ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.372.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 372/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. března 2014 o dovolání D. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 To 118/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 Nt 202/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání D. N. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 To 118/2013, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost D. N. (dále jen dovolatelky) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 10. 2013, č. j. 57 Nt 202/2013-47, kterým byla dovolatelce podle §239 odst. 1 tr. ř. a §100 odst. 1 tr. zákoníku uložena zabezpečovací detence.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 To 118/2013, podala D. N. prostřednictvím obhájkyně dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l), j) tr. ř. Podstata námitek spočívá v tom, že „v jejím případě není splněna jedna z podmínek pro uložení zabezpečovací detence, a to ta, že nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti“. Soudu druhého stupně vytýká, že při svém rozhodování nepoužil jako důkaz lékařskou zprávu, kterou obhajoba předložila již 6. 12. 2013. V návaznosti na uvedený důkaz poukazuje na to, že si je vědoma skutečnosti, že Nejvyššímu soudu v rámci řízení o dovolání nepřísluší přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, avšak v případě, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, pak lze i v rámci řízení o dovolání takovou výhradu akceptovat, a to s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 a další. Vyjadřuje své přesvědčení, že lékařská zpráva, kterou předložila, je neopomenutelným důkazem, kterým lze prokázat, že dovolatelka spolupracuje bez problému s léčebnou, nedošlo z její strany k žádnému porušení léčebného režimu, pokusům o útěk, k užívání drog u své osoby je kritická apod. Vzhledem k uvedenému konstatování pak dovozuje, že vzhledem k tomu, že zabezpečovací detence je určena pro osoby nepodrobivé, nespolupracující, sociálně těžce maladaptované a agresivní, což není její případ, nejsou splněna kritéria pro uložení zabezpečovací detence, ale uložení ochranného léčení by s ohledem na výše uvedené, při respektování zásady přiměřenosti, splnilo svůj účel i ohledně dostatečné ochrany společnosti, když stěžejním cílem zabezpečovací detence není jen ochrana společnosti, ale i zdůrazněná snaha o léčbu. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ale také jemu přecházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádala o přerušení zabezpečovací detence.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání D. N. uvedl, že převážná část námitek směřuje proti hodnotícím úvahám soudů ohledně uložení zabezpečovací detence. Pokud jde o neprovedené důkazy, je státní zástupce toho názoru, že tato okolnost nemohla změnit závěr soudů o důvodnosti a zákonnosti uložení zabezpečovací detence. Vzhledem k okruhu námitek, kterými byl dovolací důvod naplněn, státní zástupce namítl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž trestní zákoník (viz §98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu, jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy páté, dílu třetího, oddílu prvního cit. zákona, v případě zabezpečovací detence v ustanovení §100. Podle tohoto ustanovení, resp. §100 odst. 1, který byl soudem prvního stupně aplikován (soud druhého stupně se s jeho aplikací ztotožnil) :
„Soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti“.
Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že při ukládání ochranných opatření je třeba dbát zásady přiměřenosti upravené v ustanovení §96 tr. zákoníku, které uvádí :
1) Ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
2) Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné pro dosažení jeho účelu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že trestní stíhání proti D. N. pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), i) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že „ v přesně nezjištěné době v Č. L. v době od 12.30 hod. do 18.20 hod. dne 11. 2. 2013 v přízemním bytě domu čp. .... v J. ul. za přesně nezjištěných okolností napadla kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm a šířky čepele při rukojeti 5 cm svoji nezl. dceru D. K. , kterou opakovaně bodla a řízla zejména do oblasti hlavy, čímž jí způsobila tři bodné rány před levým ušním boltcem, bodnou ránu za levým ušním lalůčkem, za levým uchem, povrchní řeznou ránu za levým uchem, podkožní krevní výron vpravo na čele a temeně týlní krajině a nakonec řeznou ránu oddělující hlavu od trupu, následkem čehož poškozená utrpěla zranění neslučitelné se životem, kterým na místě podlehla“, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, neboť dovolatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná, a to usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství – pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 4 KZV 15/2013. Toto usnesení nabylo právní moci 17. 8. 2013. S ohledem na uvedené rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství – pobočky v Liberci podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 27. 8. 2013 návrh na uložení zabezpečovací detence jmenované.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém usnesení ze dne 24. 10. 2013, č. j. 57 Nt 202/2012-47, které bylo shledáno správným Vrchním soudem v Praze, a proto byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost D. N. proti rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že jsou v případě obviněné dány důvody pro uložení zabezpečovací detence. K uvedenému závěru dospěl soud na základě znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Obhajobu je nutno upozornit, že uvedený znalecký posudek je ve shodě s předchozími znaleckými posudky, pokud jde např. o závěr, že obviněná v inkriminované době trpěla toxickou psychózou s forenzně významnými imperativními halucinacemi a persekučními bludy.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení velmi podrobně rozvádí ve věci zpracované posudky a tyto rovněž zákonu odpovídajícím způsobem hodnotí. Z hodnotících úvah je pak nutno zmínit, že s ohledem na znalecký posudek zpracovaný Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a vyjádření znalců u veřejného zasedání dospěl soud prvního stupně k závěru, že by uložení ochranného léčení ve formě ústavní, které zmínil znalec MUDr. Pokora, nebylo dostatečnou ochranou pro společnost, neboť je „vysoce pravděpodobné, že by jmenovaná mohla, byla-li by umístěna v ochranné léčbě protitoxikomanické ústavní, ať již na vycházce, či přímo v nemocnici znova užít drogu. Již jedno užití přitom zakládá riziko opětovného vzniku psychické poruchy a tedy riziko opětovného společensky nebezpečného chování a nemocniční zařízení samo není schopno zajistit, aby k takovému zneužití nedošlo“. Se shora uvedenými závěry se ztotožnil také soud druhého stupně, a proto stížnost D. N. zamítl, kdy shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že jmenovaná v době spáchání činu trpěla psychotickou poruchou, převážně halucinatorní, jejímž hlavním projevem byl paranoidně halucinatorní syndrom s masivním výskytem halucinací více smyslů a paranoidně persekučními bludy, kdy tyto prožitky jmenovaná přestala korigovat a považovala je za objektivní realitu, kdy uvedený stav byl doprovázen silnou drogovou závislostí, přičemž kritický náhled na své dlouhodobé zneužívání nemá vytvořen (viz str. 4 usnesení soudu prvního stupně, str. 2 soudu druhého stupně).
Zmiňuje-li tedy D. N. , že nebyly dány podmínky vymezené zákonem pro uložení zabezpečovací detence, nemohl Nejvyšší soud uvedené námitce s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. nejen přisvědčit s ohledem na shora uvedené skutečnosti vyplývající z provedených důkazů soudy nižších stupňů, ale ani z hlediska právní relevantnosti těchto námitek, neboť jejich podstata spočívá v neztotožnění se s hodnotícími závěry soudů. Takové námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Zákonem stanovené podmínky pro uložení zabezpečovací detence byly splněny.
Dovolatelka rovněž uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolatelka prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (v kombinaci s již výše zmíněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.) poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž prostřednictvím se snaží prokázat oprávněnost své argumentace. V souvislosti s výše uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu musí Nejvyšší soud konstatovat, že tato jsou mu známa, stejně jako řada jiných rozhodnutí nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, která se zmíněnou problematikou zabývají.
Pokud zmiňuje ve svém dovolání rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů, pak je vhodné uvést, že za této situace, tedy existence extrémního rozporu, připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Pokud je soudu druhého stupně vytýkáno, že neprovedl důkaz předložený obhajobou a na jeho základě nevyvodil stav pro dovolatelku přijatelný, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že byť na tento důkaz nebylo ze strany Vrchního soudu v Praze reagováno v jeho rozhodnutí, což by bylo možno tomuto soudu vytknout, nezpůsobuje jeho neprovedení ty následky, které byly obviněnou očekávány za situace, pokud by měl zprávu k dispozici (Nejvyšší soud upozorňuje, že uvedené zprávy, kterých se obhajoba dovolává, byly předloženy soudu I. stupně a soud II. stupně při svém rozhodování je neměl k dispozici). Nejvyšší soud z přiloženého dokladu – lékařské zprávy (kterou zmiňuje obhajoba) může konstatovat, že jsou v ní uváděny údaje obviněnou v dovolání zmiňované, avšak tato lékařská zpráva nemůže mít dopad na uloženou zabezpečovací detenci. Již shora bylo uvedeno, že pro uložení zabezpečovací detence byly shledány zákonné podmínky. Nelze přehlédnout, že „extrémní společenská nebezpečnost u dovolatelky byla dána především tím, že psychotropní látky užívala řadu let, znala dopady na svou psychiku, a v době vyšetření znalci byl její náhled na tuto problematiku nedostatečný“. Uvedené skutečnosti mohou být stěží zpochybněny uvedenou lékařskou zprávou po krátké době D. N. v ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Jestliže znalci dospěli k závěru, že nemocniční zařízení není samo schopno zajistit, aby s ohledem na chování dovolatelky k zneužití drogy z její strany nedošlo, vyslovili se tím rovněž k tomu, že pouze zabezpečovací detence se svými programy jak vymezuje §100 odst. 4 tr. zákoníku, může pozitivně nastartovat změnu chování jmenované a její perspektivu v návrat do běžného života. Přitom je nutno dovolatelku upozornit na to, že s ohledem na její extrémní společenskou nebezpečnost (viz shora) má tato zabezpečovací detence z pohledu výše uvedeného prospěch i pro ni samotnou. Odhlédnuto v této otázce nemůže být ani např. od ustanovení §100 odst. 5, 6 tr. zákoníku.
V této souvislosti se všemi výše uvedenými námitkami lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám dovolatelky nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování (k těmto se Nejvyšší soud vyjádřil shora). Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání D. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na charakter rozhodnutí o dovolání D. N. stal se bezpředmětným její návrh na postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann