ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.118.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 118/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. dubna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Z. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 8 To 302/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 134/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 18 T 134/2011, byl obviněný Z. D. uznán vinným ad 1) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných v rozsudku.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) ad 1) od 27. 8. 2010, kdy mu poškozená M. K. sdělila, že se s ním rozchází a nebude s ním nadále udržovat milostný poměr, který trval nejméně od roku 2004, do 20. 10. 2010, kdy navštívil poškozenou v zaměstnání na Městském úřadě ve Znojmě, jí opakovaně, naposledy právě 20. 10. 2010 při návštěvě v zaměstnání, připomínal svá předchozí prohlášení, že pokud s ním nadále nebude udržovat, resp. pokud s ním neobnoví, milostný poměr a nezačne se s ním znovu sexuálně stýkat, zveřejní fotografie, kterými disponoval a které vyfotil v letech 2004 až 2010 v průběhu schůzek s poškozenou, na kterých je poškozená vyfotografována převážně nahá v různých sexuálních pozicích a také při sexuálním styku s obžalovaným, že jí zničí život a že jí ze života udělá peklo, a poté, když mu poškozená 20. 10. 2010 znovu sdělila, že s ním sexuální poměr přes jeho hrozby neobnoví, své výhrůžky skutečně uskutečnil tím, že fotografie poškozené uvedené ve skutkové větě odeslal prostřednictvím SMS zpráv druhovi poškozené a ve třech případech v rozsudku uvedeným osobám na jejich služební e-mailovou adresu Městského úřadu ve Znojmě; ad 2) od přesně nezjištěné doby do 15. 11. 2010 ve Znojmě, ve druhém nadzemním podlaží bytového domu na P. ul. , v půdních prostorách domu, na stolním počítači, na DVD a CD nosičích, přechovával stovky obrazových souborů v digitální podobě s tématikou dětské pornografie zachycující obnažené dívky a chlapce zjevně mladší 15 let, situované v polohách vyzývavě předvádějících obnažené pohlavní orgány, a snímky a videa těchto dětí zachycujících je v polohách skutečného či předstíraného sexuálního styku s jinými dětmi, dospělými lidmi a zvířaty.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 8 To 302/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Především projevil nesouhlas se závěry soudů, že domovní prohlídka byla provedena v souladu se zákonem a důkazy, které při ní byly získány, byly získány v souladu se zákonem. V této souvislosti nejprve namítl neexistenci předchozího výslechu jeho osoby. Poznamenal, že se s touto námitkou obrátil na Ústavní soud, který však dovodil, že orgány Policie ČR nijak nepochybily, neboť protokol o provedení domovní prohlídky obsahuje protokol o jeho výslechu. Obviněný však namítá neplatnost provedení domovní prohlídky také z toho důvodu, že byl ochoten a připraven dobrovolně vydat věci, pro které si policisté v rámci domovní prohlídky přišli (fotky nahé M. K. ). Orgány policie však nevyčkaly dobrovolného vydání a začaly provádět domovní prohlídku. V této souvislosti tedy namítal porušení ustanovení §84 tr. ř., podle kterého je domovní prohlídka vykonána pouze v případě, že ani po předchozím výslechu nebylo dosaženo dobrovolného vydání věci. Toto ustanovení tedy předpokládá provedení předchozího výslechu osoby, u které má být prováděna domovní prohlídka a poskytnutí možnosti dobrovolně vydat požadovanou věc. Policejní orgány tyto zásady nerespektovaly a soudy k jeho námitkám ohledně neplatnosti domovní prohlídky nepřihlédly. Obviněný v této souvislosti citoval z odůvodnění nalézacího soudu, přičemž zdůraznil, že nesouhlasí s tím, že byl před konáním domovní prohlídky proveden jeho předchozí výslech. Odvolací soud pak vady v postupu policejních orgánů při domovní prohlídce neodstranil. Obviněný je přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily jeho věc a důkazy, protože měly podle něj striktně postupovat podle §84 tr. ř. V dovolání se pak zabývá výkladem uvedeného ustanovení ze svého pohledu. Opětovně také namítá, že měl být před provedením domovní prohlídky vyslechnut, a mělo mu být zachováno právo na dobrovolné vydání věcí, které po něm policie požadovala. Obviněný také namítal, že ho policie neinformovala o tom, že by předmětem domovní prohlídky měla být i věc jiného charakteru. Výklad nalézacího soudu stran postupu při provádění domovní prohlídky považuje za svévolný. Je přesvědčen, že veškeré důkazy získané nezákonně provedenou prohlídkou, byly získány nezákonně. Orgány policie tak podle obviněného porušily jeho práva daná mu Ústavou, Listinou základních práv a svobod a trestním řádem. Obviněný v dovolání dále odkázal na výslech vyšetřovatele Bc. M. Hammera ze dne 19. 2. 2013, který vedl domovní prohlídku, a kde přiznává, že Protokol o domovní prohlídce vyhotovovali až po skončení domovní prohlídky a že protokol o předchozím výslechu sepsán nebyl.
Nalézací soud podle obviněného pochybil také při hodnocení ostatních důkazů a skutková zjištění tak provedeným důkazům neodpovídají. Soud údajně nesprávně vyložil ustanovení §175 tr. zákoníku, neboť jeho jednání, které zcela popírá, mu soud neprokázal a není možné jej ani podřadit pod pohrůžku těžké újmy. Pokud soud dovodil, že poškozené dne 20. 10. 2010 sdělil, že jí zničí život a udělá jí z něj peklo, a že dále při vědomí, že poškozená pracuje na MÚ ve Znojmě, posílal na služební maily, popř. jejímu druhovi fotografie, na kterých byla poškozená nahá, pak taková zjištění nemohou být podle obviněného podřaditelná pod pohrůžku těžké újmy. Považuje také za nejasné, jakou těžkou újmu měl soud na mysli, když nedokazoval stav rodinného života poškozené, její cti, pověsti apod.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný podal v uvedené věci prostřednictvím obhájce řádně a včas také doplnění dovolání, ve kterém ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem ad 1) namítal, že neobsahuje popis těžké újmy, tedy následku, kterým měl poškozenou vydírat. Soud podle něj vykonstruoval skutkovou větu pouze na základě výpovědi poškozené, která však svou výpověď opakovaně měnila. Chybějící popis skutku tak podle názoru obviněného odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný doplnil dovolání také svým vlastním podáním ze dne 10. 1. 2014 a ze dne 18. 1. 2014. Na tomto místě však musí Nejvyšší soud připomenout, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání učiněné samotným obviněným, byť takto označené, se za dovolání nepovažuje a nevyvolává žádné účinky. Je tomu tak nejen za situace, kdy podání samotného obviněného je učiněno jako doplnění dovolání podaného prostřednictvím obhájce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007 – „Za situace, kdy podání obviněného směřující k doplnění odůvodnění dovolání podaného prostřednictvím obhájce, již nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet.“ ), nýbrž i za situace, kdy řádně podanému dovolání takové podání předchází. K obsahu podání sepsaného samotným obviněným proto Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel .
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky směřující proti zákonnosti provedené domovní prohlídky, a procesní použitelnosti z ní vyplývajících důkazů, obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Poukázal na to, že ve věci domovní prohlídky podal obviněný též ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 138/11. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce ani námitky, ve kterých obviněný na podkladě vlastního hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené, odmítá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě rozsudku. Za relevantní považuje námitku, podle které tzv. skutková věta neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícímu v pohrůžce těžké újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života. Podle státního zástupce minimálně v části, ve které obviněný hrozil zveřejněním „nahých“ fotografií poškozené, jeho jednání naplňovalo znaky pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zveřejnění fotografií v okruhu jejich známých a kolegů na pracovišti, na kterých byla poškozená zachycena nahá v sexuálních pozicích a při provozování sexuálních praktik, a tím samozřejmě uvedení ve známost skutečnosti, že se opakovaně nechávala v takovýchto situacích fotografovat, bylo způsobilé přivodit vážnou újmu na její dobré pověsti, a to i v zaměstnání, popř. vyvolat rozvrat v jejím partnerském vztahu. Státní zástupce dodal, že k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu postačuje použití pohrůžky jiné těžké újmy pachatelem a není nutné, aby následek v podobě takovéto újmy skutečně vznikl.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud předně shledal, že obviněný v dovolání uplatnil z velké části shodné námitky, které byly součástí celé jeho obhajoby, stejné námitky uplatnil také v odvolání a soudy obou stupňů se jimi opakovaně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi velice pečlivě a přesvědčivě vypořádaly. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obviněný svými námitkami z podstatné části nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedinou relevantní námitku podřaditelnou pod tento uplatněný dovolací důvod, pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou (jak bude vysvětleno dále).
Obviněný v dovolání popřel, že by se dopustil trestného činu vydírání, brojil proti věrohodnosti poškozené, a vyjádřil přesvědčení, že soudy nesprávně vyhodnotily všechny ve věci provedené důkazy. Největší část dovolání však obviněný věnoval námitkám směřujícím proti zákonnosti provedené domovní prohlídky a procesní použitelnosti z ní vyplývajících důkazů. Podrobně ze svého pohledu rozebíral ustanovení §84 tr. ř. a možnosti jeho aplikace, přičemž má stále za to, že jeho výslech před provedením prohlídky nesplňoval kritéria tohoto ustanovení a policejní orgány provedením domovní prohlídky porušily jeho právo na dobrovolné vydání věci.
Podstatou dovolání je tedy především námitka obviněného ohledně zákonnosti domovní prohlídky. Odhlédneme-li od skutečnosti, že tato námitka spadá pod tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolací soud zásadně nemůže zabývat vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ustanovení, která dopadají na postup při provádění domovní prohlídky jsou ustanovení procesní a nikoli hmotněprávní, je zřejmé, že touto námitkou obviněného, o údajné nezákonnosti domovní prohlídky a nepoužitelnosti důkazů při ní získaných, se řádně zabývaly soudy obou stupňů a náležitě se s ní vypořádaly. Shodnými námitkami obviněného se zabýval rovněž Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti obviněného podané v této věci, přičemž ji (stejně jako dvě předchozí ústavní stížnosti obviněného v této věci) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve svém usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 138/11, se Ústavní soud podrobně zabýval účelem a přípustností domovní prohlídky, shledal rovněž, že byla splněna kriteria ustanovení §84 tr. ř., neboť obviněný byl před provedením domovní prohlídky po poučení podezřelého vyslechnut, o čemž svědčí protokol o provedení domovní prohlídky a jiných prostor ze dne 15. 10. 2010. Ústavní soud rovněž konstatoval, že ochotu obviněného vydat policejnímu orgánu intimní fotografie poškozené, nelze rozhodně považovat za dosažení účelu domovní prohlídky, kterým bylo vzhledem k jednání obviněného (pro něž byl podezřelý) zajištění výpočetní, záznamové a telekomunikační techniky. Není tedy pochyb o tom, že domovní prohlídka byla provedena zákonným a ústavně konformním způsobem a důkazy při ní zajištěné byly získány zcela na podkladě zákona. Nejvyšší soud tento závěr samozřejmě akceptuje a pouze dodává, že při přípravě a provedení domovní prohlídky musí orgány činné v trestním řízení dostát všem ustanovením právních předpisů, které na tento úkon dopadají a rozhodně nemohou spoléhat na dobrovolnost osob povinných tento úkon strpět.
S ohledem na výše uvedené je nepochybné, že obviněný svými námitkami pouze polemizuje se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily a takové námitky uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů, a ke kterým by soudy podle jeho názoru měly dojít poté, co by bylo vyhověno jeho procesním námitkám zaměřeným na odstranění podstatných usvědčujících důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně v §265b tr. ř. uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, a dovoláním se zásadně nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad.
Nejvyšší soud proto zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozené, kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, dále ve výpovědi druha poškozené C. Č. , pracovníků Městského úřadu ve Znojmě, jakož i dalších svědků a znalců. Skutková zjištění soudů dále vyplývají z množství provedených a pečlivě hodnocených věcných důkazů (zajištěných při domovní prohlídce), odborných vyjádření a znaleckých posudků vypracovaných ve věci. Z takto provedeného dokazování dospěly soudy ke skutkovým zjištěním spočívajícím v tom, že obviněný, pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1), od 27. 8. 2010, kdy mu poškozená M. K. sdělila, že se s ním rozchází a nebude s ním nadále udržovat milostný poměr, který trval nejméně od roku 2004, této vyhrožoval, že pokud jejich milostný poměr neobnoví, zveřejní fotografie, kterými disponoval a které vyfotil v letech 2004 – 2010, a na kterých je poškozená vyfotografována převážně nahá v různých sexuálních pozicích, vyhrožoval jí, že jí zničí a ze života udělá peklo, přičemž své výhrůžky nakonec realizoval a intimní fotografie rozeslal příteli poškozené a uvedeným zaměstnancům městského úřadu, kde poškozená pracovala.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z právě uvedeného rovněž zcela evidentně vyplývá zjevná neopodstatněnost jediné relevantní hmotně právní námitky obviněného uplatněné v dovolání. Podle něj skutková věta neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícímu v pohrůžce těžké újmy. S touto námitkou Nejvyšší soud nesouhlasí.
Z právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že obviněný se přečinu vyhrožování dopustil tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a trpěl.
Za pohrůžku jiné těžké újmy, ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zák oníku , lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného , je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy. Dokonání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zák. není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/2007).
Ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině ad 1) je nepochybné, že obviněný vyhrožoval poškozené zejména zveřejněním jejich intimních fotografií se sexuální tematikou, tímto způsobem chtěl poškozenou donutit k obnovení jejich předchozího vztahu, včetně pohrůžky, že jí zničí a udělá jí ze života peklo, neboť mu bylo zřejmé, že zveřejněním fotografií, na nichž byla zachycena nahá v sexuálních pozicích, přivodí vážnou újmu na cti poškozené, může rozvrátit její partnerský vztah a také vážně poškodit její pověst v zaměstnání. Je nepochybné, že pohrůžku takovým zásahem do nejpodstatnějších oblastí lidské existence, tedy takovou újmou, je nutno považovat za pohrůžku těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud neshledal ve věci obviněným namítanou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jeho námitka byla v tomto směru zjevně neopodstatněná. Ostatní námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolání obviněného Z. D. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud takto rozhodl na základě ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a v souladu s ustanovením §265p odst. 3 tr. ř .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš