ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1439.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1439/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 To 150/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 28/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 89 T 28/2013, byli obvinění J. S. a R. K. uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [bod 1)], jehož se dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že „v blíže nezjištěný den v měsíci listopadu 2010, v bytě v třetím patře domu na Ú. v B. obžalovaný R. K. při sjednávání zakázky týkající se rekonstrukce koupelny bytu nabídl, pod smyšlenou záminkou výhodného obchodu a ačkoli nevlastní živnostenský list k provozování živnosti nákup a prodej zboží, poškozenému M. B., nar. ... v B., trv. bytem O., B., k odkoupení 20 televizorů značky Sony 3D za částku 200.000 Kč, kdy poškozený M. B. s tímto obchodem následně souhlasil a domluvili se na předání zboží dne 23. 11. 2010 u skladu na V. v B., na sjednaném místě obžalovaný R. K. seznámil M. B. s obžalovaným J. S., který si v té chvíli nechal říkat „M. “, kterému na místě M. B. předal pouze částku 100.000 Kč s tím, že víc peněz nesehnal, kdy následně obžalovaný J. S. alias „M. “ odjel do skladu, ale vrátil se bez televizorů a poškozenému M. B. řekl, aby donesl zbylou částku a poté mu televizory doveze na určené místo, kdy M. B. tak učinil, a ještě tentýž den na stejném místě předal obžalovanému J. S. alias „M.“ další částku ve výši 100.000 Kč a domluvili se, kam má obžalovaný J. S. alias „M. “ televizory přivést, což však neučinil, proto poškozený M. B. kontaktoval telefonicky obžalovaného R. K., kterého se zeptal, v čem je problém, kdy mu tento obviněný sdělil, že nedodržel podmínky obchodu a pro jeho zachránění musí odebrat 45 televizorů, kdy za 1 budou chtít 9.000 Kč, kdy zpočátku s tímto obchodem poškozený M. B. nesouhlasil, ale za dva dny znovu kontaktoval obžalovaného R. K. s tím, že s tímto obchodem souhlasí, následně se sešli na K. v B., kde předal obžalovanému R. K. peněžní hotovost ve výši 205.000 Kč, jako doplatek za 45 televizorů, a zároveň mu předal adresu, kam mají televizory dovést, což se však opět nestalo, proto poškozený M. B. znovu kontaktoval obžalovaného R. K., kdy mu tento řekl, že koupil celkem 90 televizorů (1 ks za 9.000 Kč) a chce od něj doplatit zbylou část ve výši 400.000 Kč, s čímž nakonec poškozený M. B. souhlasil, peníze si oba obvinění ponechali pro svoji potřebu a dosud poškozenému nic nevrátili, čímž oba obžalovaní poškozenému M. B., nar. ... v B., trv. bytem O., B., způsobili celkovou škodu ve výši 405.000 Kč.“
Dále byl obviněný J. S. citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2)], který podle skutkových zjištění dotyčného soudu spáchal tím, že „dne 8. 12. 2010 kolem 12:00 hodin na C. v B. u obchodního domu Interspar, po předchozí telefonické dohodě s obžalovaným R. K. o odkoupení 90 televizorů a doplacení částky ve výši 400.000 Kč, se poškozený M. B. sešel s obžalovaným J. S., alias „M.“, kdy nastoupil k tomuto obžalovanému do osobního vozidla, se kterým na místo přijel, následně se s ním pohádal o tom, že mu žádné peníze nepředá do doby, než televizory uvidí a odmítl vystoupit z vozidla, kdy obžalovaný J. S. alias „M. “ vozidlo nastartoval, udělal okruh po B. a M. H. v B., přičemž po cestě telefonicky hovořil s osobou, které řekl, aby čekala, že má ve vozidle chlapa, který nechce vystoupit, kdy následně opět dojeli na křižovatku B./C., kde obžalovaný J. S. alias „M. “ na blíže nezjištěném místě vozidlo zastavil, vytáhl z přihrádky vozidla teleskopický obušek a řekl poškozenému M. B.: „Vypadni z auta nebo si tě podáme“ a následně mu z náprsní kapsy bundy vytáhl obálku, ve které byla částka 400.000 Kč určená k doplacení peněz za televize, kdy poškozený B. se tomuto jednání nebránil, protože měl strach, že obžalovaný J. S. alias „M. “ tyto své výhrůžky splní, a dále mu obžalovaný J. S. alias „M. “ řekl, že důležité je, že dovezou televizory, což se do dnešního dne nestalo, čímž poškozenému M. B., nar. ... v B., trvale bytem O., B., způsobil celkovou škodu ve výši 400.000 Kč.“
Za to byl obviněnému J. S. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců. Obviněný R. K. byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena povinnost, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla jednak oběma obviněným uložena solidární povinnost náhrady škody vůči poškozenému M. B. ve výši 405.000 Kč, jednak obviněnému J. S. uložena povinnost k náhradě škody témuž poškozenému ve výši 400.000 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění J. S. i R. K. odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 To 150/2014. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu oběma obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově sám rozhodl ohledně obviněného J. S. tak, že se výkon trestu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání čtyř let, a ohledně obviněného R. K. tak, že se výkon trestu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku oběma obviněným uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (celé části tohoto rozhodnutí jeho se týkající) podal obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že pokud jde o právní posouzení skutku uvedeného v rozsudku soudu prvého stupně pod bodem 2), který byl právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, popis skutku nekoresponduje s přiřazenou právní kvalifikací. Podle mínění obviněného v popisu skutku absentuje vyjádření subjektivní stránky, tedy úmyslu zmocnit se cizí věci, resp. toho, že pohrůžka násilím směřovala k tomu, aby se zmocnil cizí věci, neboť z výslovného znění učiněné pohrůžky je zřejmé, že pohrůžkou se domáhal pouze toho, aby poškozený B. opustil jeho vozidlo, tedy nikoli, aby mu vydal předmětnou obálku s penězi. Obviněný tvrdí, že ani z jeho slovního projevu, ani z celé situace jednoznačně nevyplynulo, že jeho úmyslem bylo zmocnit se právě finančních prostředků poškozeného. To, jak situaci vnímal sám poškozený, je podle jeho mínění pro samotné právní posouzení skutku nepodstatné. V uvedené souvislosti odkázal jak na judikaturu Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, podle níž podmínkou pro odsouzení pachatele pro trestný čin loupeže je bezpečné prokázání úmyslu tento zločin spáchat. Soudy tedy podle představ obviněného postupovaly nesprávně, pokud v rozporu s citovanou judikaturou presumovaly jeho úmysl z nepřímých důkazů, které jednoznačně o úmyslu nesvědčily. Popsaný skutek by bylo možné podle jeho názoru právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku.
V dalším textu dovolání obviněný namítl, že došlo rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, resp. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V daných souvislostech uvedl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, které směřovaly k tomu, aby bylo prokázáno nebo vyvráceno, zda sám poškozený mohl disponovat takovým objemem finančních prostředků, které měl poskytnout obviněným. V tomto směru konkrétně zmínil daňové přiznání poškozeného B. a výpis z bankovního účtu svědka J., který měl poškozenému poskytnout půjčku. Uvedené důkazy měly podle jeho názoru poskytnout obraz o tom, zda se skutky popsané v odsuzujícím rozsudku staly tak, jak byly popsány. Otázka, zda poškozený B. vůbec mohl mít k dispozici předmětné finanční prostředky a mohl s nimi předpokládaným způsobem disponovat, byla podle názoru obviněného pro meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů jednou z nejzásadnějších. Následně provedl vlastní rozbor důkazní situace (zejména výpovědí svědků H., B. a K.), a konstatoval, že z důkazů provedených soudem nebylo možné dojít k jednoznačnému závěru o tom, že sám poškozený disponoval dostatečnými finančními prostředky, jež měl předat obviněným.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadenou část rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 To 150/2014, jakož i vadné řízení mu předcházející, zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně věc k novému projednání a rozhodnutí, eventuelně po zrušení postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že z hlediska dovolacích důvodů, které obviněný v dovolání uplatnil, je možné za právně relevantní námitku označit tu, v níž obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 2) rozsudku Městského soudu v Brně. Následně konstatovala, že úmysl obviněného spáchat uvedený zločin soudy přesvědčivě dovodily ze souhrnu širokého okruhu okolností, jež dále konkrétně rozvedla. Zdůraznila pak, že pokud za soudy zjištěných širších okolností obviněný J. S. vytáhl z přihrádky vozidla teleskopický obušek, verbálně přitom nabádal poškozeného, aby z vozidla vypadl, nebo si ho podají (míněno se spoluobviněným R. K.), přičemž v bezprostřední návaznosti na to mu z náprsní kapsy vytáhl obálku s částkou 400.000 Kč, nelze pochybovat o tom, že násilí bylo na poškozeného namířeno právě z důvodu, aby se zmocnil částky 400.000 Kč, kterou mu poškozený odmítl dobrovolně předat. Sled událostí tak, jak byly popsány ve výroku napadeného rozsudku v návaznosti na skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu dávaly soudům obou stupňů dostatečný skutkový podklad pro posouzení trestného jednání obviněného jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž úmysl obviněného ve formě úmyslu přímého z jeho jednání jednoznačně vyplývá.
Za lichou státní zástupkyně označila i další námitku obviněného, podle níž nebyla dodržena pravidla spravedlivého procesu, neboť v jeho trestní věci je možné zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy opomněly provést jím navrhované důkazy, které podle jeho mínění mohly vést k závěru o nepravdivosti tvrzení poškozeného, že na něm se spoluobviněným R. K. podvodně vylákal částku ve výši 405.000 Kč a následně jej oloupil o dalších 400.000 Kč. Soudy obou stupňů vyhověly požadavkům, které klade zákon na odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť neakceptování důkazního návrhu obviněného řádně odůvodnily. Přitom důkazně podložily skutečnost, že poškozený disponoval s finančními prostředky, o které jej obviněný J. S. částečně sám a částečně se spoluobviněným R. K. připravil. Jejich postup byl tedy správný a z pohledu dovolacích námitek obviněného mu nelze nic vytknout.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 To 150/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V daných souvislostech lze konstatovat, že uvedený dovolací důvod nemohl být naplněn již proto, že rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo, zásady rovnosti stran a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového děje (především tvrdí, že poškozený M. B. nemohl mít k dispozici vlastní finanční prostředky ve výši zhruba 300.000 Kč, které jim údajně měl předat). Do značné míry až z těchto skutkových (procesních) námitek vyvozuje závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Touto argumentací ovšem nevytýká rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze k námitce opomenutých důkazů (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Závisí tedy výlučně na soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Uvedený závěr vyplývá i z článku 82 Ústavy, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
V dané věci soudy obou stupňů vyhověly požadavkům, které klade zákon na odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť neakceptování důkazního návrhu obviněného řádně odůvodnily. Přesvědčivě totiž vysvětlily, že obviněným navrhované důkazy považují za nadbytečné, neboť tvrzení, k jehož vyvrácení byly důkazy navrhovány, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno. Soudy obou stupňů důkazně podložily skutečnost, že poškozený disponoval s finančními prostředky, o které jej obviněný J. S. částečně sám a částečně se spoluobviněným R. K. připravil. Bylo prokázáno, že část finančních prostředků měl obviněný k dispozici sám (šlo o výdělek z jeho podnikání) a část finančních prostředků si vypůjčil od svých známých.
V těchto souvislostech je na místě dále konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (a jejich právními závěry) není extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
Lze rovněž poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu v podobě uvedeného extrémního nesouladu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup.
Řízení jako celek tedy netrpělo vadami, jež by zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu.
K tomu je možno ještě připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Obviněný však uplatnil také námitky, jež formálně dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Jedná se o tvrzení, že skutkem popsaným v bodě 2) výroku nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že by v tomto případě mohlo jít pouze o přečin krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku.
Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Úmysl pachatele u trestného činu loupeže se musí vztahovat jak k násilnému jednání, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry soudu první a druhé instance Nejvyšší soud konstatuje (a i v tomto směru se ztotožňuje s vyjádřením státní zástupkyně), že úmysl obviněného spáchat zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku soudy přesvědčivě dovodily ze souhrnu širokého okruhu okolností. Na uvedený úmysl jasně ukazuje důvod a průběh setkání obviněného s poškozeným M. B. Oba se spolu sešli proto, aby poškozený obviněnému předal částku 400.000 Kč určenou na nákup většího množství televizorů, a to za situace, kdy obvinění podvodně deklarovali, že obchod může dopadnout úspěšně pouze tehdy, jestliže poškozený odebere ono (jimi tvrzené) větší množství, tedy 90 televizorů. Protože však poškozený v uvedené době nedisponoval žádnými zárukami za úspěšné provedení takového obchodu a již pojal podezření, že by mohl o své peníze přijít, poté, co se dne 8. 12. 2010 sešel s obviněným J. S. a nasedl k němu do vozidla, dal mu v rámci hádky jednoznačně najevo, že mu žádné peníze nepředá do doby, než se sám přesvědčí o existenci předmětných televizí a odmítl z vozidla vystoupit. Jestliže v uvedené situaci obviněný J. S. vytáhl z přihrádky vozidla teleskopický obušek, verbálně přitom nabádal poškozeného, aby z vozidla vypadl, nebo si ho podají (míněno se spoluobviněným R. K.), přičemž v bezprostřední návaznosti na to mu z náprsní kapsy vytáhl obálku s částkou 400.000 Kč, nelze pochybovat o tom, že pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozenému užil právě z důvodu, aby se zmocnil částky 400.000 Kč, kterou mu poškozený odmítl dobrovolně předat.
Pokud soudy obou stupňů skutek právně posoudily jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nelze jim v uvedeném ohledu nic vytknout. Právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku by v plném rozsahu nevystihovalo povahu samotného skutku, neboť by zůstala nezohledněna ta část jednání obviněného J. S., kdy užil vůči poškozenému pohrůžku bezprostředního násilí evidentně v zištném úmyslu.
Nejvyšší soud proto shledal tu část uplatněné dovolací argumentace obviněného, již bylo možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý