ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1423.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1423/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 200/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 25/2014 takto:
Podle §265i odst. písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 4 T 25/2014, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na sedm roků. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození T. D., L. D. V., M. D. a A. V. s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 v podstatě v tom, že obviněný jako řidič nákladního automobilu dne 15. 10. 2013 kolem 12,35 hodin v P., U M. m., v zóně, kam je vjezd nákladních automobilů zakázán, při couvání přes vyznačený přechod pro chodce dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, neměl přehled o prostoru kolem svého automobilu, neumožnil klidné a nerušené přecházení chodkyním A. V., a E. D., které po vyznačeném přechodu pro chodce přecházely zleva doprava z hlediska směru couvání obviněného, narazil levou zadní částí vozidla do poškozené E. D., povalil ji, přejel ji levým vnějším zadním kolem, čímž poškozená utrpěla drtivé poranění lebky a mozku neslučitelné s dalším životem, a tohoto jednání se dopustil proto, že porušil ustanovení §4 písm. a), b), c), §5 odst. l písm. b), §24 odst. 1, 3, 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Odvolání, která podali obviněný proti výroku o trestu, státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a poškození proti výroku, jímž byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 200/2014. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušen výrok, jímž byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání obviněného, státního zástupce a poškozených.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), k) tr. ř. Namítl, že v souvislosti s ukládáním trestu soudy nevzaly v úvahu spoluzavinění poškozené A. V., která svou pravnučku poškozenou E. D. ve věku dvou a půl roku nechala přecházet přes přechod samostatně před sebou, aniž ji držela za ruku, a to za situace, kdy všichni svědci kolem viděli, že nákladní vozidlo couvá. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu a aby mu uložil podmíněný trest odnětí svobody s dohledem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno převážně z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že jinak je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že není běžnou třetí instancí v procesu trestního řízení a že dovolání není běžným opravným prostředkem, který by byl jen „dalším odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje k přiměřenosti trestu, a to ani důvod uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. To platí i se zřetelem k tomu, že otázka přiměřenosti trestu jinak je záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 odst. l tr. zákoníku, §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejde-1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, pak samotný výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože jak trest odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s dohledem, tak trest zákazu činnosti na sedm roků mu byly uloženy jako přípustné druhy trestů ve výměře spadající do rámce příslušné zákonné trestní sazby.
Obviněný namítal spoluzavinění poškozené jako polehčující okolnost, ke které soudy náležitě nepřihlédly. Namítal tím nepřiměřenost uloženého trestu, zejména trestu odnětí svobody. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze nepřiměřenost trestu namítat jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která záleží v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vyplývá to již z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu jde o takové vady, které se demonstrují uložením nepřípustného druhu trestu nebo uložením trestu ve výměře mimo sazbu, a nikoli pouhou nepřiměřeností trestu, jak ji vytýkal obviněný. S povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku je neslučitelné, aby bylo považováno za opravný prostředek směřující ke korekci výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Není možné pominout ani to, co logicky vyplývá z vzájemného vztahu ustanovení §265b odst. l písm. g) a písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je o b e c n ý m hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je z v l á š t n í m hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Má-li být samotný výrok o uložení trestu dovoláním napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen na podkladě zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl námitky týkající se přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by činil ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nadbytečným, bezpředmětným a nefunkčním. Při naznačeném výkladu by totiž uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo sazbu bylo nutně vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř. a v důsledku toho by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku o trestu z důvodů vztahujících se k jeho přiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestu, že by porušoval ústavní zásadu proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. l Ústavy). O takový případ se ale v posuzované věci rozhodně nejedná, a to ani pokud jde o trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen v dolní polovině sazby stanovené v §143 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od jednoho roku do šesti let a jehož nepodmíněnost vyplývá ze závažných okolností případu (usmrcení malého dítěte na vyznačeném přechodu pro chodce při flagrantním porušení zásadních pravidel silničního provozu směřujících k zajištění bezpečnosti na vyznačeném přechodu pro chodce).
Námitky obviněného zaměřené proti výroku o trestu co do jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem. Dovolání bylo v tomto ohledu podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř., jímž je to, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, pak je nutné poznamenat, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný neuvedl nic bližšího. Obsahem dovolání není žádná konkrétní námitka, z níž by bylo patrno, jaký výrok podle názoru obviněného v rozhodnutí chybí nebo je neúplný. Z celkového obsahového kontextu podaného dovolání lze usuzovat, že za chybějící výrok obviněný považoval výrok, jímž by mu byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody při současném vyslovení dohledu.
O chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. jde, jestliže soud výrokem, který učinil, nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Pokud Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodoval o odvoláních obviněného, státního zástupce a poškozených a všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, pak tím plně vyčerpal to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Chybějícím nebo neúplným výrokem ve smyslu uvažovaného dovolacího důvodu není výrok, o kterém se obviněný domnívá, že měl být učiněn místo výroku, který je obsahem napadeného usnesení. Je tedy jasné, že napadené usnesení není rozhodnutím, v němž by některý výrok chyběl nebo byl neúplný. Dovolání obviněného je v tomto směru bez jakéhokoli opodstatnění.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec