ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1523.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1523/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2014 o dovolání podaném obviněným V. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 148/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 200/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 T 200/2012-513, byl obviněný V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
v dosud nezjištěné době do 30. 12. 2010 na nezjištěném místě pozměnil na směnce vlastní údajně vystavené v B. dne 16. 8. 2013 výstavcem Z. P., na řad V. N., a P. N., na částku 236.000,- Kč, kdy rukojmím byla uvedena L. S., původní uvedené datum splatnosti směnky 31. 12. 2004 na datum 31. 12. 2007, ačkoli věděl, že předmětná směnka se neopírá o reálně existující závazek, a takto pozměněný platební prostředek použil tak, že dne 30. 12. 2010 podal ke Krajskému soudu v Brně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 236.000,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému výstavci Z. P. a rukojmí L. S., za účelem zajištění majetkového prospěchu nejméně ve výši 236.000,- Kč ke škodě Z. P., potažmo L. S.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 148/2014, podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Romany Lužné dovolání , jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, když napadeným usnesením byly potvrzeny výroky o vině i trestu z předcházejícího rozsudku Městského soudu v Brně, se kterým nesouhlasí.
Obviněný napadenému rozhodnutí vytýká (část II.), že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž namítá i nesprávnost skutkových zjištění. Obviněný míní, že skutek, jímž byl uznán vinným, neodpovídá skutkovým zjištěním soudů v předcházejícím řízení, a proto ani právní hodnocení nemůže být správné. Naplnění deklarovaného dovolacího důvodu spatřuje rovněž v neprovedení všech obhajobou navržených důkazů a v nedostatečnosti odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů.
Obviněný namítá [část III. ad 2)], že z provedeného dokazování není patrné, že skutek, který mu je kladen za vinu, spáchal právě on. Poukázal na soudy opomenutý přezkum v tom směru, zda směnka splňuje veškeré zákonné náležitosti pro to, aby mohla být považována za směnku platnou, tedy zda se jedná o listinu, která je způsobilá ke spáchání předmětného trestného činu. Podotýká, že v tomto směru vůbec dokazování nebylo vedeno. Proto z jeho pohledu nelze vyloučit, že žádný trestný čin nebyl spáchán.
Obviněný brojí proti závěrům soudů [část III. ad 3)] a namítá, že vycházely z nesprávných skutkových zjištění, když dostatečně nezkoumaly, zda se nejednalo o blankosměnku, která by byla vyplněna na základě předchozí dohody účastníků, ani o jakou pohledávku se směnka opírala. Nebylo v této souvislosti dostatečně prokázáno, kdo konkrétně pozměnil údaje o splatnosti směnky. V průběhu řízení bylo pouze prokázáno, že směnku držel obviněný, když jím byla dne 27. 12. 2007 uplatněna v soudním řízení. Tato skutečnost však neprokazuje, že by se směnka v jiném období nenacházela v držení jiných směnečných účastníků. Ani ze samotného držení směnky nelze podle obviněného vyvozovat, že to byl právě on, který směnku pozměnil. Dovolatel předkládá alternativu, že mohl pozměněnou směnku pouze uplatnit, přičemž její pozměnění má na svědomí jiná osoba.
Ve svém dovolání obviněný vznáší i námitku nevěrohodnosti svědka P., který ve své výpovědi uvedl, že směnku nikdy nepodepsal, přičemž pravost jeho podpisu na směnce byla potvrzena odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma a technického zkoumání dokladů a písemností. Soudy se podle něj dále v dostatečné míře nezabývaly vztahy mezi ním a svědky P. a S. Protože mezi nimi obchodní vztahy prokazatelně existovaly, nevypořádaly se soudy s jeho obhajobou, že směnka zajišťovala platné závazky a byla vyplněna s vůlí všech směnečných účastníků.
Obviněný má za to, že v řízení nebyly provedeny důkazy, o které by bylo možné opřít výrok o jeho vině. Provedené výpovědi svědků obsahovaly rozpory, zejména stran obhajobou předložených důkazů o vzájemných obchodních vazbách. Soudy dostatečně neodůvodnily, z jakého důvodu uvěřily výpovědím svědků a nedostatečně odůvodnily existující pochybnosti v důkazech. Z důvodu těchto pochybností je přesvědčen, že soudy měly rozhodnout o jeho nevině a pro existující pochybnosti odkázal na procesní zásadu in dubio pro reo.
Závěrem obviněný navrhl (část IV.), aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 148/2014, tak v souladu s §265k odst. 2 tr. ř. i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 T 200/2012-513, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným prvním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Současně vyjádřil souhlas s projednáním jeho odvolání (správně dovolání) v neveřejném zasedání. Závěrem učinil podnět k tomu, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o podaném dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného, jehož opis mu byl doručen dne 4. 11. 2014 (č. l. 600), ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však dovolacímu soudu nebránila v tom, aby o podaném mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Úvodem je vhodné připomenout, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou již v pořadí druhými meritorními rozhodnutími v předmětné věci vydanými. Soud prvního stupně totiž ve věci znovu rozhodl poté, co usnesením ze dne 21. 1. 2014, č. j. 6 Tdo 1437/2013-I.-27, Nejvyšší soud zrušil jeho předcházející rozsudek ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T 200/2012-413, který právní moci nabyl ve spojení s rovněž zrušeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442.
Toto připomenutí činí dovolací soud zejména proto, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v jeho nosné části totožnou argumentaci jako ve svém předcházejícím dovolání napadajícím výše zmíněná rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Přitom důvodem, proč v prvně provedeném dovolacím řízení využil Nejvyšší soud svého kasačního oprávnění, bylo to, že soudy dříve ve věci rozhodující nesprávně právně posoudily jednání obviněného jako jednočinný souběh zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nesprávnost právního posouzení skutku byla Nejvyšším soudem, s oporou o ustálenou soudní judikaturu (odkazem na usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004) shledána v souběžné právní kvalifikaci činu jako přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vytýkaná vada v právním posouzení skutku byla soudem prvního stupně, v jím vydaném rozsudku ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 T 200/2012-513, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 148/2014, zhojena.
V nyní podaném dovolání zaměřuje obviněný svou argumentaci vůči právnímu posouzení jeho činu jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, přičemž však uplatňuje námitky skutkového a procesního charakteru.
Stran takových námitek, jež tvoří podstatu dovolací argumentace obviněného, je však nezbytné opětovně připomenout, že skrze uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se v dovolacím řízení zásadně (nejde-li o případy, kdy napadené rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající v existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů ve smyslu jejich výkladu Ústavním soudem) nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací.
Protože obviněný z hlediska obsahového zaměření dovolací argumentace vznesl takřka totožné námitky jako ve svém předcházejícím dovolání, lze připomenout ty skutečnosti, které dovolací soud uvedl ve vztahu ke kvalifikaci skutku dovolatele jako zločinu padělání a pozměnění platebního prostředku již ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2014. Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného, jíž brojil proti právní kvalifikaci svého jednání v podobě zločinu neoprávněného podělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá zák. č. 40/2009 Sb., shledal jako nenaplňující deklarovaný důvod dovolání. Zmínil, že stran této části napadených rozhodnutí vytýkanou vadou právního posouzení netrpí a zdůraznil, že námitky obviněného „byly převážně skutkového charakteru (neprokázání skutečností, že to byl on, kdo údaj na směnce pozměnil, nereflektování tvrzených obchodních vazeb), pokud právní závěr o své trestní odpovědnosti spojoval se závěrem o platnosti směnky, pak takovému hodnocení nelze přisvědčit“. Již v citovaném usnesení dovolací soud vyslovil názor, že „ podstatou trestně právního jednání obviněného, který byl uznán vinným, bylo pozměnění platebního prostředku tak, aby mohl být použit jako pravý, což bylo jeho následným jednáním realizováno, neboť krajský soud, u něhož směnku uplatnil, k ní přistupoval jako k platnému platebnímu prostředku.“
Protože ve svém dřívějším usnesení Nejvyšší soud shledal, že se obviněný svými námitkami, které vznesl proti právnímu posouzení skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, s obsahovým zaměřením deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel, nelze ohledně shodně vyznívajících námitek obsažených v dovolání podaném proti nyní napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů učinit závěr odlišný.
Toto konstatování platí ve vztahu k těm námitkám, kterými dovolatel brojí proti skutkovým závěrům soudů, tedy že nebylo dostatečně prokázáno, že to byl on, kdo spáchal skutek, kterým byl uznán vinným, že soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, pokud nedostatečně zkoumaly, zda se nejednalo o blankosměnku, která byla vyplněna na základě předchozí dohody obviněného a poškozených, že není zjištěno, která konkrétní osoba pozměnila údaje o splatnosti směnky, jakož i ve vztahu k námitkám stran nevěrohodnosti svědka P., ohledně opomenutí přezkumu údajných obchodních vazeb mezi dovolatelem a svědky P. a S. Tyto námitky mají ryze skutkovou povahu, a proto lze v podrobnostech odkázat na relevantní pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. usnesení soudu odvolacího.
Ve vztahu k obviněným tvrzené námitce, že soudy opomenuly přezkoumat, zda směnka splňuje všechny podstatné náležitosti pro závěr, zda může být považována za platnou, lze nad rámec uvedeného dodat, že náležitostmi směnky podle §1 zákona č. 191/1950 Sb. jsou označení, že jde o směnku, bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu, jméno směnečníka, údaj splatnosti a místa, kde má být placeno a jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, datum a místo vystavení směnky a podpis výstavce. Ze spisu bylo zjištěno, že předmětná listina (kopie č. l. 43), kterou obviněný měl v rámci civilního řízení uplatnit, obsahuje všechny náležitosti, které zákon požaduje pro směnku cizí, přičemž zdůrazněno bylo i to, že pochybnosti o charakteru listiny jako směnky neměl ani soud, který na základě návrhu obviněného ze dne 29. 12. 2010 (č. l. 40-41) vydal dne 16. 2. 2011 směnečný platební rozkaz (č. l. 42).
Dovolací soud současně připomíná, že obviněný svou námitkou toliko vytkl, že soudy charakter listiny nezkoumaly, aniž by jakkoli rozvedl, v čem by údajná neplatnost vystavené směnky měla spočívat. Není úkolem dovolacího soudu, aby domýšlel, v čem má námitka dovolatele spočívat, resp. co má být základem vadného právního posouzení skutku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07).
O důvodnosti dovolání obviněného nesvědčí ani jeho poukaz na to, že soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy, a námitka nedostatečného odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů. V tomto směru se připomíná, že dovolání pouze proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Zároveň se pro úplnost dodává, že vytýkané neprovedení důkazních návrhů soudem nemůže obstát a zakládat situaci tzv. opomenutých důkazů v jejím judikaturním výkladu Ústavním soudem (viz např. nález ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 207/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů. Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.“ ), neboť se zřetelem ke zdůvodnění obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně lze učinit závěr, že jmenovaný soud (viz str. 10 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně) se v přijatelném rozsahu a způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces vyjádřil k tomu, z jakého důvodu zamítl důkazní návrhy obhajoby.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ani ten není v posuzované věci zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že (varianta první) odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formálních důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadami, které obviněný specifikoval [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ani jinými vadami zákonem uvedenými [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a)-f), h)-k) tr. ř.].
Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Pokud jde o návrh obviněného, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu, případně přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, připomíná se, že takové rozhodnutí lze učinit podle §265o odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení „před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.“ Na rozdíl od případu upraveného ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. není vydání rozhodnutí na základě podnětu obviněného obligatorní a zákon tudíž nestanoví ani žádnou lhůtu, kterou by bylo nutno v případě rozhodování dodržet. Vydání rozhodnutí podle §265 o odst. 1 tr. ř. je tak odvislé od posouzení věci předsedou senátu Nejvyššího soudu. S ohledem na způsob naložení s dovoláním obviněného nebyl v posuzované věci shledán důvod k tomu, aby ve smyslu podnětu obviněného bylo pozitivně rozhodnuto ve smyslu uplatněného petitu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil