ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1468.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1468/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný P. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2014, č. j. 5 To 112/2014-771, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 125/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 2. 2014, č. j. 2 T 125/2013-708 , byl obviněný P. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným P. J., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku jeho rozsudku. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, které jsou blíže specifikované ve výroku rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného P. J.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 5 To 112/2014-771, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Trestného činu se obvinění podle jeho skutkových zjištění (shodných s těmi, ze kterých při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně) dopustili tím, že
v době nejméně od jara 2012 do 28. 5. 2013 si společně dosud nezjištěným způsobem opatřovali metamfetamin, který je uveden jako psychotropní látka zařazená do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., následně oba obžalovaní metamfetamin po předchozí společné domluvě za účelem zisku prodávali v K., Městě A., Ú., okres B., a na dalších místech, a takto prodali
- L. B. ve 20 případech vždy v množství okolo 0,7 g za částku 1.000,- Kč a ve dvou případech vždy v množství okolo 1,4 g za částku 2.000,- Kč, celkem takto prodali množství 16,8 g za částku 24.000,- Kč,
- M. J. nejméně ve 200 případech vždy v množství 1,4 g za částku 2.000,- Kč, celkem tak 280 g za částku 400.000,- Kč,
- V. P. nejméně v jednom případě celkem 0,7 g za částku 1.000,- Kč,
- M. S. nejméně v 5 případech celkem 3 g za částku 5.000,- Kč
- Š. S. nejméně ve 2 případech vždy v množství okolo 0,7 g za částku 1.000,- Kč, celkem tak nejméně 1,4 g za částku 2.000,- Kč,
- P. V. nejméně v 15 až 25 případech vždy v množství okolo 0,5 g za částku 1.000,- Kč a nejméně v 5 případech v množství okolo 0,25 g za částku 500,- Kč, celkem tak za částku 17.500,- Kč,
- D. V. nejméně v 1 případě v množství okolo 0,7 g za částku 1.000,- Kč,
- M. B. nejméně v 10 případech vždy v množství nejméně okolo 0,7-0,8 g za částku 1.000,- Kč, celkem tak nejméně 7 g za částku 10.000,- Kč,
- V. G. nejméně ve 2 až 6 případech v množství okolo 0,2 až 0,4 g za částky 500,- Kč a 1000,- Kč
- D. W. nejméně ve 20 případech vždy v množství okolo 0,7 g za částku 1000,- Kč, celkem tak nejméně za 20.000,- Kč,
celkem tak prodali nejméně 334 g metamfetaminu za celkovou částku nejméně okolo 483.000,- Kč.
Odvolací soud obviněného za tento zločin odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Josefa Blažka dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku spočívá podle jeho mínění v tom, že soudy obou stupňů posoudily souběžné jednání obviněných jako spolupachatelství. Namítá, že nemůže být spolupachatelem ve vztahu k osobám V. G., P. Ve., M. B. a D. W., neboť tyto osoby, popírající znalost jeho, rovněž vůbec neznal a neměl ani povědomost o tom, že by jim obviněný J. něco prodával. Není proto dán společný úmysl těmto osobám prodat pervitin.
Má za to, že o spolupachatelství by se mohlo jednat tehdy, pokud by si obvinění opatřovali pervitin společně. Tato skutečnost však nebyla prokázána. Odvolací soud nahradil dokazování domněnkou. On je přesvědčený, že soud musí hodnotit důkazy volně dle svého nejlepšího uvážení, což však neznamená, že důkaz nahradí „nevyvratitelnou domněnkou“ . Takový způsob hodnocení důkazů považuje za rozporný se zákonem a znamenající porušení zásady in dubio pro reo. Protože si každý z obviněných opatřoval pervitin z jiných zdrojů, nemohl mít společný úmysl ve vztahu k osobám, které neznal.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku je dáno tím, že jemu vytýkaná trestná činnost mohla být v krajním případě posouzena pouze podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli na základě vyšší trestní sazby podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, k jejímuž použití soudy přistoupily na základě ojedinělé, nezákonným způsobem hodnocené výpovědi svědka J. Nevěrohodnost tohoto svědka byla obhajobou namítána proto, že tento podle úředního záznamu o podaném vysvětlení uvedl zanedbatelné množství drogy, zatímco v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uvedeno několikanásobně vyšší množství pervitinu. To si dovolatel vysvětluje opakovanými kontakty svědka s Policií ČR. V následné svědecké výpovědi se totiž vyjádřil k množství, které by za dobu jednoho roku dosahovalo množství 292 g pervitinu. Na jeho námitku stran rozporu jednotlivých tvrzení svědka reagoval soud závěrem o nepoužitelnosti záznamu o podání vysvětlení a vycházel pouze ze svědecké výpovědi svědka, kterou učinil pod sankcí křivé výpovědi. Obviněný v tomto postupu odvolacího soudu spatřuje rozpor s ustanoveními §158 odst. 6 tr. ř., §211 odst. 6 tr. ř. a §212 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterých je možné přečtení úředního záznamu nebo jejich předestření. Vzhledem k rozporům mezi úředním záznamem, usnesením o zahájení trestního stíhání a výslechem v procesním postavení svědka je přesvědčen, že měly být provedeny obhajobou navržené důkazy.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 30. 7. 2014 (č. l. 869), se k tomuto mimořádnému opravnému prostředku, ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o něm, nevyjádřil. Tato skutečnost však dovolacímu soudu nebránila v rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Za námitku dovolacímu důvodu odpovídající by bylo lze považovat (nebýt jejího skutkového základu) tvrzení dovolatele, že jednání obviněných nevykazuje znaky spolupachatelství, nýbrž souběžného pachatelství.
V daném směru je nezbytné v obecnosti připomenout, že zatímco
· spolupachatelství, zákonem upravené v ustanovení §23 tr. zákoníku, dle něhož „byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)“ , je charakterizováno po objektivní stránce spácháním trestného činu společným jednáním a po subjektivní stránce společným úmyslem k tomu se vztahujícím (v důsledku toho každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám),
· souběžné pachatelství, zákonem neupravené, je pouze zdánlivou formou trestní součinnosti, vyznačující se nedostatkem společného úmyslu.
Pro spolupachatelství je přitom příznačné, že jednání mezi trestně odpovědné spolupachatele rozdělené, může být (ve společném úmyslu) spácháno, ať již společným jednáním současně probíhajícím nebo postupným, na sebe navazujícím. Je proto možné, že jednání každého ze spolupachatelů má již samo o sobě všechny znaky trestného činu, o které jde, nebo si spolupachatelé rozdělí úkoly tak, že jejich jednání teprve ve svém souhrnu mají znaky trestného činu. Lze ostatně odkázat na to, že možné formy spolupachatelství uvedl ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně (str. 9 rozsudku).
Při souběžném (paralelním) pachatelství všichni zúčastnění naplňují všechny znaky úmyslného trestného jednání, aniž o sobě vůbec vědí, anebo o sobě sice vědí, ale každý z nich páchá předmětný trestný čin subjektivně jen podle svého úmyslu, nikoli tedy ve společném úmyslu.
Námitka dovolatele stran nesprávnosti posouzení jeho jednání jako jednání spolupachatele ve smyslu §23 tr. zákoníku je opakující se námitkou obviněného, již uplatnil již v řádném opravném prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně. Stejný je i její, tj. podstatou argumentace daný, skutkový charakter. V důsledku toho je dovolání obviněného třeba pojímat jako jeho pokračující snahu o redukci rozsahu jím spáchané trestné činnosti, nesenou na obdobné úrovni argumentace, jež je příznačná pro jeho obhajobu napříč jednotlivými stadii trestního řízení vůči němu vedeného.
Již v rozsudku soudu prvního stupně je konstatováno (str. 4), že se obviněný k trestné činnosti nedoznal, spáchání činu připustil jen v dílčím rozsahu a stran některých osob (včetně D. V.) uplatnil obhajobu, že tyto vůbec nezná. Prakticky na stejném základě se dovolatel domáhá zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s tím rozdílem, že stran namítaného rozsahu (a soudy učiněného závěru o spolupachatelství) již neoperuje osobou D. V., neboť důkazním řízením (jak výpovědí svědka, tak záznamem telekomunikačního hovoru) byl kontakt obviněného s touto osobou (a tím i trestná činnost obviněného s touto osobou spojená) jednoznačně prokázán.
Obviněný usuzuje, že závěr o spolupachatelství by mohl obstát za situace, že „ by si obžalovaní pervitin opatřovali společně, což prokázáno nebylo“ , přičemž citací části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navozuje dojem, že jeho odsouzení je budováno na domněnkách a nikoli reálné důkazní situaci. Obě námitky je třeba odmítnout.
Závěr o spolupachatelství na činu, jehož se obvinění podle zjištění soudu dopustili tím, že „společným jednáním prodali jinému psychotropní látku“ (tzv. právní věta rozsudku odvolacího soudu), není podmíněn zjištěním, že tuto látku rovněž společně opatřili. Ve vztahu k výše uvedenému znaku objektivní stránky trestného činu je totiž rozhodující zjištění v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyjádřené v podobě „oba obžalovaní metamfetamin po předchozí společné domluvě za účelem zisku prodávali…“ s následnou konkretizací osob metamfetamin od obviněných kupujících, včetně údaje o množství jim dodané drogy.
Na správnost právního posouzení skutku nemá vliv ani skutkový charakter námitky obviněného, jíž brojí proti skutkovému zjištění, že obvinění „si společně dosud nezjištěným způsobem opatřovali matemfetamin“ , dále nerozvedeným tvrzením, že toto nebylo prokázáno. Je nezbytné upozornit na to, že (i kdyby měla své věcné opodstatnění) sama o sobě není způsobilá zvrátit závěr o spáchání činu společným jednáním obviněných (spolupachatelstvím ve smyslu §23 tr. zákoníku), spočívá-li podstata takového jednání v prodeji drogy. O spolupachatelství na takovém jednání se může jednat i tehdy, je-li obviněnými společně prodávána droga samostatně obstaraná (odebraná výlučně tím či oním obviněným) od různých dodavatelů drogy, pokud – jak uzavřely soudy nižších stupňů – takové jednání bylo motivováno snahou drogu společně udávat spotřebitelům, jejich společným prodejem.
Dovozuje-li obviněný, že závěr o spolupachatelství na činu je výsledkem domněnky odvolací soudu, a to pro zdůvodnění tohoto právního závěru, dle něhož „oba obžalovaní bydleli spolu a je proto logické, že se nejen na opatřování pervitinu, ale i na jeho následném prodeji podíleli oba společně, byť v některých případech ke konkrétním osobám přijížděl s pervitinem jen jeden z obžalovaných“ , pak je nezbytné uvést, že odhlíží od dalších skutečností, které soudy nižších stupňů v dané souvislosti uvedly.
Již soud prvního stupně, na jehož skutkové závěry v dovoláním napadeném rozsahu navázal soud odvolací, totiž jasně konstatoval, že o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jde proto, že „bylo prokázáno, že telefonické kontakty na jednotlivé zájemce byly získány prostřednictvím P. L., kdy poté jednotliví zájemci volali buď P. L. nebo P. J., podle toho kdo byl k dispozici…pervitin rozvážel na místa určení více obžalovaný P. J., nicméně měl k dispozici… osobní vozidlo syna obžalovaného P. L.“ . Za této situace nelze konstatovat, že by závěr o spolupachatelství byl soudy vybudován jen na tom, že obvinění spolu bydleli, příp. že s pervitinem jezdil jen jeden.
Bylo-li svědecky prokázáno, že dovolatel rovněž drogu prodával (svědkové B., J. a V.), pak skutečnost, že k dodání drogy osobám, od nichž se obviněný distancuje, nedošlo bezprostředně jeho osobou, avšak za užití vozidla zn. Mercedes (viz výpovědi svědků Ve., B. a W.), které je prostřednictvím syna vázáno na osobu dovolatele, pak i tyto aktivity, které byly soudy přičteny obviněnému, umožňují učinit závěr, že spolupachatelství obviněných bylo prokázáno a důvodně i kvalifikačně vyjádřeno.
Ostatně v uvedeném směru svůj závěr odůvodnil i soud odvolací, který (str. 8 rozsudku), mimo pasáže zmiňované obviněným, rovněž uvedl, že „z výpovědí celé řady svědků vyplynulo, že získávali pervitin od obou obžalovaných. Svědci oběma také různě telefonovali a oba obžalovaní též pervitin přiváželi, ať již vozidlem obžalovaného J., či vozidlem syna obžalovaného L.“.
Uvedenými konstatováními soudu je přesvědčivě doloženo, že jednání obviněných bylo vedeno společným úmyslem a že se tudíž nejednalo o pouhé souběžné pachatelství, jak tvrdí obviněný.
Z hlediska naplněnosti zákonných znaků (včetně znaku kvalifikačního – spáchání činu ve značném rozsahu ) se připomíná, že podíl toho či onoho ze spolupachatelů (soudy zjišťovaný větší podíl při distribuci drogy na straně spoluobviněného) je v rovině viny (tj. při právním posouzení činu) nerozhodný, neboť zohledňovat míru zapojení toho kterého spolupachatele do společně provedeného jednání z pohledu, jakou měrou přispělo ke spáchání trestného činu, je třeba až v rovině právních následků trestní odpovědnosti [tj. při ukládání trestu – viz §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku].
Shrne-li dovolací soud to, co je předmětem námitek obviněného vůči aplikaci §23 tr. zákoníku soudy nižších stupňů, pak je to nesouhlas se skutkovým stavem jimi zjištěným. Nesprávnost právního posouzení (hmotně právní subsumpce) skutku vyjádřeného jeho popisem v tzv. skutkové větě výroku a rozvedeného v odůvodněních rozhodnutí je jím fakticky napadána až prostředečně, skrze zpochybnění skutkových závěrů. Tímto způsobem se však obviněný s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozchází. Důvodnost dovolání [existenci vady upravené ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] totiž může Nejvyšší soud zásadně (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, který ani obviněný neuplatňuje) posuzovat jen na základě skutkového stavu popsaného v napadeném rozhodnutí.
Stejné závěry, tj. ani o formálním nenaplnění uplatněného dovolacího důvodu, je třeba vztáhnout k námitkám obviněného brojícím proti rozsahu spáchaného činu, tj. množství drogy dodanému svědku J. Jejich podstatou jsou otázky ryze procesní – napadání otázky věrohodnosti svědka a procesního postupu soudů při provedení tohoto důkazu. Námitkám, jejichž obsahem je tvrzený rozpor postupu nalézacího soudu s ustanoveními §158 odst. 6, §211 odst. 6 a §212 odst. 2 tr. ř., resp. nesouhlas se zdůvodněním obsaženým v rozsudku soudu odvolacího, nelze vyhovět.
Z ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. plyne, že: „Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah“. Ustanovení, jimiž argumentuje obviněný (§211 odst. 6, §212 odst. 2 tr. ř.), zjevně dopadají na jinou procesní situaci a jsou tak ve vztahu k výše citovanému znění §158 odst. 6 tr. ř. právně irelevantními. Zdůvodnění odvolacího soudu (str. 8) napadené dovolatelem je proto věcně správné, toliko nepodepřené vhodným odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu, z nichž bylo vyvozeno.
Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které pod něj ( avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody) nejsou podřaditelné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil