ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.841.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 841/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání, které podal obviněný JUDr. Ing. J. P. , BA, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 3 To 469/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 138/2013, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného JUDr. Ing. J. P. , BA se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 3 To 469/2013, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 T 138/2013.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 T 138/2013, byl obviněný JUDr. Ing. J. P. , BA (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v B. na ulici Š. , v budově ředitelství Městské policie Brno z pozice ředitele a v postavení strážníka Městské policie Brno, ve dnech 7. 2. 2013, 11. 2. 2013, 12. 2. 2013, 13. 2. 2013, 14. 2. 2013, 21. 2. 2013, 22. 2. 2013, 26. 2. 2013, 20. 3. 2013, 22. 3. 2013, 25. 3. 2013, 26. 3. 2013, 27. 3. 2013, 2. 4. 2013, 3. 4. 2013, 4. 4. 2013, 8. 4. 2013 a 16. 4. 2013 odeslal, o své vlastní vůli a bez jakéhokoliv vyzvání a žádosti orgánů činných v trestním řízení na Okresní státní zastupitelství Brno-venkov, Polní 41, Brno, celkem 119 podání, kdy se jednalo o průvodní listy a přílohy v podobě záznamů získaných vytěžením Informačního systému Městské policie Brno, obsahující mimo jiné i osobní údaje osob, vůči kterým v minulosti Městská policie Brno vykonávala svoji pravomoc při prošetřování přestupků v dopravě, když tyto záznamy předložil v rámci své obhajoby, v postavení obviněného, jako listinný důkaz v trestní věci vedené na Policii ČR, Městském ředitelství Brno pod č. j. KRPB-233835/TČ-2012-060273-HK, kdy ovšem tyto informace uvedené v jednotlivých podáních získal neoprávněnou lustrací Informačního systému Městské policie Brno v blíže přesněji nezjištěné době, pravděpodobně od února 2013 do 16. 4. 2013, tedy nikoli v rámci zákonem stanovených práv a povinností obecní policie a taktéž zcela zjevně v rozporu s interními směrnicemi ředitele Městské policie Brno čísel 2/2010 a 6/2010, včetně jejich dodatků, které mimo jiné:
zakazují nahlížet do osobních údajů neoprávněným osobám a tyto předávat,
zakazují nahlížet do událostí, vedených v Informačním systému Městské policie Brno a pořizovat výtisky, kopie nebo reprodukce na jakýchkoli paměťových nosičích, které zpracovává Městská policie, mimo případy, které bezprostředně souvisí s plněním úkolů obecní policie,
přičemž průvodní listy jednotlivých podání podepsal jako ředitel Městské policie Brno, tedy v postavení strážníka obecní policie, kdy údaje obsažené v jednotlivých podáních pak získal tak, že tyto nařídil v Informačním systému Městské policie Brno vyhledat a v listinné podobě vyhotovit svým podřízeným, zaměstnancům Městské policie Brno nad rámec plnění jejich povinností u Městské policie Brno,
přičemž vše činil pouze pro svoje osobní, soukromé účely, kterými je obhajoba obviněného v trestním řízení, tedy zcela zjevně v rozporu s účelem, pro jaký byl Informační systém Městské policie Brno zřízen a provozován, kdy záznamy z Informačního systému Městské policie Brno si tedy opatřil nad rámec svých pravomocí úřední osoby, nadto učinil všechna tato podání na listinách označených razítkem Statutární město Brno, Městská policie Brno, ředitelství.“ Za to byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce strážníka obecní policie na dobu tří roků.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 3 To 469/2013, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že je dovolání podáváno s ohledem na to, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Podotkl, že jeho jednání bylo oprávněným výkonem jeho funkce – ředitele Městské policie Brno a strážníka, nikoli užitím údajů z informačního systému Městské policie Brno, a to ve snaze získat pro sebe neoprávněný prospěch. Podle jeho mínění tedy nedošlo k naplnění zákonných znaků přečinů, kladených mu za vinu, jelikož nelze dovodit naplnění jejich subjektivní stránky. Z provedeného dokazování podle obviněného vyplynulo, že lustrací z citovaného informačního systému a následným odesláním předmětných podání orgánům činným v trestním řízení nesledoval osobní prospěch. K tomu uvedl následující argumenty. Zmínil, že se jednalo o rozhodnutí o provedení lustrací, které bylo kolektivním rozhodnutím vedením Městské policie Brno. Účelem tedy nebylo obstarávat si materiál pro svoji obhajobu. Tuto skutečnost podle něho prokazuje fakt, že on sám staví svoji obhajobu v trestním řízení na zcela jiných argumentech, než na zdůrazňování, že i v jiných případech docházelo na Městské policii Brno k vyřizování přestupků domluvou. S tímto faktem se podle jeho názoru soud prvého stupně nevypořádal. Současně také podotkl, že v dovoláním napadeném usnesení není ani zmínka o tom, k jakým závěrům odvolací soud po provedení dotčeného, paralelního, spisu (vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 205/2013), dospěl. Dodal, že z připojeného spisového materiálu zřetelně vyplývá, že staví svoji obhajobu v souvisejícím řízení na argumentaci odůvodňující, z jakých příčin a v jakých souvislostech došlo k vyřízení konkrétních přestupků popsaným způsobem.
Ve svém dovolání dále pokračoval, že se prostřednictvím státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, Mgr. Jana Petráska, dozvěděl, že předmětné státní zastupitelství pojalo podezření o zneužívání pravomoci úředních osob na Městské policii Brno v souvislosti s vyřizováním přestupků domluvou. Jestliže měl (obviněný) tyto informace, bylo jeho povinností, jakožto ředitele Městské policie Brno, učinit příslušná opatření – konkrétně tedy v souladu se závěry porady vedení Městské policie Brno provedl lustraci citovaného informačního systému. Výsledky této lustrace předal dále orgánům činným v trestním řízení k dalšímu opatření (tyto se jimi dále skutečně zabývají). S touto skuteční však odvolací soud ve svém rozhodnutí nespojil žádné závěry.
Obviněný také upozornil na nezbytné naplnění a jednoznačné prokázání zákonného znaku jednání v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Uvedl, že v řízení byla předložena řada důkazů, které prokazují, že provedenou lustrací obviněný osobní prospěch nesledoval a nemohlo tedy jeho jednáním dojít k naplnění skutkové podstaty přečinů kladených mu za vinu (v jeho jednání lze spatřovat nejvýše např. disciplinární provinění). Zhodnotil, že soudy obou stupňů se při svém rozhodování také dostatečně nevypořádaly s psychickým vztahem obviněného k jeho jednání, když konkrétně nevymezily, v čem by mohl spočívat jeho neoprávněný prospěch, který měl svým jednáním sledovat. Zdůraznil, že prosté konstatování, že tak činil v zájmu své obhajoby, nemělo oporu v provedeném dokazování a nezakládalo se na skutečnosti, neboť si byl od počátku vědom, že provedení popisované lustrace a odeslání jejich výsledků není způsobilé mu opatřit jakoukoli výhodu či neoprávněný prospěch.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1432/2012, dovodil, že jelikož ve výroku napadeného rozsudku soudu prvého stupně ani v jeho odůvodnění není uvedeno, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů měl porušit, nebyly v řízení o odvolání splněny podmínky pro procesní postup soudu podle §256 tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 3 To 469/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, a poté sám podle §265m tr. ř. rozhodl a zprostil jej obžaloby v celém rozsahu, případně přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl a zavázal jej svým právním názorem. Dodal ještě, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně vyložil podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatoval, že pod něj lze zařadit jen některé z obviněným uplatněných námitek, a to jen s výhradami. Pokud obviněný namítl, že podstata jeho relevantního jednání spočívala v oprávněném výkonu funkce, nešlo o užití údajů z informačního systému k získání neoprávněného prospěchu, a tím pádem nedošlo k naplnění skutkových podstat příslušných přečinů, nelze přehlédnout, že tuto námitku učinil na základě jiného skutkového děje, než byl soudy v předchozím řízení zjištěn. V podstatě totéž platí i pro druhou skupinu námitek, jimiž obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky předmětných deliktů. Tyto námitky proto nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Navazující námitky, že se soudy řádně nevypořádaly se skutečným účelem lustrací, nezohlednily dostatečně spisový materiál vedený v související trestní věci obviněného a nevymezily, v čem měl spočívat neoprávněný prospěch, nelze, podle závěru státního zástupce, pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit ani s výhradami.
Následně, pokud jde o poslední okruh námitek, že ve výroku odsuzujícího rozsudku ani v jeho odůvodnění není uvedeno, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů měl obviněný porušit, státní zástupce dovodil, že ani tyto námitky nejsou důvodné. Znakem přečinu podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který se klade obviněnému za vinu, není „rozpor s jiným právním předpisem“. Absence odkazu na ustanovení právního předpisu, není tudíž chybou, jak se obviněný domnívá. Klíčovým znakem je zde znak „překročení pravomoci“, který okresní soud ve výrokové části odsuzujícího rozsudku vyjádřil dostatečně, a to zejména citací dotčených pasáží příslušných směrnic městské policie, jež obviněný vědomě porušil.
V návaznosti na shora uvedené státní zástupce shledal, že k naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř. nedošlo a že předmětné dovolání je zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 3 To 469/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace dílem žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá, dílem však je opodstatněná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání obviněného, zčásti směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Takové námitky nejsou se zřetelem k výše uvedeným teoretickým východiskům pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) podřaditelné.
Z hlediska dovolacích důvodů, o něž se mimořádný opravný prostředek obviněného opírá, však byla relevantně uplatněna námitka, že v daném případě nešlo o užití údajů z informačního systému k získání neoprávněného prospěchu, tedy naplnění obligatorního znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ani skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud následně shledal, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky pro odmítnutí podaného dovolání. Za této situace podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a na tomto základě shledal, že dovolání je důvodné.
K závěru o důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností.
Nutno především zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
Podle ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.
Následně je třeba připomenout, že trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, a to v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch .
Trestný čin podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc.
Při aplikaci těchto obecných východisek nutno zdůraznit, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty výše citovaných trestných činů, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění (případně i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nemenší význam ovšem má též navazující tzv. právní věta výroku takového rozsudku, z níž se podává, že nalézací soud (a následně i soud odvolací) považoval za naplněné znaky těchto trestných činů.
Jak plyne z rozhodnutí odvolacího soudu (str. 4-5 usnesení), oba soudy nižších stupňů uzavřely, že vyhledávání a zpracovávání materiálů, původně obsažených v ISMP, bylo na popud obviněného činěno za účelem obstarání materiálu pro jeho obhajobu v probíhajícím trestním řízení, vedeném na Policii ČR, Městském ředitelství Brno pod č. j. KRPB-233835/TČ-2012-060273-HK. Oba soudy se shodly na tom, že 119 podání, resp. 119 záznamů obsahujících informace o věcech vyřízených vůči v nich označeným přestupcům formou domluvy, odeslané obviněným v 18 konkretizovaných dnech, byly jím zaslány v postavení obviněného v rámci jeho obhajoby jako listinné důkazy.
Ve vztahu k tomuto skutkovému základu posuzované věci se následná právní subsumpce skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod příslušná ustanovení trestního zákoníku jeví jako nepřípadná, neboť není podložena takovou právní argumentací soudů, která by svědčila o komplexním naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Aniž by tímto konstatováním Nejvyšší soud tvrdil, že by otázce zdůvodnění právního posouzení skutku nebyla soudy nižších stupňů věnována patřičná pozornost, nedostatek obsažený v obou rozhodnutích shledává v nedostatečnosti a nepřesvědčivosti odůvodnění znaku neoprávněného prospěchu (podle závěrů vyjádřených již v právní větě výrokové části rozsudku soudu prvého stupně aprobovaného rozhodnutím odvolacího soudu jednal obviněný v úmyslu získat, resp. opatřit sobě neoprávněný prospěch).
Soud prvního stupně v případě přečinu podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (str. 7 rozsudku) neoprávněnost prospěchu shledal v „použití materiálů v rámci obhajoby obviněného v jiném trestním řízení, ke kterým v této souvislosti nemá obžalovaný přístup a nesmí je použít k jiným, než ke služebním účelům“. V návaznosti na citovaný vývod uvedený soud uvedl, že „získání neoprávněného prospěchu zahrnuje každé neoprávněné materiální (majetkové), nebo i nemateriální zvýhodnění pachatele nebo jiné osoby, na které nemá právo a získává ji zpravidla na úkor jiného“ , aniž by však blíže rozvedl, které z možných zvýhodnění (a proč) v jednání obviněného při naplnění znaku neoprávněného prospěchu shledává. Dodat lze tolik, že explicitně není naplnění tohoto znaku vyloženo ani ve vztahu k posouzení skutku podle §329 tr. zákoníku.
Odvolací soud, rozhodující o odvolání obviněného, se naplněností jednotlivých zákonných znaků přečinů, jimiž byl obviněný napadeným rozsudkem uznán vinným, podrobněji nezabýval (spíše se vypořádal se skutkovou částí námitek a obhajoby obviněného). K právnímu posouzení skutku se vyslovil stručnějším způsobem, když zejména zdůraznil, že (str. 5 usnesení) „obžalovaný, jako nadřízený, který má právo úkolovat své podřízené, de facto zaúkoloval v zájmu své obhajoby, tedy soukromé záležitosti, aby pracovali na jeho obhajobě“ , což krajský soud vedlo k závěru, že „jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch překročil svou pravomoc“. V rozhodnutí odvolacího soudu je tímto způsobem naplněnost znaku neoprávněného prospěchu vyložena ke kvalifikaci skutku podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve vztahu k jeho posouzení jako přečinu podle §230 odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku právní vývody k danosti tohoto zákonného znaku absentují. Ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněného je však nezbytné usoudit, že se ztotožnil s právními vývody obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně.
Nedostatek rozhodnutí osobou soudů je tak Nejvyšším soudem spatřován v tom, že se ve vztahu k učiněnému skutkovému zjištění, tj. užití z ISMP neoprávněně získaných (a v listinné podobě zpracovaných) údajů jako listinných důkazů v rámci obhajoby v probíhajícím trestním řízení, detailněji nezabývaly otázkou znaku „neoprávněného prospěchu“ , k němuž musí směřovat úmysl pachatele. Nutnost vyložení této neoprávněnosti je dána skutečností, že podmiňuje trestní odpovědnost dovolatele –v případě přečinu podle §230 tr. zákoníku ve smyslu zákonného znaku jednal „v úmyslu získat sobě neoprávněný prospěch“ a v případě přečinu podle §329 tr. zákoníku ve smyslu zákonného znaku „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch“.
Lze usuzovat, že okresní soud patrně uvažoval v souvislosti s předložením listinných důkazů, jejichž opatření má původ v neoprávněném užití dat uložených v počítačovém systému, o nemateriálním zvýhodnění obviněného , na které nemá právo. Aniž by však daná otázka byla soudy nižších stupňů řešena z pohledu obhajovacích práv obviněného, byla existence neoprávněného zvýhodnění oběma soudy fakticky ztotožněna s naplněním jiného zákonného znaku, a to neoprávněného užití dat uložených v počítačovém systému , o čemž při učiněných skutkových zjištěních nevznikají pochybnosti. Neoprávněné užití takových dat ovšem nelze automaticky ztotožnit s neoprávněným prospěchem daným jejich užitím při výkonu obhajovacího práva, ať již z hlediska znaku objektivní stránky přečinu podle §230 tr. zákoníku, či přečinu podle §329 tr. zákoníku.
Neoprávněnost prospěchu ve své podstatě představuje to, co zmínil již soud prvního stupně, tj. zvýhodnění, na které nemá pachatel právo. Ve věci posuzované to znamená, že musí být učiněn přesvědčivý závěr, že dovolatel, jako osoba obviněná z trestného činu, neměl právo takový důkaz orgánu činnému v trestním řízení předložit.
Právo na obhajobu tvoří tři základní složky:
1. právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí (obhajoba materiální),
2. právo mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby (obhajoba formální),
3. právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení takový postup, aby byl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Práva obviněného v trestním řízení jsou vymezena zejména ustanoveními §33 tr. ř. a §92 odst. 2 tr. ř.
Právo obviněného uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, uvedené v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. a zdůrazněné v ustanovení §92 odst. 2 jako oprávnění „uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídnout o nich důkazy“ , neznamená, že by jejich opatření ve formě důkazního materiálu bylo odvislé od rozhodnutí a aktivity orgánu činného v trestním řízení v příslušném stadiu trestního stíhání obviněného. Obviněný a jeho obhájce mohou důkazy vyhledat a předložit, nebo navrhnout jejich provedení. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem pro odmítnutí takového důkazu (§89 odst. 2 věta druhá tr. ř.).
Trestní řád v žádném svém ustanovení nelimituje možnosti obviněného stran předkládání důkazů či obecně způsobu vedení obhajoby. V daném směru jsou projevy obviněného při realizaci obhajovacích práv omezeny pouze tak, že v rámci vedené obhajoby nesmí vědomě jiného obvinit z trestného činu, neboť není vyňat z dosahu ustanovení §345 tr. zákoníku, a pochopitelně i tak, že není přípustné, aby se v souvislosti s opatřením důkazu, který hodlá předložit jako součást své obhajoby, dopustil trestného činu (např. porušením domovní svobody v souvislosti se zajištěním věcného důkazu apod.). Trestní odpovědnost obviněného v takových případech není vyloučena.
Ve vztahu k věci posuzované je však třeba činit závěry jiné. Na rozdíl od výše uvedeného případu, kdy následné předložení věcného důkazu jako součásti obhajoby, resp. motiv takového jednání nikterak neovlivňuje naplnění zákonných znaků uvažovaného přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku ( „Kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného…“ ), v případě přečinů, jimiž byl odvolatel shledán vinným, je naplnění skutkových podstat vázáno na prokázání znaku „neoprávněného prospěchu“ , k jehož získání či opatření musí pachatel směřovat ( „v úmyslu“ ). Proto opětovně vyvstává již výše zmíněná otázka neoprávněnosti prospěchu obviněného v proti němu vedeném trestním řízení. Realizaci obhajoby – předložení důkazu, nelze pokládat za neoprávněnou imateriální výhodu (s níž snad kalkuloval soud nalézací), neboť ve skutečnosti představuje realizaci práva obviněného, byť toto – z hlediska procesu vyhledání důkazu i následného předložení koliduje s právním řádem (tato kolize je však vyjádřena naplněním znaku neoprávněného užití ).
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem nemohla napadená rozhodnutí obstát.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 3 To 469/2013, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 T 138/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně tedy bude povinen znovu rozhodnout o vině obviněného. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý