ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1066.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1066/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. září 2014 v Brně dovolání, které podal obviněný Ing. P. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 6 To 128/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 157/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 T 157/2012, uznal obviněného Ing. P. P. (dále jen „obviněný“) vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím,
že dne 18. 6. 2012 okolo 01:00 hod. v M., po ulici T., ve směru od ulice S., řídil osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia Combi, RZ: ..., modré barvy a v blízkosti rodinného domu čp. ..., při projíždění mírné levotočivé zatáčky poblíže vjezdu na autodrom M,, vjel vpravo mimo vozovku, kde narazil do ochranného svodidla, které odděluje komunikaci od chodníku. Z místa nehody odjel a poškozený automobil zaparkoval na oplocený pozemek u svého rodinného domu č. ,,, v ulici S., v M., kde byl automobil téhož dne v době okolo 01:50 hod. nalezen orgány Policie České republiky, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, bylo zjištěno, že v době dopravní nehody dosahovala koncentrace etanolu v jeho krvi hodnot v rozmezí od 1,73 g/kg do 2,27 g/kg a uvedeným jednáním způsobil poškozenému Statutární městu Most škodu na poškozených svodidlech ve výši 28.417,- Kč. Podle §274 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši 40 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 800,- Kč, celkem tedy ve výši 32.000,- Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku obviněnému povolil zaplatit peněžitý trest v deseti splátkách ve výši 3.200,- Kč měsíčně, přičemž výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 6 To 128/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Doc. JUDr. Milana Kindla, CSc., včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud pochybil, pokud dostatečně nepřihlédl k výpovědím svědků T. P. a H. P. Uvedl, že závěr odvolacího soudu, že věrohodnost výpovědí svědků T. P. a H. P. je snížena tím, že jsou příbuzní, je evidentním porušením práva na obhajobu. Poukázal na to, že závěr odvolacího soudu, že se výpověď svědka T. P.neshoduje s dějem dopravní nehody, není založen na žádném důkazu. Obviněný nesouhlasí s tím, že odvolací soud relativizoval listinné důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména protokol o ohledání motorového vozidla. Dále namítl, že výslechy svědků J. J. a V. P. a J. P. v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu §158a tr. ř. bez účasti jeho obhájce považuje za porušení práva na obhajobu. Za takové porušení považuje také odmítnutí výslechu svědka J. P. v hlavním líčení. Obviněný poukázal na rozpory ve výslechu J. P. z přípravného řízení v otázce, kdo první jej označil jako řidiče vozidla, zda to byla Policie České republiky nebo sám svědek J. P. Uvedl, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním na základě výpovědí svědků V. P., J. P. a L. M., z nichž vyplývá celá řada společných okolností, i když následně nejsou vyšetřováním doloženy, na druhou stranu tyto výpovědi obsahují zásadní rozpory v podstatných věcech. Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů nepřihlédly k rozporům ve výpovědích těchto svědků, hodnotily je výhradně v jeho neprospěch a porušily tak zásadu in dubio pro reo. Obviněný dále poukázal na to, že nebyl proveden důkaz svědčící o tom, že řídil motorové vozidlo v době, kdy došlo k dopravní nehodě. Soudy obou stupňů se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly se všemi důkazy, nevyhověly důkazním návrhům obhajoby, v pochybnostech rozhodly v jeho neprospěch a v důsledku toho vydaly rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 6 To 128/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové námitky, navíc stejné námitky uplatnil již v odvolání a odvolací soud se s nimi řádně a v souladu se zákonem vypořádal. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které upravuje zásadu volného hodnocení důkazů nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů jako protiklad tzv. zákonné teorie průvodní je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. rozh. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), a to ani doznání obviněného. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit své vnitřní přesvědčení. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit na skutečnost, že pokud existují dvě skupiny důkazů o vině či nevině obviněného, které si odporují a rozpory nelze odstranit, nalézací soud se musí přiklonit k jedné skupině takových důkazů a svůj postup náležitě a v souladu se zákonem odůvodnit.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se v této trestní věci správně přiklonily ke skupině důkazů, které obviněného usvědčují ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud poukazuje na to, že na jedné straně svědčili ve prospěch obviněného jeho blízcí příbuzní – matka H. P. a bratr T. P., na straně druhé je obviněný usvědčován z trestné činnosti výpověďmi očitých, s ním nespřízněných svědků, a to V. P., L. M., J. J. a J. P. Soudy obou stupňů při tom vzaly v úvahu, že tito svědci vypovídající v neprospěch obviněného nejsou, na rozdíl od nejbližších příbuzných obviněného, nijak zainteresováni na prokázání či neprokázání jeho viny. Nebyl u nich zjištěn žádný zájem na tom, aby obviněnému jakkoliv škodili, neměli s ním ani s jeho rodinou naprosto žádný konflikt. Osobu obviněného znají delší dobu, jejich tvrzení o výhledových možnostech byla ověřena, jejich výpovědi jsou konzistentní a nejsou mezi nimi žádné podstatné a zásadní rozpory, které by vyvolávaly vážné pochybnosti o pravdivosti jejich výpovědi. Jinak je tomu při hodnocení výpovědí svědků H. P. a T. P. Tito svědci jako jeho nejbližší příbuzní mají pochopitelný motiv ke zkreslování skutečného průběhu skutkového děje. To by samo o sobě věrohodnost jejich výpovědi snižovalo jen velmi nepodstatně. Věrohodnost jejich tvrzení však podstatně snižují nelogičnosti v jejich výpovědích, dále to, že výpovědi vykazují zásadní rozpory v líčení podstatných a důležitých skutečností a v neposlední řadě také jejich chování poté, co se dozvěděli, že obviněný je podezírán z něčeho, co údajně měl spáchat jeho bratr. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy obou stupňů se správně přiklonily ke skupině důkazů svědčících v neprospěch obviněného, v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Z hlediska otázky vyčerpání důkazních zdrojů potřebných pro přijetí konečného rozhodnutí ve věci postupovaly soudy obou stupňů dostatečným způsobem a nepochybily ani tím, že dokazování v příslušné fázi řízení uzavřely a nepovažovaly za nutné přistupovat ještě k výslechům dalších obhajobou navrhovaných osob, zejména příslušníků Policie České republiky či Generální inspekce bezpečnostních sborů, kteří nebyli přímými svědky jednání obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. P. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek