ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1547.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1547/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 To 119/2014-1175, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 185/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 To 119/2014-1175, byl k odvolání obviněného a odsouzené I. Š. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných pouze ve výrocích o trestech zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 5 T 185/2011-1145, kterým byli oba obvinění odsouzeni pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (obviněná dále také pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákoníku) a obviněnému K. Š. byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku a dále byl oběma uložen podle §70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku trest propadnutí věcí, (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., týmž rozsudkem byl obviněný T. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a nově za použití §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému K. Š. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, dále byl obviněnému (spolu se spoluobviněnou Š.) uložen trest propadnutí věcí (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 To 119/2014-1175, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněný konstatuje, že „nenaplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, resp. svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu jakéhokoli trestného činu“. V další části svého dovolání argumentuje tím, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního, resp. druhého stupně vyplývá snad pouze tolik, že se k předmětnému jednání měl doznat, když měl uvést, že věděl o tom, že je v domě marihuana pěstována, když v uvedené nemovitosti v předmětné době soustavně bydlel. Z odůvodnění však podle něj není již patrno, jak byly důkazy soudy hodnoceny, a proto nemůže z rozhodnutí nižších soudů ani vyplývat, jak byly naplněny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Z popisu jeho jednání v rozsudcích je podle názoru obviněného možno dospět k závěru, že by mohlo být „nanejvýš kvalifikováno jako neoznámení trestného činu, ale vzhledem k tomu, že spoluobviněná byla jeho družkou a později manželkou, ani uvedená kvalifikace by nepřicházela v úvahu“. Podle dovolatele je příkrý rozpor mezi okolnostmi skutkové povahy a jejich právním posouzením, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a sám obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že námitky obviněného jsou polemikou s obsahem odůvodnění odvolacího soudu, a proto jde o námitky, které lze označit za nepřípustné. Poukazuje na to, že obviněný vytrhává určité pasáže z odůvodnění, aniž by nahlížel na věc v jejím komplexu, kdy ze skutkových zjištění lze dovodit, že oba obvinění se podíleli na nedovolené činnosti spočívající v pěstování nejméně 350 rostlin konopí a nelze pak soudům vytýkat, že neuvěřily nevěrohodné obhajobě obviněných. Právní relevanci nelze přiznat ani námitce obviněného, že jednání mohlo být posouzeno nanejvýš podle §367 odst. 1 zákoníku, neboť i tato argumentace obviněného je vybudována na vlastní skutkové verzi obviněného, že se na pěstování konopí nepodílel, ale pouze o něm věděl. I pokud by byla akceptována výše uvedená výhrada obviněného, nelze přehlédnout, že by takové jednání, kdy věděl o pěstování marihuany v nemovitosti, kterou poskytl k tomu účelu, muselo být posouzeno jako pomoc k uvedenému trestnému činu a nepřichází v úvahu jeho zproštění. Vzhledem k tomu, že námitkami nenaplnil obviněný uplatněný dovolací důvod, navrhl státní zástupce dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, je nutno uvést, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Z námitek obviněného vyplývá, že tento se žádného protiprávního jednání nedopustil, připouští sice vědomost o pěstování marihuany ve společně obývané nemovitosti, ale na pěstování marihuany se nepodílel, a proto by jeho jednání mohlo být kvalifikováno podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k družskému a následně manželskému vztahu s obviněnou by měl být obžaloby zproštěn. K této argumentaci však musí Nejvyšší soud poznamenat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil soud druhého stupně) vyplývá, že obvinění „pěstovali“ rostliny Canabis Sativa (350 rostlin o výšce 40-50 cm) a Canabis Sativa (20 rostlin o výšce 130 cm) za účelem výroby její sušené formy marihuany obsahující delta-9-tetrahydrokanainol a jejího následného prodeje. Ze skutkového zjištění se tedy oproti argumentaci obviněného podává a soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvádí, stejně jako soud druhého stupně, proč neuvěřil obhajobě obviněného a jeho jednání posoudil jako spolupachatelství k trestnému činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pokusu. Je třeba uvést, že již samo konstatování obviněného, že věděl o pěstování rostlin Canabis Sativa (viz shora) družkou, později manželkou, za situace, kdy k této činnosti poskytl svou nemovitost, vylučuje jeho tvrzení, že by takové jednání mohlo být posouzeno maximálně podle ustanovení §367 odst. 1 tr. zákoníku s dalším postupem vůči jeho osobě podle §367 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy dospěly k závěru, že obviněný nejenže věděl o protiprávním jednání své manželky (pěstování konopí), ale na tomto se také podílel, což soudy dovozují mj. také z toho, že k pěstování poskytl společné prostory, ale dále také z daktyloskopických stop, které byly zajištěny na materiálech k výrobě a pěstování těchto rostlin (viz str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně pak k uvedenému konstatoval, že „poskytl svoji nemovitost k pěstování výše uvedených rostlin v takovém rozsahu, o němž nejen věděl, ale o způsob jejich pěstování indoor se zajímal, a dle provedených důkazů studoval k tomu i potřebnou literaturu“ (viz str. 5-6 rozsudku soudu druhého stupně). Uvedené skutečnosti potom znevěrohodňují výpověď – obhajobu obviněného, že sice „věděl o tom, že manželka pěstuje trávu v jejich společném bydlišti, ale bylo mu to jedno, neřešil to“. Při takto popsaných hodnotících úvahách soudu (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř.), nelze označit taková rozhodnutí za nelogická, případně trpící znaky libovůle; naopak zajištění daktyloskopických stop znevěrohodňuje verzi obviněného, že sice registroval vyjádření manželky, „ale bylo mu to jedno, neřešil to“, neboť uvedeným důkazem je prokázán opak jeho argumentace.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (obviněný uvádí, že žádné rostliny Canabis Sativa nepěstoval), musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann