ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1374.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1374/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný L. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 To 113/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 81/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 9 T 81/2012, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 T 81/2012, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný L. D. (dále jen „obviněný“) byl uznán vinným pod body 1) – 3) výroku o vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 2 T 194/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 42 To 133/2012, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 2 T 108/2012, ze dne 20. 5. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 14 To 218/2013, jakož i všechny další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti Japeda Sunrise, s. r. o. částku 1.050.000 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 To 113/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nedostatečně zohlednily dvě ze základních zásad trestního řízení, a sice zásadu „in dubio pro reo“ a zásadu „ultima ratio“. Následně uvedl, že nalézací soud vzal za prokázané, že mezi ním (obviněným) a poškozenou společností byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva a že převzal (což ani nezpochybňuje) dvakrát částku 300.000,- Kč (dílčí skutky 1 a 2) a částku 450.000,- Kč (dílčí skutek 3). Sporným však podle jeho názoru zůstalo, jakým způsobem mohlo (mělo) být s těmito prostředky naloženo. Zpochybnil tvrzení poškozeného, že shora uvedené částky měly být zaplaceny výhradně jako záloha na nákup lesa (dílčí skutky 1 a 2) a namítl, že z těchto peněz (na základě dohody s poškozeným) hradil zprostředkovatele, kteří mu lesy vyhledávali, příp. další náklady. Dále podotkl, že ze skutečnosti, že je na některých dokladech uveden účel výplaty nelze dovodit, že tyto finanční prostředky nemohly být použity i na úhradu nákladů s tím souvisejících (cestovní výlohy aj.). V této souvislosti vyjádřil domněnku, že soud prvého stupně nedostatečně aplikoval ustanovení §9 tr. ř. v návaznosti na ustanovení §724 a násl. o. z., zejména ustanovení §728 o. z. Byl přesvědčen, že soud si jako předběžnou otázku měl vyřešit otázku problematiky příkazní smlouvy a poté, co by ji objasnil, věc vyřešit v rámci provádění dokazování a hodnocení realizovaných důkazů. Pokračoval, že fakt, že účastníci citovaného smluvního vztahu neuzavřeli v občanskoprávním řízení smlouvu v písemné podobě, nemůže jít v trestním řízení k jeho tíži, neboť to je, s ohledem na zásadu in dubio pro reo, nutno vykládat v jeho prospěch, když žádný důkaz svědčící o tom, že nějaká taková dohoda, že prostředky nemůže použít na úhradu nákladů souvisejících s obstaráním lesa, nebyl proveden. Pokud poškozený něco takového tvrdí, měl to prokazovat v občanskoprávním řízení. Právě zde obviněný shledal tu skutečnost, že soud prvního stupně nedostatečně respektoval ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný dále vyjádřil nesouhlas se závěrem, že naplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jelikož považoval za prokázané, že finanční prostředky použil z větší části na úhradu faktur souvisejících s realizací příkazní smlouvy (nákladů za zprostředkování, nákladů souvisejících s těžbou lesa), resp. pro nákup dalších lesních pozemků, což podle jeho slov potvrdil jednatel poškozené společnosti P. L. Současně obviněný deklaroval, že je připraven zbývající část vyúčtovat a jednat o způsobu vypořádání, což mu však bylo zahájením trestního stíhání znemožněno. Opětovně zdůraznil, že vztah mezi ním a poškozeným je nutno posuzovat v rovině občanskoprávních předpisů a že pouze občanskoprávní soud může rozhodnout o tom, zda finanční prostředky poskytnuté v rámci ústní smlouvy byly využity v souladu s dohodami účastníků či nikoli. Poté s odkazem na výpověď jednatele poškozené společnosti uvedl, že dosud nebylo provedeno vyúčtování obchodní spolupráce, že měl nárok na provizi, jejíž výše rovněž dosud nebyla vyčíslena, a přičíst je nutno i náklady, jež vynaložil v souvislosti s těžbou lesní hmoty. Nebyl také stanoven konkrétní termín vyplacení kupní ceny poškozené obchodní společnosti (dílčí skutek č. 3), když její jednatel výslovně uvedl, že mu (obviněnému) opakovaně sdělil, že na vrácení kupní ceny prozatím netrvá, a tento byl tedy oprávněn si částku (450.000 Kč) ponechat na koupi dalších lesů a následnému vyúčtování své provize. Přesto soud podle jeho názoru chybně shledal naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu a odsoudil jej k povinnosti náhrady škody, aniž by v tomto výroku zohlednil jeho nezpochybnitelný nárok na provizi a také částku ve výši 100.000 Kč uhrazenou poškozené společnosti.
Obviněný také upozornil na skutečnost, že soud prvého stupně zřejmě nedůvodně zamítl jeho návrh na vypracování znaleckých posudků na vedení účetních dokladů u obou stran daného obchodního vztahu, ačkoli již dříve odvolací soud poukazoval na značnou chaotičnost ve vztazích mezi poškozenou společností a obviněným. Dále poukázal na přípis zmocněnkyně poškozené společnosti ze dne 19. 5. 2014 s tím, že potvrzuje jeho údaje o jím vynaložených nákladech na těžbu lesa v M. včetně jeho nároku na provizi, což mu mělo být hrazeno právě z následného prodeje uvedeného lesa (vše se týká dílčího skutku č. 3). Na tato tvrzení z jeho pohledu nevzal odvolací soud žádný zřetel a ani se s nimi nijak nevypořádal. Za účelová a zavádějící naproti tomu označil tvrzení poškozené společnosti týkající se předložených faktur, které měly prokazovat, že prodával dřevo z jejího lesa.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný neuvádí, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu věci tak, jak byl v rámci předmětného trestního řízení zjištěn. Uplatňuje pouze skutkové námitky, kterými se snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních tak, aby za použití zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného odpovídala jeho obhajobě o jiné než přisouzené verzi skutkového děje, a která by tak současně podporovala jeho názor, že v daném případě došlo ke zneužití institutu trestního řízení za stavu, že jeho právní vztah s poškozenou obchodní společností byl řešitelný výlučně před civilním soudem. Pohybuje se tak evidentně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť soudům vytýká, jaké skutkové závěry vyvodily z provedeného dokazování a jaký byl jeho nezbytný rozsah, pokud nevyhověly jeho důkazním návrhům. Napadá-li obviněný skutkový podklad výroku o své vině, který je určující pro vyhodnocení správnosti způsobu jeho právního posouzení, aniž by ve svém případě shledával judikované důvody k jeho výjimečnému přehodnocení, pak postupuje nekvalifikovaným způsobem, který se nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu. Kvalifikovaný důvod dovolacího přezkumu nezaložil obviněný ani ve vztahu k adheznímu výroku, pokud namítl, že soudy nezohlednily jeho platbu ve prospěch poškozené obchodní společnosti ve výši 100.000 Kč. Nevytýkal tím totiž, že se předmětný výrok opírá o nesprávnou aplikaci hmotně právního předpisu, ale poukazoval toliko na splněné podmínky procesního ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v menším než přisouzeném rozsahu. Ani ve vztahu k tomuto výroku neuplatnil tedy obviněný žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 To 113/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (především o obsahu ujednání s poškozenou společností stran způsobu nakládání s penězi převzatými od poškozené společnosti či pro ni). Až sekundárně, výhradně z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak ve vztahu k výroku o vině, tak ve vztahu k výroku o náhradě škody). Jak výstižně vyjádřila státní zástupkyně, uplatňuje pouze skutkové námitky, kterými se snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních tak, aby za použití zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného odpovídala jeho obhajobě o jiné než přisouzené verzi skutkového děje a která by tak současně podporovala jeho názor, že v daném případě došlo ke zneužití institutu trestního řízení za stavu, že jeho právní vztah s poškozenou obchodní společností byl řešitelný výlučně před civilním soudem. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pouze nad rámec uvedeného lze konstatovat, že nesouhlas obviněného s právním závěrem obou soudů, že se dopustil trestného činu zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku nelze akceptovat, dovozuje-li takové výsledky provedeného dokazování, které pomíjejí specifika obchodní součinnosti s poškozenou obchodní společností, jež byla založena na zcela jednoznačné ústní dohodě o způsobu naložení se svěřenými finančními prostředky, kterou však nedodržel (s těmito finančními prostředky naložil v rozporu se sjednaným účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, tím zmařil tento základní účel svěření a na majetku poškozené obchodní společnosti tak způsobil škodu). Oba soudy v přijatých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým skutkovým a navazujícím právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Stejně tak se oba soudy zabývaly i návrhem obhajoby na doplnění ve věci vedeného dokazování a vysvětlily s náležitým odůvodněním, proč tento návrh neakceptovaly. Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro závěr, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.
Za soudy zjištěného stavu výchozího uspořádání vztahu obviněného s poškozenou obchodní společností a způsobu jeho naplnění z jeho strany jim nelze ani důvodně vytýkat, že se dostatečně nezabývaly otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Z těchto hledisek v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem „ultima ratio“, nekoliduje. Je totiž třeba zdůraznit, že obviněný spáchal třemi útoky pokračující zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ten rozhodně nelze označit za méně závažný trestný čin. Nutno dodat, že zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio, nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý