ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1514.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1514/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 9 To 175/2014-724, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 9 To 175/2014-724, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 3. 2014, č. j. 1 T 9/2014-688, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod 1 výroku rozsudku), týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 2), týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3) a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 9 To 175/2014-724, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněný zaměřil proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) a dále bodem 3), pokud byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Ve vztahu k pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví odkazuje na to, že nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Dále odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých se tento zabýval problematikou subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a sám obviněný na základě těchto judikátů dovozuje, že „pouhé rány pěstí do obličeje poškozeného, jehož hlava není opřena o pevný podklad, nejsou útokem, z něhož by bylo možno usuzovat na úmysl pachatele způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví“. Soudům vytýká, že ve vztahu k uvedenému znaku se tímto nedostatečně zabývaly, nevypořádaly se s výpovědí znalce MUDr. Berana, který uvedl, že obvyklým poraněním po úderu pěstí do horní čelisti, je poranění s dobou léčení do šesti týdnů, takové zranění není těžkou újmou na zdraví, a proto podle obviněného jeho jednání nemělo být posouzeno podle ustanovení §146 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Ve vztahu k bodu 1 výroku rozsudku) – týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudům vytýká, že svůj závěr o nutnosti použít přísnější právní kvalifikaci vybudovaly na skutečnosti, že obviněný byl stíhán pro více trestných činů, přičemž z důkazů mohly soudy ve vztahu k bodu 1) dovodit, že frekvence trestání poškozené S. Š., byla nižší, než jak bylo ve výroku rozsudku konstatováno. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud jde o námitku obviněného k jednání popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku, pak těžké příkoří poškozené S. Š. lze dovozovat z toho, že se od své matky odstěhovala k babičce a jednání obviněného bylo pro ni zvláště ponižující i vzhledem k její výrazně vyšší inteligenci. V případě jednání popsaného pod bodem 3) uvedl, že uplatněné námitky považuje spíše za skutkové. Ve vztahu k dovolatelem zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu poukazuje na to, že ve vztahu k trestní věci obviněného jde o rozhodnutí nepřiléhavá. Pokud obviněný argumentuje tím, že své manželce nechtěl ublížit, pak je státní zástupce toho názoru, že jde o námitku skutkovou, která stojí mimo dovolací důvod. V souvislosti s předmětnou trestní věcí obviněného a jeho námitkou k zvlášť závažnému zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uvádí státní zástupce rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší obdobný případ vzniku hrozby těžké újmy a dále argumentuje tím, že také v dalších případech, kdy došlo ke kopnutí obviněným (obutý v zimních botách) do obličeje poškozeného, přestože těžká újma nevznikla, ale hrozila, bylo takové jednání posouzeno jako pokus zločinu těžké újmy na zdraví. Vzhledem k tomu, že obviněným uplatněné námitky dílem odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhuje dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k jednání, pro které byl odsouzen a je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) a 3), musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o námitky, které v rámci obhajoby byly obviněným uplatněny již v předchozím řízení před soudem prvního i druhého stupně. Pokud jde o námitky obviněného uplatněné k bodu 1) výroku rozsudku, že soudy svůj závěr o nutnosti použít přísnější právní kvalifikaci vybudovaly na skutečnosti, že obviněný byl stíhán pro více trestných činů, přičemž z důkazů mohly ve vztahu k tomuto bodu dovodit, že frekvence trestání poškozené S. Š., byla nižší, než jak bylo ve výroku rozsudku konstatováno, pak musí Nejvyšší soud pouze uvést, že s obdobnou argumentací se již musel vypořádat soud prvního stupně (viz strana 4-5 rozsudku) či soud druhého stupně (viz strana 4 jeho usnesení). Z uvedených rozhodnutí je zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč neuvěřil jeho obhajobě, přičemž je poukazováno mj. na znalecký posudek PhDr. Jiřího Jelena, který u poškozené vyloučil jakékoli sklony k lhavosti a konfabulacím, když obecnou i specifickou věrohodnost poškozené hodnotil jako velmi dobrou, přičemž u ní neshledal žádný motiv, pro záměrné nebo nevědomé uvádění nepravdivých údajů. Rovněž je soudy poukazováno také na tu skutečnost, že matka poškozené sice nepotvrdila údaje poškozené ohledně bití vařečkou obviněným, když bylo poukázáno na tu skutečnost, že matka poškozené S. Š., o jednání obviněného vůči poškozené věděla, ale záměrně ho přehlížela, což odpovídá její osobnostní charakteristice (ze znaleckého posudku k její osobě vyplývá, že její rozumové schopnosti jsou podprůměrné, je přístupnější manipulacím a planým slibům apod., nemá obecný sklon k lhavosti a věrohodnost specifická je znalcem hodnocena jako dobrá). Uvedená charakteristika plně odpovídá i skutečnosti, že i přes násilné jednání vůči dětem A. R. a její vlastní několikeré napadení obviněným, nutnost zásahu policie, vykázání obviněného ze společného bytu, poškozená A. R. uvedla, že obviněnému odpustila a je schopna se k němu vrátit. Vedle těchto důkazů, které byly soudy hodnoceny, bylo rovněž poukázáno na tu skutečnost, že byť násilí vůči S. Š. v rámci intenzity mohlo být nižší než vůči dalším poškozeným, šlo o takové týrání, které poškozená pociťovala jako zlé příkoří, které se odrazilo na její psychice (byly zjištěny přetrvávající následky na psychice poškozené, přestože k uvedenému jednání ze strany obviněného došlo od května 2004 do června 2005, a to i v důsledku toho, že se ji podařilo dostat z prostředí, které bylo ovlivňováno obviněným). V této souvislosti lze odkázat také na rozhodnutí, publikované pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr. Vzhledem k tomu, že obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů, se kterými se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů a důkazy hodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jde ze strany obviněného o námitky zjevně neopodstatněné.
Obdobná je také situace v případě jednání, které je popsáno pod bodem 3) výroku rozsudku, kde obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a těmto vytýká, že jeho jednání nevykazuje znaky úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, resp. nedostatečné se vypořádání v odůvodnění s problematikou těžké újmy na zdraví ve vztahu k právní kvalifikaci podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Z rozhodnutí soudů je přitom nezpochybnitelné, že obviněný „poškozenou nejméně dvakrát rukou sevřenou v pěst udeřil do obličeje a způsobil jí pohmoždění a krevní podlitiny levého oka a měkkých tkání levé očnice, zlomeninu spodní levé očnice s posunem úlomků a krvácením do dutiny levé horní čelisti …přičemž toto zranění ji omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 5 týdnů“. Pokud jde o odkazy obviněného na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se uvedenou problematikou zabýval, pak musí Nejvyšší soud plně souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se ze strany obviněného jedná o nepřípadné odkazy. Předně byla vyvrácena obhajoba obviněného, že se po poškozené pouze ohnal, že se nejednalo o úder pěstí. Výpověď poškozené je potvrzována nejen dobou, kdy byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života, ale především znaleckým posudkem, který potvrdil vznik zranění jednáním obviněného, jak popsala poškozená, tedy údery pěstí, kdy poranění bylo způsobeno velkou intenzitou působícího násilí. Je nutno dále podotknout, že skutkové zjištění obsahuje závěr, že šlo o dva údery pěstí do obličeje poškozené (ženy) a za této situace si musel být obviněný vědom, kam údery směřuje a že může zasáhnout ty obličejové části hlavy, kde hrozilo poškození takového orgánu, které s ohledem na jeho charakter či delší dobu trvající poruchu zdraví odpovídá těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku (lze zmínit, že znalec uvedl, že úderem vedeným velkou silou do obličeje mohlo dojít i ke způsobení závažného poranění, např. dvojité zlomeniny čelisti, jejíž nezbytné léčení by přesahovalo trvání šesti týdnů, nelze rovněž přehlédnout, že šlo o ženu). Z provedených důkazů je nepochybné, že při úderech vedených pěstí obviněným do obličejové části hlavy poškozené byl tento s ohledem na shora uvedené srozuměn s tím, že tímto jednáním může poškozené způsobit zranění odpovídající těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s obviněným namítanou otázkou úmyslu a těžké újmy na zdraví poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr., kde se mj. hovoří také o srozumění pachatele s následkem – těžkou újmou na zdraví.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann