ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.431.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 431/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání podaném obviněným R. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 8 To 406/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu pro Brně pod sp. zn. 90 T 91/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013, č. j. 90 T 91/2013-1428 , byl obviněný R. F. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným v bodech 7, 10, 12, 14, 28 a 29 odsuzujícího výroku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se spoluobviněným M. F. škodu specifikovaným poškozeným v rozsahu uvedeném na str. 14 a 15 rozsudku, přičemž poškození konkretizovaní na str. 14 rozsudku byli podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V další části byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, které jsou pod body 2-8 uvedeny na str. 12-14 rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně spoluobviněných M. F. a M. S.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku (jeho odsuzující části) podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 To 406/2013-1517, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu (a současně i rozsudku soudu prvního stupně) podal obviněný prostřednictvím své obhájce JUDr. Lady Štarhové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Jejich naplnění spatřuje v tom, že [důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] odvolacím soudem došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle dovolatele spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž v dané souvislosti namítá, že konstrukce skutkového děje, k níž dospěly soudy nižších stupňů, je ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními v bodech 7, 10, 12 a 14 rozsudku, spáchání těchto skutků popírá a poukazuje na nedostatečnost skutkových závěrů učiněných na podkladě pachových stop. Zdůrazňuje, že nenamítá nepřípustnost důkazu pachovou stopou, nýbrž to, že tato nemůže být jediným důkazem, kterým je prokazována vina odsouzeného. Záznamy z bezpečnostních kamer pokládá za nepoužitelné, neboť jej z nich nelze identifikovat, spoluobviněný M. F. se k osobě spolupachatele nevyjádřil, jeho výslech, jím (obviněným) navržený pro řízení před soudem odvolacím, nebyl tímto soudem proveden. Protože obviněný zastává názor, že rozsudek v odsuzující části neodpovídá dokazování, spočívá tak podle něj na nesprávném právním posouzení skutkového zjištění.
Uložený trest pokládá obviněný za nepřiměřeně vysoký i v případě, že byl ukládán za trestnou činnost v bodech 7, 10, 12 a 13 rozsudku, kritéria rozhodná pro ukládání trestu podle něj nebyla soudy vyhodnocena. Soudu vytýká, že se nevyjádřil k jeho návrhu na zastavení jeho trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tak podle dovolatele naplněn proto, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 To 406/2013-1517, a rovněž rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013, č. j. 90 T 91/2013-1427, a přikázal uvedenému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. své rozhodnuté učinil v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
V rozporu s obsahovým vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutkových okolností, což v případě nesprávného právního posouzení skutku znamená neadekvátní aplikaci ustanovení trestního zákona ve vztahu ke skutku, jak je vyjádřen v napadených rozhodnutích, se dovolatel uchyluje ve své argumentaci výlučně k námitkám skutkovým, resp. procesním, když soudům vytýká učinění nesprávných skutkových zjištění. Toliko v tomto rozsahu, tj. tvrzením o nedostatečnosti důkazů, z nichž soudy vyšly, pro závěr o jeho participaci (spolupachatelství) na skutcích popsaných v bodech 7, 10, 12 a 14 rozsudku namítá nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. V jeho dovolání není vyjádřena jediná námitka, kterou by bylo lze označit za námitku hmotně právní, jíž by byla namítána nesprávnost posouzení označených skutků (a k nim přiřazených skutků popsaných v bodech 28 a 29) jako pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Je proto nezbytné uzavřít, že obviněný touto argumentací obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Dodat je třeba to, že ač obviněný poukazoval na zřejmý rozpor mezi provedeným dokazováním a z něho vyvozenými závěry skutkovými, nelze v jeho případě dospět k závěru, že by napadená rozhodnutí byla zatížena tzv. extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými (potažmo právními) závěry ve smyslu výkladu tohoto pojmu Ústavním soudem. Argumentaci obviněného je nutno vnímat jako pokračující polemiku se závěry soudů nižších stupňů, která však v sobě neobsahuje takové nosné prvky, které by nutily k (mimořádnému) zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Extrémní nesoulad je totiž dán jen tehdy, pokud učiněné závěry jsou zcela v rozporu se zásadami logiky, nejsou vyvoditelné žádnou racionální interpretací a zhodnocením obsahu důkazů, jsou výsledkem zkreslení těchto důkazů či jiných zjevných pochybení, které by svědčily o libovůli soudů při jejich vyvození. V posuzované věci o takový stav nejde. Nelze přijmout tvrzení dovolatele, že jeho odsouzení v namítaných bodech je založeno na jediném nepřímém důkazu v podobě pachové stopy. Aniž by bylo odmítáno tvrzení obviněného, že takový osamocený důkaz (s osobou obviněného identická pachová stopa) nestačí k závěru o vině pachatele (a z tohoto důvodu i nalézací soud zprostil obviněného skutku pod bodem 4 zprošťujícího výroku), je třeba poukázat na to, že závěr o participaci obviněného na činech v bodech 7, 10, 12 a 14 (v podobě spolupachatelství – viz str. 17 rozsudku soudu prvního stupně) spáchaných rovněž M. F. není vyvozován z prostého faktu nálezu pachové stopy shodné s osobou dovolatele, neboť ta jen svědčí o identifikaci dalšího pachatele, jehož přítomnost na místě činu a zapojení do spáchané trestné činnosti plyne z vyjádření (stran identifikace nekonkrétního) spoluobviněného M. F. podpořeného kamerovými záznamy. Takto ostatně věc uzavřely soudy obou stupňů (viz str. 20 rozsudku a str. 14 usnesení). Nejde tudíž o situaci osamoceného nepřímého důkazu, kterou se snaží navodit svou argumentací obviněný, tj. procesní situaci, jež by k jeho odsouzení nedostačovala.
Pokud jde o naplněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , i zde se obviněný s věcným obsahem deklarovaného dovolacího důvodu míjí, neboť ten nemůže být naplněn námitkou stran nepřiměřenosti uloženého trestu. Jak bylo poukázáno výše, důvod dovolání podle tohoto ustanovení spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nic takového ovšem obviněný ve svém dovolání netvrdí. Jeho argumentace se omezuje na tvrzení o nezohlednění zákonných kriterií rozhodných pro určení adekvátního trestu (aniž by navíc konkretizoval, v jakém směru a co nebylo náležitě zohledněno v jeho prospěch) a na neřešení věci procesním způsobem, který navrhl (zastavení jeho trestního stíhání pro neúčelnost). Nesprávné vyhodnocení kriterií rozhodných pro stanovení konkrétně ukládaného trestu nelze v dovolacím řízení namítat prostřednictvím obviněným uplatněného dovolacího důvodu (avšak ani prostřednictvím jiného zákonem upraveného dovolacího důvodu), problematika zastavení trestního stíhání pro neúčelnost (jakožto procesní řešení věci) vůbec pod vadu hmotně právní povahy nemůže být subsumována. Z uvedeného plyne, že těmito námitkami obviněný ani formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve variantě uplatněné obviněným je konstruován tak, že je vázán na některý jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud dovolání obviněného není důvodné z hlediska některého z takto vypočtených dovolacích důvodů (jako je tomu ve věci posuzované), nemůže být důvodné ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil