ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.499.2014.3
6 Tdo 499/2014-II.-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. J. Š. a Mgr. R. C. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 269/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 223/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 269/2013, a to ve výroku, jímž bylo obviněným Mgr. J. Š. a Mgr. R. C. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu poškozeným po zemřelém Mgr. R. H., a to
manželce P. H., bytem N. J., Z., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč a dále ve smyslu ustanovení §449 odst. 2 občanského zákoníku ve výši 31.253,- Kč na úhradu nákladů spojených s pohřbem,
matce M. H., bytem P., G. J., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč,
dětem Z. H., bytem N. J., D., B. H., bytem T. n. B., M. H., bytem N. J., Z., J. H.,. bytem N. J., Z., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, každému z nich jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč,
bratrovi P. H., bytem B., S., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 175.000,- Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud k vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu.
Podle §265m tr. ř. za použití §265 tr. ř. se poškození P. H., M. H., Z. H., B. H., M. H., J. H. a P. H. odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 3 T 223/2009, byli obvinění Mgr. J. Š. a Mgr. R. C. k (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl oběma dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností s předmětem podnikání provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí na tři roky. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41197519, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, IČ: 47672234, P. H., bytem N. J., Z., M. H., bytem P., G. J., Z. H., bytem N. J., D., B. H., bytem T. n. B., M. H., bytem N. J., Z., J. H., bytem N. J., Z. a P. H., bytem B., S., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a poškození P. H., M. H., Z. H., B. H., M. H., J. H. a P. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 269/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, neboť „jako jednatelé obchodní společnosti Lundi Adventures, s.r.o., se sídlem ve Vendryni čp. 924, IČ: 28571592, s předmětem podnikání mj. provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí, provozující prostředek lidové zábavy, zařadili do programu akci zvanou zorbing, pro jejíž provozování si z Číny opatřili zorbovou kouli, avšak bez jakékoliv dokumentace, kterou uvedli do provozu, aniž by tato atrakce byla řádně certifikována s ohledem na možná nebezpečí spojená s jejím užíváním v souladu s ustanovením §12 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 1 z. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, přílohou č. 2 Nařízení vlády České republiky č. 173/1997 Sb. ze dne 25. 6. 1997, a dále, aniž sami měli s provozováním této atrakce zkušenosti a aniž se seznámili se specifiky a podmínkami bezpečného provozování uvedené atrakce, které sice nebyly upraveny v obecně závazném právním předpisu v rámci ČR ale byly přístupné na webových stránkách spol. Zorb Limited, se sídlem na Novém Zélandu, www.globeriding.com, popř. je bylo možno získat od zástupce společnosti ZORB CZ s.r.o. R. D., dne 4. 6. 2009 v době kolem 12:00 hodin v obci K., v místní části K., okr. F.-M., u rekreační chaty čp. .., na přilehlém travnatém svahu, společně připravili tento prostředek k užití poškozenými Mgr. R. H.a M. M. tak, že na zatravněný svah se sklonem cca 14°, dlouhý cca 200 metrů, končící vzrostlým lesním porostem nejprve oba nainstalovali mezi stromy záchytnou síť v podobě použité sítě určené k výplni fotbalových bran, přičemž k zachycení zorbové koule měla sloužit pouze tato záchytná síť a s žádným dalším prostředkem, který by byl schopen zorbovou kouli zastavit nepočítali, poté připásali poškozené uvnitř plastové zorbové koule a obž. Mgr. J. Š. zorbovou kouli s poškozenými spustil ze svahu po dráze o délce cca 22,83 metrů proti ukotvené záchytné síti, kdy však zorbová koule s poškozenými po nárazu do záchytné sítě, z důvodů jednak velké kinetické energie, jednak nedostatečné tažnosti a pevnosti použité záchytné sítě s degradovanými mechanickými vlastnostmi, které byly posíleny jejím nesymetrickým připevněním ke stromům, záchytnou síť částečně přetrhla, překonala a následně se řítila po svahu o délce cca 200 metrů k jeho dolnímu okraji, kde s poškozenými narazila do stromu, v důsledku čeho utrpěli poškozený Mgr. R. H.zranění spočívající v oděrkách kůže na hlavě, hrudníku, zádech, hýždích, břiše, pravém boku, levém koleni a levé paži, zlomeninách nosních kůstek, zlomenině 6. krčního obratle, sériové zlomenině žeber lokalizované vlevo, mnohočetné zlomenině pánevního kruhu, zhmoždění obou plic, rozsáhlé trhlině v dolním laloku levé plíce a natržení osrdečníkového vaku a stěny vzestupné srdečnice, kterým na místě podlehl, a poškozený M. M. zranění spočívající v oděrce kůže na pravém koleni, zlomenině dolního konce pravé pažní kosti v oblasti lokte, zhmoždění pravé plíce, zhmoždění jater a sleziny a podvrtnutí krční páteře s dobou léčení a omezením v běžném způsobu života bolestivostí poranění a klidovým režimem v trvání neméně 6 týdnů, čili závažným způsobem porušili ust. §415 občanského zákona, jímž je každému stanovena povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“ . Za tento trestný čin odvolací soud odsoudil oba obviněné podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu dvaceti měsíců, jehož výkon jim podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. každému z nich dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování zorbingu a jiných obdobných adrenalinových sportovních atrakcí v režimu volných živností podle živnostenského zákona, tj. zákona č. 455/1991 Sb., v účinném znění na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim pak uložil povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu poškozeným po zemřelém Mgr. R. H., a to
manželce P. H., bytem N. J., Z., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč a dále ve smyslu ustanovení §449 odst. 2 občanského zákoníku ve výši 31.253,- Kč na úhradu nákladů spojených s pohřbem,
matce M. H., bytem P., G. J., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč,
dětem Z. H., bytem N. J., D., B. H., bytem T. n. B., M. H., bytem N, J., Z., J. H., bytem N. J., Z., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, každému z nich jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč,
bratrovi P. H., bytem B., S., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 175.000,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal další poškozené – Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41197519, a Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, IČ: 47672234 – s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, konkrétně výroku, jímž jim bylo uloženo nahradit škodu, podali obvinění dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků (učiněných v rámci společného podání) uplatnili v zásadě dvě námitky.
První námitkou napadli názor odvolacího soudu, podle kterého jsou osobně odpovědní za způsobenou škodu. V tomto ohledu namítli, že výrok o náhradě škody je v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále především „obč. zák.“), podle kterého byla v posuzovaném případě škoda způsobena nikoli obviněnými jako fyzickými osobami, ale právnickou osobou – společností Lundi Adventures, s. r. o., jejímiž jednateli byli. Obvinění s odkazem na komentář k občanskému zákoníku (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009) a (jimi konkrétně podrobně rozvedenou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůraznili, že v posuzovaném případě vystupovali jako jednatelé, případně jako zaměstnanci této společnosti na základě pracovní smlouvy, jednali výlučně jejím jménem, na její účet, plnili její úkoly a z jejich strany nedošlo k žádnému excesu, kdy by z toho rámce vystoupili a svým jednáním sledovali vlastní zájmy.
Druhou námitkou obvinění vytkli odvolacímu soudu, že jim uložil nahradit i tu část škody, která již byla uhrazena pojistitelem zaměstnavatele zemřelého Mgr. R. H., který za škodu odpovídal z titulu odpovědnosti za pracovní úraz podle pracovně-právních předpisů. Tím podle jejich názoru vznikl souběh odpovědnosti více subjektů, a v situaci, kdy část škody již byla jedním z odpovědných subjektů uhrazena, nebylo možné uložit jim uhrazení celé škody, jelikož by došlo ke dvojímu plnění téhož majetkového nároku.
Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výrocích, jimiž jim byla uložena povinnost nahradit škodu, zrušil a sám rozhodl, že se poškození se svými nároky odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních, nebo po zrušení těchto výroků vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Obvinění současně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že první námitku dovolatelů považuje za právně relevantní. Poté vyložila ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., přičemž mj. dovodila, že pokud lze v případě odpovědnosti za jiného přičítat právnické osobě škodu vzniklou jednáním jejího zaměstnance, tím spíše to platí v případě jednání jejího statutárního orgánu, jehož přímým prostřednictvím se právnická osoba navenek projevuje vůči třetím osobám, takže v posuzovaném případě není rozhodné, zda byli obvinění vůči společnosti Lundi Adventures, s. r. o., ve vztahu pracovně-právním, nebo zda vystupovali jako její společníci či jednatelé, a podstatné je, zda v době, kdy k incidentu došlo, jednali jménem a na účet společnosti, tedy zda konali v rámci její činnosti, nebo zda tímto jednáním sledovali vlastní účely, jednali vlastním jménem a na vlastní riziko a zda tak jejich jednání bylo či nebylo excesem z rámce uskutečňování činnosti pro právnickou osobu – společnost Lundi Adventures, s. r. o.
Následně státní zástupkyně dovodila, že vyvození jejich odpovědnosti za škodu nelze opírat o názor odvolacího soudu, že při svém jednání vybočili z řádného plnění provozované živnosti. Poukázala na to, že obvinění rozhodný den 4. 6. 2009 v rámci školního výletu pro žáky Základní školy N. J. zajišťovali uskutečnění atrakcí, objednaných u společnosti Lundi Adventures, s. r. o., a to jejím jménem. Přitom provozovali atrakci lidové zábavy zvanou zorbing, což spadalo do předmětu činnosti uvedené společnosti. Zdůraznila pak, že žádná skutečnost zjištěná v průběhu trestního řízení nenasvědčovala tomu, že by kdykoli v průběhu rozhodné doby vybočili z plnění úkolů pro společnost a svým jednáním sledovali vlastní účely, popř. že by se vychýlili z rámce plnění úkolů pro společnost. Státní zástupkyně proto dovodila, že je nutno přisvědčit argumentaci obviněných, že svým jednáním fakticky naplňovali činnost právnické osoby a toto jednání v rozhodné době nebylo excesem z plnění činnosti pro společnost Lundi Adventures, s. r. o, která proto za škodu způsobenou tímto jednáním odpovídá.
Naproti tomu státní zástupkyně shledala, že druhá námitka dovolatelů, ve které namítají nesprávnou výši nároků na náhradu škody, přiznaných poškozeným na odvolací úrovni, směřuje proti procesnímu postupu soudu podle ustanovení §228 tr. ř., a svým zaměřením tak nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod, uvedený v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem (důvodnosti první námitky) státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud [v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 269/2013, zrušil v rozsahu výroku o náhradě škody a podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. poškozené P. H., M. H., Z. H., B. H., M. H., J. H. a P. H., zast. zmocněncem JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, PhD. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 269/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že pod předmětný dovolací důvod lze podřadit především první z obviněnými uplatněných námitek, která je nesporně zjevně výtkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Následně, za situace, kdy neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadenou část rozsudku odvolacího soudu, jakož i řízení této části rozsudku předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných jsou důvodná.
Nutno předeslat, že z hlediska rozhodování o nároku škody bylo podstatné, že k předmětnému skutku došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takže danou problematiku bylo třeba posuzovat podle této zákonné úpravy . Podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. „škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena“ .
Otázka, zda škoda byla způsobena ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák.
při činnosti právnické nebo fyzické osoby, závisí vždy na posouzení všech okolností konkrétního případu. Zásadně platí, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá nejen činnost jejího zaměstnance, která je výkonem jeho zaměstnání, plněním pracovních povinností a úkolů vyplývajících z pracovního poměru, včetně úkonů s tím přímo souvisejících, ale každá činnost zaměstnance, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby jako jeho zaměstnavatele. Rozhodující je přitom věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti, při níž zaměstnanec škodu způsobil, k úkolům jeho zaměstnavatele, tedy zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledoval zaměstnanec z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů, nebo zda škodu způsobil při činnosti, kterou sledoval jen uspokojování svých zájmů, popř. zájmů jiných osob, byť k ní došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2269/2006).
Přitom nárok na náhradu škody způsobené zaviněným jednáním zaměstnance při plnění pracovních povinností, nejde-li o exces ze strany zaměstnance, který by způsobil, že bude odpovídat sám, může v adhezním řízení uplatnit pouze zaměstnavatel, který poškozené třetí osobě již poskytl odškodnění a vůči němuž byl obviněný v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozená třetí osoba může svůj nárok na náhradu škody uplatnit pouze proti zaměstnavateli, avšak nikoli v řízení adhezním, ale občanskoprávním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004, publikovaný pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr.).
Současně je ovšem nezbytné uvést (jak přiléhavě zmínila ve svém vyjádření státní zástupkyně), že tento závěr má širší dosah, nelze jej vykládat tak, že dopadá výlučně na případy škody způsobené zaviněným jednáním zaměstnance při plnění pracovních povinností. Argumentací a minori ad maius lze dospět k závěru, že pokud lze v případě odpovědnosti za jiného přičítat právnické osobě škodu vzniklou jednáním jejího zaměstnance, tím spíše lze přičítat škodu vzniklou jednáním jejího statutárního orgánu, jehož přímým prostřednictvím se právnická osoba navenek projevuje vůči třetím osobám. To ostatně plyne i z judikatury Nejvyššího soudu – viz např. rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012: „Ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. dopadá na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává právnická či fyzická osoba (podnikatel) nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci ke své činnosti využívá. Tato odpovědnost právnické či fyzické osoby se uplatní nejen v případech, kdy škoda byla způsobena jejich zaměstnancem, ale i tehdy, byla-li způsobena jinými osobami, které podnikatelský subjekt použil ke své činnosti. Není proto podmínkou přímý právní (smluvní) vztah toho, kdo škodu způsobil, vůči podnikateli. Tzv. osoba použitá k činnosti neprovádí práci vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou (fyzickou) osobu, podle jejích pokynů či příkazů, popřípadě v jejím zájmu. Podstatné je, zda jednání toho, kdo škodu způsobil, nepostrádalo místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů podnikatele v rámci jeho činnosti, tedy zda nešlo o jednání, jímž škůdce sledoval svůj vlastní zájem; rozhodující je vnitřní (účelový) vztah jednání, při němž vznikla škoda, k činnosti podnikatele, kterou provozuje. Přímá odpovědnost toho, kdo škodu způsobil, nastává jen v případě, že jeho konání, jímž byla škoda způsobena, nespadá do rámce činnosti podnikatele, pro něhož práci vykonal (tzv. exces).“ (obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2231/2010).
Týž závěr učinila i doktrína v Komentáři k občanskému zákoníku (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009), kde se uvádí: „Není ovšem podmínkou, aby škůdce byl v pracovněprávním vztahu k podnikateli, pro něhož byl činný. O exces jde, byla-li škoda způsobena při takové činnosti, která sledovala výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob. I když v takovém případě půjde často o trestnou činnost, neplatí automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem či přestupkem, musí být excesem. … Zásadní je, že „osoba použitá k činnosti“ neprovádí práci či jinou činnost vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou (fyzickou) osobu, podle jejích příkazů a pokynů, popřípadě v jejím zájmu.“
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba učinit mezitímní závěr, že v posuzovaném případě není rozhodné, zda byli obvinění vůči společnosti Lundi Adventures, s. r. o., ve vztahu pracovněprávním, nebo zda vystupovali jako její společníci či jednatelé. Právní povaha vztahu mezi obviněnými a předmětnou společností je rozhodná toliko pro účely posouzení rozsahu následného regresního nároku společnosti vůči obviněným, nikoli však již pro určení výchozího odpovědnostního vztahu za způsobený škodlivý následek. Podstatné je, zda v době, kdy k incidentu došlo, jednali obvinění jménem a na účet společnosti, tedy zda konali v rámci její činnosti, nebo zda tímto jednáním sledovali vlastní účely, jednali vlastním jménem a na vlastní riziko. Jinými slovy, pro posouzení otázky, kdo je subjektem odpovědnostního nároku poškozených je zásadní určit, zda jednání obviněných bylo či nebylo excesem z rámce uskutečňování činnosti pro právnickou osobu – společnost Lundi Adventures, s. r. o.
Odvolací soud shledal, že obvinění nedodrželi při zařazení zorbingu do svého podnikání obecně závazné právní předpisy vztahující se k oboru činnosti, kterou mají v rámci podnikání podle živnostenského zákona povolenou, zorbovou kouli, kterou zakoupili prostřednictvím internetu v Číně, vůbec nesměli v dané době pro uvedenou činnost použít, takže jejich jednání bylo excesem z povolené podnikatelské činnosti obchodní firmy Lundi Adventures, s. r. o. Dovodil tedy, že zařazení atrakce, která nebyla řádně certifikována pro uvedení do provozu na území České republiky, ať již v rámci prostředků lidové zábavy či sportovních disciplín a soutěží, bylo excesem z řádné činnosti provozované podle živnostenského zákona. Za těchto okolností uzavřel, že obvinění odpovídají za způsobenou škodu osobně, nikoliv jako jednatelé potažmo zaměstnanci obchodní společnosti.
S těmito závěry se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Odvolací soud v posuzovaném směru blíže nezkoumal a tím ani nezohlednil okolnosti a povahu jednání obviněných z hlediska účelu, který v rozhodném okamžiku při provozování atrakce sledovali. Ze spisového materiálu vyplývá, že obvinění rozhodný den 4. 6. 2009 v rámci školního výletu pro žáky Základní školy N. J. zajišťovali uskutečnění atrakcí, objednaných touto školou u společnosti Lundi Adventures, s. r. o. Obvinění v tuto dobu vystupovali jako jednatelé společnosti, tedy v pozici statutárního orgánu. V souladu s tehdy platnou úpravou §13 odst. 1 obchodního zákoníku právnická osoba jednala svým statutárním orgánem nebo prostřednictvím zástupce. Společnost Lundi Adventures, s. r. o., tedy v rozhodné době jednala přímo prostřednictvím obviněných v postavení svých statutárních orgánů.
V daných souvislostech je zapotřebí především přisvědčit názoru obviněných, že krajský soud zaměňuje exces z řádné činnosti provozované podle živnostenského zákona s excesem z mezí plnění úkolů právnické osoby. Skutečnost, že ze strany obviněných jako jednatelů této společnosti došlo k porušení obecně závazných předpisů při uvádění tzv. zorbové koule do provozu je totiž třeba interpretovat tak, že šlo o ve skutečnosti o vybočení společnosti, za kterou byli obvinění oprávněni jednat, ze zákonem stanovených pravidel.
Následně je třeba přisvědčit i další argumentaci obviněných založené na judikatuře upravující výklad ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Jak již řečeno, v rozhodné době obvinění jménem společnosti Lundi Adventures, s. r. o., organizačně zajišťovali program školního výletu, v rámci kterého provozovali atrakci lidové zábavy zvanou zorbing. Přitom žádná skutečnost zjištěná v průběhu trestního řízení nenasvědčovala tomu, že by kdykoli v průběhu rozhodné doby vybočili z plnění úkolů pro společnost a svým jednáním sledovali vlastní účely, popř. že by se vychýlili z rámce plnění úkolů pro společnost. Atrakce pro účastníky školního výletu organizovala společnost Lundi Adventures, s. r. o., a tato v danou dobu mohla jednat pouze prostřednictvím svých jednatelů, tedy obviněných, kteří svým jednáním naplňovali činnost takto zastupované společnosti. Obvinění nevykonávali činnost, při níž zahynul poškozený Mgr. R. H., jako samostatné fyzické osoby, nýbrž jako osoby jednající v zájmu a ve prospěch společnosti Lundi Adventures, s. r. o.
Na tomto místě je vhodné nad rámec již citované judikatury, resp. doktríny, připomenout následující rozhodnutí. Například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, plyne, že za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele. Stejně tak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, konstatuje: „Pro závěr, zda zaměstnanec plnil pracovní úkoly (§37 odst. 2 věty první nařízení vlády č. 223/1988 Sb.), nejsou samy osobě významné motiv, či pohnutka zaměstnance (vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází), ale především to, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.“
Jestliže společnost Lundi Adventures, s. r. o., měla se základní školou uzavřenou smlouvu o zajištění programu školního výletu, jehož součástí byl i tzv. zorbing, přičemž obvinění prakticky realizovali obsah zmíněné smlouvy, pak plnili úkoly společnosti, jednali v jejím zájmu. To je podstatné pro posouzení věci, neboť, jak již shora uvedeno, základním kritériem excesu ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. je to, zda původce škody jedná v zájmu zaměstnavatele, resp. společnosti, s níž je v určitém právním vztahu, zda plní vymezené úkoly, nebo zda byla škoda způsobena při takové činnosti, která sledovala výlučně uspokojování vlastních osobních zájmů či potřeb odlišných od zájmů společnosti, za kterou původce škody jedná. Není pak sporu o tom, že v dané věci ke škodě došlo v rámci činnosti jmenované obchodní společnosti při realizaci programu školního výletu.
Argumentaci obviněných, že svým jednáním fakticky naplňovali činnost právnické osoby, je proto nutno přisvědčit. Jejich nedbalostní trestné jednání nelze považovat za vybočení z plnění činnosti právnické osoby. V této souvislosti je na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, podle něhož: „Jestliže zaměstnanec zaměstnatele, k jehož činnosti patří zajištění ostrahy objektu, se pokusí – byť zcela nepřiměřeným způsobem – za použití fyzické síly vykázat nepovolanou osobou ze střeženého objektu, jde o jednání (byť naplnilo znaky trestného činu), které má místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů zaměstnavatele, ledaže by zaměstnanec fyzickým napadením této osoby sledoval své osobní nebo jiné zájmy.“
Nezbývá tedy než konstatovat, že jednání obviněných v rozhodné době nebylo excesem z plnění činnosti pro společnost Lundi Adventures, s. r. o., ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., tedy že za škodu způsobenou jednáním obviněných odpovídá tato právnická osoba.
Za tohoto stavu nemohla napadená část výroku rozsudku odvolacího soudu obstát.
Nejvyšší soud nadto dále konstatuje, že důvodnou byla i námitka obviněných, že z části byli zavázáni k náhradě způsobené škody v rozsahu, v němž některým z poškozených škodu uhradil jiný subjekt – zaměstnavatel poškozeného Mgr. R. H. prostřednictvím pojišťovny, a že tak došlo k tomu, že by v tomto rozsahu měla být poškozeným část škody zaplacena dvakrát. Konkrétně jde o to, že manželce jmenovaného poškozeného P. H. a jeho nezaopatřeným dětem B. H., M. H. a J. H. byla pojistitelem jeho zaměstnavatele pojišťovnou Kooperativa, a.s. z titulu odpovědnosti za pracovní úraz podle pracovněprávních předpisů (poškozený, který v důsledku trestného jednání obviněných zemřel, v té době jako učitel plnil úkoly svého zaměstnavatele) uhrazena část nárokované náhrady škody (viz zpráva a přiložené materiály pojišťovny Kooperativa, a.s. na č. l. 659 – 665). V tomto rozsahu již nebylo možno jmenovaným poškozeným znovu přiznat náhradu škody za smrt poškozeného Mgr. R. H. Nehledě na to, je nutno upozornit na skutečnost, že při hlavním líčení konaném soudem prvního stupně dne 12. 11. 2012 (č. l . 732 spisu) dotyční poškození prostřednictvím svého zmocněnce úměrně zmíněné úhradě snížili rozsah požadované náhrady škody.
Pokud uvedené skutečnosti odvolací soud přehlédl, dopustil se pochybení, jelikož svým rozhodnutím v naznačené části založil titul pro eventuální bezdůvodné obohacení jmenovaných poškozených (nerespektoval princip, že táž škoda se hradí pouze jednou). Navíc jim přiznal vyšší částku, než jakou v rámci uplatněného nároku požadovali.
Pro úplnost je na místě ještě doplnit, že trestní spis obsahuje (v části po rozhodnutí odvolacího soudu) zprávu pojišťovny Kooperativa, a.s. ze dne 10. 2. 2014 (č. l. 949 spisu), z níž plyne, že tato pojišťovna uhradila poškozeným (manželce jmenovaného poškozeného P. H. a jeho nezaopatřeným dětem B. H., M. H. a J. H.) i zbytek jimi požadovaného nároku na náhradu škody.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 269/2013, a to ve výroku jímž byla obviněným Mgr. J. Š. a Mgr. R. C. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu poškozeným po zemřelém Mgr. R. H., a to manželce P. H., bytem N. J., Z., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč a dále ve smyslu ustanovení §449 odst. 2 občanského zákoníku ve výši 31.253,- Kč na úhradu nákladů spojených s pohřbem, matce M. H., bytem P., .G. J., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč, dětem Z. H., bytem N. J., D., B. H., bytem T. n. B., M. H., bytem N. J., Z., J. H., bytem N, J,, Z., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, každému z nich jednorázové odškodné ve výši 240.000,- Kč, bratrovi P. H., bytem B., S., ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku jednorázové odškodné ve výši 175.000,- Kč. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud k vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu. Podle §265m tr. ř. za použití §265 tr. ř. jmenované poškozené odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý