ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.290.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 290/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. března 2014 o dovolání obviněného A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 5 To 439/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 100/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 5 To 439/2013, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, č. j. 12 T 100/2012-267. Tímto rozsudkem byl obviněný A. P. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodě 2) výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 1 T 115/2012, v právní moci 5. 4. 2013, a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 90 T 9/2012, v právní moci 16. 10. 2013, mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvacetipěti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 1 T 115/2012, v právní moci 5. 4. 2013, a sp. zn. 90 T 9/2012 ze dne 27. 8. 3013, v právní moci 16. 10. 2013, jakož i všechny další výroky a rozhodnutí, která na zrušené výroky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž, jak uvedl, nesprávné posouzení skutku shledává především v tom, že nebyla aplikována zásada in dubio pro reo. Namítá, že soudy učinily závěr o vině na základě svědecké výpovědi poškozeného, když podle jeho názoru zcela chybí další přímé nebo nepřímé důkazy. Zpochybňuje výpověď poškozeného, neboť podle znaleckého posudku je osobou, která trpí paranoidní schizofrenií, závislostí na více psychoaktivních látkách a alkoholu, má problém s reprodukcí neutrálního děje, podprůměrný intelekt a problém s logickou dějovou stavbou. Obviněný se v dovolání dovolává presumpce neviny, a to s ohledem na skutečnost, že v dané věci neexistují žádné usvědčující přímé důkazy, které by jednoznačně dosvědčovaly jeho vinu, a proto bylo nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. Obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž soudy na základě provedeného dokazování dospěly a s odkazem na uplatnění zásady in dubio pro reo se dovolává zproštění obžaloby. Stěžejní je jeho námitka, která zpochybňuje věrohodnost poškozeného P. K. , k jehož osobě znalecký posudek konstatoval, že jde o osobu trpící paranoidní schizofrenií, závislostí na více psychoaktivních látkách a alkoholu, má problém s reprodukcí neutrálního děje, podprůměrný intelekt a problém s logickou dějovou stavbou. V tomto směru však Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že s otázkou věrohodnosti poškozeného se soudy vypořádaly velmi podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí. K osobě poškozeného P. K. byl vypracován znalecký posudek znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Miluší Hamplovou, a znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Blankou Zapletalovou. Ačkoliv znalkyně dospěly k závěru, že s ohledem na psychický stav poškozeného je jeho specifická věrohodnost snížena, neznamená to automaticky, že by uváděl údaje smýšlené nebo lživé. Bylo proto na místě, aby soudy posuzovaly závěry znaleckého posudku v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Zcela přesvědčivými se v tomto směru staly výpovědi svědků P. H. , M. O. , M. B. a L. K. Těmito výpověďmi byla obhajoba obviněného zcela vyvrácena. Svědek P. H. potvrdil, že poškozený P. K. obviněnému předal notebook zn. Asus, který ho měl zastavit v zastavárně a finanční obnos předat poškozenému. Bylo zřejmé, že poškozený hodlal notebook vykoupit zpět a s tím byl obviněný srozuměn. Nicméně zástavní lístek k notebooku následně obviněný předal svědku M. B. a tento svědek vypověděl, že obviněný mu tvrdil, že tento notebook zde bude „borcovi propadat“. Přesto obviněný, vědom si skutečnosti, že zástavní lístek k notebooku již nemá, dne 9. 5. 2012 od poškozeného převzal finanční částku ve výši 5.000,- Kč na to, aby notebook ze zastavárny vykoupil. O předání této částky obviněnému podal svědeckou výpověď M. O. Skutečnosti uváděné poškozeným kromě toho jsou potvrzovány i výpovědí matky poškozeného, L. K. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že poškozený byl u hlavního líčení vyslechnut na pokyn odvolacího soudu opakovaně, přičemž v podstatných bodech svoji výpověď nezměnil, čímž potvrdil věrohodnost své předchozí výpovědi. Podle názoru Nejvyššího soudu s ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze tvrdit, že výpověď poškozeného zůstala ve věci osamocena nebo že by vyvstaly pochybnosti o vině obviněného, které by odůvodňovaly aplikaci zásady in dubio pro reo. Lze dodat, že na přímý úmysl obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze usuzovat jak u skutku pod bodem 1) výroku o vině, který byl kvalifikován jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak u skutku pod bodem 2) výroku o vině, který byl správně kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutků, pro které byl odsouzen. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale proti hodnocení provedených důkazů, nezbylo Nejvyššímu soudu, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann