ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.416.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 416/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 13 To 362/2013-182, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 63/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 13 To 362/2013-182, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, které podal proti výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2013, č. j. 1 T 63/2013-165, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví pouze podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo navrhováno obžalobou (citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 8. 2013, č. j. 1 T 63/2013-165, byl obviněný uznán vinným jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, dále mu byl uložen trest propadnutí věci).
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 13 To 362/2013-182, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání argumentuje tím, že soud prvního stupně oproti podané obžalobě vypustil z popisu skutku „finální pasáž – „přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 1984 pod č. j. 6 T 222/84 s právní mocí dne 5. 2. 1985 odsouzen mj. pro trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009“, která odůvodňovala užití §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v předmětné trestní věci. Přestože v odvolání bylo poukazováno na zákonné znění §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a judikaturu Nejvyššího soudu k problematice spáchání činu „opětovně“, odvolací soud argumentaci uplatněnou v odvolání státním zástupcem neakceptoval a odvolání odmítl. Obsahově shodné skutečnosti jsou namítány také v podaném dovolání, kdy nejvyšší státní zástupce zdůrazňuje formální pojetí trestného činu, na němž je vybudován trestní zákoník, oproti materiálnímu pojetí trestného činu, jehož prostřednictvím podle §88 odst. 1 tr. zák. soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněného pouze podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce poukazuje na to, že „bylo tudíž na místě posoudit skutek – bez redukce rozsahu skutkové věty – v souladu s podanou obžalobou, tedy podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž trest by byl v každém případě ukládán podle ustanovení §175 odst. 2 tr. zákoníku jako přísněji trestného, takže správná právní kvalifikace výtržnictví by na rozhodování o trestu tak jako tak neměla prakticky žádný vliv“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu Praha-západ přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a s ohledem na nedostatek finančních prostředků se tohoto veřejného zasedání nemůže zúčastnit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nezbytné uvést, že odvolání bylo státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha-západ podáno pouze proti výroku rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 8. 2013, č. j. 1 T 63/2013-165, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak jednání obviněného kvalifikovala obžaloba. Dále u veřejného zasedání intervenující státní zástupkyně „omezila podané odvolání toliko na přezkum nesprávné právní kvalifikace provinění výtržnictví a navrhla, aby odvolací soud zrušil výrok o vině a trestu, uznal obviněného vinným dle podané obžaloby s tím, že dle jejího názoru postačuje trest uložený soudem prvního stupně, neboť je třeba přihlédnout k časovému odstupu od posledního výkonu trestu odnětí svobody.“ Obsahově shodně vyznívá také podané dovolání, kdy nejvyšší státní zástupce na str. 3 uvádí, „přičemž trest by byl v každém případě ukládán podle ustanovení §175 odst. 2 tr. zákoníku jako přísněji trestný, takže správná právní kvalifikace výtržnictví [domáhá se kvalifikace podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku] by na rozhodování o trestu tak jako tak neměla prakticky žádný vliv. “
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně jednání obviněného spočívalo v tom, že „dne 16. 9. 2012 okolo 20.10 hod. na T. n. v obci R., okr. P. – z., v rozporu se základními zásadami občanského soužití, přistoupil k poškozenému L.D., nar. ... na U., s přinesenou sekerou značky Fiskars, v úmyslu donutit poškozeného, k navrácení mobilního telefonu, jenž mu měl dle jeho názoru poškozený odcizit, přičemž verbálně hrozil poškozenému zabitím, jestliže mu mobilní telefon nevrátí a současně situaci vygradoval tak, že na poškozeného zaútočil sekerou značky Friskars, kterou zvedl pravou rukou nad hlavu, přičemž k dokonání úderu sekerou směřovaného na hlavu poškozeného obžalovanému zabránil svědek M. Ž., který k obžalovanému přistoupil, fyzicky překonal jeho odpor a sekyru mu odebral“. Z rozhodnutí soudu prvního stupně mj. také vyplynulo (str. 6 odůvodnění), že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 1984 pod sp. zn. 6 T 222/84, který nabyl právní moci dne 5. 2. 1985, odsouzen mj. také pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Uvedená skutečnost byla konstatována mj. také usnesením soudu druhého stupně – viz str. 4. Soud prvního stupně i soud druhého stupně se shodly na tom, že vzhledem k době, která od spáchání trestného činu výtržnictví „téměř třicet let“ uplynula – viz usnesení Krajského soudu v Praze (str. 4), s ohledem na závažnost tehdy spáchaného činu a okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jakož i odsouzen, nemůže toto odsouzení být podkladem pro naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, (viz str. 4 usnesení Krajského soudu v Praze).
S uvedenou argumentací soudu prvního a druhého stupně nelze souhlasit a lze přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce. Předně je nutno uvést, že obviněný se dopustil jednání za účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“, účinný od 1. 1. 2010). Trestní zákoník je vybudován na formálním pojetí trestného činu, tudíž shora uvedené úvahy soudu prvního, ale zejména druhého stupně (ohledně závažnosti tehdy spáchaného činu, okolnosti, za kterých byl spáchán apod.), nelze v tomto směru akceptovat, neboť tyto odpovídají, jak správně zmínil dovolatel dřívějšímu ustanovení §88 tr. zák. – které však v trestním zákoníku nenalezlo uplatnění. Za situace, kdy současné znění §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku uvádí jako formální znak výtržnictví v kvalifikované skutkové podstatě opětovnost, pak úvahami soudů nižších stupňů nebylo respektováno nejen formální pojetí trestného činu, ale ani rozhodnutí č. 58/2011 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „ K naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin „opětovně“, postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o nedokonaný trestný čin. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj. Proto při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že spáchal takový čin opětovně, není důležitá okolnost, že od spáchání dřívějšího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba. K takové okolnosti je však třeba přihlížet při stanovení druhu a výměry trestu.“
Přestože argumentace dovolatele byla shledána správnou (a bylo vysloveno zjištěné pochybení soudem prvního i druhého stupně ohledně výkladu znaku „opětovně“ v případě kvalifikované skutkové podstaty trestného činu výtržnictví), neztotožnil se již Nejvyšší soud se závěrečným návrhem dovolatele ohledně zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uvedený postup by byl zcela formální vzhledem k tomu, že by sice došlo k tomu, že jednání obviněného by bylo skutkově popsáno ve shodě s podanou obžalobou a tak také ohledně trestného činu výtržnictví kvalifikováno, nemělo by však již žádného dopadu do oblasti postihu obviněného, a to již s ohledem na stanovisko intervenující státní zástupkyně u soudu druhého stupně, vyjádření nejvyššího státního zástupce v dovolání, stejně jako již výše zmíněné judikaturní rozhodnutí. Za takto vzniklé situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann