ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.967.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 967/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2014 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2014, č. j. 13 To 42/2014-318, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 186/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2014, č. j. 13 To 42/2014-318, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. a), b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 12. 2013, č. j. 2 T 186/2011-297, kterým byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla zkušební doba stanovena v trvání osmnácti měsíců, o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl obviněnému podmíněně odložen (§81 odst. 1 tr. zákoníku) a zkušební doba byla stanovena v trvání jednoho roku (§82 odst. 1 tr. zákoníku), o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2014, č. j. 13 To 42/2014-318, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání poukazuje na to, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu, za který byl odsouzen, přičemž zjištěný skutek byl soudem nesprávně právně kvalifikován. Dovolatel argumentuje tím, že poškozené neoprávněně nebránil v užívání domu a soudu vytýká, že pominul skutečnost, že poškozená se v létě roku 2008 z domu na základě vlastního rozhodnutí odstěhovala. Po tomto počinu se však v pravidelných intervalech začala obracet na policii s tvrzením, že jí obviněný zabraňuje v přístupu do domu. Dále poukazuje na to, že nevyužila žádného z institutů, které nabízí občanské právo a využila pouze trestního práva, čímž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. V souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe odkazuje na výklad pojmu společenské škodlivosti Nejvyšším soudem v jeho stanovisku Tpjn 301/2012. Obviněný je přesvědčen, že poškozená nebyla uživatelem domu, který měli ve společném jmění manželů (dále jen SJM), neboť dům opustila v létě roku 2008. Podle obviněného „skutkový stav, který soud zjistil, zcela zjevně nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu. Mezi skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených důkazů a právními závěry, je rozpor“, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí nebo sám zprostil obžalovaného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Poukazuje mj. na to, že s ohledem na způsob, jakým jí bylo z dovolatelovy strany bráněno v užívání spoluvlastněné nemovitosti, lze mít důvodně za to, že v daném případě byly prostředky trestní represe uplatněny zdrženlivě a v návaznosti na zjištění, že jiné právní prostředky nebyly dostatečně účinné, popř. zcela selhaly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že soud druhého stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněný „od 1. 9. 2008 nejméně do 1. 8. 2011 na adrese O. n. L., V. …, okr. P., neoprávněně bránil své manželce M. K., v užívání spoluvlastněné nemovitosti – rodinného domu se dvěma bytovými jednotkami a dalším nebytovým prostorem náležejícím k rodinnému domu, a to tím způsobem, že poté, co M. K. se odstěhovala se svou matkou do obce J., vyměnil zámek vstupních dveří bytových jednotek, z bytové jednotky užívané dosud J. Z. vystěhoval její věci a pronajal ji jiné osobě a výměnou zámku branky na pozemek rodinného domu zamezil M. K. vstup i na tento pozemek; poté co M. K. tento neuspokojivý stav oznámila na Policii ČR a začala jej řešit prostřednictvím svého právního zástupce, předal jí obviněný v březnu 2009 klíč od původně společně obývané jednotky, současně však záměrně nechával druhý klíč z vnitřní strany zamčených dveří tak, aby nešly odemknout a bytovou jednotku opouštěl vraty garáže, u kterých změnil kód dálkového ovládání, v důsledku čehož M. K. nemohla svůj elektronický klíč ke vstupu do garáže použít“.
Z podaného dovolání je patrno, že obviněný A) soudům vytýká nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, kdy soudy pominuly skutečnost, že poškozená se v létě roku 2008 na základě vlastního rozhodnutí z domu odstěhovala, nebyla tedy osobou oprávněnou dům užívat, tudíž se nemohl dopustit zmíněného přečinu,
B) vstupu do domu se domáhala prostřednictvím trestního práva (při porušení zásady subsidiarity trestní represe), aniž by využila prostředky občanského práva a poukazuje na otázku míry společenské škodlivosti v souvislosti s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
A)
Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, že obviněný neoprávněně bránil oprávněné osobě – M. K. v užívání domu. K uvedenému závěru dospěly soudy na základě nejen výpovědi M. K., ale také na základě výpovědí svědkyně Z. – v domě netekla teplá voda, v domě nešlo žít, a proto se musely odstěhovat, problémy s klíči – viz č.l. 5 rozsudku soudu prvního stupně, J. – elektřina v době ohledání byla v místě vypnuta, R. J. – elektronické klíče bylo možno překódovat, S. – někdy nefungoval elektronický klíč, W. – řetěz na bráně, přestěhování věcí poškozené, pronájem bez souhlasu poškozené apod. Poukazuje-li obviněný na skutečnost, že poškozená měla dům opustit na základě vlastního rozhodnutí v polovině roku 2008, musí se Nejvyšší soud pozastavit nad skutečností, že z výpovědí svědků vyplynulo, že pokud byl dům poškozenou a její matkou opuštěn – odstěhovaly se, pak se tak stalo s ohledem na to, že nemovitost nemohla řádně užívat (netekla teplá voda, nešlo topení) a v tomto řádném užívání jí bylo ze strany obviněného bráněno. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že i přes tvrzení obviněného, že poškozená nemovitost opustila, se tato snažila do domu dostat a v tomto směru musela podniknout kroky za součinnosti s Policií ČR, případně právním zástupcem (sám obviněný připouští, že poškozené předal nové klíče v roce 2009 – což svědčí pro závěr, že klíče musely být vyměněny). V kontextu s již zmíněnými výpověďmi pak je nutno konstatovat, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (jejich hodnocení a závěry jsou přesvědčivé a logické, což vyvrací možnost odkazu na tzv. extrémní nesoulad) – viz např. str. 5-6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. V souvislosti s argumentací obviněného k osobě poškozené musí Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně podotknout, že v době, kdy se stal předmětný skutek, pro který je obviněný stíhán, byli obviněný s poškozenou manželé, což sám obviněný uvádí, jednalo se o majetek v SJM. Za neoprávněné bránění v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat (srov. přiměřeně rozh. č. 8/99 Sb. rozh. tr.). Vhodné je rovněž zmínit a reagovat na zmínku obviněného, že poškozená o své vůli opustila dům, z čehož on – obviněný dovozuje, že se nemohl dopustit zmíněného přečinu, ve vztahu k někomu, komu tímto aktem zaniklo právo dům užívat. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 31, ročník 2007, pod č. T 945 mj. uvedl, že „ve vztahu mezi manželi je trvalým opuštěním společné domácnosti takové jednání, když za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit. Pouhé opuštění bytu (např. odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) bez dalšího nestačí pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti“. Za situace popsané, jak obviněným, tak svědky, nebyl zjištěn žádný podklad pro argumentaci obviněného, že se domníval, že poškozená o své vůli dům opustila – zcela je obviněným přehlížena situace v jejich manželství v roce 2008, okolnost, že za asistentce policie se domáhala vstupu do domu, který podle obviněného měla opustit, vydání klíčů, zanechání věcí, které byly v domě apod. Výše uvedené skutečnosti jednoznačně vyvracejí shora zmíněnou argumentaci obviněného a svědčí pro účelovost jeho argumentace.
B)
Nejvyšší soud musí v souvislosti s problematikou společenské škodlivosti – viz §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou obviněný v rámci dovolání také zmínil a na zneužití zásady subsidiarity trestní represe poukázal, uvést, že již krajský soud ve svém rozhodnutí na str. 7 se výše uvedenou námitkou zabýval a Nejvyšší soud s jeho závěry, že s ohledem na délku a intenzitu jednání obviněného nelze aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, souhlasí.
V souvislosti se zmiňovaným stanoviskem Trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) musí Nejvyšší soud uvést, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené úvahy pak musí ve shodě se soudem druhého stupně konstatovat, že délka protispolečenského jednání obviněného (od 1. 9. 2008 do 10. 8. 2011) a intenzita jednání obviněného, kdy se jednalo o různé formy neoprávněného bránění (netekla teplá voda, vypnutá elektřina při ohledání, vyměněné klíče, ponechání klíčů v zámku apod.) svědčí pro závěr, že posuzovaný skutek z hlediska své škodlivosti bezpochyby nelze hodnotit tak, že by nedosahoval spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Nelze rovněž souhlasit s argumentací, že nebyly vyčerpány mimotrestní instituty k řešení uvedeného stavu. Nejvyšší soud pod bodem A poukázal na to, že trestnímu stíhání předcházela řada úkonů prostřednictvím právního zástupce poškozené či jiných orgánů (magistrát, policie).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno Nejvyšším soudem podle §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann