ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1014.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1014/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2014 v Brně dovolání obviněného Z. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 50 To 160/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 121/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 5 T 121/2013, uznal obviněného Z. K. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že
v P. dne 26. 10. 2012 v době kolem 23:20 hodin v Pivnici „U Vočka“ v ulici S. v přítomnosti hostů restaurace svědků M. V. , J. D. , J. T. , J. R. , a Ing. H. B. , fyzicky napadl poškozenou B. W. , dříve H. , tak, že poté, co mu tato poškozená ze svého místa u stolu, u kterého oba seděli spolu s dalšími hosty, v souvislosti s jeho předchozími opakovanými nevhodnými slovními narážkami na ni v přítomnosti ostatních hostů, zejména ohledně toho, že nosí na zubech rovnátka, chrstla přes stůl do obličeje obsah sklenice s vinným střikem. Obviněný se ze svého místa zvedl, naklonil se přes stůl směrem k poškozené a udeřil ji pěstí do nosu, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek bez dislokace a tržnou ránu na hřbetu nosu. Zranění poškozené si vyžádalo lékařské ošetření na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice Plzeň s následnou hospitalizací od 27. 10. 2013 do 28. 10. 2013, ošetření v otorinolaryngologické ambulanci a následnou pracovní neschopnost poškozené od 27. 10. 2012 do 20. 1. 2013, kdy byla omezena v obvyklém způsobu života po přesně nezjištěnou dobu delší než 7 dnů mj. bolestmi hlavy a závratěmi. V důsledku shora uvedeného napadení se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která si vyžádala následnou ambulantní psychiatrickou léčbu poškozené trvající nejméně od 18. 1. 2013 do 22. 10. 2013. Podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 50 To 160/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nastínil vlastní verzi průběhu skutkového děje a snaží se ji prosadit. Uvedl, že znalecký posudek PhDr. Jiřího Jelena považuje za nesprávný, neboť obsahuje značné rozpory, znalec jej navíc nebyl schopen řádně obhájit ani při výslechu v hlavním líčení. Tyto rozpory se odvolacímu soudu nepodařilo objasnit, a proto měly být vzhledem k zásadě in dubio pro reo vykládány v jeho prospěch. Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že tento znalecký posudek nedostatečně zkoumaly. Namítl, že znalec vycházel pouze z výpovědi poškozené, a to ještě ne z celé výpovědi, neboť znalecký posudek byl prováděn před výslechem poškozené v přípravném řízení a znalec sám uznal, že neměl informace z tohoto výslechu. Poukázal na rozpor ve znaleckém posudku, ve kterém na jednu stranu znalec konstatuje, že poškozená je naprosto normální, harmonicky zformovaná osobnost, na druhou stranu však také shledal, že současně utrpěla posttraumatický stresový syndrom. Dále uvedl, že klinicky je prokázáno, že verbálním napadením není možné, aby u napadené osoby vznikl posttraumatický stresový syndrom. Poškozená podle jeho názoru měla na jeho adresu uvést, že jej jeho jednání bude mrzet a mohlo proto dojít ke zveličování následků incidentu ze strany poškozené. Obviněný upozornil na rozpory ve výpovědi poškozené, která byla třikrát na lékařském vyšetření, z toho dvakrát u ní lékaři žádnou závažnější újmu neshledali, až následně při třetím vyšetření jí neurolog diagnostikoval posttraumatický stresový syndrom.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 50 To 160/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů odmítá většinu skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Samotný právní závěr odvolacího soudu, podle kterého posttraumatická stresová porucha vzhledem ke svému charakteru a délce trvání byla těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přitom obviněný žádnou kvalifikovanou argumentací nezpochybňuje. Obviněný navíc nevznesl takové skutkové námitky, ze kterých by vyplývala existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Obviněný se pouze domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Odvolává se přitom na procesní zásadu „in dubio pro reo“. Jedná se tedy o argumentaci, která neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému důvodu dovolání uvedenému v §265b tr. ř. Dále uvedl, že jistý náznak hmotněprávní argumentace lze se značnou dávkou tolerance spatřovat v té části námitek, ve které podatel poukazuje na charakter restaurace, kde k incidentu došlo. Takové námitky lze interpretovat tak, že s ohledem na místo, kde k fyzickému napadení poškozené došlo, nebyl veřejný klid a pořádek narušen do té míry, aby se jednalo o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal však na to, že veřejně provedený poměrně intenzivní fyzický útok proti tělesné integritě jiné občana, navíc útok muže proti ženě, je nutno i v takovémto prostředí považovat za jednání neslučitelné se základními zásadami občanského soužití, tj. za výtržnost spáchanou formou napadení jiného ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný vznesl v dovolání skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Z. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek