ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1370.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1370/2014-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. listopadu 2014 o dovoláních, která podali obvinění A. A. a M. A. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 To 102/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 To 102/2010, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných R. M. a odvolání obviněných A. A. a M. A. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, č. j. 41 T 4/2010-4483, kterým byl obviněný A. A. uznán vinným v bodě I/1 trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a bodě I/2 trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §176 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl uložen podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest zabrání věci, týmž rozsudkem byl obviněný M. A. uznán vinným v bodě II) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl mu podle §235 odst. 2 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, týmž usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 To 102/2010, bylo podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce podaných v neprospěch obviněných A. S., G. A., A. A., A. K., M. A. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, č. j. 41 T 4/2010-4483, a to ve vztahu k obviněným A. S. a G. A. ve zprošťujícím výroku pod bodem 1. [trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.] a ve vztahu k obviněným A. A., A. K., M. A., A. S. a G. A. ve zprošťujícím výroku pod bodem 2. [trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] – ve zrušené části byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
A. A. v podaném dovolání prostřednictvím obhájce uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že si je vědom specifičnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a právě proto se orientuje ve svém dovolání na otázku právní kvalifikace skutku, rozhodování o naplnění skutkové podstaty trestného činu, posouzení míry zavinění a formy úmyslu, jakož i na to, zda se jedná o pokračující trestný čin spáchaný obviněným. V návaznosti na shora uvedené argumentuje tím, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku pod bodem I/2 a s použitou právní kvalifikací, kdy „pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud v právní kvalifikaci samotného skutku, dovolatel nemůže s prvním posouzením žalovaného skutku souhlasit“. Následně znovu opakuje, že nemůže souhlasit s rozhodnutím, které dovoláním napadá ani s rozhodnutím soudu prvního stupně, které „má shora uvedené vady, tedy spočívá na nesprávném právním posouzení…“ Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. A. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „nelze na základě skutkových zjištění hodnotit tento skutkový děj jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.“ Uvádí dále, že „výzva k tomu, aby někdo již nadále nečinil to, co činí, nebo na to bude ze strany vyzyvatele reagováno jiným způsobem, samo o sobě nemůže zakládat potřebu sankcionovat takové jednání v rámci trestně právních norem. Jakkoliv se taková argumentace ve vztahu k závažnosti trestního jednání dalších osob v této věci může jevit jako absurdní, je třeba z hlediska obhajoby obviněného vymezit jednotlivé části jednání, tak aby po celkovém zhodnocení jejich jednotlivých částí byl vysloven správný závěr o jeho vině či nevině“. Poukazuje rovněž na to, že za předpokladu, že by po předchozí domluvě měl zajišťovat odvoz osob k vyřízení vzkazu výše uvedeného bez toho, aby k tomuto vyřízení použil násilí či zbraň či byl s jeho použitím srozuměn, pak podle jeho mínění nelze takové jednání považovat za trestné. Dále se pozastavuje nad věrohodností výpovědi svědka T. a otázkou pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy a to v případném kontextu s dalším znakem trestného činu, kterým byl uznán vinným, zda se takového jednání skutečně dopustil nejméně se dvěma osobami. Opětovně poukazuje na svoji roli řidiče, která byla zcela nevýznamná, neúčastnil se žádného útoku proti poškozenému, ze strany svědka T. šlo o exces, tudíž je toho názoru, že svým jednáním i při respektování skutkového děje, který byl zjištěn soudem prvního stupně, nelze jeho jednání kvalifikovat v intencích rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, neboť nebyly naplněny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, což odůvodňuje aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť v obžalobě označený skutek, není trestným činem.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného A. A. uvedl, že obviněný sice namítl nesprávnou aplikaci hmotného práva, avšak v rámci řádného opravného prostředku uplatnil pouze odvolání do výroku o trestu a odvolací soud vzhledem k tomu, že ani státní zástupce nepodal odvolání do výroku o vině, meritorně otázku viny nepřezkoumával. Za situace, kdy obviněný nepodal odvolání proti výroku o vině proti rozsudku soudu prvního stupně a soudem druhého stupně byl přezkoumán pouze výrok o trestu, pak je nutno dovolání obviněného označit za nepřípustné a je nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
V případě námitek obviněného M. A. státní zástupce konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají svůj podklad v provedeném dokazování, neboť obviněný ve skupině odsouzených osob neplnil nějakou podřadnou roli neinformovaného řidiče, jak se snaží v dovolání přesvědčit dovolací soud, ale naopak byl jakousi vůdčí osobností, která určila svědkovi T., úkol, místo a předmět útoku. Z vyjádření státního zástupce vyplývá, že jednání uvedeného svědka nebylo žádným excesem, což podrobně rozebírá v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud na straně 9-11, a proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k dovolání obviněného A. A. musí Nejvyšší soud souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť skutečně dovolání tento obviněný podal prostřednictvím obhájce s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mj. s argumentací, že „pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud v právní kvalifikaci samotného skutku, dovolatel nemůže s právním posouzením žalovaného skutku souhlasit“, a to za situace, kdy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zaměřil výlučně do výroku o trestu. Z podnětu takto podaného odvolání přezkoumal Vrchní soud v Praze ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř., když vedle obviněného také státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu (u obviněného M. A. byl napadený rozsudek přezkoumáván podle §254 odst. 1, 3 tr. ř., neboť tento obviněný podal odvolání do výroku o vině i výroku o trestu). Vrchní soud ve vztahu k odvolání obviněného A. A. uvádí „stran uznání viny odvolací soud meritorně rozsudek soudu prvního stupně pod body I/1, 2 nepřezkoumával, neboť žádná ze stran proti němu odvolání nepodala a ani výrok o trestu nutnost takového přezkumu neevokuje“. Na případ, kdy obviněný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do výroku o trestu a následně dovolání podává do výroku o vině, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ (přiměřeně srovnej též rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).
K dovolacím námitkám obviněného M. A. je nutno uvést, že tyto jsou ve svém obsahu totožné s námitkami, které uplatnil v předcházejícím trestním stíhání. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto námitky, které jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již vypořádaly soudy nižších stupňů a nemají povahu námitek právně relevantních, nemohou být důvodem – snahou vmanipulovat Nejvyšší soud do postavení další přezkumné instance rozsahem přezkumu, který je vymezen soudu odvolacímu. Do této kategorie námitek, které obviněný uplatnil, bezpochyby patří námitky, kterými zpochybňuje hodnověrnost svědka T., námitky ohledně odvozu osob k vyřízení vzkazu, srozumění s použitím zbraně, svoji nevýznamnou roli řidiče. Uvedené námitky jsou pak shrnuty pod konstatování, že nebyly naplněny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinný, a proto žádá, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
V souvislosti s takto koncipovanými námitkami musí Nejvyšší soud pouze poukázat na to, že skutkové zjištění je výsledkem hodnotících úvah soudu prvního stupně, a to ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Přehlédnout nelze ani ustanovení §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř., které obecně vzato uvádějí, jaké skutečnosti musí obsahovat odůvodnění příslušných rozhodnutí, která jsou soudy vydána (rozsudek, usnesení), aby bylo zřejmé, jakým způsobem se ubíraly hodnotící úvahy soudů, při hodnocení ve věci provedených důkazů. V reakci na námitky obviněného, které tento uplatnil v dovolání a jak již bylo konstatováno, tyto jsou obsahově shodné s námitkami – uplatněnými obhajobou před soudem prvního a druhého stupně, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména pak str. 58 – 59, kde na uvedenou problematiku zmíněný soud reaguje a dále na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadené dovoláním, kde soud druhého stupně stejně jako městský soud uvádějí, že vina obviněného M. A. je založena – prokázána nejen výpovědí svědka T., ale také dalších svědků, porovnáním telefonních kontaktů, záznamem kamerového systému (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 51). Z rozhodnutí soudu druhého stupně (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze) na str. 10 – 11 vyplývá, na základě kterých důkazů vzaly soudy za prokázané, že obviněný M. A. byl mezi čtyřmi pachateli skutku na V. n., a že byl osobou řídící vozidlo Seat Leon (pro řízení stejného vozidla bez řidičského oprávnění byl mj. obviněný odsouzen trestním příkazem OS Praha 2 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 9. T 67/2007). Na případ, kdy obviněný uvádí obsahově shodné námitky v dovolání s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Vzhledem k tomu, že závěry, které učinily soudy nižších stupňů k uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za správné a s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, na shora uvedené závěry proto odkazuje.
Ve vztahu k procesním námitkám a prosazování vlastního skutkového děje obviněným musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného . Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
Jak již bylo shora uvedeno k okruhu námitek obviněného, které jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění, lze rovněž odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S jistou mírou tolerance lze za právně relevantní námitku považovat argumentaci obviněného k otázce zavinění. Zavinění je pojmem hmotného práva, ale z dovolání obviněného spíše vyplývá, že zpochybňuje závěry, které soudy učinily ohledně jeho účasti – spolupachatelství na trestném činu, pro který byl odsouzen, přesto považuje Nejvyšší soud k otázce spolupachatelství odkázat např. na rozhodnutí č. 42/2010 Sb. rozh. tr., které konstatuje, že „ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.)“. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný po předchozí vzájemné dohodě s dalšími obviněnými – již odsouzenými, v úmyslu přinutit A. A. mj. k respektování příkazu G. A., „aby nemlátili jeho lidi, nebo se to bude řešit jinak“ přivezl tyto vozidlem Seat Leon k budově Darex v P., před kterou ve vozidle zn. Mercedes seděl poškozený Ch. S. G., z vozidla Seat Leon vystoupili odsouzený T. T. a M. A., který se posadil na zadní sedadlo vozidla Mercedes a zpočátku nedovolil přítelkyni Ch. S. G. z vozidla vystoupit, T. stál u předních dveří řidiče Ch. S. G., kterému sdělil výš uvedený příkaz a pod pohrůžkou poodkryté zbraně jej donutil, aby vystoupil z vozu, kde mu fyzicky bránil v odchodu a umožnil tak jeho fyzické napadení ze strany odsouzeného T. T., který mezitím s obv. M. A. přijel vozidlem Seat Leon blížeji k vozidlu poškozeného a tohoto fyzicky napadl.
Z popisu skutku je nepochybné, že uvedeného jednání se obviněný dopustil nejméně se dvěma osobami. Z rozsudku soudu prvního stupně jako celku, stejně jako rozhodnutí soudu odvolacího jednoznačně vyplývá a v dovolání obviněný ani nezakrývá, že šlo o „vztah“ mezi dvěma zájmovými skupinami (jaké byly zájmy uvedených skupin je rovněž z rozhodnutí zřejmé). Nelze tedy akceptovat argumentaci obviněného, že výzva vůči poškozenému v rámci činnosti a zájmů mezi uvedenými zájmovými skupinami byla výzvou – jednáním, které není třeba postihnout v rámci trestně právních norem. Po objektivní stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že nutil(i) za použití zbraně a přítomnosti nejméně dvou osob pod pohrůžkou násilí jiného, aby něco konal nebo strpěl. Za situace popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemůže obstát tvrzení obviněného, že samotná výzva – příkaz, aby lidi A. A. nemlátili lidi G. A., který byl sdělen poškozenému Ch. S. G. (zasednutí do vozidla poškozeného, další osoba vedle dveří vozidla poškozené, donucení poškozeného z vozidla vystoupit, dojetí na místo obviněného s další osobou a následné fyzické napadení poškozeného) to vše jsou skutečnosti, které jednoznačně prokazují konflikt mezi dvěma zájmovými skupinami, zabývajícími se nelegální činností na území ČR .
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného A. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě námitek obviněného M. A., kdy převážná většina námitek byla skutkového charakteru a přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pouze vzhledem k tomu, že s jistou mírou tolerance akceptoval Nejvyšší soud námitku obviněného k problematice spolupachatelství jako námitku právní, bylo jeho dovolání jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann