ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1395.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1395/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. listopadu 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 321/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 90/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 16 T 90/2006, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 16 T 1/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve zprošťujícím výroku.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 13. 8. 2004 v P., ul. L., jako předseda představenstva společnosti První pražská přepravní, a. s., převzal jako půjčku od M. S. částku 300.000 Kč, kterou měl vrátit do 30. 9. 2004, přičemž již při jejím převzetí věděl, že s ohledem na špatnou finanční situaci společnosti nebude schopen ve lhůtě částku vrátit, čímž M. S. uvedl v omyl stran solventnosti společnosti, částku nevrátil a způsobil mu škodu ve výši 300.000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 321/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, ve zprošťujícím výroku a ve výroku podle §229 odst. 3 tr. ř. (bod 1.) a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, výroku o trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, a výroku o náhradě škody ohledně poškozeného J. S., k výkonu uloženého trestu odnětí svobody zařadil podle §39a odst. 1 písm. b) tr. zákona do věznice s dozorem (bod 2.). Podle §259 odst. 1 tr. ř. dále odvolací soud v rozsahu zrušení trestní věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu rozhodl (bod 3.) a nakonec odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl (bod 4.).
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které bylo Nejvyššímu soudu řádně předloženo k rozhodnutí až dne 23. 10. 2014. V úvodu obviněný zrekapituloval průběh trestního řízení v jeho věci. Upozornil, že nejprve byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 16 T 90/2006, plně zproštěn obžaloby. Poté bylo k odvolání státního zástupce toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 7 To 394/2008, v neveřejném zasedání zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání. Obvodní soud pro Prahu 6 ho pak rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 16 T 90/2006, uznal vinným trestným činem podvodu vůči poškozenému M. S., uložil mu trest a v další části ho zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce soud II. stupně výrokem č. 1 zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody a ve zprošťujícím výroku. Výrokem č. 2 ho při nezměněném výroku o vině, trestu a o náhradě škody, pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Obviněný upřesnil, že dovolání podává proti výroku číslo 1 a 2, a to z důvodů, které jsou podle něj jasně obsaženy v trestním spise. Podle obviněného nalézací soud judikoval, že ani v případě M. S. se nedopustil trestného činu. Usnesení Městského soudu v Praze je údajně zmatečné, bylo provedeno v neveřejném zasedání, proto se k němu nemohl vyjádřit. Dále uvedl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze o jeho vině v případě M. S. je účelové, neboť hájí původní usnesení městského soudu ve věci. Dodal, že podává dovolání proti pravomocné části rozsudku odvolacího soudu. Z jeho argumentace je možné dovodit, že navrhuje zrušit rozhodnutí soudu II. stupně v napadené části a přikázat věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že kusá argumentace obviněného nijak nezpochybňuje hmotně právní posouzení věci a nelze ji tedy podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Podotýká, že rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání a nikoli v neveřejném, jak uvádí obviněný. Nejasné je dále tvrzení, že soud prvního stupně judikoval, že se obviněný projednávaným skutkem trestného činu nedopustil, když soud I. stupně uznal obviněného v daném rozsahu vinným. Státní zástupce proto shledal dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 321/2009, jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Předně Nejvyšší soud upozorňuje, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Byť obviněný podává dovolání proti pravomocné části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 321/2009, z obsahu dovolání je zřejmé, že velká část jeho argumentace se vztahuje k předchozím rozhodnutím soudů v této jeho trestní věci, a nikoli k rozhodnutí ve věci samé , jak požaduje citované ustanovení. Obviněný se evidentně dovolává rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 16 T 90/2006, jímž byl nejprve zproštěn obžaloby v plném rozsahu (na č. l. 1561 tr. spisu) a který zjevně považuje za správný. Toto rozhodnutí však bylo následně odvolacím soudem zrušeno. Obviněný tedy brojí proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 7 To 394/2008 (na č. l. 1604 tr. spisu), jímž byl uvedený zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušen a považuje ho za zmatečný. Ale ani v tomto případě se nejedná o rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. a není proti němu dovolání přípustné.
Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou obviněného, že podává dovolání proti výroku číslo 1 a 2, a to z důvodů, „ které jsou jasně obsaženy v soudním spise “. Nejvyšší soud se totiž může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení (či snad o odkaz na celý obsah trestního spisu, jak uvádí obviněný), a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010,publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na obsah soudního spisu jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 41 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR).
Další a jinak neodůvodněné námitky obviněného, že se trestného činu podvodu vůči poškozenému M. S. nedopustil a že je rozhodnutí městského soudu o jeho vině účelové, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky skutkové, jimiž obviněný nezpochybňuje hmotně právní posouzení věci, ale napadá správnost skutkového stavu (popírá skutková zjištění soudů učiněná na základě provedeného dokazování). Dovolací soud je ale oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor. Obviněný ostatně ani existenci takového rozporu nenamítal. Vina J. P. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, byla spolehlivě prokázána především výpovědí samotného poškozeného M. S. a odvolací soud na str. 6 a 9 napadeného rozsudku řádně odůvodnil své potvrzující rozhodnutí ohledně tohoto trestného činu. Proto postačí na tuto část odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud tedy ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, když bez dalšího popírá, že by se trestného činu dopustil, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání obviněného J. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš