ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1539.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1539/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného V. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2014, č. j. 5 To 87/2014-276, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2014, č. j. 1 T 20/2013-251, byl obviněný V. H. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, když jedna sazba činí 500,- Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců; podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (týmž rozsudkem byl uznán vinným spoluobviněný S. H. pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen stejný trest jako dovolateli).
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2014, č. j. 1 T 20/2013-251, podal V. H. (stejně jako S. H. ) odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 5 To 87/2014-276, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu tresty shodné jako soud prvního stupně (u obviněného S. H. došlo rovněž k uznání vinným a uložení stejných trestů jako v případě rozsudku soudu prvního stupně – Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2014, č. j. 1 T 20/2013-251).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2014, č. j. 5 To 87/2014-276, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy mj. konstatuje, že „se jednání, pro které byl odsouzen nedopustil, když formou notářského zápisu druhý obžalovaný S. H. , pouze deklaroval a potvrdil existující závazek vůči V. H. “. Poukazuje na tu skutečnost, že v jednotlivých splátkách svému bratrovi půjčil finanční obnos, a pokud by tomu tak nebylo, nedošlo by bezesporu k sepisu notářského zápisu, kde se bratr obviněného zavázal tento existující dluh ve stanoveném termínu obviněnému vrátit. Za správnou tudíž nepovažuje úvahu soudů, že byl insolventní, neboť doložil potvrzení o své bezdlužnosti a tato skutečnost vyplývá i ze stanoviska MV ČR z roku 2007. Dále argumentuje tím, že je vlastníkem nemovitosti, jejíž hodnota se pohybuje v rozmezí 8 až 10 milionů a v roce 2009 zaplatil dluh za svého společníka ve výši 500.000,- Kč. O jeho finančních schopnostech svědčí i ta okolnost, že „dne 21. 2. 2011 bez větších problémů zaplatil protistraně do 3 dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 450.000,- Kč. Podle mínění obviněného vykazuje jednání, pro které byl postaven před soud a následně odsouzen, znaky civilně právního vztahu, nejedná se o kategorii protiprávní trestné činnosti, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatovala, že ze skutkového zjištění vyplývá, že skutkový stav byl soudy zjištěn v souladu se zákonem a pokud jde o námitky obviněného, těmito jsou zpochybňovány závěry soudů. Ze skutkového zjištění přitom vyplývá, že dovolatel v součinnosti se svým bratrem, v záměru vlastního obohacení, uvedli B. H. v omyl umělým snížením hodnoty jejich společného jmění. Státní zástupkyně nesdílí ani názor obviněného, že předmětná záležitost měla být řešena na úrovni řízení před civilním soudem, neboť na předmětnou trestní věc nelze aplikovat ani ustanovení Ústavního soudu a soudu Nejvyššího v rozsahu principu subsidiarity trestní represe. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného se míjejí s hmotně právní povahou ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se soudy s nimi vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Soud druhého stupně (shodně však již také soud prvního stupně) dospěl k závěru, že obviněný „po vzájemné domluvě se záměrem obohatit se ke škodě manželky nechali vyhotovit u notářky notářský zápis o uznání dluhu, podle kterého měl obviněný postupně půjčit svému bratrovi 1.200.000,- Kč, ačkoliv dohoda o půjčce nebyla nikdy uzavřena a k předání částky uvedené v tomto uznání fiktivního dluhu nikdy nedošlo….“ (stručný výtah ze skutkového zjištění soudu). Ze skutkového zjištění dále vyplývá, že obviněný peníze nemohl svému bratrovi půjčit, neboť měl značné dluhy. Na základě zmíněného notářského zápisu o uznání fiktivního dluhu podal obviněný návrh na provedení exekuce, kdy byl exekuční příkaz na prodej nemovitosti ve společném jmění manželů vydán, přičemž k obohacení obviněného o částku nejméně 600.000,- Kč, která představuje ideální polovinu fiktivního dluhu nedošlo, neboť došlo k přerušení exekuce v důsledku trestního oznámení, které podala poškozená. Ze shora uvedené charakteristiky jednání obviněného pak vyplývá, že námitkami, které v dovolání obviněný uplatnil se snaží přesvědčit Nejvyšší soud o nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ev. nedostatcích v provedeném dokazování a správnosti jím předkládané verze skutkového stavu. Na případ, kdy obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
Z rozhodnutí soudu druhého stupně (jeho odůvodnění) vyplývá, že tento vycházel nejen z výpovědi poškozené, ale také dalších důkazů, jako exekučních řízení, která byla proti obviněnému vedena. Soud druhého stupně podrobně na straně 8 svého rozsudku rozvádí jednotlivé námitky (shodné s námitkami uplatněnými v dovolání) obviněného a logicky v kontextu s objektivními důkazy rozvádí, proč uplatněnou obhajobu obviněného – jeho námitky považuje za vyvrácené. Je rovněž vhodné zmínit i tu skutečnost, že byť byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, stalo se tak s ohledem na nepřesnosti ve vymezení popisu skutku, přičemž soud druhého stupně se mohl opřít o důkazy provedené v dostatečném rozsahu před nalézacím soudem (na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně v napadeném rozsudku správně zjištěn). Vzhledem k uvedené skutečnosti pak lze odkázat na jednotlivé důkazy, které soud prvního stupně rozvádí na straně 5-6 svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí soudu je jasné a logické, netrpí libovůlí při hodnocení důkazů, Nejvyšší soud se se závěry vyslovenými soudem druhého stupně v dovoláním napadeném rozhodnutí plně ztotožňuje. Veškeré námitky, zmíněné v dovolání, se staly předmětem přezkumu soudy nižších stupňů a vzhledem k tomu, že bylo soudy postupováno plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a také odůvodnění odpovídá ustanovení §125 tr. ř., nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné znovu opakovat argumentaci a odůvodnění, které se obviněnému ve vztahu k jeho námitkám dostalo a považuje za dostačující, s ohledem na charakter dovolání – jako mimořádného opravného prostředku, odkázat na hodnotící závěry soudu odvolacího (přiměřeně i rozhodnutí soudu prvního stupně – viz shora). Nejvyšším soudem nebylo možno akceptovat ani námitku obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu a jde o „civilněprávní vztah“. Nelze akceptovat možnou úvahu obviněného o aplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe, neboť výše popsané jednání obviněného, způsob, který zvolil pro realizaci svého protiprávního jednání – v konečné fázi podání návrhu na provedení exekuce, vylučuje aplikovatelnost výše uvedené zásady.
Jak již bylo shora uvedeno k okruhu námitek obviněného, které jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění a lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann