ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.681.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 681/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 9 To 376/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 43/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 43/2013, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“, příp. „trestní zákon“), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 11. 10. 2006 v P. , B. , na pobočce České spořitelny, a. s., požádal o úvěr ve výši 2,258.000,- Kč, kdy k žádosti přiložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, z něhož vyplývalo, že je od 1. 1. 2005 zaměstnán ve společnosti Czech Financial Service-CFS Medial a. s., IČ 271 43 431, s čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 44.200,- Kč, ačkoliv u této společnosti v předmětné době nepracoval, na základě těchto nepravdivých údajů s ním Česká spořitelna, a. s. dne 11. 10. 2006 uzavřela Smlouvu o úvěru č. ......... a poskytla mu úvěr ve výši 2,258.000,- Kč, úvěr následně hradil nepravidelně a poslední splátku uhradil 3. 4. 2008, čímž způsobil společnosti Česká spořitelna, a. s., IČ 452 44 782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, škodu ve výši 2,111.459,90 Kč“. Za tento trestný čin byl M. N. odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Usnesením ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 9 To 376/2013, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém jeho rozsahu a za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání M. N. pro skutek výše popsaný zastavil.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť jednak bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a jednak toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (poté co zrekapituloval dosavadní postup řízení od podání obžaloby dne 26. 3. 2013) uvedl, že každý z orgánů dosud ve věci činných jinak vyřešil otázku, od kterého okamžiku počíná v posuzované trestní věci plynout promlčecí doba. Byť se státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu 6 a soud prvého stupně neshodly v přesném stanovení okamžiku, od kterého počíná plynout promlčecí doba, jejich úvahy se jednotně ubíraly tím směrem, že úmysl obviněného vylákat úvěr a způsobit takovým jednáním škodu, resp. tuto škodu zavinit z nedbalosti, nemusí zásadně spadat v jedno. Tyto úvahy, podle jeho mínění, respektovaly logickou konstrukci předčasně dokonaného trestného činu, kterým je trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., neboť pachatel trestného činu úvěrového podvodu při sjednání úvěrové smlouvy, může uvádět pouze nepravdivé informace, aby úvěr vylákal, přičemž počítá s tím, že jej bude splácet, neboť na to má finanční prostředky resp. mu svědčí relevantní zajištění. Pokud následně dojde ke škodě, tato je sice v příčinné souvislosti s jeho původním jednáním, je pokryta zaviněním, a to s ohledem na okolnosti případu, buď zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, nebo ve formě nedbalosti, avšak nespadá v jedno s původním podvodným jednáním. Oproti tomu odvolací soud vyšel z teze apriorního úmyslu způsobit uvedením nepravdivých údajů v úvěrové smlouvě škodu. Dovolatel shledal, že uvedenou konstrukci však nelze u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. uplatňovat automaticky, neboť tento trestný čin může být spáchán nejen osobou usilující o podvodné obohacení na něčí úkor, ale i osobou, jejíž úmysl zahrnuje jen podvodné vylákání úvěru, který následně hodlá a také může, řádně splácet.
Následně uvedl, že M. N. uzavřel hypoteční úvěr proto, aby z něj byly vyplaceny dluhy manželů O. , od nichž měl koupit jejich rodinný dům, který měl následně přeprodat svědkovi J. , který měl samotný úvěr splácet. Návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch M. N. však byl zamítnut, neboť vlastníci nemovitosti, manželé O. , byli omezeni v důsledku svých dluhů ve smluvní volnosti. Katastrální úřad zamítl rovněž ze stejného důvodu návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Celý plán ohledně nákupu předmětné nemovitosti manželů O. tedy po uzavření úvěrové smlouvy ztroskotal a svědek J. proto neměl důvod úvěr hradit. Z uvedeného je zřejmé, že snaha vylákat podvodně úvěr a nehradit úvěr nebyly dány současně a že zavinění obviněného vzhledem ke vzniklému následku se pohybuje v rovině nedbalosti.
Dovolatel zmínil, že trestní zákon účinný do dne 31. 12. 2009, podle něhož bylo dané jednání právně kvalifikováno, neřešil výslovně otázku, od kterého okamžiku počíná plynout promlčecí doba, zda od doby jednání, resp. ukončení jednání nebo od doby následku (účinku). Právní nauka a judikatura vycházely z názoru, že rozhodná je zásadně doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, promlčecí doba začíná plynout teprve od účinku nebo od těžšího účinku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000). Samotná škoda může vzniknout až ve spojitosti s ukončením úhrad podle splátkového kalendáře, v momentě, kdy pachatel přestává platit splátky úvěru. Z uvedeného lze dovodit, že promlčecí doba v takovém případě začne plynout až ve spojitosti s úhradou poslední z uhrazených splátek. V souvislosti s tím nejvyšší státní zástupce oponoval, že na tuto věc nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 621/2009, jak chybně učinil soud odvolací, neboť tento řešil po skutkové stránce naprosto odlišnou situaci, když v předmětném případě bylo úmyslem obviněných již od počátku poskytnutý úvěr nesplácet. Uvedenou věc nelze u trestného činu úvěrového podvodu uplatňovat automaticky.
V návaznosti na to dovolatel upozornil, že v posuzovaném případě došlo k poslednímu uhrazení splátky z příslušného úvěru dne 3. 4. 2008. Promlčení doba tedy začala plynout ode dne 1. 6. 2008, neboť následující splátka měla být uhrazena do posledního dne následujícího měsíce. Pokud tedy dne 12. 12. 2012 došlo k zahájení trestního stíhání, stalo se tak ještě v promlčecí době. Trestná činnost obviněného proto ke dni 12. 12. 2012 promlčena nebyla.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 9 To 376/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím své obhájkyně. Uvedl, že se naprosto ztotožňuje s obsahem napadeného rozhodnutí, souhlasí s právním posouzením celého případu vyjádřeným ze strany odvolacího soudu a nesouhlasí s právním stanoviskem uvedeným v dovolání. Setrval na svém názoru, že škoda v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. vznikne okamžikem čerpání úvěru, nikoli následným porušením splácení podle úvěrové smlouvy. Upozornil, že v dovolání byl zcela přehlédnut fakt, že on sám ve skutečnosti nechtěl úvěr pro sebe, neměl ani zájem o nemovitost, na kterou byly úvěrové prostředky vázány. Odvolací soud vzal, podle jeho názoru, zcela správně za prokázané, že ani od počátku nemínil ze svých prostředků hradit úvěrové splátky, ve skutečnosti ani nevěděl, jaké jsou měsíční splátky, nikdy tyto splátky ani zčásti nehradil, ty hradila jiná osoba (M. J. ), aniž by se o to on sám jakkoliv zajímal. Měl tedy za to, že bylo zcela na místě použití závěrů Nejvyššího soudu uvedených ve shora specifikovaném rozhodnutí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání nejvyššího státního zástupce proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 9 To 376/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně pro případ nutnosti rozhodnutí způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a současně mu bylo uloženo ochranné opatření.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento dovolací důvod spatřovat v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného obligatorního důvodu (§11 odst. 1), než jaký byl použit. Tento dovolací důvod by však mohl být naplněn, jestliže soud zastavil trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř., přestože správně měl obžalovaného zprostit obžaloby podle některého z ustanovení §226 písm. a) až e) tr. ř. Stejně tak lze spatřovat dovolací důvod v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů podle §172 odst. 2 tr. ř., ačkoliv žádný z nich nebyl dán. Dovolací důvod spočívající v zastavení trestního stíhání bez splnění zákonných podmínek byl shledán rovněž v případě, když soud zastavil trestní stíhání, které bylo podmíněno souhlasem poškozeného podle §163 tr. ř., aniž by měl k dispozici vyjádření poškozeného, zda souhlasí s trestním stíháním či nikoli.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
V posuzované věci se však uplatněné dovolací námitky s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., míjejí. Směřují totiž svojí podstatou právě do oblasti skutkové, jelikož de facto modifikují skutková zjištění, resp. opomíjejí některé podstatné skutkové okolnosti, z nichž vycházel ve svém rozhodnutí odvolací soud.
V daných souvislostech Nejvyšší soud považuje za nezbytné zopakovat zjištění rozvedená v rozhodnutí odvolacího soudu, že obviněný požádal o poskytnutí úvěru, který ve skutečnosti nechtěl pro sebe, neměl ani zájem o předmětnou nemovitost, na kterou byly úvěrové prostředky vázány a která byla navíc svými vlastníky předlužena, ani od počátku neměl v úmyslu ze svých prostředků úvěrové splátky hradit. Ve skutečnosti ani nevěděl, v jaké výši jsou měsíční splátky, nikdy je ani zčásti nehradil – hradila je jiná osoba (M. J. ), aniž by se o to on sám jakkoli zajímal. Tyto skutečnosti spolehlivě vyplývají z provedeného dokazování (ostatně plynou také z vyjádření obviněného k dovolání). K tomu lze dodat, že obsah provedených důkazů svědčí o tom, že obviněný byl pouze nastrčenou osobou. Nutno rovněž poznamenat, že ani neměl finanční prostředky k tomu, aby úvěr mohl splácet. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani fakt, že smlouvu o smlouvě budoucí (kupní) uzavřel s M. J. až několik dnů po uzavření úvěrové smlouvy a čerpání úvěru. Tyto skutečnosti potvrzují výše zmíněné závěry odvolacího soudu, že obviněný neměl v úmyslu podvodně vylákaný úvěr hradit, resp. měl v úmyslu jej nehradit. Jeho jednání tedy bylo zcela důvodně kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák, který navíc, pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, spáchal v úmyslu přímém. V kolizi s těmito skutečnostmi (a na nich založenými právními) závěry se ocitá stěžejní námitka dovolatele stran rozhodných skutkových okolností a na nich následně založená konstrukce jím prezentovaného odlišného právního posouzení průběhu spáchání daného trestného činu a zejména trestněprávního pojetí škody se závěrem o nedbalosti obviněného.
Zcela v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 621/2009, tedy odvolací soud dovodil, že bance vznikla škoda již čerpáním poskytnutého úvěru, nikoli až k datu jeho zesplatnění z důvodu neuhrazených splátek. Jelikož k čerpání úvěru došlo dne 12. 10. 2006, avšak trestní stíhání podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. bylo vůči M. N. zahájeno až dne 12. 12. 2012 (č. l . 303), bylo toto v předmětné době již promlčeno. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného jako nepřípustné, z důvodu jeho promlčení, zastavil.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká trestnost trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, uplynutím pětileté promlčecí doby.
Trestní zákon nestanoví okamžik, od kterého začíná běžet promlčecí doba. Soudní praxe i právní věda vycházely z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. Rozhodná je doba ukončení jednání, pokud je však znakem skutkové podstaty účinek, popř. těžší účinek, pak promlčecí doba začíná běžet od vzniku účinku nebo těžšího účinku. U skutkových podstat, jejichž znakem je vznik majetkové škody, je nutno za okamžik spáchání činu považovat vznik škody, resp. vznik škody charakterizované zákonem jako těžší následek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000).
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že je-li u pachatele trestného činu úvěrového podvodu dáno i ohledně škody úmyslné zavinění (pachatel jednal v úmyslu poskytnuté peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím věřiteli způsobí škodu), pak není důvodu neučinit týž závěr, jako v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (resp. §209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) spáchaného vylákáním finančních prostředků na základě smlouvy o půjčce, stran něhož doktrina a judikatura dovodila, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k jeho dokonání [obecný podvod je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, čímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy], je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (viz rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr. a Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1482 a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 2070). Svojí podstatou jde totiž o prakticky totožné situace. V obou případech je zde podvodné jednání, jeho důsledek v podobě vylákání peněz, oboje kryto úmyslným zaviněním pachatele, a konec konců i obohacení pachatele, příp. jiného, byť toto není v případě úvěrového podvodu znakem jeho skutkové podstaty. Pak je okamžik vylákání, resp. vyplacení úvěru okamžikem vzniku škody, od něhož se odvíjí běh promlčecí lhůty. Tak tomu bylo v dané věci. Proto, jak již shora uvedeno, odvolací soud nepochybil, pokud trestní stíhání obviněného z důvodu jeho promlčení zastavil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý