ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.961.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 961/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 9 To 16/2014-531, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 218/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 7 T 218/2012 byl obviněný Ing. V. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že:
jako jednatel společnosti VENTURE BRNO, s. r. o., IČ: 63491494, se sídlem Jiráskova 14, Brno (nyní v insolvenci se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, Brno), ačkoli si byl vědom špatné finanční situace své společnosti VENTURE BRNO, s. r. o., i množství neuhrazených závazků, a to i závazků vůči společnosti HANAKOV, spol. s r. o., IČ: 25311298, se sídlem Pod Košířem 3127/74, Prostějov, uzavřel se společností VIVAS CZ, s. r. o., IČ: 26302136, se sídlem Dvořákova 13, Brno, ústní dohodu o dodávce a montáži závěsných balkónů pro revitalizaci panelového domu na ulici K. v B., a poté, co od společnosti VIVAS CZ, s. r. o., dne 6. 9. 2011 obdržel závaznou objednávku č. .... na dodávku 56 kusů závěsných balkónů včetně závěsných háků a provedení prací souvisejících s instalací zmíněných balkónů, kdy na základě jím vystavených faktur č. ................. a .......................přijal na bankovní účet své společnosti VENTURE BRNO, s. r. o., dne 7. 9. 2011 částku ve výši 1.554.752 Kč a dne 25. 10. 2011 částku ve výši 691.001 Kč, kdy společnosti VIVAS CZ, s. r. o., uváděl nepravdivé informace stran probíhající výroby předmětných balkónů, přestože věděl, že k jejich výrobě a dodávce nedojde, nebude-li subdodavateli společnosti HANAKOV, spol. s r. o., uhrazena zálohová faktura, kterou však nezaplatil, a přestože byl srozuměn s tím, že není schopen zajistit předmětné dohodnuté dílo, tyto skutečnosti společnosti VIVAS CZ, s. r. o., zamlčel, na přípravu dohodnutého díla uhradil toliko částku ve výši 296.623 Kč, a zbytek finančních prostředků poskytnutých ze strany společnosti VIVAS CZ, s. r. o., použil pro jiné účely, následkem čehož nebylo v určené lhůtě dohodnuté dílo dokončeno a ani nebyly vráceny finanční prostředky na jeho zajištění, ani jejich poměrná část, a společnosti VIVAS CZ, s. r. o., tak byla způsobena škoda ve výši 1.949.130 Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v právnických osobách podnikajících ve stavebnictví na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené VIVAS CZ, s. r. o., IČ: 26302136, se sídlem Dvořákova 13, Brno, částku ve výši 873.753,51 Kč.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 27. 3. 2014, č. j. 9 To 16/2014-531, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Stanislava Keršnera dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítá, že soudy neprávně kvalifikovaly obchodněprávní vztah založený ústní smlouvou o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), nevypořádaly se s otázku jeho ukončení a v důsledku toho pochybily i v trestněprávním posouzení jeho jednání. V návaznosti na připomenutí zákonných znaků trestného činu podvodu argumentuje dovolatel nejprve tím, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu. Zdůraznil, že - vzdor skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací - z provedených důkazů nelze dovodit ani jeho nepřímý úmysl, neboť je nutné se vypořádat s tím, že se jednalo o obchodněprávní vztah, což však nezohlednil ani jeden ze soudů (v dané souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 23/2003 – T – 544). Je přesvědčen, že bylo nutné zabývat se otázkou existence smlouvy mezi společnostmi VENTURE BRNO, s. r. o. (dále jen „VENTURE“) a VIVAS CZ, s. r. o. (dále jen „VIVAS“), potažmo VENTURE a HANAKOV, spol. s r. o. (dále jen „HANAKOV“). Obchodněprávní vztah byl dle dovolatele založen objednávkou společnosti VIVAS č. ........ a její akceptací společností VENTURE. Smlouva o dílo tak bylo uzavřena v ústní podobě, právní vztahy jejich účastníků vyplývaly z ustanovení §536 a násl. ObchZ . Neúspěšná snaha o uzavření písemné smlouvy o dílo neměla vliv na to, že smlouva o dílo byla platně uzavřena akceptací objednávky č. ........ On činil veškeré kroky k úspěšné realizaci díla, výrobu balkonů zadal společnosti HANAKOV. Pouze proto, že společnost VIVAS posléze začala tvrdit, že o dodávku balkonů již nemá zájem, nedošlo k řádnému dokončení díla.
Obviněný soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s tím, že smlouva o dílo uzavřená mezi společnostmi VENTURE a VIVAS nikdy nebyla řádně ukončena. Z toho vyvozuje, že společnosti VIVAS nemohl vzniknout nárok na vyúčtování zaplacené zálohy. Proto trval na dokončení smlouvy o dílo, jak mimo jiné plyne z přípisů právní zástupkyně VENTURE a VIVAS.
Za obdobně nesprávné pokládá obviněný právní posouzení vztahu mezi společnostmi VENTURE a HANAKOV, která na základě objednávky společnosti VENTURE ze dne 12. 10. 2011 začala jako subdodávku vyrábět balkony, čímž byla konkludentně uzavřena smlouva o dílo podle §275 odst. 4 ObchZ. Odmítá, že by nečinil kroky směřující k řádnému dokončení díla, a to např. nezaplacením zálohy společnosti HANAKOV, neboť tato společnost úhradu zálohy na základě ústní smlouvy o dílo ani požadovat nemohla, když nebyla sjednána. Na případnou zálohu, došlo-li by k dodatečnému písemnému zachycení ujednané smlouvy o dílo, měl připravené finanční prostředky. Požadovanou zálohu však odmítl zaplatit z důvodu požadavku zvýšení ceny jednoho balkonu přibližně o 8.000 Kč. V důsledku této skutečnosti nedošlo k písemnému zachycení ústně uzavřené smlouvy o dílo. Firma HANAKOV následně odmítla objednané balkony dodat. Sám byl připraven zaplatit za objednané balkony v ceně odpovídající objednávce, tedy 31.260 Kč za kus.
V dalším obviněný s poukazem na §3 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. namítá, že závěr soudů o jeho vědomosti o špatné finanční situaci společnosti VENTURE, pro niž nebude schopen svým závazkům dostát, vyvozený ze znaleckého posudku Ing. Stanislava Čecha, nemůže sám o sobě obstát, neboť účetní zhodnocení stavu úpadku není a nemůže být jediným kritériem jeho zjištění. V dané souvislosti poukazuje na to, že předložil jako důkaz seznam závazků společnosti VENTURE v rozsahu 4.579.000 Kč, které však pokládá za sporné, a rovněž seznam sporů o zaplacení jejích pohledávek ve výši 2.015.000 Kč. Dále předložil doklady o sjednaných zakázkách se společností PROFIPLAST, spol. s r. o. a TERMO + SK, které nemohly být realizovány pouze proto, že společnost VIVAS podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. Ze všech těchto skutečností vyvozuje svůj zájem o řádnou realizací sjednaných zakázek.
Za zcela rozhodující skutečnost, kterou soudy obou stupňů opomenuly při hodnocení jeho údajné vědomosti o tom, že nebude schopen zakázku za nepříznivé finanční situace společnosti VENTURE splnit, pokládá obviněný to, že počítal nejen s příjmem ze zakázek, které se měly realizovat a z případných úspěšných soudních sporů, nýbrž i ze zakázek, které dokončil dříve než zakázku K.
Za „ zcela mimo právní rámec“ považuje hodnocení soudu odvolacího, který shledal, že firma obviněného nebyla schopna řádně dokončit sjednané zakázky již proto, že musela na veškeré manuální práce najímat jak pracovníky, tak i nářadí a další prostředky. Podotýká, že takový postup je zcela standardní, neboť takové zakázky se vždy realizují prostřednictvím specializovaných firem. Má za to, že „až do podání insolvenčního návrhu v lednu 2012 byla (pozn. společnost VENTRURE) zcela funkční, měla svůj příjem a případné chybějící finanční prostředky ještě obviněný doplňoval ze svých zdrojů.“ Tyto skutečnost proto jednoznačně dokazují, že jeho záměrem bylo nadále pokračovat v podnikatelské činnosti a sjednané zakázky realizovat. V dalším poukázal i na to, že s věřitelem, společností VIVAS se snažil domluvit, tato však další součinnost odmítla a opakovaně podala insolvenční návrh. Krajský soud v Brně jako soud insolvenční však opakované insolvenční návrhy zamítl, když pohledávky VIVAS a HANAKOV považoval za mimořádně sporné.
Z hlediska všech shora uvedených skutečností má dovolatel za to, že rozhodnutími soudů obou stupňů byla porušena zásada ultima ratio trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V dalším pokládá za nesprávné stanovení výše škody jak z hlediska trestněprávní kvalifikace (1.949.130 Kč), tak z hlediska rozhodnutí o náhradě škody (873.753,51 Kč), neboť zjištěná výše škody nekoresponduje s důkazy provedenými při hlavním líčení. Podotkl, že každá podnikatelská činnost sleduje dosažení zisku, u této investiční akce byla marže se ziskem předpokládána ve výši 828.000 Kč, přičemž tato částka nebyla při výpočtu škody nikterak zohledněna. Takový postup pokládá za rozporný se závěrem obsažený v usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 9 T 119/2013, a odporující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 712/2001.
Obviněný vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že se podle 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Dodatečným sdělením vyslovil souhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po stručném shrnutí průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného především uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak v podstatě jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však dle náhledu státního zástupce v dané věci nenastala. Má naopak za to, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Soudní rozhodnutí přitom nejsou projevem libovůle, když jejich obsah odpovídá mj. požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Dodal, že při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace je nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, a které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeny a upřesněny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Státní zástupce má za to, že pokud se v předmětných soudních rozhodnutích mimo jiné uvádí, že obviněný, jako jednatel společnosti VENTURE, ač si byl vědom špatné finanční situace společnosti, včetně množství neuhrazených závazků, sjednal za společnost ústní dohodu o dodávce a montáži závěsných balkonů pro společnost VIVAS, vyinkasoval od této společnosti zálohy v celkové výši 2.245.753 Kč, uváděl současně nepravdivé informace stran výroby předmětných balkonů, přestože věděl, že k jejich výrobě a dodávce nedojde, a přestože byl srozuměn s tím, že není schopen zajistit předmětné dohodnuté dílo, kdy veškeré tyto skutečnosti druhé smluvní straně, společnosti VIVAS zamlčel, dílo provedeno nebylo a byla tak způsobena škoda ve výši 1.949.130 Kč, jsou v rámci takto popsaného skutku dostatečně vyjádřeny všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Je zde podle státního zástupce zejména vyjádřen znak obohacení (přijetí záloh), uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností (nepravda stran výroby balkonů, mlčení stran skutečného stavu věcí), znak škody značné (konkrétně 1.949.130 Kč), jakož i minimálně nepřímý úmysl obviněného.
Podle státního zástupce nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že jeho jednání, jak bylo soudy obou stupňů zjištěno, nelze kvalifikovat jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Námitky dovolatele pokládá za vesměs vycházející z jiného skutkového stavu, než byl soudy v předchozím řízení zjištěn. Jelikož jde o polemiku
se skutkovými zjištěními soudů, resp. s hodnocením důkazů, nelze z nich naplnění předmětného dovolacího důvodu dovodit.
Ohledně námitky porušení principu ultima ratio považuje za nezbytné uvést, že ani tato námitka nemůže uplatněný dovolací důvod naplnit. Není totiž důvodná. Jednání obviněného nevykazuje žádná specifika, díky kterým by z hlediska spodní hranice trestnosti posuzovaný případ neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
S ohledem k těmto skutečnostem pokládá státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je třeba konstatovat, že mezi obsahem provedených důkazů a z nich soudy vyvozenými skutkovými zjištěními nelze shledat tzv. extrémní nesoulad ve smyslu jeho vymezení Ústavním soudem. Není-li v posuzované věci takový rozpor zjištěn (a jeho existenci netvrdí ve svém mimořádném opravném prostředku ani dovolatel), pak otázku správnosti posouzení skutku je třeba hodnotit s přihlédnutím k jeho vymezení v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, která, jak již zmínil státní zástupce, v dostatečném rozsahu vyjadřuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zpochybňuje-li dovolatel naplnění zákonných znaků zločinu podvodu, činí tak prostřednictvím prosazování vlastní skutkové verze, která je odlišná od skutkového zjištění soudů, případně uváděním skutečností, které nejsou způsobilé správnost skutkových a potažmo právních závěrů obsažených v dovoláním napadených rozhodnutí zvrátit.
Namítl-li obviněný nesprávnost závěru o prokázání úmyslné formy svého zavinění prostřednictvím argumentu, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by v době jednání se společností VIVAS byla společnost VENTURE v úpadku, pak odhlížeje od skutkové podstaty takové námitky a s přihlédnutím k tomu, že takto ani skutkové zjištění ostatně není soudy učiněno ( „ačkoli si byl vědom špatné finanční situace… i množství neuhrazených závazků...“ , je třeba zdůraznit, že závěr o vině pachatele trestným činem podvodu není takovým skutkovým závěrem podmíněn. Lze odkázat na to, že závěr soudu (str. 10 rozsudku) o zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je oprávněn dovozován právě z uvedené skutečnosti, tj. neutěšené finanční situace společnosti VENTURE, jak byla dokazováním (a to na podkladě zpracovaného znaleckého posudku) prokázána, a z faktu, že nesplněné finanční závazky měl obviněný (resp. společnost VENTURE, která v obchodních vztazích vystupovala) i vůči společnosti HANAKOV, jež měla předmětné balkony dodat. V daném směru dostačuje odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že výhrady, které v daném směru dovolatel vznáší (tj. poukaz na spornost závazků společnosti, její očekávané zisky atd.), nejsou ničím jiným než polemikou se skutkovými závěry soudů, které jsou na úrovni běžné odvolací argumentace a nedosahují úrovně, na niž by měl dovolací soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku podrobněji reagovat. V daném směru je třeba zdůraznit vázanost skutkovými zjištění obsaženými v napadených rozhodnutích a na to, že spoléhání se pachatele na nejisté skutečnosti (reálně nezajištěné budoucí zisky) nezpůsobuje nesprávnost závěru soudů, že věděl o tom, že svým jednáním může porušit zákonem chráněný zájem a že se vznikem takového následku byl srozuměn. K otázce údajného poškození společnosti formou podáním návrhů na insolvenci se vyslovil nalézací soud na str. 11 rozsudku, samotný poukaz obviněného na to, že návrhy byly soudem zamítnuty, neznamená, že došlo ke zvrácení závěru, který je v rozsudku obsažen.
Pokud obviněný namítá neexistenci znaku objektivní stránky trestného činu uvedení jiného v omyl poukazem na rozpracovanost balkonů firmou HANAKOV s tím, že neuváděl nepravdu ohledně jejich výroby, pak je třeba zdůraznit, že nesprávnost právního posouzení skutku uplatňuje skrze jiné skutkové zjištění, než obsahuje tzv. skutková věta ( „uváděl nepravdivé informace stran probíhající výroby předmětných balkonů, přestože věděl, že k jejich výrobě a dodávce nedojde“ ). Přitom z jejího znění „stran probíhající výroby“ je zřejmé, že skutková zjištění nejsou založena na tom, že by o výrobě balkonů generálního dodavatele (společnost VIVAS) přesvědčoval, ač tato vůbec neprobíhala, nýbrž že podával informace neodpovídající skutečnosti (při vědomí, že při jejich neuhrazení ke kompletnímu dohotovení balkonů a jejich dodávce nedojde), jak je prokázáno výpovědí svědka Ing. T. P.
Za nedůvodnou je třeba pokládat i námitku, jíž dovolatel brojí proti způsobu zjištění výše škody. V daném směru soudy dostatečně vyložily, proč za škodu způsobenou trestným činem pokládají částku 1.949.130 Kč. Poukaz na rozpor s právním závěrem obsaženým v prvním (zrušujícím) rozhodnutím odvolacího soudu je nepřípadný, neboť ten byl učiněn ve vztahu k jiné právní kvalifikaci, přičemž závěry týkající se trestného činu zpronevěry nelze mechanicky přenášet ve vztahu k právní kvalifikaci odlišné (trestnému činu podvodu).
Ani námitku obviněného, že soudy nesprávně hodnotily otázku právních vztahů mezi společností VENTURE a VIVAS, případně HANAKOV z hlediska toho, zda došlo k uzavření příslušných smluv, nelze z pohledu hodnocení otázky důvodnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti pokládat za důvodnou. Nemá totiž význam, který jí dovolatel přisuzuje. Ten se sice snaží tvrdit, že předmětem dokazování bylo „posouzení poměrně složitého obchodně právního vztahu založeného objednávkou…“ a nabízí vlastní řešení, to však je do značné míry rozporné v dovozeném závěru, že na podkladě projevu vůle smluvních stran vznikla řádná smlouva o dílo uzavřená ústní formou (opírá-li se o písemně vyhotovenou objednávku, která byla reakcí na nabídku společnosti VENTURE). I pokud by dovolací soud akceptoval právní závěr obsažený v dovolání o vzniku smlouvy mezi společnostmi VENTURE a VIVAS na tomto podkladě, tj. akceptací návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu §43a obč. zák. předloženého společností VENTURE ze strany společnosti VIVAS (§43c obč. zák.), nemůže pominout zejména to, že dovolatel, opírající se o vznik smlouvy a její závaznost pro smluvní strany na základě objednávky č. ......, zcela přehlíží ujednání do ní vtělené, dle něhož „v případě, že v termínu do 9. 10. 2011 nebudou namontovány všechny odsazovací háky a podložky rektifikací do zateplení a nebude uzavřena smlouva o dílo, objednávka se dnem 10. 10. 2011 považuje za zrušenou a dodavatel je povinen vrátit objednateli celou uhrazenou zálohovou platbu do 15. 10. 2011.“ Předmětná doložka v rámci objednávky je výhradou ve vztahu k učiněné cenové nabídce společnosti VENTURE a jako taková založila k předmětné cenové nabídce protinávrh, který byl akceptován společností VENTURE. Proto je třeba dospět k závěru, že byla-li smlouva uzavřena, pak ve znění „objednávky č. .......“ (č. l. 16). Nedošlo-li následně k tvrzenému dodatečnému uzavření „písemné smlouvy o dílo“ a nebylo-li dílo splněno řádně a včas, je třeba považovat takto uzavřenou smlouvu o dílo bez dalšího za zrušenou, neboť zhotovitel nedostál svým povinnostem, k jakým byl na základě takto uzavřené smlouvy o dílo povinen. Předmětná doložka totiž z pohledu Nejvyššího soudu plní funkci rozvazovací podmínky, jejímž splněním ve smyslu §36 obč. zák. nastal zánik již nastalých právních účinků smlouvy bez dalšího (přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005).
Nelze se proto ztotožnit se závěrem dovolatele, že v úvahu přicházelo ukončení smluvního vztahu pouze v souladu s obecnými ustanoveními o závazcích podle obč. zák., případně ObchZ. To navíc se zřetelem ke skutečnosti, že jednatel společnosti VIVAS, která byla generálním dodavatelem stavby, ve své svědecké výpovědi uvedl, že ač je obviněný ujišťoval, že termín dodávky nebude ohrožen, termín dodržen nebyl, balkony dodány nebyly a návrh smlouvy o dílo nechtěl obviněný podepsat (výpověď svědka Ing. P. – str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovozuje-li proto dovolatel, že v důsledku neukončení právního vztahu mezi oběma společnostmi nemohla vzniknout škoda (dle něj, poškozené společnosti nemohl vzniknout nárok na vyúčtování zaplacené zálohy), činí tak zjevně nedůvodně i z pohledu vlastní uplatňované argumentace (tvrdí-li v dovolání, že smlouva o dílo byla platně uzavřena akceptací objednávky č. ......., pak ovšem, jak výše uvedeno, v rozsahu jejího vymezení).
Nad rámec uvedeného se dodává, že v konečném důsledku není otázka posouzení platnosti nebo neplatnosti smluv mezi předmětnými obchodními společnostmi z hlediska posouzené viny dovolatele zcela podstatná. Je tomu tak proto, že otázka platnosti právního úkonu (smlouvy) by měla význam a musela by být řešena zejména tehdy, pokud by taková otázka měla vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tak tomu však v posuzované věci není. Obviněný v daném směru nerozlišuje mezi občanskoprávními a trestněprávními důsledky svého jednání a preferuje uplatnění odpovědnosti podle norem soukromého práva, přičemž takové argumentaci obviněného nelze přisvědčit (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08).
Konečně za nedůvodnou je nezbytné pokládat i námitku obviněného, že odsuzujícím výrokem došlo k porušení zásady ultima ratio, resp. subsidiarity trestní represe . Spojuje-li porušení těchto zásad obviněný s tím, že soudy vydáním rozhodnutí v trestním řízení „suplovaly civilní řízení a povinnost žalobce nést v civilním řízení důkazní břemeno a výrokem o náhradě škody v adhezním řízení tak celou situaci poškozenému „vyřešily“ ačkoli ji bylo známo, že ani insolvenční soud uplatněné nároky společnosti VIVAS… a HANAKOV… neshledal za nepochybné“, pak je nezbytné zdůraznit, že v případě zjištění, že byl spáchán trestný čin, z něhož je podezřelá konkrétní osoba, plyne ze zásady legality pro státního zástupce povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Podáním obžaloby na soud vzniká soudu povinnost o této rozhodnout, tj. vyhodnotit, zda žalobní tvrzení mají oporu v důkazech, o něž se opírá, a zda žalovaný skutek je trestným činem. Zásadu subsidiarity trestního práva pak nelze chápat tak, že by bránila vyvození trestní odpovědnosti pachatele vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12) . Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud zastává názor, že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, resp. že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splněním všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.
Z pohledu závažnosti činu a možnosti řešení nabízené ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku dostačuje odkázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce, který důvodně poukázal na to, že naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu v posuzované věci vylučuje učinění závěru o tom, že by v případě dovolatele existovala taková specifika, pro něž by bylo lze učinit závěr, že jeho skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím se trestným činům dané skutkové podstaty.
Co se týče výroku o povinnosti k náhradě škody , pak z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. plyne, že „odsuzuje-li soudu obžalovaný pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu…, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu…, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak“. Citované ustanovení zdůrazňuje, že „nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody…, jestliže je výše škody… součástí popisu skutku…, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena“. S přihlédnutím k tomu je třeba vnímat za nepřípadnou (a obsahově vůbec pod deklarovaný důvod dovolání nepodřaditelnou) námitku obviněného, že uvedeným způsobem je případný žalobce v řízení civilním jako poškozený v trestním řízení favorizován tím, že důkazní břemeno za něj nese stát v podobě svých orgánů činných v trestním řízení. Uvedenou výhradou není ze strany dovolatele nikterak zpochybněna správnost rozhodnutí o povinnosti obžalovaného k úhradě škody poškozenému z hlediska hmotněprávního (jiné nesprávné hmotně právní posouzení uplatňované obviněným v jeho dovolání), a proto není třeba na ni blíže (z hlediska vytýkaného procesního zvýhodnění poškozeného) reagovat. Co se týče výše přiznaného nároku, již soud prvního stupně uvedl, že poškozený uplatnil nárok na náhradu škody ve výši nižší, než mu podle skutkového zjištění soudu byla jednáním obviněného způsobena. Tvrdí-li obviněný, že v úvahu by snad přicházelo vypořádání podle zásad o bezdůvodném obohacení a rozsah nezbytného dokazování by odůvodňoval postup podle §229 odst. 1 tr. ř., pak primárně setrvává na svém hodnocení věci (obchodněprávní vztah), které je odlišné od závěrů soudů (trestněprávní vztah se vznikem škody).
Dosud uvedené skutečnosti vedou k poznatku, že uplatil-li obviněný ve své dovolací argumentaci takové námitky, které jsou formálně podřaditelné pod jím deklarovaný důvod dovolání, učinil tak zjevně neopodstatněně.
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil