ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1519.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1519/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný I. J. (roz. C. ), proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 265/2014-990, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 31/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 31/2013, byl obviněný I. J. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 9. 2013, č. j. 2 T 69/2013-1184, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných R. A. a M. C.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění I. J. , R. A. a M. C. odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Praze. Odvolání obviněných I. J. a R. A. usnesením ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 265/2014-990, podle §256 tr. ř. zamítl. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný M. C. vzal své odvolání zpět (při veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 9. 7. 2014), pak předsedkyně senátu odvolacího soudu vzala toto zpětvzetí usnesením ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 265/2014-988, podle §250 odst. 4 tr. ř. na vědomí.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný I. J. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil pochybnosti, zda nebyl odňat svému zákonnému soudci, když na vyrozumění o konání veřejného zasedání o jeho odvolání byla uvedena jako předsedkyně senátu Mgr. Božena Maříková, avšak senátu při veřejném zasedání dne 9. 7. 2014 fakticky předsedala JUDr. Marcela Macková, jež je podepsána rovněž pod písemným vyhotovením napadeného usnesení. Podotkl, že na změnu v obsazení senátu nebyl upozorněn, ani mu tato změna nebyla zdůvodněna.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 9 To 265/2014, a podle §265 l odst. 1, odst. 3 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). S odkazem na rozvrh práce Krajského soudu v Praze platný ke dni 1. 7. 2014 a vzájemné zastupování předsedkyň senátu 9 To uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v této trestní věci naplněn nebyl a podané dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 265/2014-990, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen , ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Výše uvedené znamená, že citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). V daném případě obviněný svoji dovolací argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu.
Pojem „soud nebyl náležitě obsazen“ je zásadně vykládán tak, že jde o případy, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3157).
V praxi Nejvyššího soudu však je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů.
Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který obviněný v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
Obviněný vyjádřil pochybnost, zda nebyl odňat svému zákonnému soudci, když ve věci při veřejném zasedání rozhodovala jiná předsedkyně senátu (která také podepsala písemné vyhotovení usnesení o zamítnutí jeho odvolání), než která byla podepsána pod vyrozuměním o konání tohoto veřejného zasedání. Předmětnou námitku je třeba z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považovat za formálně relevantní, avšak neopodstatněnou.
Nejvyšší soud v dané věci zjistil, že podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2014 byla v rozhodné době předsedkyní senátu 9 To Mgr. Božena Maříková, avšak jedním (resp. prvním) z jejích zástupců byla JUDr. Marcela Macková. Dále z vyjádření Mgr. Boženy Maříkové (ze dne 5. 12. 2014, doručeného Nejvyššímu soudu dne 8. 12. 2014) k průběhu předmětného odvolacího řízení zjistil, že tato předsedkyně senátu ze své funkce nařizuje ve všech napadlých věcech veřejná zasedání. Pouze v době její nepřítomnosti (dovolená, nemoc), toto činí zastupující předsedkyně JUDr. Marcela Macková a v nepřítomnosti obou pak další členka senátu, kterou je JUDr. Renata Humplová. Veřejné zasedání nařizuje Mgr. Božena Maříková i na jednací dny, na které má plánovanou dovolenou, což bylo rovněž v projednávané věci. V době od 9. 7. 2014 do 20. 7. 2014 totiž čerpala dovolenou, takže ve věcech projednávaných dne 9. 7. 2014 předsedala odvolacímu senátu 9 To JUDr. Marcela Macková, která je podle rozvrhu práce zastupující předsedkyní.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje (a v tomto směru se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce), že pokud předsedkyně senátu 9 To Mgr. Božena Maříková nařídila jednání soudu, avšak z důvodu jejího řádného čerpání dovolené toto jednání vedla její zástupkyně stanovená v souladu s příslušným rozvrhem práce, která rovněž podepsala písemné vyhotovení příslušného rozhodnutí, nelze takový postup v žádném případě považovat za porušení principu zákonného soudce. V dané věci tedy nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v obviněným uplatněné alternativě.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý