ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1020.2014.3
sp. zn. 7 Tdo 1020/2014-I-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. 9. 2014 dovolání, která podal obviněný J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 3/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. S. , a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 52 T 3/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo zamítnuto odvolání matky obviněného E. S.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 52 T 3/2012, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení.
O odvoláních, která proti všem výrokům podali obviněný J. S. a matka obviněného E. S. , rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že
- usnesením ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání matky obviněného jako odvolání podané opožděně,
- dalším usnesením ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako odvolání nedůvodné,
- usnesením ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, v bodě I zrušil své usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo zamítnuto odvolání matky obviněného jako odvolání podané opožděně, a v bodě II podle §256 tr. ř. zamítl odvolání matky obviněného jako odvolání nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013. U Nejvyššího soudu byly obě dovolací kauzy nejprve vedeny odděleně (první pod sp. zn. 7 Tdo 1020/2014 a druhá pod sp. zn. 7 Tdo 1026/2014), avšak usnesením ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1020/2014, Nejvyšší soud spojil obě věci k společnému projednání a rozhodnutí (nadále pod sp. zn. 7 Tdo 1020/2014).
V dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, obviněný deklaroval důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny procesní podmínky. Ve vztahu k výroku, jímž Vrchní soud v Praze zrušil své předcházející usnesení o zamítnutí odvolání matky obviněného jako odvolání opožděného, obviněný namítl, že Vrchní soud v Praze neměl k takovému rozhodnutí žádný relevantní podnět oprávněné osoby. Ve vztahu k výroku, jímž Vrchní soud v Praze zamítl odvolání matky obviněného jako odvolání nedůvodné, obviněný poukázal na to, že Vrchní soud v Praze takto rozhodl za situace, kdy již předtím jako nedůvodné zamítl jeho odvolání, takže přezkum rozsudku z podnětu odvolání matky obviněného byl jen ryze formální. V návaznosti na to obviněný vytkl, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jehož součástí je právo podávat opravné prostředky i prostřednictvím osob, jimž trestní řád toto oprávnění přiznává. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení, tak předcházející usnesení ze dne 8. 10. 2013 o zamítnutí odvolání matky obviněného, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
V dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl nesprávnost výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, neboť skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jsou v extrémním rozporu s důkazy, a to jak v povaze a rozsahu jeho jednání, tak v otázce časového vymezení skutků. Namítl, že pokud byl uznán vinným těmito trestnými činy ve variantě odpovídající zákonnému znaku „zneužití bezbrannosti jiného“, neodpovídají tomuto zákonnému znaku ani ta skutková zjištění, která jsou obsahem výroku o vině. Vyjádřil názor, že při správném použití zákona měly být skutky posouzeny v prvním případě jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. a v druhém případě jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku. Projevil nesouhlas s výrokem o vině zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, protože jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem znásilnění podle §185 tr. zákoníku je vyloučen. Proti výroku o vině přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku namítl, že vymezení skutku není dostatečně konkrétní a že paušalizuje všechny zajištěné fotografie a nerozlišuje, které z nich lze označit skutečně za závadné. Další námitky uplatnil proti výroku o trestu s tím, že pokud u něho byla zjištěna zmenšená příčetnost, mělo to být vyjádřeno trestem ve výměře pod spodní hranici sazby podle §40 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadená usnesení i předcházející řízení a shledal, že obě dovolání jsou důvodná.
K usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013
Tímto usnesením Vrchní soud v Praze zrušil své usnesení ze dne 8. 10. 2013, jímž bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání matky obviněného jako odvolání podané opožděně (bod I), a zároveň zamítl odvolání matky obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné (bod II). Vrchní soud v Praze totiž dodatečně zjistil, že odvolání, které zamítl jako opožděné, bylo ve skutečnosti podáno včas.
Ve výroku o zrušení usnesení ze dne 8. 10. 2013 není uvedeno, podle jakého ustanovení Vrchní soud v Praze postupoval při zrušení předcházejícího usnesení, a z odůvodnění je patrno, že použil analogii s tzv. autoremedurou (§146 odst. 1 tr. ř.). To však je nepřiléhavé, protože šlo o situaci, kterou trestní řád upravuje v ustanovení §61 odst. 3 tr. ř., podle něhož ustanovení §61 odst. 1, 2 tr. ř. se užije přiměřeně i tehdy, ukáže-li se, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla. Ustanovení §61 odst. 1 tr. ř. upravuje navrácení zmeškané lhůty na žádost obviněného nebo jeho obhájce. Ustanovení §61 odst. 2 tr. ř. upravuje postup při navrácení zmeškané lhůty, pokud byl opožděně podaný opravný prostředek mezitím již zamítnut. Ustanovení §61 odst. 3 tr. ř. upravuje postup v případě, že lhůta k podání opravného prostředku nebyla zmeškána, opravný prostředek byl podán včas, byl však zamítnut jako opožděný a pak se ukázalo, že lhůta nebyla zmeškána.
Přiměřené použití ustanovení §61 odst. 2 tr. ř. spočívá v tom, že orgán, který zamítl opravný prostředek jako opožděný, zruší toto své rozhodnutí. Přiměřenost použití ustanovení §61 odst. 1 tr. ř. spočívá v tom, že orgán, který zamítl opravný prostředek jako opožděný, toto rozhodnutí zruší z podnětu žádosti obviněného nebo obhájce. Není-1i tu takový podnět, nebrání to zrušení, neboť ustanovení §61 odst. 3 tr. ř. připouští, aby přiměřeně podle §61 odst. 2 tr. ř. bylo postupováno „i tehdy, ukáže-li se, že lhůta .... zmeškána nebyla“. Tato dikce se vztahuje také na případy, kdy bez podnětu od obviněného nebo od obhájce příslušný orgán sám zjistí, že opravný prostředek zamítnutý jako opožděný byl ve skutečnosti podán včas.
Své předcházející usnesení, jímž zamítl odvolání matky obviněného jako opožděné, tedy mohl Vrchní soud v Praze z vlastní iniciativy zrušit postupem podle §61 odst. 3 tr. ř., a nikoli s analogickým použitím tzv. autoremedury. Tato vada se týká jen odůvodnění napadeného usnesení a nemá vliv na otázku věcné správnosti výroku o zrušení.
Napadené usnesení je ale přesto vadné s ohledem na stádium řízení, v kterém bylo učiněno. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 10. 12. 2013 rozhodl poté, co usnesením ze dne 8. 10. 2013 podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Vyhlášením tohoto usnesení, tedy dnem 8. 10. 2013, trestní stíhání obviněného pravomocně skončilo. Za tohoto stavu bylo další řízení, které mělo povahu trestního stíhání, nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Tím pádem nepřicházelo v úvahu, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl znovu přezkoumáván z podnětu odvolání matky obviněného. Postup Vrchního soudu v Praze se příčil zásadě, že o všech odvoláních, která jsou podkladem meritorního přezkoumání rozsudku podle §254 tr. ř., musí být rozhodnuto jedním rozhodnutím. Tato zásada vyplývá z konstrukce právní moci rozsudku, jak je stanovena v §139 odst. 1 písm. b) bod cc) tr. ř., a k jejímu dodržení směřuje také ustanovení §251 odst. 3 tr. ř. o postupu při předkládání spisů odvolacímu soudu.
Tím jsou možnosti postupu podle §61 odst. 3 tr. ř. modifikovány potud, že zrušení usnesení o zamítnutí opravného prostředku jako opožděného, ukáže-li se, že lhůta k jeho podání zmeškána nebyla, je vázáno na podmínku, že napadené rozhodnutí nenabylo právní moci v důsledku rozhodnutí o opravném prostředku jiné oprávněné osoby, z jehož podnětu bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno.
Ve stádiu po vyhlášení usnesení ze dne 8. 10. 2013, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, Vrchní soud v Praze nesprávně jednak otevřel cestu k tomu, že odvolání matky obviněného se stalo podkladem přezkumu rozsudku, který ve skutečnosti již byl v právní moci, a jednak z podnětu odvolání matky obviněného přezkoumával pravomocný rozsudek.
Nápravu stavu vyplývajícího z toho, že odvolání matky obviněného bylo vadně zamítnuto jako opožděné, ačkoli ve skutečnosti bylo podáno včas, bylo možné zajistit cestou stížnosti pro porušení zákona, na podkladě které by Nejvyšší soud zrušil obě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, tj. jak usnesení o zamítnutí odvolání matky obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř., tak usnesení o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. Tím by se řízení ocitlo ve stádiu umožňujícím rozhodnout o obou odvoláních jedním rozhodnutím.
Postup, který ohledně odvolání matky obviněného zvolil Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení ze dne 10. 12. 2013, byl vázán především na tu procesní podmínku, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dosud nenabyl právní moci v důsledku rozhodnutí o odvolání obviněného jako jiné oprávněné osoby. Tato podmínka nebyla splněna, protože rozsudek nabyl právní moci dne 8. 10. 2013 zamítnutím odvolání obviněného po meritorním přezkoumání rozsudku. Napadené usnesení je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
K usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. S.
Jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci uvedených v bodě 1 rozsudku spočíval v podstatě v tom, že obviněný v letech 1997 až 2001 v J. n. N. ve svém bytě a v L. v bytě D. N. pravidelně při víkendových návštěvách poškozenému J. S. , třel pohlavní úd, vykonával na něm anální styk s vyvrcholením na obnažené tělo poškozeného, sám se před ním obnažoval a masturboval, přiměl ho k felaci a žádal po něm, aby se obnažoval a třel si pohlavní úd.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že soudy považovaly znaky uvedeného trestného činu za naplněné ve variantě, podle které obviněný „donutil jiného k pohlavnímu styku obdobnému souloži, k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti a spáchal takový čin na osobě mladší než patnáct let“.
Ze skutkových zjištění, která jsou obsahem výroku o vině, nejsou patrny žádné skutkové okolnosti, které by odpovídaly zákonnému znaku, podle něhož obviněný „zneužil ... bezbrannosti“ poškozeného. Ze skutkové části výroku o vině nelze seznat, v čem měl stav bezbrannosti poškozeného spočívat.
Při zneužití bezbrannosti je poškozený – bez přičinění pachatele – v takovém stavu, že vzhledem k okolnostem není schopen vůbec projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, nebo není schopen klást jednání pachatele odpor. Tím se vyznačuje zejména bezvědomí, mdloba, mrákoty, opilost, obluzení pod vlivem drog, hluboký spánek, duševní choroba, při které poškozený nechápe význam jednání pachatele, apod., a také spoutání či jiné fyzické znehybnění, při němž je vyloučen odpor poškozeného. O nic takového se v posuzované věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že na stav bezbrannosti poškozeného usuzovaly bez dalšího jen z jeho věku.
Za bezbrannou ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. je možno považovat i osobu, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není schopna ani posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. Do určitého věku dítěte, orientačně věku předškolního, lze dítě zpravidla bez dalšího považovat za bezbrannou osobu. S postupujícím věkem, kdy se dítě stává vyspělejším, se rozvíjí také jeho schopnost uvědomit si morální nesprávnost vynucovaného pohlavního styku, vyjádřit s ním nesouhlas a chápat význam odporu proti němu. Má-li dítě již dostatečně rozvinutou takovou schopnost, nelze ho bez dalšího, tj. jen vzhledem k nominálnímu věku, považovat za bezbrannou osobu. U dítěte ve věku, v němž již chodí do školy, je zpravidla nutné blíže zkoumat stupeň jeho vyspělosti z hlediska uvedené schopnosti, neboť za bezbrannou osobu je možné pokládat dítě za předpokladu, že tato schopnost u něho není náležitě rozvinuta.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, nevyznívá závěr soudů o naplnění uvažovaného zákonného znaku nijak přesvědčivě. Pokud soudy zjistily, že jednání obviněného spadalo do doby od roku 1997 do roku 2001, byl poškozený ve věku osmi až dvanácti let. Důvodem, pro který poškozený docházel za obviněným, bylo to, že v rodině poškozeného nebyl počítač a obviněný mu umožňoval manipulaci se svým počítačem. K sexuálním praktikám obviněného se poškozený ve své svědecké výpovědi vyjádřil tak, že mu byly nepříjemné, ale „počítač byl silnější“ a „kvůli tomu tam chodil dál“ (č. l. 439 spisu). K análnímu pohlavnímu styku se poškozený vyjádřil tak, že když obviněnému „řekl, že to nechce, nechal toho“ (č. l. 440, 451 spisu). Z toho, jak poškozený popsal své vnímání a svou reakci na jednání obviněného, je patrno, že poškozený na jedné straně dokázal zhodnotit toto jednání a dát obviněnému najevo svůj odmítavý vztah, avšak na druhé straně toto jednání akceptoval vzhledem k výhodě, které se mu od obviněného dostalo v podobě možnosti manipulovat s jeho počítačem. Za tohoto stavu závěr soudů o naplnění zákonného znaku zneužití bezbrannosti nevystihuje podstatu věci. Citované výpovědi ukazují spíše na to, že poškozený byl vůči obviněnému ve vztahu závislosti. Poškozený byl co do možnosti uspokojovat svůj zájem o práci s počítačem za daných okolností odkázán na obviněného. Tím byla svoboda vůle poškozeného omezena, a proto se poškozený podřizoval sexuálním požadavkům a praktikám obviněného. Vztah obviněného a poškozeného byl tedy takový, že podstatu skutku odpovídajícím způsobem vystihuje právní kvalifikace, při které je zákonným znakem trestného činu zneužití závislosti. V úvahu tak připadá – při splnění dalších podmínek – trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. nebo podle §243 tr. zák.
Pro úplnost je třeba dodat, že sám poškozený vztahoval počátek skutku k době, kdy mu bylo 8 až 9 let (č. l. 447, 451 spisu). Pokud byla svědecká výpověď poškozeného podkladem pro vymezení doby spáchání skutku, pak při důsledném respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ se to dotýká časového vymezení skutku tak, že dobou spáchání skutku bylo období let 1998 až 2001.
Jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci uvedených v bodě 2 rozsudku spočíval v podstatě v tom, že obviněný v J. n. N. ve svém rodinném domě
- od přesně nezjištěného dne roku 2006 do července 2011 poškozenému svému adoptivnímu synu J. S. , který s ním žil ve společné domácnosti, třel a sál pohlavní úd, vykonával na něm anální pohlavní styk s vyvrcholením na jeho obnažené tělo a v některých případech i za použití vibrátoru s lubrikačním gelem, snažil se mu vkládat ztopořený penis do úst, obnažoval se před ním a onanoval až do vyvrcholení, žádal po něm, aby mu zasunul pohlavní úd a v jednom případě vibrátor do konečníku a aby mu třel pohlavní úd s tím, aby se neopovážil to někomu říci, nutil ho, aby se obnažoval a třel si pohlavní úd, aby se v průběhu uvedených praktik díval na filmy s erotickou a pornografickou tématikou a aby přihlížel podobnému jednání vůči poškozeným M. Z. a M. Š. ,
- od přesně nezjištěného dne roku 2006 do července 2011 poškozenému M. Z. , který u něho často přespával, třel a sál pohlavní úd, vykonával na něm anální pohlavní styk, strkal mu prsty do análního otvoru, sám se před ním obnažoval a třel si pohlavní úd s tím, aby to nikomu neříkal, v průběhu těchto praktik mu ukazoval na počítači fotografie svého análního styku s ním a s poškozeným J. S. a nejméně jednou ho nechal přihlížet obdobnému jednání vůči poškozenému J. S. ,
- od přesně nezjištěného dne roku 2006 do poloviny roku 2010, a to i v osobním vozidle, poškozenému M. Š. , kterého mu matka svěřovala do přechodné péče a za účelem přespání, třel a sál pohlavní úd, k témuž přiměl i poškozeného, vykonával na něm anální pohlavní styk, nutil ho, aby vsunul svůj ztopořený pohlavní úd do konečníku poškozeného J. S. , kterého viděl při análním styku s obviněným,
- v průběhu uvedených praktik s poškozenými si s použitím fotoaparátů pořizoval nejméně 60 fotografií částečně i zcela obnažených poškozených a dalších nezjištěných chlapců v polohách předvádějících pohlavní orgány včetně jejich detailních záběrů, detailních záběrů svého přirození, mimo jiné s vyobrazením svého análního pohlavního styku s chlapci mladšími patnácti let, tyto a další pornografické fotografie a videa s pedofilní tématikou přechovával do 7. 7. 2011 na interních hard discích svých počítačů, flash discích a mobilních telefonech.
Podle tzv. právní věty výroku o vině spáchal obviněný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve variantě, při které „jiného donutil k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti a spáchal uvedený čin na dítěti mladším patnácti let“.
Ze skutkových okolností uvedených ve výroku o vině nevyplývá nic, co by korespondovalo se zákonným znakem vymezeným v §185 odst. 1 tr. zákoníku jako zneužití bezbrannosti. Z toho, jak soudy odůvodnily svá rozhodnutí, je patrno, že naplnění uvedeného zákonného znaku bez dalšího vyvozovaly jen z věku poškozených.
V předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyšší soud vyložil, za jakých podmínek je možné nějakou osobu považovat za bezbrannou vzhledem k nízkému věku. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by tyto podmínky byly v posuzovaném případě splněny.
Poškozený J. S. ve svědecké výpovědi (č. l. 302 spisu) k jednání obviněného uvedl, že obviněnému „říkal, že to nechce dělat, ale on mu to stejně dělal ... a vždy si prosadil svou, ale ne přísně, říkal mu to mile“.
Poškozený M. Z. se ve svědecké výpovědi (č. l. 323 spisu) vyjádřil tak, že do domu obviněného chodil hrát si s jeho synem, tj. poškozeným J. S. Z výpovědi poškozeného M. Z. vyplývá, že obviněný se posuzovaného jednání proti němu dopouštěl v kanceláři. Dále poškozený M. Z. ve svědecké výpovědi (č. l. 325 spisu) uvedl, že „když za ním (obviněný) přišel, aby šel do kanceláře, tak šel, protože to už chtěl mít za sebou“, a dodal, že obviněný ho „nenutil tím, že by mu vyhrožoval, ale spíš ho ukecával, aby s ním do kanceláře šel“.
Poškozený M. Š. ve svědecké výpovědi (č. l. 338 spisu) uvedl, že do domu obviněného (kterému říkal „strejdo“) chodil proto, že s jeho synem, tj. poškozeným J. S. , hrál hry na počítači. V této výpovědi také uvedl, že obviněný se mu „ho (přirození) snažil strkat do zadku, ... jednou mu přirození do zadečku dal a potom už víckrát ne, ... vůbec se mu to nelíbilo“, a dále popsal, jak obviněný „mu ho tam chtěl ... strčit, ale nestrčil, protože (poškozený) nechtěl a řekl mu ne“. K tomu poškozený dodal, že „pak už to (obviněný) nedělal“.
Ze svědeckých výpovědí poškozených jasně vyplývá, že vnímali jednání obviněného jako nepříjemné, že dokázali dát obviněnému výslovně najevo svůj nesouhlas a že se nakonec podřídili jeho slovnímu naléhání, přičemž z výpovědi poškozeného M. Š. vyplývá, že na jeho projevený nesouhlas obviněný reagoval tím, že svého jednání zanechal.
Za tohoto stavu nelze dojít k přesvědčivému závěru, že ze strany obviněného šlo o zneužití bezbrannosti. Popsaným okolnostem spíše odpovídá úsudek, že obviněný zneužil závislosti poškozených. Rozdíl mezi „bezbranností“ a „závislostí“ byl vysvětlen v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu a vztahuje se také na skutek, jehož se obviněný dopustil proti poškozeným J. S. , M. Z. a M. Š. K přiléhavé právní kvalifikaci lze – při splnění dalších podmínek – dojít aplikací některého z ustanovení, která za zákonný znak trestného činu považují zneužití závislosti, konkrétně ustanovení §186 odst. 2, 5 písm. a) tr. zákoníku nebo §187 odst. 2 tr. zákoníku.
Dobu spáchání skutku, vymezenou ve výroku o vině obdobím let 2006 až 2011, lze s ohledem na svědecké výpovědi poškozených akceptovat u poškozených J. S. a M. Z. Poškozený M. Š. ve svědecké výpovědi dne 20. 12. 2011 (č. l. 337 spisu) uvedl, že obviněného zná „asi dva roky“, což zpochybňuje správnost zjištění uvedeného ve výroku o vině, že obviněný se jednání proti tomuto poškozenému dopouštěl v době „od přesně nezjištěného dne v roce 2006“.
Pokud byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, byl ve výroku o vině vztah těchto trestných činů konstruován jako jednočinný souběh. To ale nepřichází v úvahu, protože jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen speciální povahou ustanovení §185 tr. zákoníku o trestném činu znásilnění. Jednání, jímž je spáchán trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, směřuje k tomu, aby pachatel vykonal s poškozeným pohlavní styk, případně aby s poškozeným vykonala pohlavní styk třetí osoba odlišná od pachatele. Jednání, které směřuje k tomu, aby se poškozený obnažoval nebo pohlavně sebeukájel, je trestným činem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné za podmínky, že toto jednání zároveň nesměřuje k dosažení pohlavního styku pachatele nebo třetí osoby s poškozeným a není součástí skutku, jehož podstatou je právě pohlavní styk. Jestliže jednání pachatele směřuje k tomuto cíli, pak je vývojovým stádiem nebo součástí trestného činu znásilnění a posoudí se jen podle ustanovení §185 tr. zákoníku. O samostatný trestný čin sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku může jít za předpokladu, že jednání uvedené v §186 tr. zákoníku není vývojovým stádiem nebo součástí jednání uvedeného v §185 tr. zákoníku.
V důsledku zjištěných vad výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nemůže výrok o vině obstát ani v části, v níž byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, který je s nimi v jednočinném souběhu. Obstát nemůže ani výrok o vině přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, protože část jednání, v němž byly shledány tyto trestné činy, byla součástí skutku posouzeného jako zločin znásilnění a zločin sexuálního nátlaku. Kromě toho je třeba upozornit, že bez bližší specifikace díla, které má být označeno za „pornografické“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §192 odst. 1 tr. zákoníku, nelze do skutkové části výroku o vině zahrnout to, co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vymezil jako „a další pornografické fotografie a videa“. Takové vymezení je neurčité a nevyjadřuje žádné skutkové okolnosti, které mají být považovány za naplnění zákonného znaku „pornografické dílo“.
Námitkami, jimiž obviněný brojil proti skutkovým zjištěním soudů a proti hodnocení důkazů soudy, se Nejvyšší soud dále nezabýval, protože skutkové námitky zásadně nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami, které obviněný zaměřil proti výroku o trestu, neboť tento výrok nemůže obstát již z toho důvodu, že je vadný výrok o vině. Námitky skutkové povahy a námitky ohledně trestu může obviněný uplatnit v řízení před soudy prvního a druhého stupně a ty jsou povinny se s nimi vyrovnat.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, pak je vadné ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k oběma napadeným usnesením
Z důvodů, které byly rozvedeny v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil jednak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, jednak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako součást řízení předcházejícího tomuto usnesení. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, mezi nimi zejména též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, jímž bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání matky obviněného pro opožděnost, neboť toto usnesení má obsahový podklad ve zrušeném rozsudku. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o podané obžalobě.
Vzhledem k délce doby, která uplynula od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se také k délce dovolacího řízení. Dovolání obviněného byla předložena Nejvyššímu soudu ve dnech 7. 8. 2014 a 8. 8. 2014. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec