ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1053.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1053/2014-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. prosince 2014 v Brně dovolání obviněných JUDr. V. Ch. , a JUDr. V. M. , Ph. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 164/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 164/2012, byli obvinění JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., uznáni vinnými přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněný JUDr. V. Ch. odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce v orgánech veřejné moci na dobu 60 měsíců. Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., byl odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, byl k odvolání obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. Městský soud v Praze znovu rozhodl tak, že obvinění JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., jsou vinni, že
v objektu Ministerstva spravedlnosti České republiky, Vyšehradská 16, Praha 2, obžalovaný JUDr. V. Ch. v postavení ...... odboru dohledu a zároveň ..... ..... podsekce dohledu a justice Ministerstva spravedlnosti České republiky dne 13. května 2010 obdržel k podpisu spolu se spisem č. j. 352/2010-OD-SPZ návrh na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného J. B. , vypracovaný referentkou Mgr. I. J. , které byla věc přidělena vedoucím oddělení trestního přezkumu a ačkoli již dne 22. dubna 2010 podepsal v totožné trestní věci návrh na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného R. T. pod č. j. 206/2010-OD-SPZ vypracovaný stejnou referentkou a aprobovaný ministryní spravedlnosti dne 4. května 2010) a ačkoli věděl, že věc do té doby vyřizovala kmenová pracovnice uvedeného oddělení Mgr. I. J. , nechal dne 17. května 2010 mimo obvyklý režim přidělování spisů, aniž by o tomto vyrozuměl příslušného vedoucího oddělení trestního přezkumu, který předmětný návrh na odložení schválil, přidělit spis č. j. 352/2010-OD-SPZ stážistovi na odboru dohledu, oddělení trestního přezkumu JUDr. V. M. , Ph. D., s pokynem vypracovat ve věci návrh stížnosti pro porušení zákona včetně návrhu na přerušení výkonu trestu, přičemž obžalovaný JUDr. V. M. , Ph. D., poté, co si ke spisovému materiálu nechal dne 2. června 2010 připojit spis č. j. 206/2010-OD-SPZ týkající se odsouzeného R. T. , ze které mu bylo známo, že v podstatě totožné podání ve prospěch tohoto odsouzeného již bylo odloženo, a poté, co mu byl znám obsah návrhu Mgr. I. J. na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného J. B. ze dne 12. května 2010, v předmětné věci navrhl dne 7. června 2010 ministryni spravedlnosti podat ve prospěch odsouzených R. T. a J. B. stížnost pro porušení zákona a současně vypracoval i rozhodnutí o přerušení výkonů trestů odnětí svobody oběma odsouzeným, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné důvody, což věděl již v době vypracovávání svého návrhu, stejně jako to věděl obžalovaný JUDr. V. Ch. v době zadání tohoto pracovního úkolu spoluobžalovanému, a vzdor svému vědomí o nedůvodnosti propuštění odsouzených, jednali s cílem dosáhnout tohoto propuštění obou odsouzených z věznice, přičemž se obžalovaný JUDr. V. M. , Ph. D., vůbec nezabýval argumentací Mgr. I. J. v návrzích na odložení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených R. T. a J. B. a argumentací senátu Nejvyššího soudu České republiky v rozhodnutí o dovoláních odsouzených R. T. a J. B. ze dne 3. února 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, které bylo součástí spisového materiálu, v němž předmětný soud mimo jiné konstatoval, že: „soudy nižších stupňů věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, své úvahy dostatečně odůvodnily a na základě všech souvislostí a v souladu se zásadami logiky došly ke správným skutkovým zjištěním“, a v předloženém návrhu stížnosti pro porušení zákona zamlčel skutečnost, že ve věci bylo dovolání odsouzených odmítnuto, a obžalovaný JUDr. V. Ch. tento návrh formálně schválil a nechal předložit k podpisu ministryni spravedlnosti, přičemž oba obžalovaní předpokládali, že tento návrh ministryně bez dalšího podepíše, k čemuž také dne 8. 6. 2010 došlo, a v důsledku toho byli odsouzení R. T. a J. B. propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody a utekli do ciziny, kde byli na základě mezinárodního příkazu k zatčení dne 23. 5. 2011 zadrženi.
Oba obvinění byli uznáni vinnými přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný JUDr. V. Ch. byl odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce v orgánech veřejné moci na dobu pěti let. Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., byl odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podali oba odsouzení (dále zpravidla jen: „obviněný JUDr. V. Ch. , obviněný JUDr. V. M. , Ph. D.,“ případně jen ,,obviněný“) dovolání, oba z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný JUDr. V. Ch. podal dovolání včas prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Matznera, Ph. D., a na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle názoru obviněného nebylo ničím prokázáno, že by jednal úmyslně, nebyla prokázána žádná vazba jak mezi obviněnými, tak mezi některým z obviněných a odsouzenými R. T. a J. B. , kterým měl on společně se spoluobviněným JUDr. V. M. , Ph. D., pomáhat. Obviněný považuje skutková zjištění za domněnky, které nemohou obstát. Domnívá se, že soudy, které ve věci rozhodovaly, svým postupem porušily princip in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny. Obviněný uvedl, že si je vědom toho, že dovolací soud nepřezkoumává skutkové závěry obecných soudů s výjimkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Je však přesvědčen, že v jeho věci je dána existence tohoto extrémního rozporu, a proto by se dovolací soud měl jeho dovoláním věcně zabývat.
Obviněný JUDr. V. Ch. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola a s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl absenci jakéhokoliv důkazu o jeho vině, podle něj takřka totální rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Skutková zjištění soudu podle obviněného stojí jen na jeho dedukcích a úvahách a nikoliv na důkazech, a proto se logicky nabízí otázka, zda tuto námitku je třeba podrobně doplňovat. Přesto namítá, že žádný z jedenácti vyslechnutých svědků nebyl schopen se konkrétně vyjádřit k něčemu, co by s ním souviselo a se skutkem, který měl spáchat. Pouze vzdáleně se věci dotýkají výpovědi svědků JUDr. J. B. a I. S. Obviněný uvedl, že si je vědom toho, že v rámci dovolacího řízení nelze polemizovat se skutkovými závěry obecných soudů, pokud není dána existence extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Z popisu skutku však nevyplývají okolnosti, které svědčí o spáchání trestného činu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, popis skutku je podle něj nesrozumitelný a obsahuje popis řady legálních jednání, která nemají žádnou souvislost s propuštěním odsouzených R. T. a J. B. z výkonu trestu odnětí svobody. Podle názoru obviněného z formulace skutku není patrno, v čem spočívá porušení práva, a tedy i zavinění.
Obviněný polemizuje se skutkovými závěry soudu a namítá, že soudy obou stupňů neměly důkazy pro závěr o vině a ani nepřipustily, že by obviněný mohl mít na věc jiný názor, a proto nepovažoval za významné to, co zdůraznily soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích. Obviněný cituje pasáže odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a zpochybňuje skutkové závěry soudu. Poukazuje na svou obhajobu, podle níž, vycházeje z empirické znalosti postupu Nejvyššího soudu, by nebylo ve věci nařízeno veřejné zasedání a stížnost pro porušení zákona by byla zamítnuta v neveřejném zasedání. V této souvislosti namítl, že odvolacímu soudu nepřísluší posuzovat důvodnost stížnosti pro porušení zákona. Obviněný nesouhlasí s posouzením otázky úmyslného zavinění a namítá, že v jeho případě nešlo o hodnocení důkazů v pravém slova smyslu, ale o dovozování subjektivní stránky z důkazů a způsobem, vůči němuž obhajoba namítá, že je zcela mimořádně, tedy extrémně v rozporu s tím, co je racionálně uchopitelné (bod 22 dovolání).
Obviněný v závěru dovolání formuloval konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu takto: „Ze všech uvedených důvodů tedy obviněný navrhuje tak, jak je uvedeno v prvé části jeho dovolání. A protože výhrady v dovolání uvedené se týkají stejně rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, navrhuje obhajoba, aby byla zrušena obě tato rozhodnutí.“ V podání ze dne 7. 4. 2014, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 9. 4. 2014, jehož obsahem je dovolání, obviněný navrhl, aby byla zrušena obě rozhodnutí, tedy rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 i rozhodnutí Městského soudu v Praze. Dovolatel v konkrétním návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu řádně neoznačil rozhodnutí, která mají být zrušena, navíc se domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 164/2012, který již byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013. Neučinil ani další návrh na postup dovolacího soudu. Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení §59 odst. 1 tr. ř. posoudil návrh obviněného na rozhodnutí dovolacího soudu tak, že se obviněný domáhá zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zrušení rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud poté přikázal soudu prvního stupně, aby věc obviněného JUDr. V. M. , Ph. D., v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obou obviněných se vyjádřil písemně nejvyšší státní zástupce. Nejprve poukázal na podmínky naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i na okolnosti, kdy lze učinit zásah do skutkových zjištění soudů v řízení o dovolání, pokud existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a právními závěry učiněnými soudy na straně druhé.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že oba obvinění namítají, že provedené dokazování neprokazuje spáchání jakékoliv trestné činnosti. Je přesvědčen, že v trestní věci obviněných nedošlo k namítanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a následně právními závěry soudů. Soudy provedly ve věci dokazování v rozsahu podle §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. Skutkové závěry popsané ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, odpovídají provedeným důkazům a použitá právní kvalifikace odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Podle názoru nejvyššího státního zástupce soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a logicky vysvětlily, jak dospěly na podkladě provedeného dokazování ke svým skutkovým závěrům. Obviněné usvědčují nepřímé důkazy, avšak je výsostným právem obecných soudů provedené důkazy hodnotit a na základě řetězce nepřímých důkazů učinit závěr o vině obviněných. Provedené důkazy ve svém souhrnu poskytují jednoznačný obraz skutkového děje ukončeného vypracováním stížnosti pro porušení zákona a zejména nezákonných rozhodnutí o přerušení výkonu trestů odnětí svobody. Veškerá jednání obviněných je nutno posuzovat v širších souvislostech a v návaznosti na další učiněné kroky. Těchto vzájemně propojených kroků bylo tolik, že v souhrnu není možno při jejich hodnocení dospět k jinému názoru, než že jednání obviněných bylo motivováno úmyslnou pomocí odsouzeným, aby unikli výkonu trestu. Nejvyšší státní zástupce dodal, že se zcela ztotožňuje s argumentací obecných soudů, pokud jde o skutkové a právní závěry.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že vina obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., je obecnými soudy dovozována především z nestandardností dílčích situací, na základě kterých se uskutečnila stáž obviněného JUDr. V. M. , Ph. D., na Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Spis odsouzeného J. B. byl přidělen k vyřízení tomuto obviněnému poté, co již byl s opačným výsledkem vyřízen jinou pracovnicí ministerstva. Ze samotného způsobu vyřízení podnětu odsouzeného J. B. ke stížnosti pro porušení zákona obviněným JUDr. V. M. , Ph. D., je zřejmé, že zpracoval zjevně nedůvodný návrh stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených R. T. a J. B. a současně rozhodnutí o přerušení výkonu jejich nepodmíněných trestů. Z provedeného dokazování vyplývá, že v projednávané věci byla postupem obviněných porušena celá řada standardizovaných postupů používaných na ministerstvu spravedlnosti a obvinění nejsou schopni věrohodně vysvětlit, z jakých pohnutek k nim došlo.
Podstatou nezákonného jednání obviněných je vypracování stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu obviněným JUDr. V. M. , Ph. D. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., má dlouholetou justiční praxi a jako odborníkovi v oblasti trestního práva je mu nepochybně známo, že v rámci snad všech rozhodnutí je pravidlem vypořádat se při prezentaci a odůvodnění názoru s námitkami, které ve věci představují odlišný názor. Obviněný se od tohoto pravidla zcela odklonil a při vypracování stížnosti pro porušení zákona a navazujících rozhodnutí o přerušení výkonu trestů předložil pouze stanovisko odůvodňující podání stížnosti pro porušení zákona, aniž by se jakkoli vypořádal s argumentací a odmítavým stanoviskem Mgr. I. J. k témuž podnětu odsouzeného J. B. a totožnému podnětu odsouzeného R. T. a ani s názorem Nejvyššího soudu. Podle nejvyššího státního zástupce nelze brát vážně a uvěřit tvrzení obviněného, že nebylo jeho povinností se s předcházejícími odlišnými stanovisky vypořádat a že si ani neuvědomil vhodnost takového postupu. Pokud by snad šlo připustit odlišný právní názor obviněného JUDr. V. M. , Ph. D., na vhodnost podání stížnosti pro porušení zákona, pak je zcela vyloučeno připustit odůvodněnost rozhodnutí o přerušení výkonu trestu za situace, kdy rozhodnutí o přerušení trestu bylo postupem naprosto výjimečným, a to ve zcela nesporných věcech. Obviněný znal důkazní situaci ve věci odsouzených, výměru jim uložených trestů a zejména naprosto protikladná stanoviska Mgr. I. J. i Nejvyššího soudu k důvodnosti obhajoby obviněných. O skutečné motivaci obviněného při vypracování stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestů odsouzeným zcela jednoznačně vypovídá sdělení obviněného JUDr. J. B. , že postupuje na základě příkazu z vedení ministerstva spravedlnosti.
Pokud obviněný JUDr. V. Ch. v dovolání napadá, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu ani jakákoli propojenost mezi obviněnými, případně mezi obviněnými a odsouzenými, pak takto uplatněná námitka týkající se subjektivní stránky trestného činu je právní námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentace obviněného však vychází z hodnocení důkazů prezentovaného obviněným. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění ve věci postupovali nestandardně vedeni snahou dosáhnout propuštění odsouzených na svobodu. Otázka propojenosti obviněných či obviněných a odsouzených se vztahuje výhradně k hodnocení důkazní situace obecnými soudy. Obviněný předkládá svůj názor na provedené dokazování a požaduje, aby soudy hodnotily provedené důkazy jím předkládaným způsobem. V této souvislosti obviněný namítá i porušení zásady „in dubio pro reo“, která je však zásadou procesní, má vztah k hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji nelze uplatnit. Jestliže obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., v dovolání namítá, že popis skutku v napadeném rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci a zákonným znakům přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, není možno takové argumentaci přisvědčit. Popis skutku v napadeném rozsudku obsahuje veškeré zákonné náležitosti, tedy uvedení místa a doby spáchání trestné činnosti a popis jednání obviněných, z něhož vyplývá i naplnění subjektivní stránky trestného činu, který je obviněným kladen za vinu.
Nejvyšší státní zástupce je vzhledem ke všem výše popsaným skutečnostem přesvědčen, že soudy ve věci dříve činné se nedopustily žádného pochybení vytýkaného obviněnými a dospěly ke správnému závěru, že obvinění spáchali přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., považuje za zjevně neopodstatněná a navrhuje, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovoláních za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání v podstatě obsahují obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Důvody dovolání je nutno chápat materiálně. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud především uvádí obecné podmínky naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně jen proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Právní posouzení skutku spočívá jak v řešení otázky, zda popsaný skutek je trestným činem, tak i otázky, o který trestný čin jde podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., protože určuje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Nejvyšší soud je tedy vázán odůvodněním uplatněného důvodu dovolání. V dovolacím řízení přezkoumává především zákonnost napadených výroků, tj. zda odpovídají příslušným zákonným ustanovením, která bylo třeba respektovat při rozhodování věci nebo v postupu řízení. Dále přezkoumává odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, proti nimž směřuje dovolání. Rozumí se jím zjišťování, zda takový výrok odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na němž je založeno napadené rozhodnutí. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy nepřipouští (srov. č. 2/1996 Sb. rozh. tr.), protože ta by mohla být důvodem k obnově řízení (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1673).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Může tak učinit zcela výjimečně s ohledem na principy vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, pokud to odůvodňuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 – T 408). Porovnáním námitek obviněných uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňují nyní v dovolání, je zřejmé, že obvinění uplatňují v podstatě takové námitky, s nimiž se již nalézací soud a také odvolací soud v souladu se zákonem vypořádaly. Obvinění zjevně zaměňují dovolání za další odvolání a přehlížejí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř.
Pro posouzení věci jsou významné následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 T 13/2008-2885, byli obvinění M. H. , R. T. a J. B. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že dne 17. ledna 2008, v době kolem 09.45 hodin, se po předchozí vzájemné dohodě a přípravě spočívající v opatření prostředků k činu, vytipování místa, načasování, seznámení se se způsobem přepravy finanční hotovosti a ovládáním bezpečnostních prvků vozidla bezpečnostní agentury, zmocnili finanční hotovosti ve výši 74.000.000,- Kč, kterou obviněný M. H. v pozici řidiče a strážného přepravoval společně s velitelem vozu M. B. , z České národní banky, pobočka Hradec Králové, do České spořitelny, pobočka Liberec, jako zaměstnanec bezpečnostní agentury Agency of Security Fenix CIT, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfská ulice čp. 202/88, pancéřovým motorovým vozidlem zn. VW Transporter RZ ......, a to tím způsobem, že na předem dohodnutém místě na benzínové čerpací stanici Benzina, a.s., u silnice ......, u obce H. , kraj Královéhradecký, obviněný M. H. s pancéřovým vozidlem zastavil a poté, co společně s M. B. opustili vozidlo, které obviněný M. H. neuzamkl, přijeli k tomuto vozidlu osobním motorovým vozidlem obvinění J. B. a R. T. , kteří pomocí klíčů, které jim obviněný M. H. zanechal v odkládacím prostoru dveří u řidiče vozidla VW Transporter, a na základě znalosti bezpečnostních prvků vozidla vnikli do zavazadlového prostoru vozidla, ze kterého odcizili finanční hotovost v celkové výši 74.000.000,- Kč, která byla uložena ve třech přepravních boxech, jež přemístili do osobního motorového vozidla, se kterým na místo činu přijeli, následně klíče od vozidla nechali obviněnému M. H. opět v odkládacím prostoru dveří řidiče pancéřového vozidla a s osobním vozidlem a odcizenou finanční hotovostí uloženou v přepravních boxech z místa činu odjeli, přičemž svým jednáním způsobili odcizením přepravované finanční hotovosti České spořitelně, a.s., IČO 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, škodu v celkové výši 74.000.000,- Kč a odcizením přepravních boxů České národní bance, a.s., pobočka Hradec Králové, Hořická ulice čp. 1652, škodu v celkové výši 13.557,- Kč.
Obviněný M. H. byl za tento trestný čin odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obvinění R. T. a J. B. byli odsouzeni podle §247 odst. 4 tr. zák. každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byli podle §228 odst. 1 tr. ř. obvinění M. H. , R. T. a J. B. zavázáni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou na náhradu škody poškozeným Munich Re Underwriting Ltd., se sídlem St. Helens, 1 Undershaft, London EC3A 8EE, částku ve výši 14.951.242,- Kč, Markel syndicate Management Ltd., se sídlem The Markel Bulding, 49 Leadenhall Street, London EC3A 2EA, částku ve výši 9.967.495,- Kč, QBE Underwriting Ltd., se sídlem Plantion Place, 30 Fenchurch Street, London EC3M 3BD, částku ve výši 6.229.859,- Kč, Chaucer Syndicates Ltd., se sídlem Plantion Place, 30 Fenchurch Street, London EC3M 3BD, částku ve výši 3.736.939,- Kč, Ascot Underwriting Ltd., se sídlem Plantion Place, 30 Fenchurch Street, London EC3M 3BD, částku ve výši 34.885.535,- Kč, Agency of Security Fenix CIT, a.s., Rudolfská 202/88, České Budějovice, částku 4.228.093,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Agency of Security Fenix CIT, a. s., Rudolfská 202/88, České Budějovice, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, z podnětu odvolání obviněných R. T. a J. B. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 T 13/2008-2885, ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a výroku o náhradě škody, odsoudil obviněné R. T. a J. B. každého podle §247 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a podle §39a odst. 3 tr. zák. oba obviněné zařadil pro výkon trestů do věznice s ostrahou.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, byla podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta dovolání obviněných R. T. a J. B. podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 13/2008. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zjistil, že dovolání obou obviněných byla jen polemikou se skutkovým zjištěním soudu, způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Nepřisvědčil námitce obviněných, že v řízení byl porušen ústavní princip presumpce neviny, jakož i základní zásady trestního řízení vyjádřené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a neshledal ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Aniž by se zabýval skutkovými námitkami obou obviněných, pro úplnost dodal, že z trestního spisu je zjevné, že soudy nižších stupňů věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, své úvahy dostatečně odůvodnily a na základě všech souvislostí a v souladu se zásadami logiky došly ke správným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud uvedl, že sdílí názor odvolacího soudu o tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, mají oporu v řádně provedených důkazech a že z těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil správné skutkové závěry.
Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podali oba obvinění ústavní stížnosti. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 1091/10, odmítl ústavní stížnost odsouzeného J. B. jako zjevně neopodstatněnou. Usnesením ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 1101/10, odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost odsouzeného R. T. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Dne 6. 11. 2009 podali odsouzení R. T. a J. B. prostřednictvím obhájců podněty k podání stížností pro porušení zákona ze dne 5. 11. 2009 Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Podání byla vedena pod spisovými značkami 1716/09-DOH a 1717/09-DOH. Dne 9. 11. 2009 navrhl vedoucí oddělení trestního přezkumu Ministerstva spravedlnosti JUDr. J. B. , aby oba podněty byly postoupeny podle §466 tr. ř. k šetření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Obviněný JUDr. V. Ch. jako jeho nadřízený tento postup odmítl, dal pokyn k vyžádání trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 T 13/2008 s tím, že bude proveden tzv. vlastní přezkum. Dne 1. 2. 2010 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky dočasně přidělen na odbor dohledu, oddělení trestního přezkumu obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., soudce Okresního soudu v Kladně. Jeho stáž byla omezena v jednotlivých týdnech jen na pondělí, středu a čtvrtek, ostatní dny vykonával soudcovskou činnost u Okresního soudu v Kladně.
Dne 18. 3. 2010 byl Ministerstvu spravedlnosti doručen spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 T 13/2008, byl připojen ke spisu vedenému pod sp. zn. 1716/09-DOH, který se týkal podnětu odsouzeného R. T. , spis byl dále veden pod novou spisovou značkou 206/2010-OD-SPZ. Vedoucí oddělení trestního přezkumu JUDr. J. B. přidělil tento spis dne 22. 3. 2010 k vyřízení Mgr. I. J. Tato pracovnice po prostudování spisu jej předložila dne 21. 4. 2010 svému nadřízenému JUDr. J. B. s návrhem, aby podnět byl odložen. JUDr. J. B. s tímto postupem souhlasil, návrh na odložení podnětu podepsal a spis předložil k aprobaci obviněnému JUDr. V. Ch. , který souhlasil s odložením podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a podepsal návrh na odložení podnětu , a to dvakrát, jednou jako ... odboru dohledu, podruhé jako .... .... podsekce dohledu a justice. Dne 30. 4. 2010 byl předmětný návrh předložen jako součást souhrnné informace pro ministryni spravedlnosti o návrzích na odložení podnětů ke stížnostem pro porušení zákona za měsíc duben 2010 a byl schválen 1. náměstkem ministryně spravedlnosti JUDr. M. G. a poté tehdejší ministryní spravedlnosti JUDr. Danielou Kovářovou.
Vedoucí oddělení trestního přezkumu JUDr. J. B. dne 11. 5. 2010 přidělil Mgr. I. J. k vyřízení také podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který podal odsouzený J. B. Mgr. I. J. po prostudování věci písemně navrhla tento podnět vedený původně pod sp. zn. 1717/09-DOH a následně pod sp. zn. 352/2010-OD-SPZ odložit pro jeho nedůvodnost. Obviněný JUDr. V. Ch. jako ..... ..... podsekce dohledu a justice Ministerstva spravedlnosti oznámil z pověření ministryně spravedlnosti obhájkyni JUDr. Haně Riedlové, že po přezkoumání spisu ministryně neshledala ve věci odsouzeného R. T. důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a podnět odložila. Přípis datovaný dne 4. 5. 2010 byl expedován dne 12. 5. 2010 (č. l. 285 spisu). Také Krajskému soudu v Hradci Králové oznámil přípisem ze dne 4. 5. 2010, že podnět odsouzeného R. T. k podání stížnosti pro porušení zákona byl po přezkoumání věci dne 4. 5. 2010 odložen (č.l. 286 spisu). Dne 13. 5. 2010 byl zmíněný spis po schválení odložení podnětu JUDr. J. B. předložen instanční cestou .... odboru dohledu obviněnému JUDr. V. Ch. , který dne 17. 5. 2010 prostřednictvím sekretářky V. R. spis předal k vyřízení obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D. Ten si ve středu dne 2. 6. 2010 nechal připojit ke spisu odsouzeného J. B. vedeného pod sp. zn. 352/2010-OD-SPZ spis již vyřízený Mgr. I. J. ohledně odsouzeného R. T. a vedený pod sp. zn. 206/2010-OD-SPZ. Vzhledem ke zcela neobvyklému vymezení přidělení k ministerstvu, obviněný JUDr. V. M. , Ph. D. ve čtvrtek 3. 6. 2010 pracoval na ministerstvu a v pátek 4. 6. 2010 byl soudcem Okresního soudu v Kladně. V pondělí dne 7. 6. 2010 předložil instančním postupem ministryni spravedlnosti návrh stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených R. T. a J. B. a návrhy na přerušení výkonů trestů odnětí svobody obou odsouzených.
Návrhy vypracované obviněným JUDr. V. M. , Ph. D., podepsal JUDr. J. B. v domnění, že jde o tzv. „pokynovou stížnost pro porušení zákona“, která se jak vyplývá ze spisu, podle zvyklostí na ministerstvu spravedlnosti podává proto, že na věci má zájem někdo z „vedení“, dále obviněný JUDr. V. Ch. , první náměstek ministryně spravedlnosti JUDr. M. G. a také ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová. Na základě usnesení o přerušení výkonu rozhodnutí učiněného ministryní spravedlnosti podle §275 odst. 4 tr. ř. v tehdy účinném znění, byl dne 8. 6. 2010 odsouzeným R. T. a J. B. přerušen výkon trestů odnětí svobody a byli propuštěni na svobodu. Oba odsouzení byli teprve dne 23. 5. 2011 zatčeni na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Hradci Králové v Thajském království.
Dne 10. 6. 2010 podala ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová u Nejvyššího soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. pod sp. zn. 352/2010-OD-SPZ stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. B. , a R. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 13/2008. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že v době podání stížnosti pro porušení zákona měli oba obvinění vykonávat nepodmíněné tresty odnětí svobody, přestože byli oba již dne 8. 6. 2010 rozhodnutím ministryně spravedlnosti o přerušení výkonu rozhodnutí propuštěni z výkonu trestů na svobodu.
Nejvyšší soud nařídil veřejné zasedání k projednání stížnosti pro porušení zákona na den 26. 8. 2010, 10.00 hodin, do jednací síně č. dv. 128. Ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil podáním ze dne 3. 8. 2010, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 4. 8. 2010, vzal podle §266 odst. 6 tr. ř. zpět stížnost pro porušení zákona ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 352/2010-OD-SPZ, kterou podala ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová ve prospěch obviněných J. B. , a R. T. , s odůvodněním, že namítané nesprávné hodnocení provedených důkazů by zcela zřejmě nevedlo ke zrušení rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona. Současně uvedl, že tímto úkonem zároveň pozbývá právního podkladu rozhodnutí bývalé ministryně spravedlnosti ze dne 8. 6. 2010, kterým podle §275 odst. 4 tr. ř. rozhodla o přerušení výkonu trestů obviněným J. B. a R. T. Nejvyšší soud poté vyrozuměl strany o tom, že nařízené veřejné zasedání se nekoná, protože ministr spravedlnosti vzal zpět stížnost pro porušení zákona. Usnesením ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 Tz 40/2010, vzal předseda senátu Nejvyššího soudu podle §266 odst. 6 tr. ř. na vědomí zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících okolností.
Podle §366 odst. 1 tr. zákoníku kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta; pomáhá-li však takto pachateli trestného činu, na který trestní zákoník stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na potlačování zločinnosti tím, že zákon stíhá toho, kdo svým protiprávním jednáním chce odvrátit od pachatele trestného činu trestně právní důsledky jeho jednání. Objektivní stránka spočívá v pomoci pachateli trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný. Pachatel tedy musí vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu. Jaká je však právní kvalifikace jednání, kterého se tato osoba dopustila, vědět nemusí. Musí však jednat se záměrem umožnit pachateli základního trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání (trestu atd.) [srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3066 – 3067]. Pachateli trestného činu krádeže podle §247 odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 mohl soud uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let, pokud způsobil činem uvedeným v §247 odst. 1 tr. zák. škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozuměla škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
K dovolání obviněného JUDr. V. Ch. :
Obviněný JUDr. V. Ch. odůvodnil uplatněný dovolací důvod především tím, že nebylo prokázáno, že obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D., dal pokyn k vypracování usnesení o přerušení výkonu trestů odsouzeným J. B. a R. T. Dále namítl, že odvolací soud odůvodňuje závěr o jeho vině nepřímými důkazy, které netvoří uzavřenou a nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů. Těmito námitkami obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů a současně namítá, že byla porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny, protože je nevinný. Ve svém souhrnu však jde o formulaci skutkových námitek, které nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud nemá zákonnou povinnost takové námitky přezkoumávat. Proto se jimi nezabýval. Pokud jde o námitku porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo, jedná se o postupy vyplývající z trestního práva procesního a nikoliv trestního práva hmotného. Přestože mají vztah k dokazování a hodnocení důkazů, nelze je úspěšně uplatňovat jako hmotně právní námitky v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ani neshledal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Musí přitom poukázat na to, že obviněný ani konkrétně neuvedl, v čem podle něj spočívá takový rozpor. Obviněný považuje skutková zjištění soudů za domněnky soudu. Taková námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Právní námitkou je námitka, že skutek nevykazuje znaky přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci úmyslného zavinění. Tuto námitku obviněný odůvodňuje i tím, že vykonával pravomoc v rámci svěřených úkolů a ze své pravomoci nevybočil, a dále, že neměl žádnou vazbu na odsouzené R. T. a J. B. Tyto námitky obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku prvního stupně a odvolací soud se s nimi v souladu se zákonem a v dostatečné míře vypořádal, jak je zřejmé z obsahu odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním, na něž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje (§265i odst. 2 tr. ř.).
Odvolací soud zjistil, že skutkový stav věci vykazuje znaky objektivní stránky přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak stránky subjektivní. Ke skutkovému ději se podrobně vyjádřil na str. 12 – 13 rozsudku. Poukázal přitom na to, že podněty odsouzených R. T. a J. B. k podání stížností pro porušení zákona v jejich prospěch přidělil vedoucí oddělení přezkumu Ministerstva spravedlnosti JUDr. J. B. k vyřízení referentce Mgr. I. J. , která po prostudování podnětů a trestního spisu navrhla, aby tyto podněty byly jako nedůvodné odloženy. Tento návrh aproboval JUDr. J. B. , avšak poté došlo k tomu, že z kanceláře .... ..... odboru dohledu, a to obviněného JUDr. V. Ch. , byla věc jím přidělena k vyřízení stážistovi obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D., a to bez vědomí vedoucího oddělení trestního přezkumu JUDr. J. B. Podle zjištění soudu obviněný JUDr. V. Ch. pokynem uložil tomuto stážistovi vypracovat ve věci obou odsouzených stížnosti pro porušení zákona v jejich prospěch včetně návrhů na přerušení výkonu jejich trestů odnětí svobody uložených oběma ve výměrách deseti let. V této souvislosti se odvolací soud vypořádal s námitkou obviněného JUDr. V. Ch. , že spisy obviněnému JUDr. V. M. , Ph. D., nepředal a že mu ani nedal závazné pokyny k vyřízení věci. Pro stručnost dovolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 14. Dodal přitom, že způsob jednání obou obviněných v daném kontextu spolehlivě vylučuje možnost, že došlo k nějakému nedorozumění, nepochopení či dezinterpretaci úmyslu a jednání obviněného JUDr. V. Ch. obviněným JUDr. V. M. , Ph. D. Učinil závěr, že: „Pokud by JUDr. Ch. nesledoval úmysl odsouzeným prostřednictvím rozhodnutí ministryně přerušit výkon trestu, zajisté by si věc, kterou ze své vůle zcela nestandardně spoluobžalovanému přímo bez mezičlánku podřízeného vedoucího oddělení zadal k vyřízení, "ohlídal", a flagrantně povážlivý, smyslu zákona za daných okolností odporující návrh na propuštění odsouzených z věznice by neaproboval (srov. str. 15 rozsudku).“ Námitka, že spisy nepředal spoluobviněnému a že mu nevydal závazné pokyny k vyřízení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a vypracování návrhů na přerušení výkonu trestů, je námitkou skutkovou, jíž se Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Městský soud v Praze dovodil na základě skutkových zjištění právní závěr o subjektivních znacích přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Otázkou úmyslného zavinění se podrobně zabýval na str. 17 – 21 rozsudku, na něž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Přitom odvolací soud zdůraznil, že závěry o vině obviněných nespočívají pouze na tzv. nestandardnostech jednání obou obviněných, ale je nutno podle něj přezkoumat zásadní skutkově – právní otázku, a to, zda za daných okolností byly či nebyly splněny zákonné důvody k podání stížností pro porušení zákona a zejména k přerušení výkonu trestů odnětí svobody odsouzeným zločincům. Dospěl přitom k názoru (stejně jako soud prvního stupně), že návrh na podání stížností pro porušení zákona, ale zejména návrhy na přerušení výkonu trestů byl z hlediska objektivního profesionálního přístupu hrubě věcně nesprávný, právně neudržitelný a že tato hrubá nesprávnost a nesouladnost s literou i duchem zákona byla oběma obviněným zřejmá, stejně jako to, že jejich přičiněním budou pachatelé zvlášť závažné trestné činnosti propuštěni z výkonu trestů odnětí svobody (srov. str. 19 rozsudku).
Odvolací soud uvedl, že o úmyslu obou obviněných přičinit se vlastním volním jednáním, aby byl odsouzeným R. T. a J. B. přerušen výkon trestu odnětí svobody, svědčí nepřímo, ale velmi výmluvně jejich jednání, jímž ve vzájemné souhře docílili změny původních a bez výhrad schválených návrhů na odložení podnětů těchto odsouzených ke stížnostem pro porušení zákona, které byly co do obsahu i dikce téměř zcela shodné, na podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených. Neakceptoval námitky obviněných JUDr. V. Ch. a JUDr. V. M. , Ph. D., proti „nestandardnostem“ při vyřizování podnětů zmíněných odsouzených, a uvedl, že mají povahu nepřímých důkazů, které jasně poukazují na nesprávné, nedůvodné a nezákonné vyřízení podání odsouzených R. T. a J. B. (č. l. 17 – 18 rozsudku).
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce JUDr. V. Ch. spočívající v tom, že vykonával pravomoc v rámci svěřených úkolů a nevybočil ze své pravomoci. K této námitce se obsáhle vyjádřil na str. 24 – 25 rozsudku. Přitom uvedl, že jestliže ministerská úřední osoba v postavení ředitele odboru, resp. v postavení referenta, jedná vědomě ve prospěch zjevně nekalých protiprávních zájmů, nemůže ji vyvinit ani poukaz na vykonávání povinností na pokyn služebně nadřízené osoby, ledaže by tak činila v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, k čemuž ovšem nedošlo.
Nejvyšší soud zjistil, že obsahem dovolání obviněného JUDr. V. Ch. jsou v podstatě obdobné námitky, které uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů, s nimiž se odvolací soud správně a v souladu se zákonem vypořádal. Pro skutkové námitky obviněného platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudů, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání), je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 20/2003 – T 486).
S přihlédnutím k těmto zjištěním Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného JUDr. V. Ch. je ve svém celku zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného JUDr. V. M. , Ph. D.:
Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., namítl v dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl přitom, že si je vědom toho, že v dovolacím řízení nelze napadat skutkové závěry obecných soudů, pokud není dána existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
Nejvyšší soud především odkazuje na to, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovolání v tomto směru (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002). Zásah do skutkových zjištění soudů lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, a to za podmínky, že dovolatel současně učiní tento tvrzený nesoulad předmětem dovolání. Obviněný JUDr. V. M. , Ph. D., strukturoval své dovolání do 32 bodů, je však zřejmé, že většinu uplatněných námitek je třeba podřadit pod námitky skutkové, které Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat. Obviněný přesto takové námitky uplatňuje, ačkoliv ví, že jde o námitky, kterými napadá hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud připomíná, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde a nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že pokud by obviněný v dovolání uplatnil jen skutkové námitky, musel by dovolací soud dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný namítá absenci jakéhokoliv důkazu o své vině, skutková zjištění soudu označuje za spekulace a namítá, že žádný ze slyšených svědků nebyl schopen se konkrétně vyjádřit k něčemu, co by souviselo se skutkem obviněného. Podle názoru obviněného se věci týkají jen vzdáleně výpovědi svědků JUDr. J. B. a I. S. Skutek je formulován tak, že z něj není patrno, z čeho je dovozováno porušení práva obviněným, a to i jeho zavinění. Obviněný tedy uplatňuje zásadní výhradu proti formulaci skutku. Obviněnému je nesrozumitelné, proč by jeho jednání mělo být trestným činem. K těmto námitkám, z velké části skutkovým, kterými se dovolací soud nezabývá z důvodů vysvětlených shora, pouze dodává, že neúplný nebo pro obviněného údajně nesrozumitelný popis skutku nenaplňuje obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. Neobstojí ani další námitky proti formulaci skutku, které obviněný vznáší pod body 10 – 13 dovolání. S těmito námitkami se ostatně zcela vypořádal odvolací soud, který neshledal pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Uvedl přitom, že jestliže rozsudkem změnil popis skutku, učinil tak jen z důvodů dílčího nedostatku v popisu skutku a svůj postup náležitě odůvodnil (srov. str. 11 rozsudku).
Obviněný dále namítá, že nesouhlasí se závěrem soudu o tom, že byla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tom, že v případě podání stížnosti pro porušení zákona se k ní automaticky přikládá návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody a je pouze věcí ministra spravedlnosti, zda jej akceptuje či nikoliv. Obviněný v této souvislosti připomíná, že soud prvního stupně ve svém rozsudku zmínil, že „…obžalovaný JUDr. M. uvedl, že po čtyřech měsících praxe na ministerstvu dospěl k závěru, že ve všech případech, kdy je stížnost pro porušení zákona podávána ve prospěch a do viny, se tento návrh na přerušení výkonu trestu podává automaticky a záleží pouze na ministryni, zda jej podepíše či nepodepíše. Vyložil si to tedy tak, že pokud ministr toto právo má, tak ten návrh musí mít k dispozici“. I zde se jedná o polemiku obviněného se skutkovými závěry soudu.
Nejvyšší soud jen pro úplnost k věci dodává, že ani za účinnosti právní úpravy v době spáchání skutku neexistovala žádná zákonná povinnost, aby ministr spravedlnosti odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona, a to až do rozhodnutí o této stížnosti (srov. §275 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném v době spáchání skutku – arg. ,,ministr spravedlnosti může odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona“).
K další námitce obviněného, že Nejvyšší soud nařídil k projednání stížnosti pro porušení zákona veřejné zasedání, v němž mohlo být stížnosti pro porušení zákona vyhověno, dovolací soud především musí poukázat na to, že jde o námitkou procesní a nikoliv hmotněprávní. Přesto považuje za vhodné připomenout, že podle §274 tr. ř. Nejvyšší soud rozhoduje o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Rozhodnutí podle §268 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud učinit též v neveřejném zasedání. Podle §268 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, a) není-li přípustná, b) byla-li podána opožděně (§266a odst. 1), nebo c) není-li důvodná. Rozhodnutí podle §268 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud učinit podle povahy věci buď ve veřejném nebo v neveřejném zasedání. Je proto zcela nepřípadné dovozovat jen ze skutečnosti, že Nejvyšší soud nařídil k projednání stížnosti pro porušení zákona veřejné zasedání, což je pravidlem, které vyplývá ze zákona, způsob rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, jak se dovolatel domnívá s odkazem na svou empirii. Nejvyšší soud poukazuje na to, že s obdobnou námitkou se v souladu se zákonem vypořádal již soud prvního stupně a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil.
Podle skutkových zjištění soudu byl obviněný JUDr. V. M. , Ph. D. pověřen spoluobviněným JUDr. V. Ch. tím, aby posoudil podněty odsouzených R. T. a J. B. a aby vypracoval návrh stížnosti pro porušení zákona v jejich prospěch, včetně návrhů na přerušení výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody, ačkoliv předtím Mgr. I. J. navrhla po přezkoumání odložit tytéž podněty týchž odsouzených jako zcela nedůvodné.
K námitce obviněného, že nedošlo k naplnění zákonných znaků přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že popis skutku v napadeném rozsudku vykazuje znaky objektivní stránky uvedeného přečinu. Městský soud v Praze správně vycházel z toho, že tyto znaky jsou naplněny za předpokladu, že názor obviněného (ale i spoluobviněného JUDr. V. Ch. ) na vypracování návrhů na podání stížností pro porušení zákona a přerušení výkonu trestů odsouzených R. T. a J. B. ve srovnání s názorem zpracovatelky týchž podnětů zmíněných odsouzených Mgr. I. J. , byl názorem nikoliv jen právně odlišným, ale byl právním názorem, který zjevně vykazoval vady, tedy byl v rozporu s právními předpoklady pro podání stížností pro porušení zákona i předpoklady pro rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí. Zabýval se odlišností právních názorů zpracovatelky návrhů na odložení podnětů k podání stížností pro porušení zákona a naproti tomu názorů obviněných, podle nichž měla být podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených včetně návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí. Jednalo se tedy o odlišení jednání dovoleného od jednání nedovoleného. V případě dovoleného jednání není dána odpovědnost, zatímco v případě jednání nedovoleného přichází v úvahu i odpovědnost trestní.
Městský soud dospěl přitom k závěru, že názor obviněného JUDr. V. M. , Ph. D.,o důvodnosti podání stížností pro porušení zákona ve prospěch obou odsouzených, byť jejich úspěšnost odhadoval na 50 %, a související návrhy na přerušení výkonu rozhodnutí u obou odsouzených, byl v rozporu se zákonnými právními předpoklady upravujícími podání stížností pro porušení zákona i přerušení výkonu rozhodnutí podle tehdy platného znění ustanovení §275 odst. 4 tr. ř. Tento závěr opřel o učiněná skutková zjištění, která podrobně vyložil v odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním. Dovolací soud tomuto právnímu názoru přisvědčil.
Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 5 To 346/2013, vypořádal také s námitkou obviněného JUDr. V. M. , Ph. D., spočívající v tom, že věc má ústavní rozměr v podobě práva na svobodné vyjadřování vlastních názorů, podle něhož by „postih byl možný pouze v případě, kdy by zpracovatel (inkriminovaného návrhu) pouze předstíral, že zaujal určité stanovisko, avšak ve skutečnosti by měl stanovisko jiné, které by fakticky vylučovalo podání stížnosti pro porušení zákona“. Odvolací soud přitom poukázal na závěr soudu prvního stupně, že návrh na podání stížnosti pro porušení zákona, ale zejména návrh na přerušení výkonu trestů, byl v případě odsouzených R. T. a J. B. z hlediska objektivního profesionálního přístupu hrubě věcně nesprávný, právně neudržitelný a lze říci „nesmyslný“, ale současně i k závěru, že oběma obviněným byla nepochybně hrubá nesprávnost, jakož i nesouladnost inkriminovaných návrhů s literou a duchem zákona zřejmá, stejně jako to, že jejich přičiněním budou pravomocně odsouzení R. T. a J. B. propuštěni z výkonu trestu na svobodu. Poukázal přitom na to, že zdaleka nešlo o případ hraniční a z hlediska odborného náhledu na věc a důkazní situace nemohl být rozumně shledán reálný důvod ani k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch pravomocně odsouzených R. T. a J. B. (srov. str. 19 – 20 rozsudku). Pokud jde o názor odvolacího soudu na zmíněnou námitku obviněného, Nejvyšší soud odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění tohoto rozhodnutí shora.
Obviněný v dovolání namítl, že z formulace skutku není patrno, v čem spočívá porušení práva, a tedy i zavinění. Z hlediska subjektivní stránky se u přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl. Pachatel jedná v úmyslu umožnit pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Městský soud v Praze uvedl v tzv. skutkové větě rozsudku, že oba obvinění „vzdor svému vědomí o nedůvodnosti propuštění odsouzených (z kontextu vyplývá, že jde o odsouzené R. T. a J. B. ) jednali s cílem dosáhnout propuštění obou odsouzených z věznice“. Soud odůvodnil existenci „vědomí o nedůvodnosti propuštění odsouzených z věznice“ přesahující parametry jen odlišného právního názoru u obou obviněných celkovým charakterem jejich jednání a z něj vzešlých následků. Při posuzování zavinění ve smyslu trestního zákoníku vycházel ze skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, z něhož dovodil právní závěr o úmyslné formě zavinění. K tomuto správnému závěru Nejvyšší soud jen dodává, že na složku vědomostní musí navazovat složka volní, nejméně v podobě úmyslu eventuálního na bázi smíření podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože skutková podstata přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje výlučně úmysl. Stručně vyjádřeno, i když by oba obvinění nechtěli dosáhnout propuštění odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody na základě rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí, ani s ním nebyli srozuměni, pokud přesto jednali způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, který napadli dovoláními, museli být s tímto následkem, tedy propuštěním odsouzených R. T. a J. B. z výkonu dlouholetých trestů odnětí svobody, nutně alespoň smířeni. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se totiž srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Nejvyšší soud zjistil, že oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních převážně skutkové námitky, které nenaplňují uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pouze v menší míře právní námitky, které však již uplatňovali v předcházejícím řízení, s nimiž se zejména odvolací soud dostatečně a správně vypořádal. Právní námitky obviněných shledal zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud ani nezjistil namítaný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami. Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání ve svém celku zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí o dovoláních učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek