ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1249.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1249/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. listopadu 2014 v Brně dovolání obviněné M. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 157/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 157/2013, ohledně obviněné M. P. a za přiměřeného použití §261 tr. ř. také ohledně obviněného M. B.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 157/2013, uznal obviněnou M. P. (dále zpravidla jen „obviněná“) vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody. Jako uvedený přečin posoudil skutek, který obviněná M. P. a obviněný M. B. spáchali tím, že dne 14. 4. 2013 v době od 13:45 hod. do 14:13 hod., v P., v ul. P. V. …, v bytě č. …, ve 4. patře, přestože věděli, že jejich syn poškozený V. B., je schopen přes svůj věk rozpohybovat postýlku, otevřít si kličkou okno, neučinili náležitá opatření, aby jejich syn nemohl rozpohybovat postýlku a sám si otevřít okno. Obvinění zanechali nezletilého samotného v pokoji v dětské postýlce a odešli do vedlejšího pokoje, odkud mu nevěnovali pozornost. Nezletilý V. B. si během jejich nepřítomnosti posunul postýlku k oknu, otevřel si nezajištěné okenice, přičemž následně došlo k jeho pádu z okna na chodník před domem, čímž u něj došlo ke zlomenině klenby lební v pravé spánkové temenní krajině vpravo s vpáčením úlomků o šíři kosti, k oboustranné zlomenině klínových kostí, k proniknutí vzduchu do lební dutiny v pravé temenní a obou čelních krajinách, ke krvácení pod tvrdou mozkovou plenu v čelních krajinách malého rozsahu, k mnohočetné zlomenině obličejového skeletu, a to ke zlomenině ve střední části dolní čelisti s posunem úlomků a pod hlavičkou dolní čelisti vpravo, k víceúlomkové zlomenině stropu, zevní, vnitřní a zadní stěny očnice a spodiny očnice s proniknutím vzduchu do očnice, ke zlomenině jařmové kosti vpravo, ke zlomenině vnitřní stěny a spodiny levé očnice s proniknutím vzduchu do očnice, ke zlomenině nosních kůstek s uchýlením nosní přepážky, ke zlomenině zevní, vnitřní a přední stěny obou čelistních dutin, ke krvácení do obou čelistních, čichových a levé klínové dutiny, k masivnímu krvácení z ústní dutiny z oblasti dolní části hltanu s nutností tamponády dolní části hltanu a nosních otvorů, dále pak došlo k nalomení držadla hrudní kosti, k pohmoždění obou plic, a to více vlevo, k pohmoždění srdce, k drobnému pohmoždění jater s krvácením malého rozsahu v okolí jater a sleziny, ke zlomenině pravé stehenní kosti, k rozsáhlému krevnímu výronu v měkkých pokrývkách lebních v pravé spánkové temenní krajině, k mnohočetným krevním výronům a oděrkám na obličeji, ke krevním výronům na horních víčkách s otokem víček a ke krevním výronkům na hrudníku, břiše a obou dolních končetinách. Poškozený byl kvůli těmto zraněním převezen rychlou záchrannou službou do Thomayerovy nemocnice v P.-K. k urgentnímu lékařskému zákroku s následnou hospitalizací od 14. 4. 2013, s dobou léčby a omezením v obvyklém způsobu života minimálně 6 týdnů, přičemž tato zranění byla ze soudně lékařského hlediska hodnocena jako těžká újma na zdraví pro poškození životně důležitých orgánů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněné podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Daniela Tabacha včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nemohla vědět, že opatření učiněná k ochraně jejího dítěte před pádem z okna budou nedostatečná. Její syn se totiž po těchto opatřeních již nepohyboval s postýlkou po pokoji. Poukázala na to, že soudy obou stupňů nebylo zkoumáno a vzato v úvahu časové hledisko, kdy se její syn pohyboval po pokoji s postýlkou. Uvedla, že její syn činil pohyby s postýlkou pouze před opatřeními, které s druhem učinili. Těmito opatřeními bylo přemístění postýlky na nové bezpečné místo daleko od okna, odmontování dvou koleček z postýlky a utáhnutí zbývajících dvou koleček na postýlce. Po zmíněných opatřeních se syn již po pokoji s postýlkou nepohyboval, čímž důvodně spoléhala na to, že k jeho pádu z okna nedojde. Obviněná dále uvedla, že žádný právní předpis neukládá rodičům povinnost být fyzicky přítomen s nezletilým dítětem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Poukázala na to, že se spoluobviněným M. B. koupili háčky k zajištění okna jako jednoho z opatření, které hodlali učinit spolu s dalšími opatřeními. Nejprve však učinili výše uvedená opatření, která bylo možno učinit okamžitě. Tato opatření považovali za dostačující, neboť syn s postýlkou po pokoji již vůbec nejezdil, a proto se spoluobviněným M. B. již háčky na okno nenamontovali. Je přesvědčena, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemohou obstát ohledně prokázání její viny a vznikají o ní důvodné pochybnosti, které je nutné vzhledem k zásadě in dubio pro reo vykládat v její prospěch. Obviněná vytkla odvolacímu soudu nesprávný závěr, že jedinou možnou ochranou bylo zajištění okna háčky, neboť v úvahu přicházela řada dalších účinných opatření k ochraně dítěte před pádem z okna. Dále namítla, že v trestním spisu absentuje soudní příkaz nebo alespoň souhlas vlastníka či nájemce bytové jednotky ke vstupu do bytu, ve kterém policejní orgán provedl ohledání místa činu a pořídil fotodokumentaci, čímž chybí zákonné zmocnění k těmto procesním úkonům. Z tohoto důvodu byly důkazy zajištěné při ohledání místa činu i pořízení fotodokumentace postiženy neodstranitelnou procesní vadou.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 157/2013, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že ji zprostí obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, případně proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, za nějž byla stíhána.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že ačkoliv v této trestní věci podala dovolání pouze obviněná M. P., uplatněné dovolací námitky prospívají ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s §261 tr. ř. i obviněnému M. B., a proto se vyjádří k věci obou obviněných. Poukázal na to, že z lékařských zpráv i zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí bylo zjištěno, že obvinění se o syna vždy řádně starali a nikdy nebyl zjištěn žádný problém. Oba obvinění jsou osobami dosud soudně netrestanými a lze tak důvodně předpokládat, že se jedná o občany schopné zabezpečit péči o dítě. Posuzovaná událost je nepochybně velkým neštěstím a osobní tragedií jak obviněných, tak i poškozeného, oba obvinění i poškozený jsou však již dostatečně potrestáni prožitými událostmi a není na místě je trestat zásahem státu. Namítl, že trestána by navíc měla být pouze transparentní nedbalost při péči rodičů o nezletilé dítě, např. dlouhodobé ponechání dítěte bez dozoru v rizikovém prostoru apod., nikoli však souhra nečekaných a těžko předvídatelných okolností vedoucích ke zranění dítěte. V projednávané věci je obviněným vytýkáno, že syna nechali v dětském pokoji samotného bez dozoru, když jimi provedené zajištění dětské postýlky bylo neúčinné a obvinění měli a mohli předpokládat, že může dojít k posunutí postýlky poškozeným a následnému pádu poškozeného z okna. Pokud jde o ponechání dítěte bez dozoru, péče o dítě je činnost duševně i fyzicky náročná a není v možnostech žádného rodiče prakticky zabezpečit, aby dítě bylo pod skutečně neustálým dozorem. Obvinění měli navíc péči o dítě ztíženou osobnostními předpoklady syna, který má diagnostikován hyperkinetický syndrom s poruchou osobnosti, tedy tzv. hyperaktivitu. Proto obviněným nelze klást za vinu, že syna při jeho uspávání ponechali o samotě a bez dozoru. Pokud jde o údajně nedostatečné zajištění postýlky proti pohybu, není vůbec zřejmé, z čeho obecné soudy dovodily to, že obvinění věděli o neúčinnosti provedených opatření. Obvinění uvedli, že když zjistili, že poškozený je schopen postýlku uvést do pohybu a přes postýlku se následně dostat na okno, krátce před úrazem poškozeného učinili opatření spočívající v přemístění postýlky mezi nábytek, odstranili z ní dvě kolečka a přitáhli zbývající kolečka. Obvinění tato opatření považovali za dostatečná k tomu, aby poškozenému zamezila pohybovat se s postýlkou po pokoji, což jim soudy obou stupňů nebylo žádným způsobem vyvráceno. Shrnul, že obvinění nebyli k osudu svého dítěte lhostejní a k zabezpečení ochrany života a zdraví syna učinili několik opatření, která se bohužel ukázala jako neúčinná, a došlo k jeho úrazu. Namítl, že nedošlo k naplnění formálního znaku přečinu těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spočívající v porušení §31 odst. 1 písm. a), zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), ani subjektivní stránky tohoto přečinu. Závěrem shrnul, že obvinění M. P. a M. B. nespáchali přečin těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a že právní závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 157/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou [§265d odst. 2 tr. ř.] prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné M. P. je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněná právně relevantně namítla, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spočívající v porušení důležité povinnosti uložené jí podle §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině, ani subjektivní a objektivní stránka tohoto přečinu, neboť neporušila žádnou důležitou povinnost uloženou jí podle zákona o rodině a nemohla vědět ani předvídat, že opatření učiněná k ochraně jejího dítěte před pádem z okna budou nedostatečná.
Podle §147 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v §147 odst. 1 tr. zákoníku proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu a delší dobu trvající porucha zdraví.
Podle §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině je rodičovská zodpovědnost souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.
Soud prvního stupně uznal obviněnou M. P. vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně a podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obou obviněných podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Soudy obou stupňů uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, že obviněná M. P. a spoluobviněný M. B. porušili důležitou povinnost spočívající v péči o zdraví dítěte uloženou jim podle §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině, neboť neučinili všechna potřebná opatření k tomu, aby se jejich syn poškozený V. B., nemohl dostat „rozpohybováním“ postýlky k oknu pokoje, aby nemohl otevřít okno a následně z něj vypadnout. Dále uvedly, že obviněná M. P. společně se spoluobviněným M. B. svého syna ponechali zcela bez dozoru v postýlce ve vedlejším pokoji, přičemž věděli, že syn je schopen se s postýlkou pohybovat, dostat se s ní až k oknu a otevřít jej, tj. věděli, že může dojít k jeho případnému pádu z okna a ke zranění nezletilého s ohledem na jeho věk a umístění bytu ve čtvrtém patře domu, avšak bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že k tomu nedojde.
Nejvyšší soud považuje tyto závěry soudů obou stupňů za nesprávné. Vychází z provedeného dokazování, zejména z výpovědí obou obviněných, ze kterých vyplývá, že ve chvíli, kdy zjistili, že jejich syn je schopen posunovat postýlku, dostat se přes ni následně na okno a otevřít je, učinili opatření, která spočívala v přemístění postýlky na jiné místo v pokoji, konkrétně ke zdi mezi nábytek, v odmontování dvou koleček postýlky a utažení zbývajících dvou koleček postýlky. Obvinění dále vypověděli, že jejich syn se po provedení výše uvedených opatření již s postýlkou po pokoji dále nepohyboval a nemohl se tak dostat k oknu. Za takového stavu proto považovali učiněná opatření za natolik dostatečná, aby zamezily pohybu postýlky po pokoji a nebylo z jejich pohledu dále nutné navíc instalovat zakoupené háčky k zabezpečení oken, tj. učinit další opatření (v pořadí již čtvrté) k zabezpečení ochrany života a zdraví jejich dítěte. Nejvyšší soud poukazuje na to, že skutečnost, že obvinění zakoupené háčky na okna nenamontovali, ještě nemusí nutně znamenat nedostatečnost opatření učiněných obviněnými k zamezení pádu jejich dítěte z okna. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že obhajoba obviněných spočívající v tom, že učiněná opatření považovali za dostatečná, nebyla soudy obou stupňů bez důvodných pochybností vyvrácena.
Soudy obou stupňů vytýkaly obviněným také to, že jejich dítě ponechali bez dozoru ve vedlejším pokoji. Nejvyšší soud poukazuje na to, že žádný právní předpis nepřikazuje rodiči být fyzicky přítomen naprosto nepřetržitě se svým nezletilým dítětem. Povinnost rodiče pečovat o nezletilé dítě ve smyslu §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Mezi tuto povinnou péči však rozhodně nelze zařadit neustálý a nepřetržitý fyzický dohled nad dítětem. Péče o nezletilé dítě je činnost fyzicky i duševně velmi náročná a není v možnostech žádného rodiče prakticky zabezpečit, aby dítě bylo pod skutečně nepřetržitým dozorem a ani to od rodičů dítěte nelze spravedlivě požadovat. Zvlášť při uspávání dítěte je ponechání dítěte o samotě na určitou dobu naprosto běžný a standardní postup, neboť přítomnost dalších osob může dítě při uspávání rušit a rozptylovat. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněným rozhodně nelze klást za vinu, že syna při jeho uspávání ponechali několik desítek minut o samotě a bez dozoru.
Nejvyšší soud dále upozorňuje na to, že ustanovení §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině stanoví velmi široce a obecně souhrn práv a povinností rodičů při péči o nezletilé dítě, jde tedy o zabezpečení výchovy dítěte v nejširším slova smyslu. Z jednoho konkrétního neučiněného úkonu, a to z nezabezpečení okna tzv. háčky, v situaci, když obvinění učinili další opatření, která považovali za dostatečná, nelze dovodit porušení tak široce a obecně stanovených práv a povinností rodičů při péči o nezletilé dítě a v návaznosti na to nelze dovodit ani trestněprávní odpovědnost rodičů dítěte. Nejvyšší soud je toho názoru, že trestáno by mělo být takové jednání, při kterém se bez důvodných pochybností prokáže, že rodiče všestrannou péči o dítě soustavně nebo zásadním způsobem zanedbávají.
V této trestní věci bylo z lékařských zpráv i zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí prokázáno, že obvinění se o svého syna vždy řádně starali a nikdy nebyl zaznamenán jakýkoliv problém v souvislosti s jejich výchovou a péčí o nezletilé dítě. Oba obvinění jsou osobami dosud soudně netrestanými a lze tak předpokládat, že se jedná o řádné občany schopné zabezpečit dostatečnou péči o jejich dítě. Nejvyšší soud samozřejmě považuje za správný zájem společnosti i zákonodárce nastavit pravidla vedoucí rodiče k odpovědnému plnění povinností vůči jejich dětem a snahu o maximální ochranu dětí, i taková snaha však musí mít rozumné hranice korigované vědomím, že všem rizikům při výchově a růstu dítěte nelze předejít, rizikové situace vždy byly, jsou a budou. Vždy může nastat situace, které rodiče nebudou přítomni, kterou špatně vyhodnotí, případně na kterou zareagují pozdě a již nestihnou předejít úrazu dítěte.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že jednáním obviněných nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spočívající v porušení důležité povinnosti uložené jim podle §31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ani subjektivní stránka tohoto přečinu. Obvinění učinili pro zajištění života a zdraví svého syna vše, co po nich lze rozumně požadovat vzhledem k běžným standardům v českých domácnostech a co vzhledem ke svým osobním zkušenostem, věku a schopnostem syna považovali za potřebné. Ve chvíli, kdy zjistili, že jejich syn je schopen pohybovat s postýlkou a přemístit ji k oknu, zareagovali na tuto situaci učiněním tří opatření, která považovali za dostatečná, byť se později prokázal opak. K úrazu jejich syna došlo vlivem okolností, které obvinění vzhledem k učiněným opatřením nemohli předvídat ani předpokládat. V tomto případě došlo k objektivní situaci, která svým průběhem byla natolik neočekávaná a ojedinělá, že je vyloučena odpovědnost konkrétních osob za následek takové události.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněné M. P. jako důvodné, zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného M. B. Podle §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se totiž při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.
Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
Aplikace uvedené zásady v této trestní věci má význam především proto, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, bylo rozhodnuto o právním posouzení skutku nejen ohledně obviněné M. P., ale také ohledně spoluobviněného M. B., neboť i on podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknuté pochybení, v němž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týká i jeho. Ve vztahu k tomuto spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. s ustanovením §261 věta první tr. ř., jelikož mu prospívá důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch dovolatelky M. P.
Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 157/2013, ohledně obviněné M. P. a za přiměřeného použití §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného M. B. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je přitom vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto rozhodnutí. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 222/2014, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné M. P. a obviněného M. B., zcela přehlédl, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve výroku o trestu rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 157/2013, vůbec neuvedl obviněnou M. P., zato však rozhodl dvakrát stejným způsobem o uložení trestu obviněnému M. B.
Poučení: Proti usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek