ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1390.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1390/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. listopadu 2014 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, č. j. 2 To 32/2014-724, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, č. j. 2 To 32/2014-724, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2014, č. j. 80 T 5/2013-674, kterým byl obviněný R. V. uznán vinným jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně) a podle §228 odst. 1 tr.ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody poškozené pojišťovně.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, č. j. 2 To 32/2014-724, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je jím uplatněný dovolací důvod naplněn tím, že „soud prvního stupně, rovněž soud odvolací dospěly k rozhodnutí o jeho vině v důsledku nesprávného posouzení celé věci, ale rovněž v důsledku jiných nesprávných hmotně právních posouzení“. V souvislosti s touto argumentací uvádí, že měl být na základě provedeného dokazování uznán vinným ze spáchání vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a pokud jde o uznání viny přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak má za to, že se daného činu nedopustil, neboť takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Následně (sám uvádí, že vzhledem chybnému právnímu posouzení) shrnuje celou důkazní situaci s konstatováním, že důkazy, které mají prokazovat jeho vinu, jsou pouze důkazy nepřímými. Uvádí, že se ke svému činu doznal, svého jednání velmi lituje, celou situaci popsal, ale ta se již neshoduje s podanou obžalobou a následnými závěry, skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací, kdy „skutková věta neodpovídá skutečnostem, které se staly, a neodpovídají ani výsledkům ve věci provedeného dokazování“. V další části svého dovolání popisuje situaci, ke které došlo mezi obviněným a poškozeným O. M. a soudům vytýká, že neakceptovaly jeho výpověď a doznání a naopak, své závěry o jeho vině a průběhu děje, který se odehrál jinak, než obviněný uváděl, vybudovaly na pouhých, ničím nepodložených dohadech. Svědecké výpovědi nepřinesly podle obviněného žádné konkrétní poznatky pro objasnění skutkového děje (nesouhlasí s výpovědí dcery poškozených a bývalé přítelkyně, nesouhlasí ani s výpovědí druhé dcery poškozených, výhrady vznáší rovněž k výpovědím dalších svědků). Znalecké posudky ve věci zpracované nevyvracejí podle jeho mínění skutkový děj, jak jej sám popsal, případně z nich nevyplývají pro věc žádné relevantní závěry (např. posudek z toxikologie). Z dalších posudků vyplynulo, že nemá agresivní sklony a není nebezpečný pro společnost. K dalším důkazům uvedl, že do domu poškozených se dostal dne 10. 3. 2013 na základě jejich pozvání, zásadně nesouhlasí s tím, že by do domu vnikl tak, že rozbil okno – tomu ani nenasvědčují žádné stopy. Soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy (odborné expertízy bytové textilie – kterým mohlo být určeno místo potyčky a místo zranění poškozených). Dále uvádí, že jeho vina je vybudována pouze na nepřímých důkazech a z jediného přímého důkazu, jeho výpovědi, vyplývá, že ke smrti poškozených došlo v rámci vzájemné a neplánované hádky, potyčky a šarvátky, ve které se zvrhla původní diskuse, a proto s ohledem na další, jím zmiňované skutečnosti, není možno jeho skutek posoudit jako plánovaný, vedený se záměrem vyřešit jeho majetkovou situaci. Podle mínění obviněného není možno přehlížet ani tu skutečnost, že se dne 12. 3. 2013 dobrovolně vydal orgánům činným v trestním řízení, se kterými spolupracoval a ke svému činu se doznal. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a uznal ho vinným trestným činem podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a s přihlédnutím k výše uváděným polehčujícím skutečnostem mu uložil trest při dolní hranici zákonné trestní sazby, případně věc po zrušení vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že obecné soudy provedly dokazování v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Skutkové závěry odpovídají provedenému dokazování a zjištěný skutkový stav pak použité právní kvalifikaci. Z rozhodnutí obecných soudů – jejich odůvodnění – podle mínění státního zástupce rovněž vyplývá, že soudy důkazy podrobně hodnotily a logicky zdůvodnily, jak dospěly ke skutkovým závěrům, že obviněný postupně, zvlášť surovým způsobem zavraždil manžele D. M. a O. M., přičemž takového jednání se dopustil v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch. Státní zástupce poukazuje na to, že účelovost současného tvrzení obviněného o skutkovém průběhu věci je možno odvodit i od skutečnosti, že obdobně je skutek popisován po celou dobu trestního stíhání obviněného, avšak obviněný stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání v tomto směru nerozporoval, a to ani u výslechu v přípravném řízení a při rozhodování o vzetí do vazby. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o argumentaci obviněného, pak lze uvést, že veškeré jeho námitky je nutno označit za námitky skutkové, nikoli právní. Do této kategorie je třeba zařadit námitky, kterými obviněný vznáší výhrady k hodnocení důkazů, případně neúplnému dokazování a podle jeho mínění nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť podle obviněného jediným správným skutkovým zjištěním je zjištění děje, který popsal ve své výpovědi – doznání. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně, však mj. vyplývá, že obviněný vnikl do rodinného domu poškozených, kde na ně čekal a v dopoledních hodinách dne 10. 3. 2013 do odpoledních hodin do 17.30 hod. zaútočil nožem opakovaně a velkou intenzitou síly na D. M., které zasadil několik bodných a bodněřezních ran, kdy poškozená v důsledku poranění srdce během několika minut zemřela a téhož dne v odpoledních hodinách do 17.30 hod. rovněž nožem opakovaně a velkou intenzitou síly zaútočil na O. M., po jeho návratu z vycházky, tomuto způsobil bodněřezné a bodné rány, z nichž devět bylo smrtelných, přičemž poškozený po několika minutách až desítkách minut zemřel v důsledku bodného poranění srdce a takto jednal s cílem vyřešit svou nepříznivou finanční situaci (na něm vymáhané pohledávky ve výši 549.020,- Kč) a současně se pomstít za ukončení jeho vztahu s K. M., jimž na tomto ukončení připisoval díl viny (podrobněji skutek popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně).
Skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně vychází nejen z doznání obviněného v tom směru, že se doznal k tomu, že poškozené zavraždil, avšak situaci, která tomu předcházela a děj, při kterém měli být poškození obviněným usmrceni, popisuje odlišně od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Zejména nesouhlasí s tím, že by do domu poškozených vnikl, dále argumentuje tím, že byl do bytu pozván poškozeným a v neposlední řadě, že došlo k hádce a následnému použití nože, aniž by si blíže vybavil, za jakých okolností se mu dostal do rukou. S takto uplatňovanou obhajobou se však soud prvního stupně podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí také způsobem odpovídajícím hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vypořádal. Na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat, že závěry plynoucí z hodnotících úvah soudu prvního, ale i druhého stupně jsou logické, není z nich patrna libovůle, nic, z čehož by bylo možno dovozovat existenci extrémního nesouladu. Soud prvního stupně na str. 6 – 23 podrobně rozvádí výpovědi svědků, znalecké posudky, expertizy a listinné důkazy. Rovněž v souladu se zákonem reaguje na situaci, kdy zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování (viz str. 23). Soud prvního stupně podrobně rozvádí úvahy (na základě jím provedených důkazů), proč nelze uvěřit výpovědi obviněného, že do domu poškozených nevnikl a nečekal na ně s úmyslem vyjádřeným ve výroku rozsudku. Pro svůj závěr vychází soud nejen ze skutečností, které ohledně chování obviněného získal od svědkyně K. M., ale také dalších důkazů v trestní věci shromážděných, např. k jeho finanční situaci a finančním závazkům vůči poškozeným. Z výpovědi svědků vzal soud za prokázané, že poškozený se s obviněným nechtěl setkat o samotě. Dále ve své výpovědi obviněný uváděl, že předmětného dne na základě domluvy s O. M. jel do K., tam jej poškozený vyzvedl a společně jeli do A. V A. se pak hodně hádali a následně i došlo k požďuchování a rvaní se s poškozeným. Na tomto místě však musí Nejvyšší soud uvést, že tato část argumentace působí nepřesvědčivě za situace, kdy svědek V. uváděl, že dne 10. 3. 2013 kolem 12 hodiny se u něj doma zastavil poškozený cestou z práce a říkal, že si půjde lehnout, přičemž o žádné další aktivitě (jízda pro obviněného) se nezmínil. Rovněž uvedl, že kolem půl páté nebo šesté, zazvonil telefon a z čísla poškozeného zazněl hlas, který sdělil, že mu zapomněl říct (myšleno poškozený svědkovi), že mají nějaké jednání na Slovensku. Svědek uvedl, že se mu zdálo, že po hlase poznal obviněného a toto také sdělil manželce. Z pachových stop zajištěných na zápěstích poškozených, oblečení na těle poškozeného a místa, kde byl nalezen, stejně jako poškozené, zajištěným biologickým stopám, pak soud prvního stupně dovodil místa, kde mělo dojít k napadení poškozených. Ze skutečností popsaných na str. 23 – 26 rozsudku soud prvního stupně dovodil, že obviněný jednal po předchozím uvážení. Tomuto závěru soudu prvního stupně (se kterým se ztotožnil také soud odvolací) bezpochyby také odpovídá již výše zmíněný telefonát se svědkem V., ale také výpovědi dcer poškozených, které rovněž potvrdily, že z telefonů rodičů: svědkyně K. M. uvedla, že kolem 21.30 hod. v neděli jí volal obviněný, který předstíral, že volá otec s tím, že matka je v nemocnici, následně jí přišla SMS, že rodiče jsou na Slovensku; L. M. po kontaktu se sestrou K. zaslala matce SMS ať se ozvou a bylo jí stejnou formou odpovězeno, že jsou na Slovensku. Na straně 26 – 27 svého rozsudku soud prvního stupně rozvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru, že to byl obviněný, kdo rozbil sklepní okno a tímto prostorem do domu vnikl (okno není viditelné z okolních komunikací, pachová stopa na madle okna, krevní stopa shodná s krevní stopou obviněného na ostění okna a střepu pod tímto oknem). Na str. 29 – 30 rozsudku jsou rozvedeny soudem okolnosti, které soud považoval za podstatné pro závěr, že motivací obviněného, pro spáchání jeho skutku, byla snaha zbavit se svých věřitelů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť obviněný ve svém dovolání poukazuje na možnost jiné právní kvalifikace jednání, není možno tuto změnu právní kvalifikace označit za hmotně právní námitku, neboť změna právní kvalifikace je vázána na změnu skutkových zjištění, tedy přiznání relevance námitkám obviněného ohledně průběhu předmětného jednání v souladu s jím uplatněnou obhajobou, které však soud prvního stupně s ohledem na provedené důkazy neuvěřil, což vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku v rámci hodnocení důkazů. Na případ, kdy obviněný prosazuje jako pravdivou vlastní verzi skutkového děje, oproti skutkovému ději zjištěnému orgány činnými v trestním řízení, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann