ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.336.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 336/2014-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný D. Š. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 251/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 202/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 3. 2013, č. j. 5 T 202/2012-409 , byl obviněný D. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době dne 30. 6. 2011 v P., H., tedy v místě svého trvalého bydliště, k žádosti I. F., která jej v pozici obchodní zástupkyně společnosti Provident Financial, s. r. o., Olbrachtova 9/2006, Praha, IČ: 25621351, a podnikající pod IČ: 76089584 požádala, v rozporu s článkem 4 odst. 1 písmene k) „Smlouvy o obchodním zastoupení“ upravující – práva a povinnosti obchodního zástupce a uzavřené mezi I. F. na straně jedné a společností Provident Financial, s. r. o., Praha na straně druhé ze dne 30. 12. 2010 o půjčku peněz při využití jej jako prostředníka k tomu, aby získala peněžní prostředky od dané společnosti se záměrem tyto prostředky využít pro vlastní potřebu, uzavřel prostřednictvím jmenované, jakožto obchodní zástupkyně společnosti Provident Financial, s. r. o., Praha, se jmenovanou společností „Smlouvu o půjčce č. .................“ znějící na částku 41.000 Kč, která mu byla společností Provident Financial, s. r. o., Praha, v plné výši poskytnuta, kdy peníze z této půjčky přenechal v plném rozsahu jmenované I. F. v souladu s jejich ústní dohodou s tím, že splátky půjčky osobně nebude hradit s odkazem na jeho ústní dohodu s I. F., jež se mu v této dohodě zavázala 60 týdenních splátek půjčky ve výši jedné splátky 1.250 Kč a poslední splátku půjčky ve výši 1.231 Kč uhradit sama, což však tato neučinila, a tímto jednáním způsobil škodu společnosti Provident Financial, s. r. o., Olbrachtova 9/2006, 140 00 Praha 4, IČ: 25621354, v celkové výši 41.000 Kč.
Za tento trestný čin byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4. 9. 2013, č. j. 14 To 251/2013-429, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Taraby dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro aplikaci §209 odst. 1 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je podle jeho názoru nezbytné, aby ze zjištěného skutkového stavu bylo možné dovodit jeho úmyslné zavinění. Jestliže měl být pomocníkem na trestném činu spáchaném svědkyní F., je zapotřebí, aby ze skutkového stavu nepochybně vyplývalo, že v době spáchání trestného činu svědkyní F. věděl, že svým jednáním může umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu hlavní pachatelkou, což v daném případě nebylo naplněno.
Obviněný v souvislosti s tím namítá, že byl svojí známou – svědkyní F. požádán o půjčení peněz za účelem úhrady nákladů na stěhování. Vědom si své odpovědnosti v rámci smluvního vztahu se společností Provident Financial, s. r. o., uzavřel smlouvu o půjčce s touto společností. Po převzetí peněz od společnosti Provident Financial, s. r. o., jím získané peněžní prostředky půjčil na základě ústní smlouvy svědkyni F., přičemž součástí jejich ústní dohody bylo rovněž ujednání, že svědkyně F. bude hradit splátky přímo společnosti Provident Financial, s. r. o. S odkazem na výpověď svědkyně F., která potvrdila, že on sám nevěděl, že tímto jednáním porušuje svoje povinnosti obchodního zástupce předmětné společnosti, namítá, že tím spíše nemohl vědět, že se svědkyně F. dopouští trestného činu podvodu. Vzhledem k těmto skutečnostem došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §209 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu absence úmyslného zavinění a v samotném důsledku i ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání, s odkazem na ustanovení §209 tr. zákoníku, uvedl, že je nezbytné akceptovat závěry soudů dříve ve věci činných, neboť obviněný uzavřel smlouvu o půjčce se společností Provident Financial, s. r. o., kterou nemohla uzavřít jako obchodní zástupkyně svědkyně F., a proto tak po předchozí dohodě učinil dovolatel. Musel tedy již v okamžiku sjednávání smlouvy o půjčce vědět, že si peníze nepůjčuje pro sebe, nýbrž pro svědkyni F., a že jí tím umožňuje obejít zákaz, který mu musel být znám z důvodu dřívější činnosti pro tuto společnost. Je tedy přesvědčen, že v daném případě byly naplněny znaky účastenství ve formě pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o aplikaci §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce podotkl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo buď k uložení trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Závěrem proto usoudil, že se soudy dříve činné ve věci nedopustily žádného pochybení, jež bylo v dovolání obviněného tvrzeno a navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ačkoli obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho rámci namítl nedostatek úmyslného zavinění nezbytného pro závěr o své vině pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, učinil tak uplatněním vlastního skutkového tvrzení, které je odlišné od skutkových zjištění obsažených v rozsudku soudu prvního stupně a následně v usnesení soudu odvolacího, které svým mimořádným opravným prostředkem napadl. Pokud totiž tvrdí, s oporou o výpověď svědkyně F., že nevěděl, že ona z pozice zástupce společnosti Provident Financial, s. r. o. v tuto chvíli porušuje podmínky smlouvy uzavřené mezi svědkyní F. a společností Provident Financial, s. r. o.“, z čehož dovozuje, že „tím spíš nevěděl, že se svědkyně F. v tu chvíli dopouští trestného činu“ a že tudíž aplikace soudem užitých ustanovení tr. zákoníku nebyla důvodná, neboť „zavinění ve formě úmyslu užití výše uvedených ustanovení trestního zákoníku předpokládá“ , pak zcela odhlíží od toho, jak věc po skutkové stránce uzavřely soudy nižších stupňů. V daném směru lze odkázat na odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, v němž soud druhého stupně při zdůvodnění eventuálního úmyslu obviněného (str. 3 usnesení) uvedl, že „… znal i pravidla pro sjednávání půjček touto společností, jež tento postup obchodním zástupcům zapovídají … nemohl nevědět, že to, co F. činí, není legální, když souhlasil s postupem, který měl naprosto očividně obejít pravidla poškozené společnosti, kterými byl sám v minulosti smluvně zavázán“. Skutkový závěr o vědomosti obviněného o protiprávnosti konání jeho a též I. F. dokumentuje odvolací soud i konkrétním odkazem na smlouvu o obchodním zastoupení, kterou obviněný sám s poškozenou organizací uzavřel, jakož i sdělením poškozené společnosti, že s obsahem této smlouvy byl seznámen.
Z uvedeného konstatování plyne, že obviněný ve skutečnosti svým mimořádným opravným prostředkem nenapadá nesprávnost právního posouzení skutku soudy zjištěného (jak je vymezen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a následně rozveden v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižší instance), nýbrž vlastní skutková zjištění. Na základě vlastních závěrů odlišných od zjištění soudů a ryze na jejich základě pak uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení skutku. Tímto postupem se však s deklarovaným dovolacím důvodem, z hlediska věcné důvodnosti jeho existence, rozchází.
Nad rámec nezbytného lze poukázat na to, že nikoli nepřípadný byl poukaz státního zástupce obsažený v jeho vyjádření k dovolání obviněného, týkající se možnosti přísnějšího právního posouzení skutku obviněného, než se stalo v rámci dovoláními napadených rozhodnutí. Tak je tomu proto, že účastenství ve formě pomoci [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] je forma trestné součinnosti, jejíž podstatou je vytváření podmínek spáchání určitého hlavního trestného činu (páchaného jinou osobou – tzv. hlavním pachatelem), které činí toto spáchání snadnějším, než kdyby takovéto pomoci nebylo (srov. např. Kratochvíl. V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C.H.Beck, 2012, 961 s. str. 359 a násl.). Již tím je vyjádřeno, že v případě pomocníka jde o úmyslné jednání, jímž nedochází k naplňování znaků skutkové podstaty (tu naplňuje jednání hlavního pachatele). Pokud je posuzováno zjištěné jednání obviněného (uzavírání smlouvy s poškozenou organizací za okolností vyjádřených v napadených rozhodnutích), pak nelze činit závěr, že by takové jednání, protože jím již došlo k naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu, dosahovalo toliko úrovně jednání účastníka v užším slova smyslu, tj. pomocníka, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Tato konstatování je ovšem nutno vnímat jen jako obiter dictum, neboť povaha podaného mimořádného prostředku vylučovala provedení jakýchkoli změn v neprospěch dovolatele.
Znovu tedy nezbývá než zopakovat, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci posuzované dán není.
V návaznosti na tento závěr lze uvést, že nemůže být shledáván naplněným ani druhý, obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Je tomu tak proto, že odvolací soud, tj. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formálních důvodů) ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Neodepřel tak svým procesním postupem dovolateli přístup k soudu druhé instance. Odvolání obviněného projednal odvolací soud ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). Druhá alternativa, obviněným výslovně uplatněná, je vázána na zjištění, zda dovolání je důvodné z hlediska jeho tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Není-li takový pozitivní závěr učiněn, jak se stalo i ve věci posuzované, nelze dospět k závěru o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil