ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.151.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 151/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovoláních obviněného M. P., a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 To 32/2013-515, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 To 32/2013-515.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2013, č. j. 52 T 8/2011 - 463 , byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněný byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně pro Liberecký kraj, územní pracoviště Liberec, škodu ve výši 59.217 Kč a L. P. škodu ve výši 13.800 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 To 32/2013-515, který napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v H. n. N. ve dnech 15. a 16. dubna 2010 ve společném bytě v přízemí panelového domu č. p. … v L. ulici vždy ve večerních hodinách po požití většího množství alkoholických nápojů využívaje své fyzické převahy a pohybového handicapu své tehdejší manželky L. P. pohybující se převážně o berlích, ve dvou případech na jmenované vyžadoval anální pohlavní styk, který slovně odmítala i z důvodu bolestivosti, ale poté, co ji obžalovaný opakovaně hrozil, že pokud to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém, z obavy před fyzickým napadením z jeho strany, ke kterému v minulosti docházelo, na obranu rezignovala, na jeho pokyn se otočila na břicho, obžalovaný jí násilím roztáhl nohy, zalehl ji svým tělem a zasouval jí ztopořený pohlavní úd do konečníku střední až velkou intenzitou až do vyvrcholení.
Za tento zločin obviněného odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené L. P. škodu ve výši 13.800,- Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu pro Liberecký kraj, územní pracoviště Liberec odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání obviněný a nejvyšší státní zástupce.
A)
Obviněný podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Maršálka a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když proti němu mělo být vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého dovolání (bod III.) namítá nesprávný postup soudu druhého stupně, který změnil právní kvalifikaci skutku na zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. původní kvalifikaci skutku ve vztahu k níž byl poškozenou (manželkou obviněného) souhlas s jeho trestním stíháním s odkazem na §163 tr. ř. vzat zpět. V návaznosti na §12 odst. 10 tr. ř. a dvoufázovost odsuzujícího rozsudku, kdy je nejprve rozhodováno o vině a následně o trestu, usuzuje, že pokud odvolací soud rozhodl nejprve o vině způsobem, jímž změnil právní kvalifikaci skutku na takovou, pro niž byl souhlas s trestním stíháním udělen a následně vzat zpět, mělo být řízení zastaveno a nemělo být ani rozhodováno o trestu. Účelové změny právní kvalifikace by ad absurdum dovedeno představovaly obcházení účelu §163 tr. ř., jímž by orgány činné v trestním řízení překonávaly důvody pro zastavení trestního stíhání. Odvolacímu soudu vytýká, že opomenul skutečnost, že zpětvzetí souhlasu se týká skutku jako takového a nikoli jeho právního posouzení. Pokud tedy poškozená svůj souhlas vzala zpět, učinila tak jednou pro vždy. Je rovněž irelevantní, zda v některé fázi po zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním nebyla jeho manželkou, neboť úkon zpětvzetí souhlasu učinila ještě za doby manželství. Proto je přesvědčen, že odvolací soud měl jeho trestní stíhání zastavit.
Ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku (bod IV.) poukazuje obviněný na to, že anální styk byl součástí jeho sexuálního soužití s poškozenou, jejíž nevěrohodnost opírá i o fakt, že již v minulosti podala různá trestní oznámení z důvodu násilí, případně sexuálního násilí na její osobě ze strany jejich předchozích dvou partnerů, přičemž rovněž tato trestní oznámení byla vzata zpět z tvrzené obavy a strachu z bývalých partnerů. Rozporuje závěr soudu prvního stupně, který znaky trestnosti projednávaného zločinu (zejména pohrůžku násilí) postavil zcela jednostranně na výpovědi poškozené, bez zřetele k alternativě, že se jednalo pouze o pokračování předchozího manželského sexuálního soužití. Soudy se nevypořádaly ani s jeho námitkou, proč by se měl domáhat pohrůžkou násilí análního pohlavního styku ve dnech 15. a 16. dubna 2010, když anální soulož byla součástí jejich sexuálního života po celý předmětný týden. Slovní pohrůžka „když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém“, nebyla způsobilá vzbudit v poškozené obavu o její tělesnou integritu. Slovně projevený nesouhlas poškozená nespojila např. s jeho odstrčením, nebo odchodem ze společné domácnosti. Soud měl tedy pochybovat o její věrohodnosti, když (i s odkazem na výpověď policisty R.) užívala uklidňující léky, které zapíjela alkoholem, a v době, kdy došlo ke skutku, tomu nebylo jinak. Důvěryhodnost poškozené zpochybňuje rovněž tím, že nevyhledala odbornou lékařskou pomoc a nikomu neřekla o svých problémech. S odkazem na závěry soudního znalce z odvětví soudního lékařství MUDr. Radka Matlacha, že ke zranění došlo jednorázovým jednáním, namítá, že tato skutečnost vylučuje závěr soudu prvního stupně, který jej odsoudil za dva útoky, které měl spáchat ve dnech 15. 4. a 16. 4. 2010. V tomto směru shledává pochybení soudů v tom, že znalecký posudek nedoplnily. Protože sexuální styky byly dobrovolné, nebyl v jeho jednání naplněn znak pohrůžky násilí. Z důvodu menšího odporu jeho manželky by bylo lze usuzovat na skutkový omyl negativní, tj. že nevěděl o okolnostech, které by naplňovaly znaky zločinu znásilnění.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 2 To 32/2013, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal témuž soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nebo aby sám trestní řízení zastavil pro nepřípustnost.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného po shrnutí předchozího průběhu řízení odkázala na argumentaci obsaženou v dovolání, které v této věci podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, nežli navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
B)
Nejvyšší státní zástupce své dovolání podané v neprospěch obviněného opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá podle jeho přesvědčení na nesprávném hmotně právním posouzení. Svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti závěru odvolacího soudu o neexistenci zavinění obviněného ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví. Namítá, že úvaha odvolacího soudu o absenci – byť nedbalostního – zavinění byla založena na pouhém zjištění, v jakém rozsahu jsou pro veřejnost dostupné informace k danému tématu na internetu a zda tedy obviněný mohl vědět, že při análním sexu může dojít k poškození rekta druhého partnera. Odvolací soud vycházel z článků, v nichž se o rizicích s tímto druhem pohlavního styku nic podstatného neuvádí. Podle dovolatele v jiných internetových vyhledávačích jsou obsaženy články a informace o rizikovosti análního sexuálního styku právě opačné, varující před možnými riziky a zdravotními následky. Způsob argumentace odvolacího soudu nepovažuje za referenční kritérium přezkumu toho, co člověk může a má vědět.
Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl náležitou analýzu okolností spáchaného předmětného skutku, když pominul širší souvislosti, že poškozená dlouhodobě odmítala tuto formu sexuální aktivity z důvodu její bolestivosti, přičemž obviněný nedbal jejího zdravotního stavu, ač o jejich problémech, že trpí od roku 2009 inkontinencí stolice, věděl, když jí dokonce kupoval pleny. Závěr odvolacího soudu, že obviněný nevěděl a ani vědět nemohl, že anální sex může mít negativní vliv na zdraví poškozené, je nesprávný, nejen proto, že informace o možném riziku análního sexu, hrozícím i zdravým jedincům, jsou běžně dostupné. Obviněný pozitivně věděl, že poškozená má zdravotní handicap, speciálně potíže s vyprazdňováním, resp. s udržením stolice, a že se právě proto brání análnímu koitu, který je pro ni bolestivý. Nedbaje jejího odmítavého názoru, opakovaně ji podroboval „náruživějšímu sexu“, který prováděl nešetrným zasouváním ztopořeného pohlavního údu střední a velkou intenzitou do jejího nemocného konečníku. Věděl-li, že manželka má ne zcela funkční svěrač konečníku, byť se s těmito obtížemi neobrátila na lékaře, měl a mohl vědět, že v důsledku zavedení svého ztopořeného pohlavního údu, s vynaložením větší síly do postižené části těla poškozené, může zapříčinit zranění s následky na zdraví poškozené, ale nedbal toho a preferoval vlastní sexuální uspokojení.
Soud prvého stupně podle jeho názoru stran kvalifikované skutkové podstaty správně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když musel vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Pro tento závěr svědčí i samotné vyjádření obviněného, který uvedl, že věděl o zdravotních problémech poškozené, které v minulosti se svým konečníkem měla, a i za těchto okolností na ní anální styk vyžadoval. Nepřiměřené důvody, které pachatele vedly k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, nelze podle nejvyššího státního zástupce zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, nýbrž v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání.
Odvolací soud podle názoru nejvyššího státního zástupce svým závěrem o absenci nedbalostního zavinění obviněného pochybil v právním posouzení skutku, a tudíž z jeho strany došlo k jeho nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 To 32/2013-515, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil v závěru části IV. svého dovolání, v níž jím uplatněnou argumentaci odmítl s tím, že deklarovaný dovolací důvod jím není naplněn, neboť nedopadá na podstatu projednávaného jednání, kterou je [podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] činem způsobená těžká újma na zdraví. Je přesvědčen, že o nevědomou nedbalost půjde tehdy, pokud jsou naplněny dvě složky nedbalostního zavinění, tedy povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Absentuje-li jedna z těchto složek, nemůže jít o jednání zaviněné. Kritériem nedbalosti je podle jeho mínění zachování určité míry opatrnosti. V tomto případě šlo o pravidelný anální styk mezi manžely za použití zvlhčujícího prostředku. Míra potřebné opatrnosti tedy byla dána a následek těžké újmy na zdraví z jeho strany nebyl zaviněný.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda byla podána osobami oprávněnými. Shledal přitom, že dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným i nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v podaných dovoláních neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil zjištění o důvodnosti obou dovolání.
K dovolání obviněného:
V případě tohoto dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný důvodně namítá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento závěr je nezbytné učinit s přihlédnutím k úpravě obsažené v trestním řádu (tj. v příslušných ustanoveních upravujících podmínky vedení trestního stíhání obviněného) a k poznatkům, které jsou obsaženy v trestním spise.
V daném směru je nezbytné připomenout, že obecná úprava podmínek, za nichž dochází k zahájení trestního stíhání obviněného (§160 tr. ř.) je v případě taxativně vyjmenovaných trestných činů doplněna úpravou obsaženou v ustanovení §163 tr. ř. (trestní stíhání se souhlasem poškozeného), v jehož odstavci prvém zákon mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 trestního zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem … lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Navazující ustanovení zákona (§163a odst. 1 tr. ř.) upravuje okolnosti, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro trestné činy vypočtené v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. není třeba. Ustanovení §11 tr. ř., upravující nepřípustnost trestního stíhání, stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, [odst. 1 písm. i)] je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Z hlediska zákonných podmínek vedení trestního stíhání obviněného je z obsahu spisu zřejmé, že k zahájení jeho trestního stíhání došlo na podkladě usnesení policejního orgánu vydaného podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 17. 4. 2010 (č. l. 1-2) pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedený procesní postup orgánů činných v trestním řízení byl umožněn v důsledku vyjádření poškozené, která jako tehdejší manželka dovolatele udělila téhož dne podle §163a tr. ř. výslovný souhlas s jeho trestním stíháním (č. l. 108). Na tomto svém stanovisku setrvala i následně v procesním postavení svědkyně při výslechu dne 27. 4. 2010 (č. l. 84), přičemž ani z jejích následných vyjádření při dalších procesních úkonech (protokoly o výslechu svědka ze dne 27. 4., 17. 5. a 2. 6. 2010) neplyne, že by svůj postoj změnila. O opaku však jednoznačně svědčí protokol o jejím výslechu ze dne 7. 7. 2010 (č. l. 97) a i následné písemné podání ze dne 24. 7. 2010 (č. l. 98), v nichž zcela transparentním způsobem projevila svoji vůli směřující k tomu, aby v důsledku jejího zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného došlo k zastavení jeho trestního stíhání.
K nevydání rozhodnutí, jež by procesním způsobem, tj. zastavením trestního stíhání dovolatele, reagovalo na tento projev vůle poškozené, došlo v důsledku změny v právním posouzení skutku, o němž se řízení vede. Na tuto změnu právní kvalifikace policejní orgán upozornil (č. l. 3) jak obviněného (dnem 30. 8. 2010), tak jeho obhájce (dnem 24. 8. 2010). V důsledku nového posuzování skutku, pro který bylo trestní stíhání obviněného zahájeno, podle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pozbylo prohlášení poškozené svého procesního účinku. Zákon totiž přiznává poškozenému, který je nebo v době spáchání činu byl manželem obviněného, právo rozhodnout stran vedení či naopak zastavení trestního stíhání obviněného, jemuž je kladeno za vinu spáchání trestného činu znásilnění, jen v případě, že skutek vykazuje znaky trestného činu uvedeného v §163 odst. 1 tr. ř. (znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Vedení trestního stíhání obviněného pro kvalifikaci podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vycházející ze zhodnocení důkazů ve věci provedených (zde konkrétně posouzením způsobeného zdravotního následku činu v podobě kvalifikačního znaku způsobení těžké újmy na zdraví ) odůvodnilo zákonnost dalšího procesního postupu při trestním stíhání dovolatele, tj. pokračování ve vedení přípravného řízení, podání obžaloby státním zástupcem a následné vedení řízení soudního, a to až do okamžiku rozhodování soudu odvolacího ve veřejném zasedání o odvolání dne 4. 7. 2013, resp. až do okamžiku, než soud druhého stupně dospěl k závěru o nutnosti překvalifikace skutku do podoby upravené ustanovením §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na konkrétní okolnosti případu totiž nelze postup orgánů činných v trestním řízení pokládat za svévolné, povahou věci neodůvodněné prodlužování trestního stíhání obviněného v důsledku zcela neadekvátní, účelově užité právní kvalifikace skutku. Účelové obcházení ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. v postupu těchto orgánu shledávat nelze, neboť reálnost právního posouzení skutku v podobě přísnější právní kvalifikace byla dána zjištěními týkajícími se zdravotního stavu poškozené, resp. zdravotní újmy poškozené, jejíž vznik je dáván do příčinné souvislosti s jednáním obviněného (a tento příčinný vztah shledává i dovoláním napadené rozhodnutí).
Pokud lze proto za odůvodněný a zákonu neodporující shledávat procesní postup spočívající ve vedení trestního stíhání obviněného až ke dni 4. 7. 2013, pak za zákonu se příčící je nezbytné (avšak výlučně z pohledu právního názoru zaujatého stran právního posouzení skutku soudem odvolacím) pokládat postup soudu druhého stupně projevující se ve vynesení dovoláním napadeného rozsudku. Učinil-li totiž odvolací soud právní závěr (str. 4 jeho rozsudku), že ve vztahu k původně udělenému souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného „jeho pozdější odvolání již nemělo na pokračování v řízení žádného vlivu, neboť jednak byl obžalovaný stíhán pro zločin, pro nějž není souhlasu zapotřebí, jednak odvolání bylo provedeno až v době po zániku manželství obžalovaného s poškozenou, tedy v době, kdy již poškozená nebyla manželkou obžalovaného“, pak stran druhé části své argumentace ( „kdy již poškozená nebyla manželkou obžalovaného“ ) ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. vyložil zcela chybně. Zákon totiž takto dovozované omezení poškozeného stran projevu vůle vyjadřujícího nesouhlas s dalším trestním stíháním obviněného neformuluje, neboť pouze stanoví, že příslušný vztah poškozeného k obviněnému (manželský, partnerský či druhovský) musí existovat v době projevu příslušné vůle poškozeným, nebo v době spáchání činu. Jeho nesouhlas projevený se stíháním obviněného pro skutek, který vykazuje znaky trestného činu uvedeného v §163 odst. 1 tr. ř., zakládá zákonnou překážku pokračování v trestním stíhání obviněného, neuplatňuje-li se některý z důvodů uvedený v ustanovení §163a odst. 1 tr. ř., nebo nedojde-li ke změně právního posouzení skutku do podoby trestného činu, na který se ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. nevztahuje. Dospěl-li proto odvolací soud k právnímu závěru, že skutek dovolatele je možno kvalifikovat „toliko“ v podobě zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak pokračovat v trestním stíhání dovolatele a vyhlásit odsuzující rozsudek mohl jen za situace, že by dovodil některou z okolností upravenou zněním §163a odst. 1 tr. ř. Nic takového však (s ohledem na odůvodnění rozsudku) soud druhého stupně nedovodil a dlužno dodat, že z obsahu spisu nic takového neplyne. Jediná v úvahu připadající alternativa uvedená pod písmenem d), tj. že z okolností je zřejmé, že souhlas… byl vzat zpět v tísni vyvolaném výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízenosti by musela být vyvozována z vyhodnocení projevů poškozené, přičemž i s obsahem na protokol o jejím výslechu ze dne 7. 7. 2010 (č. l. 97), v němž se i k těmto otázkám výslovně vyjádřila, takový pozitivní závěr učinit nelze. Za daného skutkového stavu měl proto odvolací soud, vzhledem ke svému závěru o právním posouzení skutku obviněného, přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení trestního stíhání obviněného pro jeho nepřípustnost podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. Odvolací soud totiž nemůže na podkladě odvolání (v daném případě obviněného) zrušit napadený odsuzující rozsudek vydaný ohledně skutku posouzeného soudem prvního stupně jako trestného činu, na který se nevztahuje ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. [§185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], a nahradit ho vlastním rozsudkem, jímž skutek, pro který se řízení vede, posoudí jako trestný čin [§185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] uvedený v rámci taxativního výčtu uvedeného ustanovení, ve vztahu k němuž poškozený původně udělený souhlas s trestním stíháním obviněného právně relevantním způsobem vzal zpět. Takový postup (pokud by právní závěr stran kvalifikace skutku jako mírněji trestného činu vyjmenovaného v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. byl správný) by totiž byl v rozporu se zákonem a jeho důsledkem by bylo porušení ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. a příslušných ustanovení trestního řádu upravujících postup odvolacího soudu v neprospěch obviněného.
Z těchto důvodů shledal dovolací soud v posuzované věci naplnění dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný formálně relevantně a i obsahově důvodně ve svém dovolání uplatnil.
Stejné konstatování ovšem nelze učinit ve vztahu k druhému, obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu. Hmotně právní námitky vůči právnímu posouzení skutku posouzenému jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku totiž obviněný primárně odvozuje od zpochybnění skutkových zjištění, které soudy učinily, a to cestou vlastní interpretace provedených důkazů a zjištěných skutkových okolností činu. Toto konstatování – v reakci na poznatek, že v části IV. dovolání obviněný nevznáší žádnou relevantní hmotně právní námitku, a to ve významu nesprávné hmotně právní subsumpce skutku soudy zjištěného pod zákonné znaky skutkové podstaty vyjádřené v tzv. právní větě napadeného rozsudku soudu druhého stupně – má za následek, že Nejvyšší soud neshledává argumentaci obviněného v označené části jeho dovolání za věcně naplňující jím deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolání nejvyšší státního zástupce:
Mimořádný opravný prostředek tohoto dovolatele je nezbytné považovat za důvodný proto, že oprávněně soudu druhého stupně vytýká nesprávnost právního posouzení skutku v důsledku neakceptovatelného závěru stran absence zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku, který i dle zjištění odvolacího soudu z jeho jednání vzešel. Ačkoli se vrchní soud zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ( „skutková zjištění pořízená krajským soudem jsou úplná a správná“ ), a to i v otázce přivození těžšího následku naplňujícího znak kvalifikované skutkové podstaty ( „následek předpokládaný citovaným ustanovením bezpochybně vznikl a krajský soud jej bezchybně specifikoval podle znaleckých posudků… existovala rovněž příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a vzniklým následkem“ ), rozešel se s ním v otázce vyhodnocení nezbytného zavinění tohoto následku. Poukázal na skutečnost, že obviněný – i když „svou odpovědnost za následek přímo neodmítal, vysvětloval si… situaci tak, že pokud v předchozích desítkách případů anální soulože s poškozenou k žádnému podobnému následku nedošlo, muselo dojít k chybě v použitém zvlhčovacím prostředku, kterého v posledním případě před započetím pohlavního styku s poškozenou použili“. Z tohoto vyjádření odvolací soud dovodil, že obviněný „před započetím poslední soulože si zcela jistě nebyl vědom, že by mohl poškozené jakýkoli škodlivý následek způsobit“. V návaznosti na dále uvedené skutečnosti ( „na orgánech činných v trestním řízení pak bylo, aby obžalovanému prokázaly, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům obžalovaný o následku vědět měl a mohl“ ) je zřejmé, že odvolací soud (s přihlédnutím k obhajobě obviněného – výše uvedenému vyjádření) vyloučil zavinění tohoto těžšího následku obviněným ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a soustředil pozornost na to, zda tento následek obviněný nezavinil ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V dané souvislosti zdůraznil, že „z dikce zákona vyplývá, že musí být splněn jako objektivní znak – povinnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (vědět měl), tak znak subjektivní – možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (vědět mohl)“. V návaznosti na uvedené odvolací soud uzavřel, že „nevědomá nedbalost podle §16 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro aplikaci konkrétního případu vyloučena tím, že nikde neexistuje zákonná, podzákonná ani mimozákonná norma, jakým způsobem se má osoba vykonávající anální pohlavní styk chovat, aby k nepříznivému následku nedošlo“. S přihlédnutím k dokazování doplněnému ve veřejném zasedání o odvolání (články vyhledané internetovým vyhledávačem Google při zadání hesla „anální pohlavní styk“) učinil soud druhého stupně svůj závěr, že „obžalovaný… nejenže „nevěděl“, ale ani „nemohl vědět“, že předmětný následek způsobit může“. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud při omezení skutku ve výroku svého odsuzujícího rozsudku (tj. při vypuštění skutkového zjištění „následkem čehož utrpěla hematomy na vnitřní straně pravého stehna a úplné roztržení vnitřního análního svěrače a zevního svěrače s následnou inkontinencí, tedy nemožností udržet stolici, proto se musela podrobit operaci spočívající v zavedení umělého vývodu střeva a tento stav trvá do současné doby“ ) uznal obviněného vinným „toliko“ zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Se závěry odvolacího soudu se nelze ztotožnit. Jakkoli je nezbytné zdůraznit, že z principu trestní odpovědnosti pachatele toliko za zaviněné jednání plyne povinnost soudů zkoumat, zda zákonem vyžadované zavinění obviněného, tj. ve vztahu k těžšímu následku upravenému ustanovením §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku alespoň z nevědomé nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], zahrnuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem (účinkem) – a v daném směru lze za správné označit, pokud odvolací soud upřel svou pozornost k posouzení této otázky – s řešením, které přijal, souhlasit nelze.
Zavinění, jakožto obligatorní složka subjektivní stránky trestného činu, musí být dokazováním prokázáno. Chybí-li v daném směru doznání pachatele, musí být dokazováno, resp. na něj usuzováno z konkrétních okolností spáchaného činu. Vadnost postupu soudu odvolacího spočívá právě v tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně odhlédl od skutkových okolností (důkazně prokázaných) vztahujících se specificky k posuzované věci (zdravotní stav poškozené), tj. okolností významných pro hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Na straně druhé nadměrně přiznal význam skutečnostem rázu obecného. Pochybení odvolacího soudu je shledáváno i v tom, jakými skutečnostmi podmiňuje pozitivní závěr o existenci zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
Z dikce ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ( trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl ) nelze dovozovat, že by pachatelem zaviněná jeho chybějící vědomost, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, měla být vázána na podmínku, že zvláštním právním předpisem je vymezeno, jak se konkrétně chovat, aby k nepříznivému následku nedošlo ( „neexistuje zákonná, podzákonná ani mimozákonná norma, jakým způsobem se má osoba vykonávající anální pohlavní styk chovat, aby k nepříznivému následku nedošlo“ ). Nic takové vyžadováno není již proto, že podstatou nedbalosti je nezachování určité míry opatrnosti ze strany pachatele posuzované podle kritérií, která stanoví trestní zákon (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 292 a násl.). Kritéria požadované opatrnosti jsou, jak správně uvedl soud odvolací, povahy objektivní a subjektivní, přičemž objektivní kritérium žádá po pachateli spadajícím do téže kategorie stejnou míru opatrnosti, zatímco subjektivní kritérium představuje takovou míru opatrnosti, kterou je schopen pachatel příslušné kategorie zachovat v každém konkrétním případě, s přihlédnutím k jeho osobním vlastnostem, způsobilosti či postavení, projevujícími se při spáchání trestného činu. „Jádro kriminální povahy, resp. oné „kvalifikovanosti“ neexistence složky představové a volní v případě nedbalosti nevědomé spočívá právě v požadavku, aby pachatel, vzdor své konkrétní nevědomosti stran možnosti poruch či ohrožení o nich věděl, a sice vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům nutně a zároveň v rámci svých možností. … Výrazem objektivního pohledu jsou „okolnosti případu“ a pachatelova „povinnost vědět“ („vědět měl“). Hledisko subjektivní představují „osobní poměry pachatele“ a jeho „možnost vědět“ („vědět mohl“). K závěru o existenci nevědomé nedbalosti musejí být splněny všechny tyto podmínky kumulativně; R 6/1988. Chybí-li naopak jen jediná, o nedbalost nevědomou nejde“ (ibidem s. 296).
V rozporu s požadavkem na důsledné vyhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, coby stěžejních vodítek pro učinění zákonu odpovídajícího závěru stran existence či neexistence nedbalostního zavinění obviněného vážící se k jím přivozenému těžšímu následku, se odvolací soud příliš zjednodušujícím způsobem spokojil s vyjádřením obviněného, resp. i z dokazování zjištěného poznatku, že anální sex nebyl v soužití obviněného ničím neobvyklým, a na tomto základě dovodil (s přihlédnutím k vlastnímu vyhodnocení poznatků plynoucích z rozsahem neadekvátně doplněného dokazování) závěr o neexistenci zavinění obviněného k tomuto následku ani v nevědomé nedbalosti. Takto učinil, aniž do svých hodnotících úvah promítl konkrétní poznatky charakterizující vlastní spáchání činu, jímž uznal obviněného vinným. Jinými slovy vyjádřeno, nelze klást rovnítko mezi takto obviněným provedenou sexuální aktivitou realizovanou se souhlasem (a případnou její aktivitou) poškozené a činem, při kterém obviněný, jako pachatel, překonal vůli poškozené, a to nejen pohrůžkou násilí, jak plyne z tzv. právní věty napadeného rozsudku, nýbrž i vlastní realizací násilného jednání, jak plyne z věty skutkové ( „obžalovaný jí násilím roztáhl nohy, zalehl ji svým tělem..“ ). Vně hodnotících úvah soudu pak nemůže být vlastní intenzita násilně provedeného koitu a s ní související otázka možnosti předvídání zdravotního následku z činu vzešlého při prokázané vědomosti obviněného o zdravotním handicapu poškozené právě u orgánu, k jehož závažnému poranění v důsledku činu obviněného došlo.
Protože právní závěry, které vtělil do odůvodnění svého rozhodnutí, jsou částečně obecně nesprávné a částečně neodpovídající konkrétní posuzované věci, je za vadné nezbytné pokládat i samotné hmotně právní posouzení skutku obviněného odvolacím soudem. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupce důvodně vytkl napadenému rozsudku vadu zakládající důvod dovolání upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu obou dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 To 32/2013-515, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil