ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1457.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1457/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného O. Ch., které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2014, č. j. 50 To 191/2014-422, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 48/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2014, č. j. 50 To 191/2014-422, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného O. Ch. proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 T 48/2013-385, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2014, č. j. 50 To 191/2014-422, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když podle mínění obviněného uplatněný dovolací důvod spočívá v tom, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a samo rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Podle názoru obviněného se odvolací soud řádně nevypořádal s právní kvalifikací skutku, pro který byl obviněný uznán vinným, přičemž zvolená právní kvalifikace nemá oporu v dosud provedeném dokazování. Obviněný je toho názoru, že nemůže ve světle provedeného dokazování obstát závěr soudu prvního stupně, že „úmyslně fyzicky napadl úderem ruky sevřené v pěst do obličeje R. B., …“ Závěr soudu považuje za nesprávný mj. s argumentací, že „právnímu zhodnocení absentuje jakákoliv motivace jeho jednání“. Sám uvádí, že motivace jeho jednání spočívala v tom, že poškozený útočil na svědka F., přičemž obviněný nechtěl přihlížet protiprávnímu jednání poškozeného (což dovozuje z výpovědi svědkyně Ch. u hlavního líčení). Samozřejmě, že tím se následně protiprávní jednání poškozeného zaměřilo na osobu obviněného, který se tak musel bránit – následovala tedy z jeho strany nutná obrana (vůči poškozenému neprovedl žádnou kombinaci hmatů a chvatů, po pádu poškozeného do tohoto nekopal ani mu vulgárně nenadával). Za další zásadní výpověď, kterou bylo podle jeho názoru prokázáno jeho jednání v nutné obraně, je výpověď svědkyně B. Soudy nižších stupňů však výpovědi uvedených svědkyň, které považují za klíčové „nesprávně interpretovaly“. V další části svého dovolání poukazuje na komentář trestního řádu a cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Opětovně zdůrazňuje, že „v napadené věci je zcela obsažena imanentní skutková linie, která vede k jasnému závěru, že obžalovaný zasáhl do sporu dvou osob, na jehož výsledku neměl žádného zájmu“. Uvedl, že zmíněný útok odvrátil a následně se musel bránit útoku poškozeného, který svoji agresivitu zaměřil na něj. Podle obviněného „celá tato skutková linie, která z předmětného spisu vyplývá a byla obhajobou aktivně tvrzena, nebyla předcházejícími soudy kvalifikovaně posouzena po právní stránce ve vztahu k výroku o vině a trestu. Toto nesprávné právní posouzení skutkového stavu věci je ve vztahu k osobě obviněného v rozporu s elementární zásadou spravedlnosti a výrok o vině je pro osobu obviněného zcela likvidační“. Soudům dále vytýká, že byl postaven do aktivní role prokazovat své jednání v nutné obraně, aniž by orgány činné plnily důsledně svoji povinnost objektivně zjistit skutkový stav, tj. měly také reagovat na jím navržené důkazy, čímž by bylo prokázáno zcela bez jakýchkoli pochybností jeho jednání v nutné obraně. Veškeré rozpory měly být odstraněny vyšetřovacím pokusem, když vyšetřovací pokus provedený dne 9. 1. 2014, neodpovídal „uměle navozeným podmínkám, které nebyly splněny“, a tento nedostatek již namítal u hlavního líčení dne 29. 5. 2013. Dále vznáší výhrady vůči postavení osob v průběhu incidentu, nebyl vypracován posudek z odvětví forenzní biomechaniky – kterým by bylo „vyvráceno tvrzení poškozeného a svědků jemu spřízněných o průběhu skutku“. Rovněž popisuje poškození košile, z čehož dovozuje agresivní jednání poškozeného. Argumentuje tím, že na uvedená pochybení upozorňuje od počátku trestního řízení, je si sice vědom toho, že jde o částečně skutkové námitky, které však mohou dovolacímu soudu situaci konfliktu dokreslit. Vzhledem k tomu, že jednal v nutné obraně, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech a soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění (se kterým se ztotožnil také soud druhého stupně), že obviněný „dne 1. 9. 2012 kolem 04.10 hod. v K., P. ulici č. …, v době, kdy nebyl velen do služby příslušníka Policie ČR, ve veřejně přístupném průchodu do prostor diskotéky Střelnice, v přítomnosti většího počtu lidí úmyslně fyzicky napadl úderem ruky sevřené v pěst do obličeje R. B., čímž mu způsobil odlomení části kostěné lišty horní čelisti s následným vylomením obou prvních řezáků, 2. řezák vpravo a částečným vylomením 2. řezáku vlevo, poranění dásňového výběžku v rozsahu těchto horních zubů a tržnou ranku na slizniční ploše horního rtu v délce 10 mm, muselo dojít k odstranění nervů ze zubů, tedy ztrátě vitality čtyř řezáků s jejich zatímním zachováním a zranění nutné léčit přiložením kompozitní drátěné dlahy po dobu nejméně 4 týdnů, po kterou byl R. B. podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života, neboť byl nucen přijímat pouze měkkou, kašovitou stravu, nemohl ukusovat potravu horními zuby, musely mu být podávány léky proti bolesti a zranění dále vyvolalo nutnost pracovní neschopnosti v době od 3. 9. 2012 do 11. 10. 2012“.
Podstata námitek obviněného spočívá v tom, že soudy neprovedly jednak důkazy jím navržené, a pokud byly jiné důkazy provedeny – pak byly hodnoceny v jeho neprospěch, neboť byl uznán vinným, přestože soudům mělo být z výpovědí svědkyň (pokud by je správně hodnotily) zřejmé, že jednal v nutné obraně, jak se již od počátku trestního řízení hájil. Pokud takto soudy nepostupovaly, pak zde existuje extrémní nesoulad, který dovoluje prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat i takové vady, když učiněná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že tak, jak jsou námitky obviněným předkládány, jde o námitky skutkového charakteru, byť jsou v dovolání haleny pod pojmy hmotného práva, případně Ústavním soudem zavedený pojem „extrémního nesouladu“. Předně je vhodné uvést, že otázka zjišťování skutkového stavu je procesem, při kterém soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dospívá ke skutkovému zjištění, které je pak vyjádřeno ve výroku rozsudku a hodnotící úvahy soudu – tj. proces hodnocení důkazů vedoucí k uvedenému závěru, je vyjádřen v odůvodnění příslušného rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř., příp. §134 tr. ř. (pokud se soud druhého stupně s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ztotožní). Z rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že obviněný se hájil tím, že mimo prostor diskotéky zaregistroval rvačku dvou mužů. Vzhledem k tomu, že se mu to zdálo špatné, na muže zakřičel (aby toho nechali), když na to nereagovali, vstoupil mezi ně a snažil se je od sebe odtrhnout. Vzhledem k tomu, že se mu to nepodařilo a cítil subjektivně škrcení za košili útočníkem, reagoval na to ze záklonu úderem přes ruce do obličejové části útočníka. Jednalo se pouze o jeden úder. Z výpovědí svědků S., poškozeného B., F., B., Ch., W., K. nevyplývá, že by šlo o konflikt, který by vyžadoval tak intenzivní jednání, které zvolil obviněný, když se mělo jednat „o vzájemné napadání mezi poškozeným B. a svědkem F.“. Z výpovědí svědků jednoznačně vyplynulo, že poškozený byl podnapilý, a pokud měl obviněného napadat, jak se tento hájil, pak z výpovědí svědků vyplývá, že někteří tuto situaci spíše viděli tak, že se vlivem podnapilosti obviněného chytal. Ani z výpovědi svědka Š. nevyplynulo, že by poškozený na obviněného zaútočil, svědek popsal situaci tak, že „obviněný muže od sebe odtrhl a pak ten, co byl k obviněnému blíž, se na obviněného otočil, chytil jej za košili a obviněný ho v tu chvíli udeřil rukou“. K charakteru zranění se vyjádřila znalkyně, která uvedla, že toto zranění odpovídá úderu pěstí. Pokud by se jednalo o zranění vzniklé v důsledku pádu, pak by musela být zjištěna zranění, která zjištěna nebyla. Pro úder pěstí svědčí i drobný oděrek, který byl dokumentován na hřbetu ruky obviněného (viz str. 3 – 6 rozsudku). Hodnocením důkazů se soud prvního stupně zabýval na straně 6 – 7 svého rozsudku a z jeho hodnocení vyplývá, že postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a jeho hodnotící úvahy jsou v rozsudku rozvedeny v souladu s ustanovením §125 tr. ř. Soud prvního stupně na straně 8 rozsudku rovněž poukazuje na provedené důkazy a konstatuje, že průběh děje popisovaný obviněným zůstal osamocen, neboť bylo pouze prokázáno, že došlo mezi poškozeným a svědkem F. ke koliznímu jednání, nikoli však takové intenzity jak presentuje obviněný a již vůbec ne k napadení obviněného, které by bylo možno považovat za takové, aby odůvodňovalo intenzivní jednání obviněného. Ani z výpovědí svědkyň, které obviněný v dovolání zmiňuje, nevyplynulo, že by některá z nich registrovala takové ohrožení obviněného, které by vyžadovalo útok pěstí s argumentací obviněného, že jednal v nutné obraně (na str. 8 rozsudku soud prvního stupně velmi podrobně rozvádí své úvahy k hodnocení výpovědí svědků k otázce možného jednání obviněného v nutné obraně, rovněž se vyjadřuje k otázce poškození košile obviněného apod. viz str. 9 – 10 rozsudku).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, je nezbytné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které se staly osou obhajoby obviněného a byly rovněž v téměř shodné podobě použity také v řízení o odvolání. K okruhu takto předložených námitek je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Nejvyšší soud se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, které tento vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, stejně jako úvahami soudu druhého stupně k otázce zjištěného skutkového stavu, otázce provedených důkazů, stejně jako odůvodnění – proč považoval soud námitky ve vztahu k neúplnému dokazování za nadbytečné s ohledem na jednoznačně prokázaný skutkový stav (viz str. 3 – 4 usnesení soudu druhého stupně).
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na námitku obviněného ohledně tzv. „extrémního nesouladu“. Nejvyššímu soudu jsou známa nejen obviněným zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, ale také celá řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, a také Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou, stejně jako teoretické publikace, zabývají. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad – rozpor mezi učiněnými skutkovými jištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jak také je zmíněno v tomto usnesení a na případné pasáže rozhodnutí soudu prvního stupně poukázáno.
Ve vztahu k prosazování vlastní verze skutkového děje a otázce hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann