ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.779.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 779/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 6 T 10/2013, byl obviněný V. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Hradec Králové, pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, částku ve výši 10.057,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „dne 8. 6. 2013 ve večerních hodinách zřejmě v době okolo 22.45 až 22.55 hodin na ulici před místní restaurací Lidový dům v obci L. , okres Ch. , Pardubický kraj, po předchozím vzájemném slovním a fyzickém napadení, v rámci kterého proti poškozenému J. K. , mrštil kovový popelník, kterým ho ale nezasáhl, poté, co na něho J. K. zadupal, z místa incidentu utekl, aby se po chvíli vrátil s mačetou celkové délky 65 cm, délky čepele 50 cm a šířky čepele 7,5 cm a celkové váze cca 580 g, kterou měl poblíž napadení uschovanou, a po předchozí slovní výměně fyzicky napadl J. K. touto mačetou do oblasti hrudníku v levém podpaží, kdy poškozenému způsobil povrchovou řeznou ránu v levém podpaží délky 6 cm a v rámci obranného jednání poškozeného tomuto dále způsobil povrchovou řeznou ránu na IV. meziprstí levé ruky a příčnou pruhovitou oděrku pod levým prsem, poté, co poškozený v důsledku tohoto napadení odvrátil pozornost od obžalovaného, v nestřeženém okamžiku poškozeného J. K. udeřil do temene hlavy, čímž mu způsobil zranění spočívající v otevřené zlomenině temenní kosti a otevřené ráně délky 9 cm nad místem zlomeniny, kdy úder mačetou směřující na temeno hlavy byl veden velkou intenzitou a tato rána mohla vést k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného J. K. , kdy tento byl pak ošetřen a hospitalizován v Chrudimské nemocnici a.s., Chrudim, odkud jmenovaný odešel po podepsání reverzu.“ Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Hradec Králové, pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, škodu ve výši 10.057,- Kč.
Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvého stupně v zásadě správným skutkovým zjištěním nedal patřičný výraz v použité právní kvalifikaci, jelikož posuzované jednání nenaplňovalo znaky pokusu zločinu vraždy. Uvedl, že v napadeném rozsudku vyjmenovaná obecná a pro hodnocení subjektivní stránky násilných trestných činů rozhodná východiska neprokazují vědomí obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména srozumění s usmrcením poškozeného. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, vedle posouzení útočného nástroje a zčásti i způsobu útoku, žádný přímý důkaz, který by svědčil o existenci skutečnosti odůvodňující eventuální úmysl obviněného poškozeného usmrtit, podle jeho mínění, neuvedl, a to za situace, kdy obviněný v průběhu celého trestního stíhání tento úmysl kategoricky popíral. Podotkl, že ačkoliv je z hlediska věcné stránky této problematiky nesporné, že obviněný na poškozeného zaútočil opakovaně, je nutno za účelem odpovídajícího právního posouzení ataky obviněného rozdělit do dvou fází, s čímž se však již správně vypořádal soud prvého stupně. Současně upozornil, že je třeba samostatně rozdělit ještě druhou fázi jednání obviněného opět do dvou fází, kdy v první fázi utrpěl poškozený povrchní řezné rány a poté v druhé úder mačetou do temene hlavy. S odkazem na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a psychologie konstatoval, že jednání obviněného samo o sobě nedokládá jeho úmysl poškozeného usmrtit. Za tohoto důkazního stavu tedy nebylo možno vyvodit spolehlivý závěr o tom, že útok v celé jeho kontinuitě směřoval k usmrcení poškozeného, a z toho dovodit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vraždy (ve stadiu pokusu).
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se zásadně neztotožnil se závěry odvolacího soudu stran druhé fáze jednání obviněného, přičemž zdůraznil, že tato druhá fáze byla jedním kontinuálním útokem čítajícím celkem tři stupňující se údery vedené obviněným na horní polovinu těla poškozeného, kdy vyvrcholením tohoto útoku byl úder vedený velkou intenzitou na temeno hlavy poškozeného za situace, kdy si poškozený hlavu nekryl, neboť zjišťoval předchozí mu způsobená zranění. Podotkl, že bylo prokázáno, že obě shora avizované fáze konfliktu vyvolal obviněný. Obviněný odešel po první fázi konfliktu k pozemku, na němž se nacházel dům jeho rodičů, kde se ozbrojil mačetou, o jejíž velikosti a charakteru jako útočného nástroje nelze mít pochyb, vrátil se na místo svého předchozího jednání a za situace pronesení výhrůžky „Pojď zmrde, já tě zabiju“, zaútočil na poškozeného shora popsanými třemi údery, kdy jedno ze zranění způsobené poškozenému svědčí o obranném mechanismu jeho způsobení. Dovolatel zdůraznil, že všechny tři údery vedl obviněný na horní polovinu těla poškozeného a po zásahu poškozeného do hlavy, kdy musel být objektivně zpraven o zranění poškozeného, bez poskytnutí jakékoli pomoci poškozenému z místa jednání utekl. Zranění způsobená poškozenému odpovídají úderu ostrou hranou mačety, zejména třetí úder byl podle znalce veden velkou intenzitou, přičemž se jednalo o mířenou ránu na hlavu poškozeného, a i jeden úder takovým předmětem (mačetou), předmětnou intenzitou, byť na dolní hranici, mohl způsobit i smrt.
K argumentaci odvolacího soudu o neexistenci přímého důkazu svědčícího o úmyslu obviněného poškozeného usmrtit dovolatel konstatoval, že v daném konkrétním případě byla bez všech pochybností prokázána výhrůžka pronesená obviněným před samotným útokem, a jeho eventuální úmysl lze dovodit i ze závěrů znaleckých posudků, z nichž se podává, že obviněný je dospělou osobou, která, byť v inkriminovaný večer požívala alkoholické nápoje, si musela být vědoma, že s ohledem na charakter zbraně a útoku i slovní vyjádření přednesené před samotným útokem, by případně k usmrcení poškozeného dojít mohlo.
Nejvyšší státní zástupce pokračoval, že obviněný se po prvním neúspěšném útoku na poškozeného po ozbrojení na místo svého jednání po několika minutách vrátil a měl tedy dostatek časového prostoru, aby své další jednání zvážil. Vzhledem k této skutečnosti je třeba jednání obviněného hodnotit jako jednání s rozmyslem. Jednání obviněného je pak jednáním averzivním až nepřátelským, kdy právě v druhé fázi je jeho jednání znalkyní hodnoceno jako racionální, účelově motivované, jehož cílem je dořešení konfliktu vyvolaného obviněným. Pokud se jedná o výpověď obviněného, která neobsahuje doznání se úmyslu usmrtit poškozeného, k tomu uvedl, že ve světle dalších provedených důkazů, lze označit výpověď obviněného za výpověď nepravdivou, proto se při rozhodování ve věci o ni ve vztahu k úmyslu nelze opírat.
Podle názoru dovolatele je nepopiratelným faktem, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (např. jeho směřování proti částem lidského těla, stupňování jeho intenzity, opakovanosti, použití nástrojů), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit). Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba odvíjet úvahy významné pro právní posouzení.
V návaznosti na to dovolatel uzavřel, že jednání obviněného mělo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, s tím, že popis skutku převzatý z popisu skutku v rozsudku soudu prvého stupně odpovídá této právní kvalifikaci. Pokud tak odvolací soud neučinil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a je tak dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., při naplnění podmínky podle §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím své obhájkyně. Uvedl, že podle jeho přesvědčení dovoláním napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, pro kterou by ho měl Nejvyšší soud zrušit a přikázat k novému projednání a rozhodnutí a nedošlo tedy k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že právní posouzení skutku je adekvátní, odpovídající konstantní judikatuře a nemá k němu, zejména v části právní kvalifikace, žádné výhrady, resp. se se závěry odvolacího soudu v tomto směru plně ztotožňuje.
Upozornil, že v daném řízení bylo již od počátku problematické naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy (úmysl obviněného poškozeného usmrtit), když až odvolací soud, podle jeho názoru, zcela správně dospěl k závěru, že předmětný skutek nenaplnil znaky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, nýbrž pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Konstatoval, že jelikož se poškozený po utrpění dvou řezných ran dalším útokům nijak nebránil, muselo být ze způsobu jednání obviněného patrno, že není vedeno s úmyslem jej usmrtit a poslední úder obviněného byl tak zcela závislý na jeho vůli. Stěžejním tedy je, že smrtelný následek nenastal v důsledku okolností závislých na jeho vůli. Tuto skutečnost podporuje výpověď poškozeného, ve které vyloučil, že by se cítil být ohrožen na životě a sám se dobrovolně potyčky účastnil. Zdůraznil, že nebyl lhostejný ke způsobení smrtelného následku, natož aby s ním byl srozuměn či smířen. Dále upozornil, že s ohledem na průběh potyčky (úmysl obviněného zjednat si respekt a zastrašit poškozeného) je pochopitelné, že veškerá poranění vznikla v horní polovině těla poškozeného, poranění na jiných místech by v uvedené situaci nebyla přirozená a nelze je tedy automaticky spojovat s úmyslem způsobit smrtelný následek. Dodal, že při právní kvalifikaci není možné generalizovat a úmysl presumovat pouze z charakteru útočného předmětu. Obviněný dále nesouhlasil s tvrzením, že měl na adresu poškozeného pronést shora uvedenou výhrůžku, a uvedl, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by poškozenému usmrcením vyhrožoval. Opětovně také poukázal na skutečnost, že nebylo nikdy postaveno na jisto, že byl úder do oblasti hlavy proveden ostřím mačety. Úder byl veden velkou intenzitou, nicméně se jednalo o intenzitu při dolní hranici a poškozený nebyl v důsledku jeho jednání bezprostředně ohrožen na životě.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby dovolací soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. pro nedůvodnost zamítl. Současně uvedl svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkové (procesní). Dovolatel totiž de facto prosazuje do jisté míry vlastní verzi skutkového stavu věci (stran okolností druhé fáze útoku obviněného vůči poškozenému). Rovněž z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud však shledal, že podstatu argumentace dovolání nejvyššího státního zástupce je možno pod jím uplatněný dovolací důvod formálně subsumovat, jde však o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání třeba připomenout, že trestného činu těžkého ublížení na zdraví se podle §145 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.
Zvlášť závažný zločin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele, není trestně odpovědný za vraždu.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že v podaném dovolání absentuje patřičná argumentace stran naplnění volní složky zavinění, jakožto obligatorního znaku trestného činu vraždy, ať již ve formě úmyslu přímého (obviněný chtěl poškozeného usmrtit) nebo úmyslu eventuálního (tedy jeho srozumění s možností usmrcení), resp. závěr, ze kterého by mělo být zřetelné naplnění tohoto znaku subjektivní stránky. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že pozornost byla soustředěna na vědomostní (intelektuální) složku zavinění, tedy na skutečnost, že obviněný si musel být (přes ovlivnění alkoholem) vědom, že s ohledem na charakter zbraně a útoku i slovní vyjádření přednesené před samotným útokem, by případně k usmrcení poškozeného dojít mohlo.
Následně Nejvyšší soud resumuje, že v předchozím řízení bylo spolehlivým způsobem prokázáno (a ani o tom nebylo sporu), že se předmětný skutek stal a že jeho pachatelem je obviněný. Ze strany soudu prvého stupně bylo jednání obviněného kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Soud druhého stupně se však s tímto závěrem neztotožnil a v rámci odvolacího řízení nově odsoudil obviněného za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru totiž nedošlo k naplnění subjektivní stánky trestného činu vraždy (úmyslu obviněného způsobit poškozenému smrt, a to ani v hraničním případě eventuálního úmyslu pokusu vraždy a přímého úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví). V návaznosti na výše popsaná teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutích soudů nižších stupňů tvoří dostatečný podklad pro závěr, že jednání obviněného po stránce objektivní, ale také subjektivní, naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku
Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v předmětné trestní věci prokázáno, že obviněný zaútočil na poškozeného, a to dvěma ataky, které sám (slovně a poté fyzicky) vyvolal. První útok (zakončený mrštěním kovového popelníku na osobu poškozeného a útěkem obviněného), nebyl ani jednou ze stran rozporován. Druhá fáze jeho jednání následovala po jeho návratu na místo se zbraní a časovým odstupem několika minut. Z jednotlivých svědeckých výpovědí (byť nejsou z důvodu požití značného množství alkoholických nápojů všemi účastníky v průběhu dané události prosty drobných rozporů) vyplynulo, že se obviněný po svém návratu, ozbrojen mačetou, kterou si sám obstaral a přinesl, slovně postavil poškozenému. Když k němu poškozený přistoupil, zaútočil na něho zbraní (mačetou) a následně z místa opět utekl. Tento útok byl veden předmětnou zbraní třemi údery, které lze rozdělit do dvou samostatných momentů. První dva údery byly vedeny do horní poloviny těla a jednalo se o poranění řezná (obviněný před sebou mačetou „šermoval“ a poškozený se jeho útoku bránil). Když si poškozený prohlížel způsobená zranění, zasadil mu obviněný další ránu mačetou, tentokráte do temene hlavy. Jak bylo prokázáno také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výslechem znalce MUDr. Petra Baláže u hlavního líčení, poškozený nebyl třetím úderem (ačkoli jeho následkem byla zlomenina lebky, resp. zevní desky lebeční desky, která nekomunikovala s dutinou lební) bezprostředně ohrožen na životě. Útok tedy sice byl veden velkou intenzitou násilí, avšak v rámci této intenzity se její míra nacházela na spodní hranici. Znalec současně uvedl, že jednáním obviněného mohlo dojít k těžké újmě (za určitých okolností mohl jeden silný úder mačetou vést k bezprostřednímu ohrožení života, v krajním případě i k usmrcení), avšak samotné zranění bylo lehkého charakteru. Útoky do hrudníku pak byly nebezpečné z toho pohledu, že jsou zde uloženy životně důležité orgány.
Nejvyšší soud stran možnosti naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu vraždy v posuzované trestní věci, s odkazem na teoretická hlediska a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, považuje za nutné dodat, že ačkoli je z hlediska věcné stránky činu obviněného nesporné, že opakovaně vyprovokoval vzájemné spory (verbální i fyzické), resp. zaútočil na poškozeného agresivním chováním (ať již s cílem jej atakovat, dořešit konflikt, vypořádat se s jeho osobou či si zjednat respekt, pomstít se apod.), nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by tak jednal v úmyslu poškozeného usmrtit.
Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání (nikoli absenci obecné lítosti nad protiprávním činem), je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku (tzn. v případě pokusu trestného činu stran reálné možnosti vzniku následku požadovaného jako znaku jeho objektivní stránky a k němu se vážící zákonem upravené formy zavinění, tj. úmyslu). Jestliže bylo, s odkazem na výše popsanou analýzu, pouze na vůli obviněného, jakým způsobem a jakou intenzitou (při dobré znalosti nebezpečnosti použití předmětné zbraně), pak stěžejní zranění na hlavě neprokazuje ani srozumění obviněného s následkem ve formě usmrcení poškozeného.
Tento závěr nemůže zvrátit ani námitka, že obviněný z místa činu utekl, a to bez poskytnutí pomoci poškozenému, která je již skutečností irelevantní.
K tvrzení dovolatele stran prokázané výhrůžky pronesené obviněným před samotným útokem nutno podotknout, že s tímto verbálním projevem operuje soud prvního stupně toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, nikoli v jeho výroku. Předmětná výhrůžka smrtí vyplývá pouze z výpovědi svědka – poškozeného J. K. , když žádný ze svědků přítomných na místě incidentu tento údajný projev obviněného nepotvrdil. Soud prvého stupně přitom dostatečně nevyložil, proč považoval tvrzení poškozeného stran uvedeného výroku za dostatečně věrohodný a spolehlivý důkaz. Za popsaného stavu nelze v tomto směru shledávat dostatečný základ pro závěr o úmyslu obviněného poškozeného usmrtit. Nadto lze také poznamenat, že v závěru výslechu v přípravném řízení (dne 18. 6. 2013, č. l. 153 – 157) poškozený současně uvedl, že si nemyslí, že jej obviněný chtěl doopravdy zabít a nechtěl, aby byl obviněný odsouzen, kdy tento svůj názor, resp. prosbu, aby obviněný nebyl za své jednání trestán, jelikož se jednalo o vyhrocenou situaci a obviněný, podle jeho názoru, nemyslel vážně to, co udělal, zopakoval také v řízení před soudem (při hlavním líčení dne 21. 10. 2013, č. l. 311). Toto vyjádření nelze považovat za pouhou snahu prospět obviněnému, neboť odpovídá chování poškozeného v průběhu útoku obviněného. Z tohoto chování, konkrétně z faktu, že po prvních dvou ranách mačetou ustal ve své obraně a prohlížel si utrpěná poranění, čímž umožnil obviněnému vést poslední úder, dostatečně zřetelně plyne, že útok obviněného nevnímal jako útok směřující proti svému životu.
Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Z tohoto hlediska je pak podstatné to, že skutečnosti uváděné poškozeným nejsou v rozporu se závěry, které ve svém rozhodnutí prezentoval soud druhého stupně (viz str. 8 tohoto usnesení).
V daných souvislostech také nelze opomenout, že každý skutek spáchaný obviněným má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, neboť jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Základním smyslem postihu pachatele za trestný čin vraždy je zájem na ochraně lidského života. Naopak hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu těžkého ublížení na zdraví je zájem na lidském zdraví, tj. na řádné funkci všech orgánů, které jsou potřebné k obvyklé činnosti člověka. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že hodnocena z pohledu citovaných obecných a pro hodnocení subjektivní stránky násilných trestných činů rozhodných východisek neprokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného usmrtit (ve stadiu pokusu).
S ohledem na shora blíže rozvedené Nejvyšší soud uzavírá, že závěry rozhodnutí soudu prvého stupně co do právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu zločinu vraždy v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku (a na něj navazující odůvodnění dovolání) je nutno posoudit jako neopodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu jednání obviněného tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně, skutečně plně umožňuje dovodit závěr o naplnění zákonných znaků toliko zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchané ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze proto postupoval správně, když ve svém rozhodnutí jednání obviněného právně kvalifikoval výše popsaným způsobem a navíc uzavřel, že jednání obviněného v druhé fázi útoku je nezbytné rozdělit do dvou fází, z jejichž průběhu nelze dovodit úmysl (a rozmysl) obviněného zločin vraždy (ukončený ve stadiu pokusu) spáchat.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Zpracoval:
JUDr. Jan Engelmann