl pošk. P. K., kdy se rozběhl a poškozeného nejméně jednou udeřil silnou ranou pěstí do obličeje, poté, co se poškozený po úderu sesunul na zem, jej ještě nejméně jednou kopl do oblasti nosu a levé očnice, v důsledku tohoto napadení poškozený utrpěl otřes mozku, zlomeninu stropu levé očnice s lehkým posunem kostního úlomku do dutiny čelní kosti, s krvácením do dutiny čelní kosti a lehkým posunem okohybného svalu, vpáčenou zlomeninu zevní stěny dutiny čelní kosti vlevo, otok dolního a horního víčka levého oka a zlomeninu nosních kůstek a výrazným posunem nosní přepážky a otokem nosní sliznice s nutností operativního zákroku a opakovanou pracovní neschopností, podstatné omezení v obvyklém způsobu života trvalo po dobu nejméně čtyř týdnů.
Za tuto trestnou činnost obviněného nově odsoudil podle 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518 škodu ve výši 31.964,91 Kč. Podle §229 odst. 1 poškozeného P. K., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Janouška dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podaným dovoláním obviněný brojí proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl uznán vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho výroku o trestu. Pokládá za správné hodnocení a právní posouzení skutku, které učinil soud prvního stupně, nikoli soud odvolací. Krajskému soudu vytýká, že v podstatě bez bližšího zjištění převzal argumentaci obsaženou v odvolání státního zástupce. Namítá, že neměl rozhodně v úmyslu těžce poškodit zdraví poškozeného a že nebyly provedeny přesvědčivé důkazy, které by svědčily o tom, že tomu tak bylo. Popírá, že by útok byl veden takovou intenzitou, která by svědčila o tom, že se z jeho strany jednalo o pokus poškozenému těžce ublížit na zdraví. O jeho úmyslu neexistují důkazy, které by svědčily verzi státního zástupce, vtělené do jeho odvolání.
Uložený trest pokládá obviněný za nepřiměřeně přísný, a má za to, že mu bylo možno uložit podmíněný trest odnětí svobody. Dlouhodobě spolupracuje s Probační a mediační službou, pečuje o nezletilou dceru a řádně pracuje. Nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody bude mít vliv na jeho rodinu a plnění vyživovací povinnosti vůči jeho dceři.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku, jímž byl uznán vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po obsahovém vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku), avšak též za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví napadeného. Pro obě tyto alternativy je rozhodující, zda úmysl pachatele, ať již přímý či nepřímý, směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Na tento kvalifikovaný úmysl je možné usuzovat pouze na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za kterých k útoku na zdraví došlo.
Podle státního zástupce oba soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která byla učiněna na základě výpovědí svědků a znaleckého posudku. Z těchto důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný po předchozím slovním konfliktu napadl Pavla Kolínského nejméně jedním úderem pěstí do obličeje, přičemž na něj však ještě jednou následně zaútočil kopem vedeným do hlavy poškozeného, a to v okamžiku, kdy se nacházel na zemi. Tento závěr potvrzuje nejen výpověď svědkyně N., ale i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Toupalíka, Ph.D. Z něho podle státního zástupce vyplývá, že poškozený utrpěl otřes mozku, zlomeninu srpu levé očnice s posunem kostního úlomku do dutiny čelní kosti s krvácením do této dutiny a posunem okohybného a nosního svalu včetně zlomeniny nosních kůstek. Léčení P. K. přesáhlo dobu šesti týdnů, přesto však z hlediska závažnosti obtíže nedosáhly citelné újmy v běžném způsobu života.
Ačkoli zranění poškozeného nedosáhlo takové intenzity předjímané v §122 odst. 2 tr. zákoníku pro způsobení těžké újmy na zdraví, jedná se podle státního zástupce o případ hraniční. Správným proto shledává rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, který (na str. 5 odůvodnění) konstatoval, že pokud dovolatel poškozeného srazil úderem pěstí na zem a tam jej (v té době již bezbranného) následně ještě kopl do oblasti obličeje, musel být minimálně srozuměn s tím (navzdory prokázanému požití alkoholu), že mu může způsobit velice vážné zranění s rizikem ztráty vidění nebo nitrolebního krvácení s bezprostředním ohrožením života.
Ze způsobu vedení útoku a jeho intenzity, jež spočívaly v kopnutí poškozeného
do hlavy v době, kdy se nacházel na zemi, navíc otřesený po předchozím úderu pěstí do obličeje, takže se nemohl bránit, lze podle státního zástupce učinit závěr, že dovolatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění alespoň takové intenzity, jaká odpovídá charakteru těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že ke způsobení takového následku nedošlo, bylo namístě jednání obviněného posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 tr. zákoníku.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem i Nejvyšší soud, s přihlédnutím k obsahu dovoláním napadeného rozsudku a obsahu trestního spisu, musí konstatovat, že uvedený mimořádný opravný prostředek není způsobilý ke zvrácení jím napadeného rozhodnutí. Na rozdíl od vnímání tohoto mimořádného opravného prostředku obviněného státním zástupcem však Nejvyšší soud shledal, že toto dovolání není namístě posoudit jako zjevně neopodstatněné, nýbrž jako dovolání, které ani z formálního hlediska deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. Je tomu tak proto, že obviněný v něm ve své podstatě nevznáší jedinou námitku, kterou by bylo lze označit za námitku hmotně právní povahy. V daném směru totiž takto nelze hodnotit ta vyjádření obsažená v odůvodnění dovolání, kdy obviněný tvrdí, že „hodnocení skutku… bylo správné v rozsudku soudu I. stupně“, resp. že „znalecký posudek z oboru soudního lékařství, ze kterého vyšel soud I. stupně i soud II. stupně,… (patrně uvádí), že nejde u poškozeného o těžkou újmu na zdraví ve smyslu ust. §122 odst. 2 tr. zákoníku“ , neboť v případě prvního tvrzení obviněný nekonkretizuje, v čem spočívá nesprávnost právní kvalifikace užité soudem odvolacím, v případě druhého pak pomíjí to, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně právní závěr o vzniku těžké újmy na zdraví u poškozeného nekonstatuje, neboť právě pro absenci takového následku čin kvalifikovalo „pouze“ jako pokus zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Následující tvrzení dovolatele, že „neměl rozhodně v úmyslu těžce poškodit zdraví poškozeného“ , resp. že „popírá, že by útok byl veden takovou intenzitou, která by svědčila o tom, že šlo z jeho strany o pokus poškozenému těžce na zdraví ublížit“ jsou toliko jeho výrazem polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. snahou o to, aby na základě jiného skutkového stavu, tj. skrze změnu učiněných skutkových zjištění došlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu druhého stupně a následně ke změně právního posouzení skutku.
Již při tomto konstatování je možné dovodit, že v posuzované věci jsou dány podmínky pro to, aby o dovolání obviněného bylo rozhodnuto způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Proto lze následující zdůvodnění (podané již ve své podstatě nad rámec nezbytného z pohledu rozhodnutí vydaného dovolacím soudem) vnímat již spíše jako obiter dictum než jako ratio decidendi.
Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud s odkazem na poznatky plynoucí z provedeného dokazování, na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž vycházel ze stejného okruhu důkazů, dospěl k odůvodněnému závěru, že úmysl obviněného (jenž se navenek projevil v jeho jednání) směřoval ke způsobení takové poruchy na zdraví poškozeného, kterou vymezuje ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně nevymezil formu úmyslného zavinění obviněného, z obsahu jeho odůvodnění lze logicky dovodit [vyloučil-li nedbalostní charakter jednání dovolatele [viz str. 5 rozsudku: „Úvaha okresního soudu, že v případě vzniku závažnějšího následku by se obžalovaný mohl dopustit přečinu dle §147 odst. 1 tr. zákoníku je zcela mylná, neboť v záměrném napadeno jiného lze jen stěží spatřovat nedbalostní trestný čin.“ )], že dospěl k poznatku o zavinění obviněného nejméně ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tomu nasvědčuje i ta část odůvodnění rozsudku, v níž soud druhého stupně uzavřel, že dovolatel „musel být minimálně srozuměn s tím, že mu může způsobit zranění velice vážné“. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že podle zpracovaného znaleckého posudku „poranění skeletu levé očnice odpovídá prudkému kopu do obličeje v době, kdy poškozený ležel na zemi“ (str. 4) a „při takovém způsobu útoku a použité síle mohlo u poškozeného velmi snadno dojít k vážnému poškození oka s rizikem ztráty vidění, či dokonce k nitrolebnímu krvácení s bezprostředním ohrožením života“ (str. 5), což je v posudku znalce MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D. skutečně obsaženo (viz č. l. 76), pak právní závěr, který odvolací soud učinil, je nezbytné považovat za zákonu odpovídající, neboť o úmyslné povaze jednání obviněného – a to nejen obecně (zde se projevující v napadení poškozeného), nýbrž směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví (v případě kopu zasazenému již ležícímu poškozenému do obličejové části hlavy) – nevznikají pochybnosti. Intelektová i volní složka úmyslného zavinění dovolatele (eventuální úmysl) v době jeho jednání je provedeným dokazováním prokázána (z prokázaného způsobu napadení poškozeného rozhodně neplyne, že by existovala nějaká okolnost, na kterou by obviněný, byť bez přiměřených důvodů mohl spoléhat, že ke vzniku následku nedojde) a jejich absenci nelze dovozovat z následné reakce obviněného, jak (též) činil soud prvního stupně (str. 4 jeho rozsudku), či z toho, že v tomto konkrétním případě, v důsledku na vůli obviněného nezávislých skutečností, k němu nedošlo.
Dovodil-li soud prvního stupně hypoteticky (tj. v případě vzniku stavu poruchy zdraví poškozeného naplňujícího kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku) z odborných závěrů znalce možnost kvalifikace jednání obviněného v podobě nedbalostního trestného činu ( „Závěr znalce o možné hrozící závažnější újmě na zdraví poškozeného je z hlediska právního hodnocení třeba vykládat tak, že s ohledem na charakter útoku mohl obžalovaný způsobit i závažnější účinek, než zamýšlel a – pokud by tento účinek způsobil – mohl by se dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku.“ ), pak je nezbytné ve shodě se soudem odvolacím konstatovat, že takový právní závěr je z povahy věci vadný. V nastíněné variantě (tj. při brachiálním napadení poškozeného, které by vyústilo ve vznik těžké újmy na zdraví), avšak za jiných skutkových okolností, by bylo lze uvažovat např. o právní kvalifikaci v podobě trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tj. o úmyslném trestném činu, u něhož byl těžší následek přivozen nedbalostní formou zavinění pachatele, ale rozhodně ne v podobě nastíněné nalézacím soudem (tj. v podobě činu nedbalostního).
K námitce obviněného směřující proti výroku o trestu lze dodat, že dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na uvedené nezbývá než uzavřít a opakovat, že obviněný ve svém dovolání vznesl argumentaci, která není způsobilá věcně naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které pod něj nejsou podřaditelné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil