ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1269.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1269/2014-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. listopadu 2014 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných J. V. , M. H. a J. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 15/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 21/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. V. a M. H. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 42 T 21/2013, byl v bodě I. výroku o vině J. V. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to to ve vztahu ke spolupachatelům L. F., P. D. a M. H. Obviněný M. H. byl uznán vinným uvedeným zločinem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku pokračujícího jednání, a to jak ve vztahu k jednání uvedenému v bodě I. výroku o vině, spáchaným společně se spoluobviněnými L. F. a P. D., tak i ve vztahu k jednání uvedenému v bodě II. výroku o vině spáchaným se spoluobviněným J. J. a P. D., ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byli soudem I. stupně odsouzeni podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, obvinění J. V. a M. H. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Obviněný J. J. byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let. K nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let byli odsouzeni také spoluobvinění P. D. a L. F. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. F., P. D., M. H. a J. V. uložena solidární povinnost nahradit poškozené ČSOB, a.s., způsobenou škodu ve výši 6 000 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obvinění shora uvedeného zločinu dopustili tím, že (zkráceně uvedeno):
I. v blíže nezjištěnou dobu ke konci roku 2010 v P.– D., zřejmě v baru T., po předchozí několikaměsíční známosti, nejdříve J. V. přesvědčil L. F., aby se stal jednatelem a jediným společníkem společnosti Fazt, s.r.o., za pravidelnou měsíční úplatu ve výši cca 5 000 Kč, což se stalo dle zápisu do obchodního rejstříku ze dne 3. 1. 2011, a následně v průběhu roku 2011, v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky formou revolvingového úvěru, J. V. sdělil L. F., že si jako jednatel společnosti Fazt, s.r.o., požádá o poskytnutí úvěru u ČSOB, a.s., za což dostane od J. V. provizi v blíže nespecifikované výši, a to přesto, že J. V. věděl, a také to sdělil L. F., že společnost již od doby vzniku jeho jednatelství nevyvíjí žádnou činnost a nemá žádný zisk ani majetek, kterým by mohla ručit, že finanční prostředky z úvěru budou použity k jinému než deklarovanému účelu, a rovněž oba věděli, že při podání žádosti o úvěr budou bance předloženy padělané listiny a poskytnuty nepravdivé údaje, a vyhotovením těchto listinných podkladů a sjednáním úvěru J. V. pověřil P. D. a M. H., kteří vystupovali jako zprostředkovatelé jednající jménem zprostředkovatelské společnosti Partners Financial Services, a.s., k čemuž však nebyli touto společností pověřeni, a tito dle dohody měli následně podvodně získané peněžní prostředky předat J. V. za přislíbenou provizi v blíže nezjištěné výši, a za součinnosti L. F. M. H. a P. D. podklady připravili, a to ve formě dokladů konkrétně podrobně specifikovaných ve výroku o vině ad I., a dále opatřili daňové účetní doklady společnosti Fazt, s.r.o., za rok 2010, opatřené razítkem Finančního úřadu v Příbrami, výkazy zisku a ztrát za konkrétní ve výroku o vině uvedená období let 2010 a 2011, obsahující zcela smyšlené údaje navozující dojem, že společnost Fazt, s.r.o., je standardně podnikající a prosperující společnost, tyto doklady, které nikdy nebyly Finančnímu úřadu v Příbrami předloženy, předložili společně se žádostí o úvěr č. ..., a.s., se kterou jednal jako zprostředkovatel P. D., a dne 10. 4. 2012 pak uzavřel L. F. osobně jako jednatel společnosti Fazt, s.r.o., smlouvu o úvěru č. ... s věřitelem ČSOB, a.s., a tento zajistil zástavním právem k pohledávkám z obchodního styku na základě současně uzavřené smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. ..., přičemž minimálně pohledávky, ve výroku o vině ad I. konkrétně uvedené, které byly součástí seznamu pohledávek, fakticky neexistovaly, a na základě těchto nepravdivých a hrubě zkreslených informací byl společnosti Fazt, s.r.o., poskytnut ČSOB, a.s., revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu 6 000 000 Kč, který ke dni 27. 4. 2012 L. F. vyčerpal v plné výši formou výběrů na přepážce a výběrů hotovosti z bankomatu, přičemž obvinění úvěrové prostředky nevrátili a svým jednáním způsobili poškozené ČSOB, a.s., škodu ve výši 6 000 000 Kč;
II. obvinění P. D. a M. H., poté co nabyli zkušenosti s vyřízením úvěru pro společnost Fazt, s.r.o., v květnu roku 2012 učinili dohodu s J. J., který byl v té době oprávněným statutárním orgánem, jednatelem společnosti Dorton, s.r.o., v úmyslu vylákat finanční prostředky od ČSOB, a.s., ve formě úvěru pro tuto společnost, když nejdříve P. D. a M. H. s vědomím J. J. zajistili pro tento účel ČSOB, a.s., dokumenty s nepravdivými údaji o hospodářské situaci společnosti Dorton, s.r.o., za období let 2009 až 2011, jak jsou ve výroku o vině ad II. konkrétně uvedeny, které se od pravdivých údajů zásadním způsobem odlišovaly, a dále jako případnou zástavu úvěrových prostředků vyhotovili seznam pohledávek společnosti Dorton, s.r.o., ke dni 30. 4. 2012, který J. J. osobně signoval, čímž stvrdil jeho správnost, přičemž v seznamu byly uvedeny neexistující pohledávky minimálně v případech konkrétně uvedených ve výroku o vině ad II., tyto dokumenty následně P. D., který vystupoval jako zprostředkovatel jednající jménem zprostředkovatelské společnosti Partners Financial Services, a.s., k čemuž však nebyl touto společností pověřen, předložil v ČSOB, a.s., k žádosti o úvěr, a na základě výše uvedeného J. J. dne 22. 5. 2012 signoval žádost o úvěr pro společnost Dorton, s.r.o., ve výši 7 000 000 Kč, přičemž v této žádosti byly uvedeny další nepravdivé údaje, minimálně o hlavních odběratelích společnosti Dorton, s.r.o., ve výroku o vině ad II. konkrétně uvedených, kteří ve skutečnosti se společností Dorton, s.r.o., nebyly v žádném obchodním vztahu, nebo byly ve vztahu obráceném, přičemž k načerpání úvěru nedošlo, neboť ČSOB, a.s., úvěr neposkytla z důvodu zjištění zásadních nesrovnalostí v předložených dokumentech a v žádosti o úvěr, a svým jednáním tak mohli způsobit poškozené ČSOB, a.s., celkovou škodu ve výši 7 000 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali obvinění J. V. , J. J. a M. H. odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného M. H. podal také státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, kterým se domáhal, aby byl tomuto obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnosti v oblasti finančních služeb. Rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 15/2014, Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného M. H. a státního zástupce, zrušil ohledně M. H. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněného M. H. na základě nezměněného skutkového stavu uznal vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §211 odst. 6 tr. zákoníku mu pak uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikání ve funkci finančního poradce a zprostředkovatele v oblasti finančního poradenství na dobu 5 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu opět byla uložena také solidární povinnost s dalšími spoluobviněnými zaplatit na náhradě škody poškozené ČSOB, a.s., částku 6 000 000 Kč. Odvolání obviněných J. J. a J. V. byla odvolacím soudem zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. V., M. H. a J. J. řádně a včas dovolání.
Obviněný J. V. podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Popírá, že by dopustil daného jednání a namítá, že výrok o jeho vině i trestu se zakládá na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a na vadném hodnocení důkazů. Z náhodného setkání zná obviněného L. F., půjčil mu 8 000 Kč, ale nijak jej neřídil a neradil mu. Výpověď tohoto obviněného je jediným přímým důkazem proti němu, ale L. F. a jeho manželka, která se přiznala k trestné činnosti, přesto vystupovala jako svědek, vypovídali tak, aby minimalizovali trestnou činnost L. F. a nedokázali ani vysvětlit rozpory ve svých výpovědích. Obvinění P. D., M. H., ani J. J. nevypovídali nic o jeho účasti na trestné činnosti, nejsou ani listinné důkazy, a svědek JUDr. J. K. vyvrací výpověď J. F. když uvedl, že V. V. nezná, neměl s tím nic společného a celou agendu ohledně převodu obchodního podílu společnosti Fazt, s.r.o., připravovala jeho advokátní kancelář. Dále obviněný J. V. uvedl, že povinnost oznámit převod podílu měl JUDr. J. K., nikde nefigurovala žádná vietnamka, která by podle L. F. měla odnést listiny na rejstříkový soud. Byl to právě L. F., kdo měl na rozdíl od něj značné zkušenosti s nabýváním obchodních podílů v letech 2010 a 2011, kdy se angažoval ve změnách v držení obchodních podílů. Poukázal také na změny a rozpory ve výpovědi L. F., které odvolací soud považoval za nepodstatné s tím, že on potřeboval ke spolupráci osobu se sklonem k trestné činnosti a ne k podnikání. Takový závěr ale obviněný J. V. považuje za ničím nepodloženou spekulaci. Skutek, jímž byl uznán vinným, považuje proto za neprokázaný. Namítá také, že forma organizátorství musí být uvedena ve skutkových zjištěních ve výroku soudu, účastník musí být srozuměn se vším, co hlavní pachatel zamýšlí, jaký má být jeho postup, to ale podle jeho názoru není z rozhodnutí soudů zřejmé. V obecné rovině pak poukázal na účel trestního řádu, zjištění skutkového stavu bez pochybností, zásadu volného hodnocení důkazů, presumpci neviny a princip „in dubio pro reo“. Je přesvědčen, že v jeho případě není protiprávní jednání, není škoda v příčinné souvislosti s tímto jednáním a není ani prokázán jeho úmysl protiprávního jednání se dopustit. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu se závazným pokynem k dalšímu řízení.
Obviněný M. H. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání nejdříve podal prostřednictvím advokáta JUDr. V. Mihálika. V následně zaslaném dovolání podaném prostřednictvím advokátky JUDr. K. Radostové je uvedeno, aby „bylo přihlíženo primárně ke znění tohoto nového dovolání“. Proto Nejvyšší soud vycházel především z tohoto druhého dovolání, které ale v podstatě jen argumentačně rozšiřuje již v prvním dovolání uvedené námitky. Obě dovolání, kde se hmotně právní námitky střídají a prolínají s námitkami skutkovými, a některé se opakují, cituje Nejvyšší soud v zájmu přehlednosti v souhrnu podle námitek stejné povahy, a to následujícím způsobem. Obviněný M. H. tedy předně namítá, že skutek popsaný oběma soudy není trestným činem, jímž byl uznán vinným, neboť nenaplňuje všechny zákonem předepsané znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 tr. zákoníku. Nesprávná aplikace hmotně právních ustanovení, že je v případě obou skutků projevem porušení pravidel spravedlivého procesu, když došlo k opomenutí a deformaci některých provedených důkazů, např. když soudy dovozují jeho podíl na trestné činnosti u skutku ad I. z dat zajištěných v jeho počítači, ale formulář žádosti o úvěr získal až tři týdny poté, co byla i s listinami které měl padělat již předána bance. Dále pak namítá, že skutek neobsahuje žádné skutkové okolnosti potřebné k naplnění objektivní stránky pomoci k trestnému činu, pokud jde o znak „umožnil a usnadnil spáchání trestného činu“, a ani příčinnou souvislost mezi jeho jednáním, a jednáním a následkem jednání hlavního pachatele. Po změně právní kvalifikace pak zjištěný skutkový stav, že v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. neodpovídá právní větě, popis skutku neobsahuje ve vztahu k němu jakým konkrétním způsobem se měl účastenství ve formě pomoci dopustit, neobsahuje ani vymezení osoby hlavního pachatele, tedy komu měl vůbec pomáhat, a ani okolnosti vyjadřující jeho zavinění, a to jak pokud jde o jeho vědomost o tom, že svým jednáním umožnil a usnadnil jinému spáchat trestný čin, že hlavní pachatel má záměr vylákat a zneužít úvěr pro jiné než smluvené účely a neobsahuje ani okolnosti ve vztahu k příčinné souvislosti. Toliko ve vztahu k původně kvalifikovanému spolupachatelství je ve skutkové větě uvedeno, že „společným jednáním“ s P. D. „opatřili daňové doklady společnosti Fazt, s.r.o., a tyto předložili…“, resp. „zajistili dokumenty s nepravdivými údaji o hospodářské situaci společnosti Dorton, s.r.o., a vyhotovili seznam pohledávek…“, ačkoliv v zásadním rozporu s tím z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že nelze průkazně doložit, kdo padělky dokladů vyhotovil. Obviněný M. H. pak poukazuje na to, že jeho společné jednání s P. D., který byl původně podle rozsudku soudu I. stupně jeho spolupachatelem, je soudem odvolacím pouze u něj jinak právně posouzeno jako účastenství, ale není možné společné jednání dvou osob kvalifikovat u každé zcela odlišně. Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu, že přitom může být pouze účastník úvěrové smlouvy, tj. v daném případě společnosti Fazt, s.r.o., a Dorton, s.r.o., případně fyzická osoba jednající za danou společnost. Změnou právní kvalifikace, že se ale zcela vytrácí vzájemný vztah mezi ním a P. D., jakož i mezi P. D. a oběma společnostmi, resp. oběma dalšími obviněnými, kteří byli jejich jednateli, když tak jako on ani P. D. nebyl účastníkem úvěrové smlouvy. U skutku ad I., že přitom měla být základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu naplněna společností Fazt, s.r.o., resp. jejím jednatelem obviněným L. F., případně obviněným P. D., přičemž pouze okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu, spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu, naplnil svým jednáním subjekt zcela odlišný od pachatele základní skutkové podstaty, když finanční prostředky z úvěrového účtu vybral, a pro svoji vlastní potřebu ke škodě bankovního ústavu užil, obviněný L. F. jako soukromá osoba a nikoliv společnost Fazt, s.r.o. Na základě toho obviněný M. H. namítá, že pokud účastenství v základní skutkové podstatě úvěrového podvodu mělo směřovat k trestnému činu společnosti Fazt, s.r.o., jakožto smluvní straně úvěrové smlouvy, pak následek jednání obviněného L. F. jako soukromé osoby, která účastníkem úvěrové smlouvy nebyla, a které naplňovalo znak kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu, mu „nesmí být přičítáno k tíži, neboť mezi jednáním účastníka trestného činu, a jednáním a následkem jednání hlavního pachatele trestného činu, neexistuje žádná příčinná souvislost“. Vůbec mu pak podle jeho názoru nelze trestní odpovědnost za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu přičítat v případě, že by jeho účastenství směřovalo k obviněnému L. F. jako fyzické osobě, která nebyla účastníkem úvěrové smlouvy, a to s ohledem na zásadu akcesority účastenství, protože nemůže být účastníkem trestného činu bez hlavního pachatele naplňujícího znaky základní skutkové podstaty trestného činu. Obviněný M. H. namítá také porušení zásady akcesority účastenství, protože účastenství na trestném činu dvou různých hlavních pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství.
Na výše citované konstrukci o spáchání základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu společností Fazt, s.r.o., a jeho kvalifikované skutkové podstaty obviněným L. F. jako soukromou osobou, pak obviněný M. H. zakládá také svoji námitku o absenci subjektivní stránky (pozn. k bodu I. výroku o vině) s tím, že nevěděl, nemohl vědět a nebyl ani srozuměn s tím, že pomáhá ke spáchání trestného činu L. F. jako soukromé osoby, když tento při podání žádosti vystupoval jako jednatel společnosti Fazt, s.r.o., která úvěr získala, ale obratem byl čerpán někým jiným, a to L. F. jako soukromou osobou. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s touto skutkovou situací vůbec nevypořádal, resp. se s ní vypořádal zcela chybně, když dospěl k závěru, že finanční prostředky byly čerpány k jinému než sjednanému účelu. Tyto prostředky, že totiž byly čerpány jiným právním subjektem, což mu jako účastníkovi trestného činu nebylo a nemohlo být známo. Samotné podání žádosti o uzavření úvěrové smlouvy, že nemůže být posuzováno jako kvalifikovaná skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, když nevěděl a nemohl předpokládat, že hlavní pachatel začal naplňovat tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu a obviněnému M. D. měl údajně pomáhat pouze s podáním žádosti společnosti Fazt, s.r.o., resp. s dodáním podkladů.
V případě obou skutků uvedených v bodech I. a II. napadeného rozsudku obviněný M. H. namítá, že neměl možnost dovodit vznik škody jako podmínky trestní odpovědnosti, a to ani v případě kdy měl údajně pomáhat k předčasně dokonanému trestnému činu, neboť nevěděl a nemohl předpokládat, že v případě skutku pod bodem I. napadeného rozsudku se J. F. jako soukromá osoba zachová takovým způsobem, a společnost Fazt, s.r.o., finanční prostředky nevrátí, resp. není schopna je vrátit, když v rozporu s tvrzením J. F., že uvedená společnost je jen prázdnou schránkou, svoje služby tato společnost veřejně prezentuje na webu. Nemohl to vědět a předpokládat ani u společnosti Dorton, s.r.o., u skutku ad II. napadeného rozsudku, kde také namítá nenaplnění subjektivní stránky ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu. Podle jeho názoru totiž absentují rozhodné skutkové okolnosti pro její naplnění jak ohledně něj, tak také ohledně hlavního pachatele J. J. jako jednatele této společnosti, tedy okolnosti nasvědčující jeho úmyslu či alespoň srozumění s pomocí hlavnímu pachateli tuto škodu způsobit a záměru hlavního pachatele tuto škodu způsobit. Bez další konkretizace, že skutek nevyjadřuje jeho vědomost o záměru jednatele společnosti Dorton, s.r.o., resp. jejího jednatele obviněného J. J., nesplatit úvěr, nebo jej použít v rozporu se sjednaným účelem.
Obviněný M. H. v dovolání také vytýká rozsudku odvolacího soudu (též soudu I. stupně) porušení §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., neboť z odůvodnění není patrno, jak se vypořádal s jeho obhajobou, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval naplnění znaků pomoci k danému trestnému činu z jeho strany, ačkoliv tyto znaky v řízení nebyly vůbec prokázány. Právní kvalifikace, že nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, je založena na nesprávné interpretaci provedených důkazů, jejich neúplném souboru, a z rozhodnutí není patrno, jakými skutečnostmi bylo prokázáno naplnění znaků pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu. Proto je podle jeho názoru mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku zřejmý nesoulad, který podle judikatury Ústavního soudu nelze zhojit ani cestou odůvodnění, protože by se jednalo o konstatování něčeho, co v samotném výroku uvedeno není. Protože mu nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že spáchal daný skutek, namítá porušení principu „in dubio pro reo“. Nedostatek objektivní stránky, že pak nelze nahradit ani jeho „odbornou způsobilostí“, nebo u skutku ad II. jeho „předchozí zkušeností“, když nebyl účetním, úvěrovým ani daňovým poradcem, ale pouze pojišťovacím agentem. Z žádného provedeného důkazu, že pak nevyplývá, že měl získané finanční prostředky společně s obviněným P. D. předat obviněnému J. V. a je to pouze bezprecedentně dovozováno soudem. Rozhodnutím soudů obou stupňů vytýká jejich nedostatečné odůvodnění a nepřezkoumatelnost, neboť hodnocené důkazy považuje za pouhé indicie, které netvoří uzavřený kruh a nelze je tak jako důkazy použít. Skutkový stav, že není spolehlivě zjištěn bez důvodných pochybností, jeho trestné jednání je konstruováno a dovozováno výhradně na ve vztahu k němu zcela osamocené výpovědi spoluobviněného L. F., kterou ale považuje za účelovou s cílem rozptýlit jeho vinu a za nevěrohodnou. Navíc výpověď tohoto spoluobviněného považuje za důkaz nezákonně získaný, když poté co bylo zahájeno jeho trestního stíhání, obviněný L. F. o jeho osobě nic neuvedl, pouze odkázal na svoji předchozí výpověď, a v hlavním líčení tak učinil až na základě otázek soudu, které ale byly podle názoru obviněného M. H. návodné. Za nezákonný důkaz pak považuje také údaje získané z jeho počítače, protože nebyl poučen o možnosti právní pomoci při tomto úkonu a o tom, že když je vydá, tak mohou být použity proti němu.
Pokud jde o výrok o trestu odnětí svobody, obviněný M. H. jej považuje za nezákonný, protože nespáchal, resp. se nestal skutek, jímž byl uznán vinným, a také za trest nepřiměřeně přísný, když pouze předal kontakt na obviněného P. D., aniž by věděl o záměru dalších obviněných spáchat trestný čin a aniž by na realizaci tohoto záměru participoval. I kdyby přes jeho námitky mohl obstát výrok o vině, ale toliko v rozsahu účastenství na trestném činu úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě, je toho názoru, že uložený trest nemůže obstát s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu a také s ohledem na další okolnosti významné pro uložení trestu podle §39 tr. zákoníku. Pokud by nebyl na místě podmíněný trest odnětí svobody, shledává M. H. prostor pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. Za nezákonný pak považuje také trest zákazu činnosti, protože nic nespáchal, a i kdyby bylo prokázáno, že se dopustil trestného činu, nebylo to v přímé souvislosti s výkonem jeho činnosti, protože je pojišťovacím agentem, a neživí se zprostředkováním úvěrů a půjček. Soudu vytýká, že se těmito okolnostmi nezabýval a nesprávně vše zahrnul pod finanční činnost.
Ze stejného důvodu, že se ničeho trestného nedopustil, pak za nezákonný považuje také výrok o povinnosti k náhradě škody, přičemž namítá také absenci přímé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem jednání hlavního pachatele spočívajícím ve vzniku škody. Nevěděl o záměru obviněného L. F. a nijak mu jako soukromé osobě nepomáhal. Odmítá závěr soudů, že úvěr byl použit v rozporu s účelem, na který byl společnosti Fazt, s.r.o., poskytnut, protože tato společnost s úvěrem vůbec nenakládala, ale vyčerpal je sám L. F. pro sebe.
Závěrem svého dovolání obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a soudu I. stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. bylo až do rozhodnutí o dovolání rozhodnuto o odkladu výkonu trestu odnětí svobody a o přerušení trestu zákazu činnosti.
Obviněný J. J. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že způsobil špatné hospodářské výsledky firmy a věděl, že tyto výsledky neodpovídají obvyklým předpokladům pro poskytnutí úvěru, což mu ani nikdo nesdělil. Tyto závěry, že soud neopřel o žádné důkazy a ty ani neexistují, protože firma byla pouze v určitém útlumu, a když se naskytla možnost úvěru, tak se rozhodl firmě pomoci v rozvoji. Souhlasil proto se zařízením úvěru, ale tím také skončily jeho aktivity a o věc se nezajímal, když předpokládal, že nabídka přichází ze strany lidí zabývajících se danou problematikou, kteří vědí co je potřeba učinit k získání úvěru. Pokud odvolací soud argumentuje, že se zúčastnil v jeho firmě jednání s bankéřkou, tak to bylo jeho jediné jednání s ní, v podstatě mu nic nesdělila, nechala jej pouze podepsat žádost, aniž by se seznámil s obsahem celého spisu, a podepsal asi ještě dva další doklady, ale neví již jaké. Na policii pak zjistil, že ve spise je řada dokladů, které měly být podepsány jím, ale on je nepodepsal, a kdo je podepsal jeho jménem, se ani nesnažil napodobit jeho podpis. Protože řadu dokladů ve spise bankéřky nepodepsal, nebylo zjištěno, kdo je podepsal, přičemž sám je nefalšoval a neznal ani jejich obsah, neví, na základě čeho lze spolehlivě vyloučit verzi, že jednal v poctivém úmyslu, jak to uvedl odvolací soud. Nesouhlasí ani s tvrzením tohoto soudu, že bylo prokázáno, že jednal ve shodě s obviněným P. D. a oba prezentovali souladná stanoviska rozhodná pro úspěch žádosti o úvěr. Považuje tuto argumentaci za výmysl, když P. D. viděl poprvé a naposledy, o žádných stanoviscích se nebavili, P. D. ani bankéřka se jej na nic nedotazovali, on sám spoléhal na to, že je vše v pořádku. Neví tedy, co má soud na mysli. Výrok rozsudku je postaven na tom, že s P. D. a M. H. učinili v květnu 2012 jakousi dohodu, což obviněný J. J. odmítá s tím, že v opačném případě by to svědkyně (pozn. myšleno zřejmě bankéřka ČSOB Ing. V. S.) uvedla u soudu. Naopak uvádí, že bylo pro něj velkým překvapením, když na policii viděl, jaké podklady měla bankéřka k dispozici, a proto není pravdou, že by žádost o úvěr podal s vědomím, že je doložena nepravdivými údaji o hospodářských výsledcích společnosti, jak uvádí odvolací soud. Nebýt nabídky obviněného M. H., který je jeho dlouholetým známým, nikdy by o úvěr nežádal, a stejně tak i v případě, kdyby měl tušení, že finančnímu ústavu budou podstrčeny nepravdivé údaje. Doposud neví a je pro něj záhadou, kdo tyto nepravdivé údaje o hospodářské situaci společnosti zajistil, a proto považuje názor soudu, že je s jeho vědomím zajistili obvinění P. D. a M. H., za názor odporující realitě i důkazům. Záhadou pro něj také je, proč jej bankéřka neupozornila na případné závady již v přítomnosti obviněného P. D. Proto odmítá, že by se chtěl dopustit jednání, které je v rozporu s trestním zákoníkem, je bezúhonný člověk, nikdy by nesouhlasil s žádostí o úvěr na základě nepravdivých údajů a je ochoten přijmout toliko obchodněprávní nebo občanskoprávní odpovědnost.
Obviněný J. J. namítá dále nenaplnění objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu, protože celé jeho jednání spočívalo pouze v rozhovorech s M. H. o možnosti získání úvěru a v podpisu plné moci P. D. k vyřízení úvěru na doporučení M. H.. Nikdy ale neměl v úmyslu dopustit se úvěrového podvodu a proto považuje závěr odvolacího soudu o spolupachatelství za závažné pochybení při výkladu ustanovení §23 tr. zákoníku. Výše uvedené nejasnosti, že soud vyložil k jeho tíži, přestože neexistuje žádný důkaz o tom, že by se jakýmkoliv způsobem domlouval s P. D., a chtěl vylákat úvěr na základě falešných údajů, což by nikdy neudělal. Názor odvolacího soudu, že je proto pouhou spekulací, která není podepřena žádným důkazem a soud je ani neuvádí. Nesprávné hmotně právní posouzení tak spatřuje v tom, že soud vytvořil hmotně právní konstrukci bez jediného důkazu, porušil tak ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím je dán tento důvod dovolání.
V závěru dovolání obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství . K dovolání obviněného J. V. uvedla, že jeho námitky jsou skutkového charakteru, když sám popisuje skutek diametrálně odlišně od skutkových zjištění soudů, na kterých založily své rozhodnutí o jeho vině. Protože jeho námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou odpovídat ani dalšímu uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který zjevně uplatnil v jeho druhé zákonné variantě. Proto navrhla, aby dovolání tohoto obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného M. H. uvedla, že také jeho dovolání obsahuje skutkové námitky nespadající pod uplatněný důvod dovolání, kdy obviněný zpochybňuje skutkové závěra odvolacího soudu, hodnocení důkazů nebo i přiměřenost uloženého trestu. Nesouhlasí s názorem tohoto obviněného, že jednání L. F. ovlivnilo trestnost nebo právní kvalifikaci jeho jednání, protože bylo prokázáno, že sám zprostředkoval kontakt mezi L. F. a P. D., byl účastníkem schůzek, na kterých se vymýšlela strategie pro podvodnou žádost o úvěr, a společně s P. D. opatřili a připravili padělané doklady pro žádost o úvěr. Byl tak bezpochyby odpovědný i za výši způsobené škody, která ovlivnila také právní kvalifikaci jeho jednání. To, že obviněný L. F. celou podvodně vylákanou částku úvěru použil v rozporu s dispozicemi J. V. pro svoji potřebu, nijak právní kvalifikaci jednání M. H. neovlivnilo. Ve vztahu k základní skutkové podstatě tak státní zástupkyně shledává přímý úmysl obviněného M. H., a ke kvalifikované skutkové podstatě úmysl nepřímý. Státní zástupkyně přisvědčila pouze námitce tohoto obviněného ohledně nesprávného posouzení jeho jednání v bodech ad I. a II. výroku o vině, jako jeden pokračující trestný čin účastenství na trestných činech různých hlavních pachatelů, což je v rozporu se zásadou subsidiarity účastenství. Tato otázka, že již byla ale vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 49/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Zároveň upozornila, že rozhodnutí, které by odpovídalo zákonu, by bylo výrazně v neprospěch obviněného M. H., neboť by byl uznán vinným účastenstvím na dvou stejně závažných trestných činech dvou hlavních pachatelů, což by bylo v rozporu se zákazem reformace in peius. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného M. H. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
K dovolání obviněného J. J. státní zástupkyně uvedla, že těžiště jeho námitek tvoří skutkové námitky, neboť namítá zejména skutková zjištění soudu, pokud tvrdí, že nic nefalšoval a neznal obsah dokladů předložených bance a soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Uplatněnému důvodu dovolání, že odpovídá toliko námitka o řešení věci pouze cestou práva občanského, neboť v podstatě tím uplatnil námitku o porušení zásady subsidiarity trestní represe, a částečně i námitka o absenci subjektivní stránky, a to pouze ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů. Úmyslné jednání obviněného J. J., že ale zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi ním a poškozenou, přičemž trestní zákoník za trestný čin považuje a sankcionuje již samotné uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru. Způsobem jednání je dána i odpovídající společenská škodlivost, a proto státní zástupkyně považuje uplatnění trestněprávní represe za proporcionální zásah do základních práv obviněného. V jednání obviněného J. J. shledává státní zástupkyně také existenci přímého úmyslu, když s odkazem na odůvodnění rozhodnutí obou soudů zejména zdůraznila, že osobně jednal s bankéřkou přímo ve své firmě, kde se probíraly podstatné skutečnosti, poté podepsal doklady osvědčující tvrzenou hospodářskou úspěšnost společnosti Dorton, s.r.o., a lze tak vyloučit jeho verzi, že jednal bez znalosti o existenci falešných dokladů určených pro vylákání úvěru. Tyto námitky proto považuje za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo dovolání J. J. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Všichni tři obvinění v dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který navíc uplatnil obviněný J. V., je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Tento důvod dovolání má dvě alternativy. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný J. V. sice použitou alternativu tohoto důvodu dovolání nijak nespecifikoval, když pouze odcitoval celé jeho zákonné znění, ale z povahy věci je jednoznačně zřejmé, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky všech obviněných uplatněné v dovoláních již byly v podstatě součástí jejich řádných opravných prostředků, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Byly převážně též součástí obhajoby těchto obviněných již v podstatě od počátku trestního stíhání a podrobně se jimi zabýval i soud I. stupně.
S ohledem na výše uvedené požadavky na nutnost hmotně právní povahy námitek uplatňovaných v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že značná část námitek všech tří obviněných tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, protože je zaměřena proti úplnosti dokazování, proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, u obviněných J. V. a M. H. pak zejména na zpochybnění věrohodnosti usvědčující výpovědi spoluobviněného L. F. a v konečném důsledku tak v podstatě zcela popírají soudem zjištěný skutkový stav. Nikoliv hmotně právní, ale procesní povahu mají také námitky obviněného M. H. ohledně nepoužitelnosti výpovědi L. F. a získání obsahu jeho počítače. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání přitom Nejvyšší soud nepovažuje ani námitky obviněného J. V. ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním a škodou, a o neprokázání úmyslu spáchat protiprávní jednání, protože tyto jsou založeny na jeho tvrzení, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Tyto sice obecně hmotně právní námitky tak nevychází ze skutkového stavu uvedeného v bodě I. rozsudku soudu I. stupně, ale naopak z jeho popření. Ohledně obviněného J. J. se pak Nevyšší soud neztotožnil ani s názorem státní zástupkyně, která ve vyjádření k dovolání tohoto obviněného uvedla, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídá jeho námitka o požití trestní represe, ačkoliv by postačovalo věc řešit prostředky práva občanského, čímž podle jejího názoru uplatnil hmotně právní námitku o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny, a v souvislosti s tím posouzení otázky, zda soudy v konkrétním případě rozhodly správně o právním posouzení skutku v souladu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“, resp. v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe upravené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podstatou námitky subsidiarity trestní represe je tedy uznání, že se obviněný daného jednání dopustil, ale jeho společenská škodlivost je natolik malá, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. To ale obviněný J. J. v dovolání nenamítá, když zcela odmítá skutkové závěry soudu I. stupně, potvrzené soudem odvolacím, a pouze občanskoprávní odpovědnost je „ochoten přijmout“ právě proto, že se ničeho nedopustil a nic mu také podle jeho názoru ani nebylo prokázáno, protože on o ničem nevěděl, na doporučení obviněného M. H. pouze podepsal plnou moc k vyřízení úvěru obviněnému P. D., a pak jen spoléhal, že vše je v pořádku. Ač se jedná obecně o námitky hmotně právní, nelze v tomto případě tuto povahu přiznat ani jeho námitkám o nenaplnění znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nebo o nenaplnění subjektivní stránky, protože tyto jsou založeny rovněž na výše uvedených námitkách skutkových a nevychází tak ze skutkových zjištění soudů. Obviněný J. J. tak v dovolání neuvádí žádnou námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, což potvrzuje i jeho konstatování v jeho závěru, že nesprávné hmotně právní posouzení vidí v tom, že soud vytvořil hmotně právní konstrukci, aniž by k tomu potřeboval jediný důkaz, čímž měl porušit ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto je jeho dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Takovýto rozpor ale Nejvyšší soud ohledně žádného z uvedených obviněných ve věci neshledal, když se ztotožnil s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, s jejich argumentací a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině. Dovolání není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto také není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto ohledně skutkových námitek obviněných, kterými zpochybňují závěr soudů nižších stupňů o jejich vině s tím, že se ničeho nedopustili, a nevěděli o předkládání nepravdivých údajů poskytovateli úvěru, především odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Zdůraznit přitom lze zejména následující. Skutečnost, že všichni tři obvinění založili svoji obhajobu v podstatě na tvrzení, že se jednání zjištěného soudy nedopustili, ještě neznamená, že jim dané trestné jednání nelze prokázat. Jejich konkrétní jednání, jak bylo zjištěno na základě výpovědí jich samotných, tak zejména i na základě výpovědi obviněného J. J. a svědků, totiž i podle názoru Nejvyššího soudu bez důvodných pochybností umožňuje učinit spolehlivý závěr o jejich vině. Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, namítanou v souladu s uplatněným důvodem dovolání obviněnými J. V. a M. H. ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů, konkrétně o úmysl přímý, který u obviněných dovodily soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, trestný čin je spáchán v tomto úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednání je projevem vůle, která je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována.
V případě skutku ad I. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, je to zejména usvědčující výpověď spoluobviněného L. F., kterou sice obvinění J. V. a M. H. v dovolání zpochybňují jako nevěrohodnou, ale která je podporována dalšími důkazy, jak to konkretizoval odvolací soud na straně 16 rozsudku. Protože usvědčující výpověď L. F. je přímým důkazem o vině J. V. a M. H., bylo by zcela nadbytečné opakovat odůvodnění soudů ohledně závěru o jejich vině tímto skutkem a postačí na ně odkázat. V případě skutku ad II. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, jež se týká obviněného J. J., P. D. a M. H. (v případě posledně uvedeného obviněného stejné skutky obsažené v napadeném rozsudku vrchního soudu), vzhledem ke stejné obhajobě těchto spoluobviněných pochopitelně neexistuje žádná jejich výpověď potvrzující přímo jejich vzájemnou dohodu o vylákání úvěru na základě nepravdivých údajů o hospodaření společnosti Dorton, s.r.o., jíž byl J. J. jednatelem. K takovému jednání ale objektivně došlo, a na pobočce ČSOB, a.s., byla podána obviněným J. J. podepsaná žádost o úvěr, která již sama o sobě obsahovala nepravdivé údaje, byla navíc doložena řadou hrubě nepravdivých dokladů, včetně obviněným J. J. podepsaného seznamu pohledávek, které ve skutečnosti neexistovaly, přičemž tyto nepravdivé doklady předložil k žádosti o úvěr ČSOB, a.s. obviněný P. D. Na vyřizování žádosti o úvěr se od počátku podílel také obviněný M. H., který zkontaktoval obviněné J. J. a P. D., zajistil plnou moc od J. J. pro P. D., ač M. H. tvrdí, že pouze převážel nějaké dokumenty, ale neví jaké a zda to byla plná moc. Pokud se pouze tito tři obvinění podíleli na vyřizování žádosti o úvěr pro společnost Dorton, s.r.o., sami ale jakoukoliv vědomost nebo podíl na vyhotovení nepravdivých dokladů popírají, a kromě soudy správně odmítnutých úvah o možném podílu svědků Ing. P. P. nebo Ing. V. S., obvinění o účasti jiných osob ani sami nevypovídali, je již v obecné rovině zřejmé, že jejich obhajoba nemůže být pravdivá. Zpochybňuje-li obviněný M. H. zajištění uvedené plné moci s tím, že nějaké doklady pouze převážel, ale neví, zda to byla plná moc, je toto jeho jednání a vědomost o plné moci prokázána výpovědí spoluobviněných J. J. a P. D. Obviněný J. J. totiž vypověděl, že právě M. H. mu přinesl danou plnou moc k podpisu a uvedenou obhajobu M. H. tak vyvrací. Obviněný P. D. pak vypověděl, že tuto plnou moc k vyzvednutí daňového přiznání obdržel právě od M. H., ale také uvedl podstatnou skutečnost, že doklady potřebné k žádosti o úvěr, které pak dodal bance, mu od J. J. již připravené předal rovněž obviněný M. H. Jednalo se o materiály, které od účetního společnosti Dorton, s.r.o., svědka Ing. P. P., převzal obviněný M. H., a pokud je P. D. předal již připravené, jak P. D. uvedl, pak mu tyto doklady buď předal již upravené tak, že obsahovaly nepravdivé údaje, nebo obviněný P. D. lže a následně je takto upravil sám, případně lžou oba a učinili tak společně, když žádná další osoba ani podle těchto dvou obviněných již předmětné doklady neměla ve své dispozici. Z provedených důkazů pak vyplývá, že skutečnosti odpovídá třetí varianta. Obviněný M. H. sice převzetí dokladů od uvedeného účetního, a jejich předání P. D. nepopírá, ale i ohledně těchto dokladů tvrdí, že neví, co to bylo za dokumenty. K tomu již soud I. stupně správně v odůvodnění rozsudku (str. 27) uvedl, že evidentně ke zfalšování daných dokumentů muselo dojít „na lince“ mezi svědkem Ing. P. P. a bankou. Tento závěr soudu I. stupně lze upřesnit tak, že ve vymezeném období již nikdo jiný, než obvinění P. D. a M. H. s předmětnými doklady nemohl manipulovat a tedy je zfalšovat. Přitom nelze pominout ani skutečnost, že od obviněného P. D. dodatečně pracovnicí banky Ing. V. S. vyžádána nová daňová přiznání s razítkem finančního úřadu, byla opět zfalšována, jak po prověření na příslušném finančním úřadě vzápětí zjistila. Ač uvedena svědkyně o nová daňová přiznání žádala obviněného P. D., tento to sdělil obviněnému M. H. (č. l. 1648 tr. spisu, sv.7), čímž potvrdil spolupráci s ním, načež jej měl M. H. požádat, aby je vyzvedl na finančním úřadě sám a přinesl mu k tomu již výše zmíněnou plnou moc. To měl obviněný P. D. také učinit a daňová přiznání týž den předal v bance Ing. V. S. Jak je možné, že i tato daňová přiznání byla zfalšována, pak P. D. vysvětluje tím, že je asi někdo pozměnil v době, kdy je nechal ležet u sebe v kanceláři na stole, nebo to učinila přímo Ing. V. S.. Přitom toto opětovné falšování dokladů potvrzuje správnost závěru soudů, které vyloučily obviněnými P. D. a M. H. zmiňovanou možnost falšování daných dokladů účetním Ing. P. P., protože tato dodatečně opatřená daňová přiznání měla být vyzvednuta obviněným P. D. přímo na finančním úřadě a nebyla tedy od uvedeného účetního (k tomu blíže viz výpověď Ing. V. S. v hlavním líčení dne 22. 1. 2014, č. l. 1704, sv. 8). Tím je zároveň dána i nadbytečnost opatřování grafologického znaleckého posudku, jak se jej v dovolání domáhá obviněný M. H. s argumentací o podobnosti písma Ing. P. P. Ostatně tuto možnost rezolutně v hlavním líčení vyloučil také obviněný J. J.. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného M. H., že soudy objektivní stránku resp. zavinění dovozují ze stejného charakteru skutků. Na jednání pachatele je totiž nutno nahlížet jako na celek a nikoliv je posuzovat zcela izolovaně, zvláště pak v tomto případě, kdy je mezi jednotlivými skutky bezprostřední časová i místní souvislost. Nelze tedy ani při rozhodování o vině v bodě ad II. výroku rozsudku pominout skutečnost, že je obviněný M. H. s obviněným P. D. v bodě I. přímo usvědčován výpovědí obviněného L. F., že společně v jeho přítomnosti dojednávali způsob prezentace společnosti Fazt, s.r.o., v bance, byť je to „mrtvá schránka“, že M. H. s další osobou vymysleli fiktivní odběratele a dodavatele, když v případě obou skutků jde z hlediska způsobu spáchání o zcela identické případy pouze s tím rozdílem, že se jednalo o jinou obchodní společnost Dorton, s.r.o., jejíž jednatel J. J. ale trestnou činnost popírá. Nikoliv pouze „odborné předpoklady“, jak v dovolání také uvádí obviněný M. H., ale všechny výše uvedené důkazy a okolnosti případu ve svém souhrnu prokazují jeho vinu. Podle §2 odst. 6 tr. ř. totiž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vzhledem k uvedenému soudy důvodně dospěly k závěru, že také obviněný M. H. v bodě ad I. připravil předmětné doklady a opatřil další daňové účetní doklady společnosti Fazt, s.r.o., resp. v bodě ad II. zajistil předmětné dokumenty s nepravdivými údaji o hospodářské situaci společnosti Dorton, s.r.o., a vyhotovil nepravdivý seznam pohledávek této společnosti. Není přitom podstatné, že se nepodařilo přesně zjistit, kdo z dvojice obviněných P. D. a M. H. se jakým konkrétním způsobem na této činnosti podílel, tedy kdo jakou konkrétní listinu opatřil, zfalšoval, jakým způsobem a kde. Podstatné, je, že tyto listiny uvedeným způsobem zajistily, obviněný M. H. tak jednal s vědomím o nepravdivosti daných dokladů, a věděl komu a k jakému účelu jsou určeny.
Totéž pak platí i o závěru soudů, že tak jednali v bodě ad II. po dohodě a s vědomím obviněného J. J. Ač obviněný J. J. tento závěr v dovolání zcela odmítá s tím, že pouze podepsal plnou moc a „ještě asi dva doklady“, ani neví které, přičemž plně spoléhal na P. D. s tím, že je vše v pořádku, je nutno zdůraznit následující. Obviněný J. J. jako jednatel společnosti Dorton, s.r.o., si musel být velmi dobře vědom špatné ekonomické situace této obchodní společnosti již po dobu několika let. Nemusel být „orientován v problematice“ podmínek banky pro poskytnutí úvěru, jak namítá v dovolání, ale obecně známou a podstatnou skutečností je, že úvěr není darem, ale podnikatelským produktem banky spočívajícím v dočasném poskytnutí peněžních prostředků, který je založen na předpokladu jeho návratnosti i s určitým navýšením odpovídajícím sjednanému úroku. I když J. J. v dovolání namítá, že nebýt nabídky obviněného M. H., kterou využil, o úvěr pro společnost by nežádal, tak z výpovědi M. H. citované v rozsudku soudu I. stupně naopak vyplývá, že to byl právě J. J., který se jej zeptal, zda by mu nepomohl s financováním společnosti, načež mu měl doporučit obviněného P. D. Totéž v podstatě potvrdil i obviněný P. D., který vypověděl, že se na něj obviněný M. H. obrátil s prosbou, že jeho kamarád (obviněný J. J.) by potřeboval úvěr, tak aby zajistil potřebné věci. Je tedy zřejmé, že J. J. sám měl zájem o získání úvěru pro společnost a nebyl pouze využit obviněnými P. D. a M. H., jak se snad nepřímo snaží tvrdit v dovolání. Ostatně, jaký by z toho měli prospěch, když sám jim žádnou provizi neslíbil a úvěr určený pro společnost Dorton, s.r.o., by byl plně v dispozici pouze obviněného J. J. jako jednatele této společnosti. Výše uvedená dovolací námitka J. J. je přitom v přímém rozporu i s jeho výpovědí citovanou v rozsudku soudu I. stupně (str. 17), když v tomto směru vypověděl, že sám oslovil M. H., který pracoval ve finančních službách, protože chtěl rozšiřovat svoji firmu.
Soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí o vině obviněného J. J. uvedl (str. 25), že je usvědčován svědeckou výpovědí Ing. V. S., která potvrdila jeho aktivní účast na jednání s ní v provozovně společnosti, potvrdila, že podepsal listiny, které mu předložila a které jí předtím zaslal obviněný P. D. Tato svědkyně také uvedla, že si po doručení a vyhodnocení dokladů od obviněného P. D., sjednala s ním a s J. J. schůzku přímo na provozovně společnosti Dorton, s.r.o., kde jí J. J. poměrně erudovaně vyprávěl o tom, jak firma existuje. Poté jej požádala o podpis dokladů, které dostala od P. D., aby nedošlo k nějaké mýlce, a jsou to skutečně jeho, tedy pravdivé výkazy, což J. J. učinil. Tato svědkyně tak dala P. D. a také J. J. zřetelně najevo, že účelem její návštěvy v provozovně jeho firmy je zejména prověření existence, bezproblémové činnosti a schopnosti firmy Dorton, s.r.o., splácet úvěr, včetně potvrzení správnosti údajů o její dosavadní ekonomické situaci, jak byly uvedeny v dokladech předložených obviněným P. D. Obviněný J. J. jí ve svém „erudovaném projevu o existenci firmy“ zjevně neuvedl vůbec nic o skutečné situaci firmy, kterou v dovolání označil za „určitý útlum“, a přes její snahu o prověření také správnosti předkládaných dokladů, její případné pochybnosti rozptýlil jejich podpisem. Když se po zjištění nesrovnalostí v dokladech, které zjistila dodatečným dotazem na finanční úřad, telefonicky u obviněného J. J. na správnost dokladů opět dotazovala, tento ji opět potvrdil, že je to správně tak, jak jí to bylo předloženo (blíže hlavní líčení dne 2. 1. 2014, č. l. 1703-4 tr. spisu). Ač to obviněný J. J. v dovolání zpochybňuje, tato svědkyně jednak potvrdila, že jí podepsal všechny doklady, které byly v podkladech žádosti o úvěr, a také jej usvědčuje z opakovaného potvrzování správnosti údajů v předložených dokladech i v situaci, kdy jej upozornila na nesrovnalosti v nich. Pokud tedy obviněný J. J. v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávnost a důkazní nepodloženost jeho závěru, že je vyloučeno jeho jednání v poctivém úmyslu bez znalosti falšování údajů, protože on sám žádné údaje nefalšoval ani neznal jejich obsah, tak citovaná výpověď svědkyně Ing. V. S. tuto jeho obhajobu spolehlivě vyvrací. Tato svědkyně mu totiž jednak jasně dala na vědomí, že chce od něj jako od jednatele společnosti podpisem stvrdit autenticitu resp. správnost předložených dokladů, a přesto, že jej pak následně upozornila na určité nesrovnalosti, aniž by se nad tím pozastavil, tvrdil jí, že je vše v pořádku tak, jak jí to bylo předloženo. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit argumentaci obviněného J. J. v dovolání, že se jej nikdo na nic neptal, on spoléhal na to, že je vše v pořádku a ani jej nenapadlo, že by ve věci mohl být nějaký problém. Naopak je z uvedeného zřejmé, že si byl plně vědom nepravdivosti bance předložených dokladů a s tímto vědomím opakovaně utvrzoval Ing. V. S. o jejich správnosti. Stejně tak nelze přisvědčit jeho námitce, kterou zpochybňuje závěr soudů o uzavření dohody se spoluobviněnými. Konkrétně námitce, že obviněného P. D. viděl poprvé a naposledy až v přítomnosti bankéřky, a žádnou dohodu s ním nedělal, protože v opačném případě by to svědkyně jistě uvedla u soudu. K tomu je nutné uvést, že uzavření předmětné dohody v přítomnosti pracovnice banky Ing. V. S. soudy jistě neměly na mysli a ani to ve svých rozhodnutích netvrdí. Jednoznačně je míněna jejich předchozí dohoda, soudem I. stupně datována květnem 2012. Pokud obviněný J. J. vylučuje možnost této dohody s P. D. tím, že jej v přítomnosti bankéřky viděl poprvé a naposledy, tak další spoluobviněný M. H., který byl v kontaktu s P. D., a kterého také do zajištění úvěru zapojil, byl dlouholetým přítelem J. J., a jak sám vypověděl, byl u něj téměř každý den (viz č. l. 1653 tr. spisu, sv. III.). Vzhledem k tomu, že jednání obviněného J. J. bylo v souladu a podporovalo jednání dalších spoluobviněných, tedy vzhledem ke vzájemné sladěnosti jejich jednání, je správný skutkový závěr soudu I. stupně, že J. J. jednal na základě dohody se spoluobviněnými P. D. a M. H. s vědomím, že tito zajistí nepravdivé dokumenty, a to vše s cílem podvodně dosáhnout poskytnutí úvěru.
V případě obviněných J. V. a M. H., ve vztahu ke skutku ad I. výroku o vině, soudy správně vycházely zejména z usvědčující výpovědi spoluobviněného L. F., jehož výpověď přes dílčí rozpory soudy správně vyhodnotily jako věrohodnou. V tomto směru postačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Jedinou hmotně právní námitkou obviněného J. V. je, že formy účastenství musí být uvedeny ve skutkových zjištěních soudu, tedy ve výroku samotném, že účastník musí být srozuměn se vším, co hlavní pachatel zamýšlí, a jaký má být jeho další postup, což podle jeho názoru z rozsudků soudů není zřejmé. Tím v podstatě v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítá, že skutek ad I. ve výroku rozsudku soudu I. stupně neobsahuje znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato jeho námitka je ale zjevně neopodstatněná. Podle tzv. právní věty uvedené ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně, obviněný J. V. pod bodem I. úmyslně zosnoval a řídil uvedení nepravdivých a hrubě zkreslujících údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. V samotném skutku popsaném v bodě I. je pak m. j. uvedeno, že „obviněný J. V. ke konci roku 2010 nejdříve přesvědčil obviněného L. F., aby se stal jednatelem společnosti Fazt, s.r.o., což se také stalo, a to za pravidelnou měsíční úplatu ve výši cca 5 000 Kč, a následně v průběhu 2011, v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky formou revolvingového úvěru, sdělil L. F., že si jako jednatel společnosti Fazt, s.r.o., požádá o poskytnutí úvěru u ČSOB, a.s., za což od něj dostane provizi, a to přesto, že J. V. věděl a rovněž to L. F. sdělil, že společnost již nevyvíjí od doby vzniku jeho jednatelství žádnou činnost a nemá žádný zisk ani majetek, že poskytnuté finanční prostředky z úvěru budou použity k jinému než deklarovanému účelu, a oba rovněž věděli, že při podání žádosti o úvěr budou bance předloženy padělané listiny, poskytnuty nepravdivé údaje a vyhotovením těchto listinných podkladů a sjednáním úvěru pověřil obviněné P. D. a M. H., kteří za součinnosti L. F. připravili a opatřili ve skutku uvedené doklady obsahující zcela smyšlené údaje společně s žádostí o úvěr ČSOB, a.s., kterou byl na základě toho poskytnut společnosti Fazt, s.r.o., revolvingový úvěr do výše limitu 6 000 000 Kč, který ke dni 27. 4. 2011 obviněný L. F. v plné výši vyčerpal formou výběru v hotovosti“.
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Z hlediska subjektivní stránky platí, že účastenství ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci je založeno na akcesoritě účastenství (tj. závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele) a je trestné pouze ve vztahu k úmyslnému trestnému činu, o který se v případě úvěrového podvodu jedná. Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku „účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně“ naplní některou z podmínek uvedených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení. Podle této dikce vyžadující pro subjektivní stránku pouze úmyslnou účast na trestném činu je zřejmé, že zákon slovem „úmyslně“ předpokládá jak úmysl přímý, tak i nepřímý. Účastenství proto může být spácháno v přímém i v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku. Pokud výše z rozsudku citovanou formu účasti obviněného J. V. na spáchání trestného č inu ad I. výroku o vině, jehož tzv. hlavním pachatelem byl obviněný L. F., soudy kvalifikovaly jako organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje toto právní posouzení skutku za správné. Jednání tohoto obviněného se totiž neomezilo jen na zajištění nepravdivých podklad ů , což je typické pro jednání pomocníka, ale mělo mnohem širší vztah ke spáchanému trestnému činu hlavního pachatele. Jasně to vyplývá ze zjištění, že obviněný J. V. sjednal L. F. k tomu, aby se stal za provizi jednatelem dané obchodní společnosti, posléze aby požádal o úvěr, prostřednictvím spoluobviněných P. D. a M. H. pak k žádosti o úvěr zajistil předmětné nepravdivé doklady, které P. D. následně s žádostí o úvěr předložil bance. Jeho jednání tedy celkově přesáhlo rámec pomoci, neomezovalo se na pouhou podporu hlavního pachatele a nabylo takové povahy, že zosnoval a řídil spáchání trestného činu uvedeného v bodě I. výroku o vině rozsudku městského soudu. Stejný právní názor k této problematice uvedl Nejvyšší soud např. již ve svém usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2011, kde konstatoval, že „pro organizátorství je typická vyšší míra aktivity účastníka na trestném činu hlavního pachatele. Takové jednání organizátora se zpravidla neomezuje jen na opatření nepravdivých podkladů, ale vyznačuje se mnohem širším vztahem k spáchanému trestnému činu. Typicky se může jednat zejména o sjednání osoby hlavního pachatele k tomu, aby požádal o úvěr nebo udělování pokynů k výběru konkrétní výše požadované částky. Dále organizátor může zajišťovat odvoz hlavního pachatele do banky nebo k jiné osobě poskytující úvěry a jeho doprovod při jednání apod. Jednání organizátora musí tedy celkově ve svém souhrnu přesahovat rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu hlavního pachatele, aby bylo možné konstatovat, že pachatel zosnoval a řídil spáchání trestného činu“.
Stejnou námitku uplatnil také obviněný M. H. ohledně skutků ad I. a II. výrokové části rozsudku odvolacího soudu, když podle jeho názoru skutky popsané soudem nenaplňují všechny zákonem předepsané znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen, neobsahují znaky pomoci k trestnému činu, zejména znak „umožnil a usnadnil spáchání trestného činu“, stejně jako příčinnou souvislost mezi jeho jednáním, a jednáním a následkem jednání hlavního pachatele, ani vymezení osoby hlavního pachatele, tedy komu měl vůbec pomáhat. Z popisu skutků je zjevná neopodstatněnost těchto námitek ale zcela zřejmá. Pomoc k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 51/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci, s ohledem na povahu soudy zjištěného jednání obviněného M. H., nelze uvažovat o úmyslu nepřímém, o který podle§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele, ale způsobení takového následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman. S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). To ale u obviněného M. H. nepřichází v úvahu proto, že napomoci k vylákání úvěru hlavním pachatelem na základě také jím opatřených nepravdivých dokladů bylo přímo jeho cílem, tedy jednal jako pomocník v úmyslu přímém.
Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, namítanou v souladu s uplatněným důvodem dovolání obviněným M. H., konkrétně o úmysl přímý, který dovodily soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, trestný čin je spáchán v tomto úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednání je projevem vůle, která je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována.
Ze skutkových zjištění uvedených v bodě ad I. výrokové části napadeného rozsudku je zřejmé, že poté co obviněný J. V., jako organizátor trestného činu, přesvědčil L. F., jako hlavního pachatele, aby se stal jednatelem společnosti Fazt, s.r.o., a posléze aby si na základě padělaných listin a nepravdivých údajů požádal u ČSOB, a.s., o úvěr, pověřil vyhotovením těchto listin a sjednáním úvěru obviněné P. D. a M. H. Tito pak za součinnosti L. F. ve skutku uvedené doklady připravili, a opatřili i nepravdivé daňové účetní doklady společnosti Fazt, s.r.o., předložili společně s žádostí o úvěr ČSOB, a.s., se kterou jednal především obviněný P. D., načež byl následně úvěr poskytnut a tento byl v průběhu několika dnů zcela vyčerpán obviněným J. F. k jeho soukromým účelům. Z citovaných skutkových zjištění je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že hlavním pachatelem trestného činu by obviněný J. F. jako jednatel společnosti žádající o úvěr, a že obviněný M. H. mu umožnil a usnadnil spáchání tohoto trestného činu tím, že připravil, resp. opatřil potřebné listinné dokumenty s nepravdivým obsahem. Takto zjištěné a ve výroku o vině ad I. popsané jednání obviněného M. H. je typickým jednáním pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož vědomost o úmyslu hlavního pachatele vyplývá již ze samotné podstaty pomocného jednání spočívajícího v opatřování padělaných dokladů k žádosti o úvěr.
Za rozhodující vadu pak obviněný M. H. považuje neprokázání zavinění ve formě úmyslu, který by směřoval ke způsobení značné škody. Ve vztahu k subjektivní stránce použité právní kvalifikace jednání dovolatele, je nutno uvést, že vzhledem ke konstrukci skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, se úmyslné zavinění nejen pachatele, ale také účastníka, vyžaduje pouze ve vztahu k uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů ve smyslu základní skutkové podstaty §211 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu ke škodě jako ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku postačuje (s ohledem na ustanovení §17 tr. zákoníku) zavinění z nedbalosti. Ze skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů však vyplývá existence úmyslného zavinění obviněného M. H. ve formě přímého úmyslu jak ke znakům základní, tak ke znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícím ve způsobení škody velkého rozsahu (nejméně 5 000 000 Kč). Existenci úmyslného zavinění na straně tohoto obviněného lze dovodit již ze samotného charakteru jeho jednání, kdy v obou případech hlavnímu pachateli, se znalostí jejich určení, společně s obviněným P. D. zajistil doklady obsahující podrobné nepravdivé informace o ekonomické situaci společnosti, resp. o konkrétních pohledávkách vůči údajným dlužníkům společnosti.
Pokud obviněný M. H. namítá, že jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci nelze dovodit ani z toho důvodu, že jednání jeho i obviněného P. D. bylo soudem I. stupně právně kvalifikováno jako spolupachatelství, ale odvolací soud pouze u něj provedl změnu, a jeho jednání posoudil jako účastenství ve formě pomoci, nemá tato skutečnost vliv na správnost právního posouzení jednání M. H. Jednání obviněného P. D. není předmětem přezkumu v rámci tohoto řízení o dovolání. Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se přitom posuzuje stejně, jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele resp. spolupachatele.
Zjevně neopodstatněné jsou také námitky obviněného M. H. ohledně skutku ad I. výroku o vině, že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním, a jednáním a následkem jednání hlavního pachatele a že absentuje také subjektivní stránka pomoci. Tyto námitky totiž vychází z jeho v dovolání uvedené úvahy o určení úvěru konkrétní společnosti jako právnické osobě a způsobení škody obviněným L. F. jako soukromou osobou. Tuto konstrukci obviněného ale nelze přijmout. Obviněný L. F. se daného zločinu dopustil jako hlavní pachatel a jednatel společnosti Fazt, s.r.o., toto jeho postavení mu umožnilo úvěr čerpat a není rozhodující k jakému účelu. Podstata jednání L. F., právně kvalifikovaného podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, spočívala v uvedení nepravdivých a hrubě skreslených údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a nebyl tedy uznán vinným použitím prostředků získaných účelovým úvěrem bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel podle §211 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska existence zavinění ke způsobení škody velkého rozsahu hlavním pachatelem v případě, kdy mu pomocník poskytne pro vylákání úvěru nepravdivé a hrubě zkreslené podklady k žádosti o úvěr, je v případě skutku ad I. již z podstaty zjištěného jednání hlavního pachatele a pomocného jednání M. H. zřejmé, že cílem je vylákání úvěru bez záměru a vůbec reálné možnosti jeho splacení, tedy způsobení škody. Nelze proto přisvědčit námitce, že obviněný M. H. nemohl předpokládat, že se hlavní pachatel v případě skutku ad I. zachová takovým způsobem, jak se zachoval, tedy že prostředky z úvěru použil jen pro svoji osobní potřebu. Totéž platí i o námitce obviněného M. H. ohledně zavinění ke škodě u skutku ad II., že tento nevyjadřuje jeho vědomost o tom, že společnost Dorton, s.r.o., úvěr nesplatí. Uvedené námitky přitom primárně vychází z popření skutkových zjištění soudů, podle kterých v případě ad I. výroku o vině, z podnětu J. V., obviněný M. H. společně s obviněným P. D. vyhotovili, resp. opatřili padělané listiny obsahující nepravdivé údaje, a v případě ad II. stejně jednali po dohodě s hlavním pachatelem J. J.. Existence úmyslné formy zavinění přitom vyplývá již ze samotné podstaty jednání, kdy za účelem dosažení poskytnutí úvěru jsou opatřeny nepravdivé doklady navozující domnění, že se jedná o žadatele o úvěr, který má natolik dobré hospodářské výsledky, že nevznikají pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splatit. Popírá-li obviněný M. H. u obou skutků existenci úmyslu pomoci hlavnímu pachateli způsobit škodu velkého rozsahu, lze připomenout, jak bylo již výše uvedeno, že v tomto případě by zcela postačovalo i u něj také zavinění ve formě nedbalosti.
Nejvyšší soud se pak nezabýval námitkou obviněného M. H., že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako pokračující účastenství k trestnému činu dvou různých hlavních pachatelů. Tato námitka totiž směruje ve svých důsledcích v jeho neprospěch a je proto v řízení o dovolání nepřípustná, když obviněný může podat dovolání pouze ve svůj prospěch. Obviněný správně sám uvádí, že ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství na trestných činech dvou různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin. Ve svém důsledku to ale v této trestní věci znamená, když nelze ohledně žádného skutku přisvědčit jeho námitce o možném naplnění pouze základní skutkové podstaty trestného činu, že se dovoláním domáhá, aby byl namísto jednoho pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, uznán vinným dvěma těmito zločiny. V případě obou skutků se totiž jedná o škodu velkého rozsahu. Takové právní posouzení skutků by ale bylo výrazně v jeho neprospěch.
Obviněný M. H. v dovolání uvedl také námitky proti výroku o trestu, a to předně proti výroku o trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný, když mu byl podle jeho názoru uložen pouze za to, že předal kontakt na spoluobviněného P. D., ale i kdyby výrok o vině obstál, tak nebyly dostatečně zohledněny okolnosti významné pro uložení trestu podle §39 tr. zákoníku a mělo být použito mimořádné snížení tohoto trestu podle §58 tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti pak napadl ze stejného důvodu, že nic nespáchal, a i kdyby, tak to nebylo v přímé příčinné souvislosti s výkonem jeho činnosti prodejce pojištění a souvisejících produktů.
Výrok o trestu lze v dovolání zásadně napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který ale obviněný M. H. v dovolání neuplatnil, a to ani uvedením tohoto zákonného ustanovení, ani jeho citací. Tento důvod dovolání je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod tak nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby ustanovení §211 odst. 6 tr. zákoníku, která je od 5 až do 10 let odnětí svobody, a vzhledem k rozhodným okolnostem uvedeným vrchním soudem na str. 21 odůvodnění rozsudku, uložený trest odnětí svobody nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Významný podíl a aktivita obviněného M. H. na spáchání obou jednání, přitom vylučuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod uvedenou dolní hranici zákonné trestní sazby, když nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §58 tr. zákoníku. K uloženému trestu zákazu činnosti pak lze uvést, že podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na 1 rok až 10 let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Není tedy podstatné jaké je jeho skutečné zaměstnání nebo předmět podnikání, jak v podstatě namítá obviněný M. H. tím, že je pojišťovacím agentem a neživí se zprostředkováním úvěrů ani půjček.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům týkajícím se obviněného M. H., Nejvyšší soud neshledal pochybení ani ve výroku o náhradě škody, když také ohledně tohoto výroku namítal neexistenci přímé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem jednání hlavního pachatele na základě Nejvyšším soudem odmítnuté konstrukce, že L. F. jako soukromé osobě nikterak nepomáhal čerpat peníze z úvěru pro jeho osobní potřebu a o tomto jeho záměru ani nevěděl.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů zjistil, že námitky obviněného J. J. zcela, a námitky obviněných J. V. a M. H. zčásti, neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, přičemž ostatní jejich námitky shledal zjevně neopodstatněnými. Protože hmotně právní námitky obviněných J. V. a M. H. nenaplnily uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není ve věci dán ani obviněným J. V. uplatněný další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen. Proto Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody a zákazu činnosti, jak navrhoval obviněný M. H. Jednak předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal, a jednak Nejvyšší soud k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš