ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1410.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1410/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. prosince 2014 v Brně dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 431/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 81/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 5 T 81/2013, uznal obviněného M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod body II./1) - 4) rozsudku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 431/2013, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně tohoto obviněného ve vztahu k poškozené společnosti Řempo Lyra, s. r. o., se sídlem Roháče z Dubé 1, Olomouc. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný M. H. je povinen podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit společně a nerozdílně se spoluobviněnými P. H., J. M. a J. P. poškozené společnosti Řempo Lyra, s. r. o., škodu ve výši 34.465,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Řempo Lyra, s. r. o., se sídlem Roháče z Dubé 1, Olomouc, se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Bařiny včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že se stal dobrovolně tzv. bílým koněm v několika společnostech spoluobviněných, tato skutečnost však neměla žádný vliv na jeho trestnou činnost, neboť tyto společnosti nebyly zapleteny do transakcí, za které byl odsouzen. Uvedl, že z trestné činnosti spoluobviněných neměl žádný prospěch, neboť mu bylo pouze běžně zaplaceno za vykonanou práci, kde ani výše odměny nenasvědčovala tomu, že se může jednat o trestnou činnost. Namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by páchal trestnou činnost v rámci organizované skupiny a jakkoliv vědomě a aktivně se podílel na její činnosti. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by věděl o úmyslu některých spoluobviněných neuhradit celou kupní cenu pořizovaných vozidel. Namítl také, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a nespravedlivý.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 431/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný opakuje svoji argumentaci z řízení o odvolání a jeho námitky jsou zaměřeny především proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Dále poukázal na to, že námitku obviněného týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Upozornil na to, že obviněný k námitce porušení principu ultima ratio neuvedl žádnou bližší argumentaci. Podle jeho názoru je však požadavek na aplikaci tohoto principu ve zřejmém rozporu s předchozí argumentací obviněného spočívající v tom, že jeho jednání pro chybějící subjektivní stránku vůbec nebylo trestným činem.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by věděl o úmyslu některých spoluobviněných neuhradit celou kupní cenu pořizovaných vozidel.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného. Poukazuje na to, že obviněný tuto námitku vznesl již v řízení o odvolání a odvolací soud se s ní řádně a v souladu se zákonem vypořádal. Nejvyšší soud proto odkazuje na správné závěry odvolacího soudu, který uvedl, že nelze akceptovat obhajobu obviněného M. H., že nevěděl, že se jedná o trestnou činnost, že ve věci figuroval pouze jako řidič, za což dostal zaplaceno a nemohl tušit, že se jedná o podvodné jednání. Správně zdůraznil, že obviněný M. H. se trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy úmyslným společným jednáním více osob, přičemž na tuto trestnou činnost je nutno nahlížet a také provedené důkazy posuzovat a hodnotit komplexně a ve vzájemných souvislostech. Nelze tedy vytrhnout z kontextu trestnou činnost obviněného M. H., ale je nutné ji posuzovat společně s trestnou činností ostatních spoluobviněných P. H., J. P., J. M., A. D. a P. Š.. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že spoluobvinění P. H. a J. P. tvořili tzv. mozek této poměrně organizované skupiny, neboť trestnou činnost vymýšleli. K její realizaci využívali tzv. bílé koně (ostatní spoluobviněné), kteří podepisovali smlouvy s poškozenými společnostmi, objednávky zboží a další potřebné doklady (obvinění A. D., J. M. a P. Š.) a zboží nebo auta odebírali (obvinění A. D., M. H., J. M., někdy i P. H. a J. P.) s tím, že je poté předávali obviněným P. H. a J. P., aniž došlo k uhrazení kupní ceny. Trestná činnost obviněného M. H. tedy spočívala v tom, že plnil pokyny spoluobviněných J. P. a P. H., aby u společností Agrotec, a. s., Auto Racek, a. s., Řempo Lyra, s. r. o., a poškozené Z. Š. odebral společně s dalšími spoluobviněnými objednané zboží s vědomím, že po odběru tohoto zboží neuhradí vyfakturovanou kupní cenu. Zboží poté předal obviněným P. H. a J. P., kteří je následně prodali třetím osobám a finanční prostředky získané prodejem si ponechali a způsobili tak škodu ve výši 2.929.040,- Kč. Obviněný M. H. se na realizaci trestné činnosti tedy podílel odběrem vozidel (skutky pod body II./1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu) a odběrem malířského a drogistického zboží (skutky pod body II./3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu). V případě skutku pod bodem II./1 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu se obviněný M. H. účastnil i převzetí vozidel, která byla nejdříve zaplacena a následně převzetí dalších čtyř vozidel, která již zaplacena nebyla. V případě trestné činnosti pod bodem II./2 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu obviněný M. H. sehnal tzv. bílého koně – spoluobviněného A. D., kterého přesvědčil, aby na sebe nechal převést společnost IPS stavby, s. r. o., za menší finanční obnos, přičemž z výpovědi obviněného A. D. vyplývá, že převod společnosti IPS stavby, s. r. o., mu domluvil právě obviněný M. H., který jej zároveň ujišťoval, že se nemusí ničeho bát, přičemž obviněný M. H. byl prostředníkem spoluobviněného P. H., který dával spoluobviněnému A. D. pokyny sám nebo prostřednictvím obviněného M. H..
Nejvyšší soud poukazuje na to, že úmysl obviněného M. H. vyplývá z komplexního posouzení celé trestné činnosti. Nejednalo se totiž pouze o ojedinělé odběry zboží, resp. vozidel, ale v případě společnosti Auto Racek, a. s., byla nejdříve objednána tři vozidla, která byla zaplacena a na jejichž odvozu se podílel obviněný M. H., následně však byla objednána další čtyři vozidla, za která již zaplaceno nebylo a na jejichž odvozu se podílel taktéž obviněný M. H.. Stejný postup obvinění uplatnili i při odběru vozidel u společnosti Agrotec, a. s., u které byla nejdříve objednána tři vozidla, z nichž se na odvozu i úhradě kupní ceny u dvou těchto vozidel opět spolupodílel obviněný M. H. a následně byla objednána další čtyři vozidla, za která již zaplaceno nebylo, přičemž na jejich odvozu se taktéž podílel obviněný M. H.. Z provedených důkazů dále vyplývá, že obviněný M. H. na sebe nechal za úplatu od spoluobviněného P. H. převést obchodní společnosti, které vyvíjely činnost. Obviněný M. H. vybíral z účtů těchto společností peníze, které odevzdával spoluobviněným P. H. a J. P.. Výše uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný M. H. byl součástí skupiny páchající rozsáhlou trestnou činnost a musel si být vědom toho, že se jedná o nelegální trestnou činnost.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že obviněný M. H. výše uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto zločinu, přičemž tohoto jednání se dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Právní kvalifikace jednání obviněného M. H. pod body II./1 – 4 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je správná.
Obviněný dále namítl, že jeho účast v několika společnostech jako tzv. bílý kůň je společensky nežádoucí, ale podle jeho názoru není takové jednání postižitelné v intencích trestního práva i s ohledem na princip ultima ratio.
Nejvyšší soud této námitce taktéž nepřisvědčil. Obviněný sice v rámci svého dovolání namítl, že v jeho trestní věci měl být aplikován princip ultima ratio ve smyslu §12 ods. 2 tr. zákoníku, neuvedl však žádné konkrétní důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že požadavek na aplikaci principu ultima ratio v této trestní věci je sám o sobě v rozporu s předchozí argumentací obviněného spočívající v tom, že jeho jednání není s ohledem na chybějící subjektivní stránku vůbec trestným činem, tedy že nebyly naplněny formální znaky skutkové podstaty zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Princip ultima ratio se přitom uplatní jen tam, kde naopak tyto formální znaky jsou naplněny, avšak spáchaný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné škodlivosti případu, přičemž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Námitka týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a ani to nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek